Zajímavosti z mého nejen entomologického života. K napsání
tohoto textu jsem byl vybídnut a jednak mě podnítila četba příběhů nebo knih
ze života některých starších entomologů, např. Niedla, Dvořáka, Komárka, Obenbergera,
Roubala, a dalších našich i cizích. Netroufám si se s nimi srovnávat,
píšu to jen za sebe. Je jen škoda, že své zážitky nepublikoval např.
Heyrovský (měl jich mnoho, i v souvislosti se svou rodinou, bratrem
Jaroslavem, nositelem Nobelovy ceny), Pospíšil, Prokš, Tesař a mnoho dalších.
Zážitky měli úžasné, mnoho jich znám, ale rád bych si byl o těchto lidech i
jiných více přečetl. Napsat vzpomínky ze života i mimo entomologickou branži,
bývalo zcela běžné (mj. manželčin dědeček). Bylo mi 90 let, nemám toho mnoho
na práci a ten nápad něco napsat mi připadal vhodný. Na konci jsem se zmínil také o
některých zemích, které jsme s manželkou navštívili - Francie, Řecko, Tunis,
Alžír, Maroko, Skandinávie, Turecko, Sýrie, USA.
K nim jsem přidal také nějaké fotografie. Tam vznikl velký problém.
Všude jsem udělal velké množství diapozitivů, bohužel hlavně na Orwo z NDR. Byl jsem zklamán, když jsem zjistil, že
naprostá většina je po letech nepoužitelná, vybledlá a má špatné barvy. Proto
uvádím jen některé fotky, které sice na něco poukazují, ale netvoří systematický celek. Za kvalitu se omlouvám. xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Svůj stručný životopis jsem
publikoval na str. 383 mé knihy o tesařících a rád bych ho doplnil o některé
skutečnosti, které pro mě byly nesmírně důležité a ovlivnily celý můj život.
Obří podíl na způsobu mého života měla má vynikající manželka Jarmila. Kdyby
nebylo jejích osobních vlastností, mnoho věcí by asi bylo jinak. Musím ocenit
domácí toleranci, sběratelské a překladatelské schopností. Byla to vynikající
a zcela výjimečná žena. Díky jí, jsem jí zato velmi
vděčný. Dala mi dvě výborné dcery. Dcera Irena absolvovala přírodovědeckou
fakultu, diplomovou práci dělala u RNDr. Moldána.
Nikdy nezapomenu, když v Karolinu byla promoce a jako jediná dostala
červený diplom a přímo doktorát. Druhá dcera Yvona dělala stavařinu, později
emigrovala do USA. Dcery nám daly čtyři výborné vnuky (Davida, Martina,
Michaela a Ondřeje) ti zase pět pravnoučat. Manželka milovala přírodu
v jakékoliv podobě. 51 roků měla chovatelskou stanici kolií RENYVON.
Kolie jsou nádherní a velmi chytří psi.
Můj otec ve Vídni učil na českých
školách Komenského. Po obsazení Rakouska nacisty jsme museli uprchnout
z Vídně, o čtyři hodiny dříve, než přišli otce zatknout. Po dobu druhé
světové války jsme žili v jižních Čechách, v Lišově a Trhových Svinech.
Zažil jsem tam válku i revoluci 1945. Bydleli jsme ve škole, kde se narodil
protektorátní prezident JUDr. Emil Hácha. O revoluci jsem viděl mé starší
kamarády, když je hnali němečtí vojáci jako rukojmí, i jejich těla po
popravě. Viděl jsem potom, co dělali a jak na to reagovali naši občané i
matky popravených. To byly okamžiky, na které se nezapomíná. Po válce dostal
můj otec místo v Praze, a tak jsme se tam také přestěhovali. Od dětských let jsem se za
podpory otce zajímal o přírodu a zakládal si sbírky. Nejprve to byla sbírka
motýlů, minerálů, zkamenělin a herbář. Ve škole, v které jsme bydleli,
byl úžasný přírodopisný kabinet o dvou místnostech, kde bylo mnoho
vypreparovaných zvířat, ptáků i menších obratlovců, dokonce i vypreparovaný
ptakopysk. Samozřejmě tam bylo také mnoho obrazů i knih, např. Jouklův Atlas motýlů, který jsem často prohlížel. Ke
škole patřila také velká zahrada, která sloužila především výuce žáků. Žáci
tu pěstovali různou zeleninu, ovocné stromy, květinové záhony a jako skvost
tu měli mnoho záhonů s léčivými rostlinami, vše opatřené cedulkami se
jmény. Byl to celoroční ráj motýlů. Uprostřed zahrady byl menší betonový
bazén, kde byla řada vodních rostlin a velmi mnoho vodního hmyzu. V létě
tam poletovalo mnoho vážek i šídel. Na Trhové Sviny mám ty nejlepší
vzpomínky, protože jsem tam prožil nejkrásnější dětská léta. Protektorátní
hranice byla cca 1 km za městem. Několik výletů jsem podnikl do „Německa“,
kde rostlo mnoho dřípatek, které jsem už v takovém množství nikdy
neviděl. Velmi smutnou vzpomínku mám na jeden rok před Štědrým dnem, kdy se
utopilo najednou pět mých spolužáků. Pohřeb byl úplně drastický, kterého se
zúčastnili snad všichni občané. Od roku 1947 jsem se zabýval
převážně brouky. V roce 1948 jsem se stal nejmladším členem Československé
entomologické společnosti v Praze. Sbíral jsem nejdříve všechny čeledě, ale
postupně jsem se omezil jen na drobné střevlíčky, tesaříky a kůrovce. Byl
jsem ve styku s profesorem Kultem, vynikajícím, velmi seriózním
entomologem. Od Dr. Heyrovského jsem dostal adresy na japonské entomology Takehiko Nakane a Kazuo Ohbayashi, kteří měli velký zájem o výměnu. Zajímavé
bylo, že o tuto výměnu neměl nikdo z českých entomologů zájem, ale o
vyměněné brouky ano. Zřejmě měli v té době obavy, že by se dostali do politické
evidence (politicky
tvrdá 50. léta). S uvedenými japonskými entomology byla
vynikající spolupráce, zasílal jsem jim tehdy veškerý nasbíraný materiál
hmyzu, který jsem nepotřeboval, včetně celé v té době již obsáhlé sbírky
Carabidů. Dostal jsem od nich velké množství kusů i
druhů tesaříků, takže jsem za krátkou dobu měl největší sbírku japonských
tesaříků nejen u nás, ale možná i v Evropě. Asi jako vtip mi zaslali balíček
s brouky a zabalili ho do amerických novin vydávaných v Japonsku
s projevem McArthura „Komunisté na celém
světě musí být těžce potřeni“. Pro naše soudruhy jsem byl okamžitě
zločinec. Byl jsem v oktávě gymnázia a po dlouhém nepříjemném výslechu
jsem byl před pololetím vyloučen ze všech škol v Československé
republice. Po mém vyloučení jsem měl problém se zaměstnáním. Zásluhou profesora
Obenbergera jsem nemusel nastoupit na umístěnku
v dolech (měl jsem příkaz vybrat si doly Most, Kladno nebo Ostrava), ale
ve státně důležitém podniku Spolana Neratovice, v oddělení výroby
pesticidů. To nadřízené úřady schválily. Nakonec jsem ale nastoupil jako
lesní dělník na polesí ve Slapech. To asi bylo také vyhovující, protože na
území našeho polesí se stavěla státně důležitá Slapská přehrada a těžila a
vyklízela se zátopová oblast. Byl jsem plný očekávání a obav z toho, co
mě čeká. Brzo se ukázalo, že jsem se dostal do kolektivu, který snad ani
nemohl být lepší. Můj šéf byl vynikající člověk nadlesní Jirman, bývalý
šlechtický lesník. Rád na dobu na polesí vzpomínám i když to bylo dost
náročné. Získali jsme praxi k nezaplacení a naučili se pracovat a
jakékoliv práce se nebát. Vstával jsem v 5 hodin a domů přicházel
v 19,30. Pracovní týden pondělí-sobota. V neděli jsme se střídali a
měli požární hlídky. Naše polesí spadalo pod Výzkumný
ústav lesního hospodářství, a tak celkem bez problémů jsem časem přešel do
oddělení ochrany lesů. V té době mě neminulo
povolání na vojenskou presenční službu. Je samozřejmé, že na vojně bylo velmi
mnoho zajímavých příhod, že by se o nich dala napsat celá kniha. Vojna byla
tvrdá, ale myslím, že to svým způsobem každému prospělo. Na vojně jsem také
absolvoval s úspěchem zdravotnickou školu jako zdravotnický instruktor. Po návratu z vojny po
komplikovaných jednáních, kdy jsem musel občas sehnout hlavu, mi bylo
povoleno dodělat maturitu. Všichni chtěli vědět důvod mého vyloučení, ale
škola mně i otci tehdy odmítla dát vyjádření. Že šlo o špinavou akci
padesátých let se ukázalo také později, když jsem potřeboval potvrzení o
docházce pro důchod. Po pečlivém šetření ředitelstvím školy, se
v školních dokladech nenašla jediná zmínka o mém vyloučení. Podle
dokumentace jsem navštěvoval oktávu na gymnáziu až do konce školního roku (!!!).
Jakmile jsem udělal maturitu na gymnáziu, hned jsem šel na Lesnickou
technickou školu, studium mi velmi usnadnila předchozí lesnická praxe. Při
studiu lesnické školy jsem dával dohromady obsáhlé poznávací sbírky
větviček dřevin s pupeny, semen, listů a vzorků dřev stromů i
křovin. Znalosti se mi velmi hodily
v entomologii, protože jsem neměl problémy s determinací dřev, i
když to byly jen malé části. Ale zpět k výzkumu.
V padesátých letech se ústav rozšiřoval, takže převážná část zaměstnanců
byla mladších ročníků. Ze starších bych chtěl jmenovat především Ing. Kolubajiva. Byl to Ukrajinec, uprchlý po říjnové
revoluci, celý život toužil po samostatné Ukrajině. Byl to zcela výjimečný a
poctivý člověk. Ovládal řadu jazyků a byl vynikajícím entomologem. Dokázal
determinovat snad veškerý hmyz, bylo jedno, zda to byla Hymenoptera, Diptera,
Lepidoptera, Coleoptera či něco jiného. Postupem času ve výzkumu a stálým
stykem s provozem jsem získával další potřebné znalosti a zkušenosti. Jako
výzkumný ústav jsme pořádali také různé instruktáže a poradenskou činnost.
V roce 1965 jsem byl vyslán jako kůrovcový inspektor na severovýchodní
Slovensko, kde probíhala velká kůrovcová kalamita. To bylo školení, které
bych přál každému pracovníku ochrany přírody. V tehdejší době
v této oblasti byly ještě kousky přírodního ráje. Místy byly části
původních pralesů, bohužel v naprosté většině určených k vykácení. Pokud
tu byly ojedinělé původní lesy se zastoupením jedle, tak jedle většinou
hynuly a každý strom byl zejména v horní části napaden kůrovcem Pityokteines curvidens a Pityokteines vorontzovi. Když
začaly jedle v 50. letech jedle masově odumírat, byli kůrovci rodu Pityokteines všude (v Čechách to byl P. spinidens). Opatření na ochranu jedlí se neprováděla u
nás nikdy a nikde. To považuji za velmi důležitou skutečnost při zdůvodňování
jejich úbytku v lesích, prostě byly ponechány na pospas kůrovcům. Přitom
určitá skupina vědců tvrdila, že jedle je geologicky stará a že přišla
doba jejího přirozeného zániku a nemá smysl ji už sázet!!! Být u jedlí
v Bukovských horách (Stužica a Rabia skala), byl úžasný
zážitek. Některé byly staré až 400 let a vysoké až 56 m. (Podobné obrovské
jedle bývalo možné vidět také na Brdech). Nikde se nestalo, že by smíšené
lesy, dnes propagované jako velmi odolné proti škůdcům, byly proti kůrovcům
odolné, spíše naopak. Při přemnožení kůrovců v roce 1965, došlo
prakticky k úplnému vymizení smrků z bučin, podobně jako dříve
téměř vyhynuly jedle, nebo později jilmy i ve smíšených porostech. Když jsem poprvé přišel do bukové
rezervace Rožok, byl jsem ohromen. Připadal jsem si
jako v přírodní katedrále, nádherný les silných, vysokých a zdravých
stromů. Svůj půvab a zejména hodnotu měly také horské hřebenové partie buků a
klenů, než padly za oběť nesmyslnému předpisu o „likvidaci přestárlých
porostů“. Většinou to byly nízké zkroucené stromy o průměrech přes 1 m.
V převážné většině je bylo možné zpracovat jen na palivo. Smysl těchto
celorepublikových akcí mi dodnes uniká. Pobyt v této oblasti Slovenska
byl nesmírně zajímavý. Byl jsem zde ještě před vybudováním přehrady Starina,
krajina byla tehdy mnohem hezčí. Původnější byly sice i obce, ale dnes by
nikdo nechtěl bydlet v podmínkách tehdejší doby. Velmi dobrý popis
místního života podal spisovatel Mňačko v knize „Kde končí
prašné cesty“, v kapitole „Zakletá dolina“. V dnešní době není
politicky uznávaný, ale na zvelebení a zkulturnění místního života měl obří
podíl a mělo by mu za to být vysloveno alespoň uznání. Tento kraj jsem viděl
poprvé a velmi rychle jsem si ho zamiloval. Před mým odchodem z VÚLHM
jsem byl pověřen úkolem prověřit možnost kontroly výskytu některých nočních
motýlů, pomocí světelných pastí. Kdyby se tato akce byla dotáhla do konce,
dnes by byla velmi významnou, protože by bylo možné porovnávat množství
tehdejšího výskytu některých nočních druhů hmyzu s výskytem dnešním.
Zajímavý byl pokus provedený na polesí Barbora u Třeboně. Motýlů přilétl
minimální počet, ale vodních ploštic byly tisíce. Za jeden večer
v odchytovém zařízení byly cca 3-4 litry hmyzu. Zařízení jsem instaloval
také na polesí lesnické školy v Písku. Provoz kontrolovali studenti a
výsledky dostal ke zpracování entomolog Levý. Protože jsem z výzkumu
odešel, nebyly akce dotaženy do konce a ani mi není známo, kde skončily mé
záznamy. Já jsem potom instaloval lapače vlastní výroby na chalupě u Kunžaku,
které byly každodenně zapnuté, vše plně v mé režii. Nálety hmyzu byly
velké. Determinaci prováděl opět pan Levý z Písku. Výsledky publikovali
společně s panem Krampolem z NM, bohužel mé jméno jako hlavního
činitele celé akce zapomněli uveřejnit. Hlavním důvodem výzkumu bylo
sledování mnišky, ev. bekyně velkohlavé atd., ale přilétalo tam i mnoho
jiných druhů. Zajímavé bylo sledování motýlů přímo ve dvoře na chalupě na zdi
kolem světla. Jednou tam bylo přes 60 kusů přástevníka medvědího. Cca
posledních 15 let jsem tam již žádného neviděl. Zmínil jsem se o tom, že dnes
by odchyty a seznamy druhů měly velkou vypovídací a srovnávací hodnotu
s dnešním početním stavem. V této souvislosti se musím zmínit také
o mém názoru na úbytek hmyzu. Dnešních udávaných zdůvodnění je celá řada,
velká pole, řepka, chemizace, oteplování, rádiové vlny atd., atd. Vícekrát
jsem psal o tom, jak velký význam má motorizace, viditelně zcela bez odezvy.
Bydlel jsem na Sázavě a na chalupu to bylo cca 160 km. Jezdil jsem většinou
v noci a okna auta byla vždy zalepena rozbitým hmyzem (kolem roku 1970),
takže jsem musel zastavit a okna očistit. Za jednu cestu to byly jistě stovky
nebo tisíce kusů uhynulého hmyzu přitahovaného světly auta. Při noční jízdě v
dnešní době, jsou okna téměř, nebo úplně čistá. Při jedné cestě ve dne přes
Pacov, Kamenici a Kunžak (70. léta), jsem počítal kolik motýlů jsem viditelně
srazil autem. Bylo to asi 43 kusů bělásků, baboček, okáčů atd. To se stalo
pouze mým autem! Samozřejmě jely jinde desítky tisíc dalších aut, takže
mrtvých motýlů byly jistě statisíce, to vše za jeden den
!!! Dokázal by někdo spočítat, kolik hmyzu vlivem aut uhynulo za
měsíce a roky, navíc přitahovaných nočními světly? Z mladších generací
si asi nikdo nedokáže představit, že na každém kvetoucím jetelovém poli
létaly stovky, nebo spíš tisíce motýlů. Když jsem přijel poprvé do USA, tak v obydlených
místech, kde jezdilo obrovské množství aut, jsem motýla téměř nezahlédl, zato
v odlehlých oblastech jich bylo mnoho. To bylo v době, kdy nebyly
ještě mobilní telefony! Jsem přesvědčen, že motorizace má největší význam na
úbytku určitých skupin hmyzu. Ještě dnes jsem v televizi slyšel různé
důvody úbytku hmyzu, ale o vlivu aut se nikdo nezmínil! Ve výzkumu mé poslední zařazení
bylo samostatný pracovník. Tím jsem skončil, když jsem politicky nevyhovoval.
Poté co jsem osobně zažil a viděl na Staroměstském a Václavském náměstí 21.
srpna 1968 ruské vojáky s tanky a rozstřílené Národní muzeum, jsme se
dvěma kolegy donesli na Sovětské velvyslanectví za Výzkumný ústav rezoluci
proti okupaci. Přijal nás tajemník Lesečko
v zrcadlové síni. Dopad byl špatný, jako
politicky nežádoucí jsem musel odejít z výzkumu. Po odchodu
z výzkumu mě v Praze a okolí odmítali zaměstnat ve všech profesích
i jako dělníka, odebrali mi přídavky na děti, a tak jsem byl rád, když mě ze známosti
zaměstnal polesný v pohraničí jako lesního dělníka, 170 km od Prahy.
Abych se přiznal, zažil jsem tehdy dost krušné chvíle, když mě všude odmítali
vzít do práce a úřady tvrdily, že nechci pracovat. Peníze nikde a doma dvě
děti. Po listopadu 1989 jsem dostal od rehabilitační komise „Jménem našeho
ústavu vyjadřuji upřímné politování nad křivdou, která na Vás byla spáchána.
……. atd.“, to ovšem nemohlo nahradit pocuchané nervy, časové a finanční
ztráty pro celou rodinu. Já jsem považoval za svou povinnost vyjádřit svůj
názor a dát najevo nesouhlas s okupací. Po čase jsem dostal nabídku vrátit se do Prahy jako vedoucí
bývalé Schwarzenbergské pily (byl to vlastně velkosklad řeziva 3-5 tisíc
m³). Po dvou letech jsem dostal nabídku dělat vedoucího pěstebního
střediska u Státních lesů. Sazenice stromků jsme pěstovali na 20 ha lesních
školek a založili jsme několik set ha nových lesů v pražském okolí i v
samotné Praze. Měli jsme dobré výsledky a za jedno z nejvyšších životních
vyznamenání považuji, když mi zaměstnanci řekli, že jsem byl nejlepším šéfem,
kterého kdy měli. Po nástupu u Středočeských státních lesů, mi nabídli
služební byt v Krhanicích. Běhen 14 dnů jsem dostal telefon, na který
ostatní lidé měli tehdy žádosti až 12 let. Telefonista byl velmi slušný a
sdělil mi, že telefon není z přístrojů, které montuje, ale tento kus
dostal speciálně pro mě. Následovalo 15 let prohlížení veškeré pošty, každý
dopis jsem dostal znovu zalepený. Také jsme zjistili, že někdo udělal i
tajnou prohlídku bytu. Naproti domu za silnicí byl ve vykopané jámě
skrytý pozorovatel, který hlídal most ke kasárnám v Lešanech, dům bývalého ministra
Hájka a dům kde jsme bydleli. V r. 1982 mi emigrovala dcera
s rodinou a hned tu byl další zápor. Později jsem dostal možnost dělat
referenta ochrany lesů a ochrany přírody na Podnikovém ředitelství
Středočeských státních lesů. Považuji za úspěch, že se podařilo rychlé
zastavení tehdejší kůrovcové kalamity. Z místa kalamitního podniku jsme
se za dva roky dostali na nejlepší podnik v republice. Podařilo se mi
prosadit schválení řady lesních přírodních rezervací ve Středočeském kraji,
léta úmyslně odkládaných. Od roku
1990 až do důchodu jsem byl zaměstnán šest let jako vedoucí referent
specialista ochrany lesů na Ministerstvu zemědělství ČR. Dostal jsem tak
příležitost zbavit se většiny iluzí, a nejen tam jsem měl možnost dobře
poznat život, jaký ve skutečnosti je. Nyní se vůbec ničemu nedivím. Musím se vrátit k mé osobní
zájmové entomologické činnosti. Jak už jsem uvedl, mé začátky
v Entomologické společnosti se datují od roku 1947, kdy jsem začal
navštěvovat entomology Mařana a Obenbergera
v NM, ti mi doporučili Entomologickou společnost. Přátelské schůzky
entomologů byly tehdy v Praze v ulici Na Zbořenci
a později v Černém pivovaře. Byly to nádherné časy v přátelském
prostředí. Sedával jsem se staršími
pány Heyrovským, Lekešem, Fárou, Pospíšilem, Prokšem, Šusterou,
Roubalem, Havelkou, Baumertem, Štíchou, Kultem,
vrstevníkem Olexou atd. Co jméno, to pojem a záruka solidnosti. Jakmile jsem se zaměřil na
tesaříky, měnil jsem si různé druhy s našimi entomology, např. Prokšem,
Heyrovským, Lekešem, Brožíkem, Kohouškem, Sekerou, Niedlem aj. Poté, co jsem přerušil styky
s Japonskem, když mi na policii doporučili, že mám sbírat jen naše
brouky, protože „těch je přece u nás dost“, a skutečnosti, že v 50.
letech nebylo možné cestovat nikam do ciziny, jsem dospěl k názoru, že
nemá smysl sbírat cizí jen vyměněné druhy. Proto jsem (dnes bohužel) japonské
tesaříky většinou vyměnil za naše. Sbírku jsem omezil na naše území až
střední Evropu. Časem jsem ale zase rozšířil výměnu i se zahraničím. Hlavně
to bylo s Rakouskem (Demelt, Schurmann
aj.), Německem (Schmidt aj.), Itálií (Tassi),
Francií (Schaefer, Berger, Leseigneur
a řada jiných.), Polskem (Kapušcinski, Gutowsky a j.), Španělskem, Finskem, Švédskem, USA atd.
Jednalo se o desítky sběratelů. Dlouho jsem nemohl najít nikoho
v tehdejším SSSR, až mi odpověděl výborný entomolog Shabliowskij
(později také Lobanov a Danilevsky).
Ten mi zasílal mnoho druhů, jednou dokonce velký kus Callipogon
relictus. Někde na celnici se domnívali, že by
v něm mohl být ukryt špion, moták nebo kulomet, a tak ho rozlámali na
mnoho drobných kusů! Dlouho jsem ho lepil. Něco podobného se mi stalo po
zaslání Tragosom ze Švédska. Naprostá většina entomologů,
s kterými jsem se setkával, byli velmi přátelští a seriózní. Z tesaříkářů, mimo té nejstarší generace, bych na prvém
místě chtěl jmenovat Standu Kadlece, poctivého a výborného přítele, jehož
nečekaný odchod byl ztrátou pro celou evropskou entomologii. Nemohu
zapomenout na Aldo Olexu a zejména Igora Hrozinku, patřili k nejlepším
lidem, s kterými jsem se v životě setkal. Samozřejmě bych měl
jmenovat řadu dalších a všem bych chtěl poděkovat za seriózní jednání a
přátelské vztahy. Nevím, zda mohu říct, že jsem měl
nebo neměl štěstí, že hlavní období mé sběratelské činnosti bylo
v období 1950-2000. Cestovní možnosti byly z počátku velmi omezené,
naprosto nesrovnatelné s dnešní dobou. Mé počáteční sběry byly většinou
o prázdninách na venkově, později v okolí Prahy v dosahu městské
dopravy, časem i dále většinou vlakem, nebo autostopem (např. se Štysem, Starým, Kybalem),
noclehy pod širákem, nebo po domluvě ve stodolách, později také pod stanem.
Časem se můj život zcela změnil. Oženil jsem se s vynikající ženou se
zájmem o přírodu. Už jsme jezdili vlakem, noclehy jsme hledali u různých lidí
opět ve stodolách na seně a často nám nabídli na Slovensku i ubytování
v soukromí. Později už jsme jezdili na motorce a pak autem. Byl jsem šťastný, že jsem ještě
zachytil několik posledních let, kdy byly na severovýchodním Slovensku
likvidovány poslední zbytky původních pralesů. Byly to úžasné nejen
entomologicky bohaté lesy, se staletými mohutnými buky, duby a javory, takové
lesy již nikdo neuvidí. Stejně byly nádherné bývalé církevní lesy na Brdech a
Jeseníkách s obrovskými starými stromy. Nakonec krásné lesy byly i na
Krušných horách, než je „zničily imise“ (i když je ve skutečnosti převážně
sežrali kůrovci). Příležitostí ke sbírání bylo všude dost. V lesích byly
po těžbě skládky dlouhého dřeva, palivové dřevo v „metrech“ stálo
v lesích obvykle delší dobu. V současnosti je situace zcela jiná. Většinou
se přestala dělat dříve povinná opatření proti kůrovcům, takže bohužel už
řadu let máme v Česku kůrovcovou kalamitu, která nemá v historii
Evropy obdoby. Důsledkem jsou téměř po celé republice zbytečně a
velmi často i zcela úmyslně vykácené převážně smrkové lesy. V pozadí
jsou lobbystické zájmy a získané peníze, bohužel podporované zcela naivními
představami o ochraně přírody a neznalostí bionomie kůrovců. K tomu
musíme připočíst ještě kácení stromů kolem silnic, které „ohrožují“ řidiče, a „přestárlých“ stromů v obcích, „které mají nebezpečné větve ohrožující zdraví občanů“. Nejhorší
je, že v tomto případě jsou hlavním důvodem kotle na dřevo, a palivové dřevo
získané v podstatě zadarmo. Když to vše shrnu, vidím budoucnost pro řadu
hmyzích dřevních druhů dost černě. Měl jsem dosti početnou sbírku tesaříků
(cca 47.000 kusů) a mým snem bylo, že jednou bude uložena v našem Národním
muzeu. Měl jsem na to dokonce i písemnou smlouvu, kterou později muzeum
zrušilo. Nabídl jsem sbírku dalším muzeím v Čechách i na Slovensku, ale
za peníze o ni neměli zájem. Většina mé sbírky brouků je v Německu, část
larev a požerky ve Švýcarsku, o parazity (doprovodný hmyz) měli zájem ve
Stuttgartu. Knihy si ode mě k dalšímu prodeji zakoupil p. Kabourek,
separáty, časopisy a další literaturu jsem daroval Slovenskému národnímu
muzeu v Bratislavě. Když bych se měl vyjádřit
k mé životní entomologické činnosti, myslím, že byla poměrně úspěšná.
Pracovní i soukromá entomologie byla pro mě zájmovou činností. Sběratelskou
činností jsem se zabýval výhradně v mimopracovní době a veškeré náklady
si hradil sám. Sbíral jsem převážně v Československu, později jsem
navštívil skoro všechny státy v Evropě. Několikrát jsem sbíral také v
Přední Asii, severní Africe a Severní Americe od Mexika po Aljašku. Zamiloval
jsem se do Francie a Řecka. Obě země jsem navštívil vícekrát a vždy byl
entomologický výsledek vynikající jak na množství, tak na kvalitu.
V určité době jsem měl ne sice nejkompletnější, ale určitě na množství
kusů nejobsáhlejší sbírku tesaříků v Evropě. Asi jako jediný
v Evropě jsem shromažďoval „přirozené nepřátele“ Cerambycidů,
zejména parazity, a jako první u nás jsem měl sbírku larev tesaříků a jejich
požerků. Popsal jsem více druhů nebo poddruhů, především těch, které jsem sám
našel. Řadu druhů jsem dal k popisu jiným entomologům, nebo jsem je na
nový taxon upozornil. Bylo možné toho popsat daleko více. Jen ve své sbírce
jsem měl více brouků, které jsem nemohl nikam zařadit, např. jen z rodu Agapanthia to bylo nejméně 11 taxonů, několik z rodu
Trichoferus atd. Myslím, že v budoucnosti bude
popsáno hodně dalších taxonů, zejména subspecií,
protože u řady druhů i v západním palearktu je
velká geografická variabilita. Slyšel jsem připomínku, že jsem
provedl popis jen podle jednoho kusu. Podle jednoho kusu by se prý nemělo
popisovat. Pokusím se tento názor vyvrátit. Popsal jsem např. Purpuricenus graecus
v roce 1993, přičemž některé kusy byly nalezeny již roku 1919, takže
byly staré 72 let. Teprve po popisu se po tomto druhu začalo usilovně pátrat,
byla zjištěna bionomie a vypěstováno mnoho dalších kusů. Kdybych tento druh
nepopsal, možná by dosud patřil mezi neznámé druhy. Proto jsem neváhal s
popisem Anoplistes balcanicus
podle jednoho kusu, který očividně pocházel ze sbírek NM a který se dostal do
mých rukou. Tento kus byl chycen už roku 1909. Bylo zřejmě chyceno různě více
kusů, ale není mi známo, kde jsou uloženy. Podobný případ byl u druhu Libanoclytus tommasoi Sama.
Jeden kus byl nalezen dávno před popisem, kdyby byl hned popsán, mohl být
tento druh známý přes 100 let. Jeden kus Agapanthia bohemica jsem
chytil v roce 1985. Tehdy jsem nevěděl, zda nejde o zavlečený kus. Časem
jsem na stejném místě chytil další imago, ale protože jsem byl v té době
značně nemocný a přesvědčený, že končím, tak jsem ho pustil
!!! Říkal jsem si, raději ať je živý v přírodě,
než neznámý někde ve sbírce. Třetí imago jsem chytl před několika lety, ale
ve smrtičce ho úplně rozkousal sršeň. Tím pro mě byla existence druhu
doložena a stejně tak oprávněnost popisu. Kdybych nepopsal Leiopus insulanus 1985
z Kréty podle jednoho kusu (dnes je uváděn pod jménem Leiopus nebulosus insulanus), tak by vůbec nebylo známo, že tam tento druh
žije. Podobný problém jsem měl s jinými druhy, které jsem ale nepopsal,
jako Xylotrechus z Mukačeva,
Aegomorphus z Řecka, Molorchus
z Prahy, Exocentrus z jižních Čech, Stenurella z Andalusie atd. Ojedinělé nálezy
vyvolávají někdy pochybnosti navzdory existenci jasně odlišných imag. Říká
se, že broučí čeleď Cerambycidae – tesaříkovití je velmi dobře známá, ale i u nás se stále
objevují překvapivé nálezy. Převládá názor (platil i
v minulosti), že území naší republiky je již dostatečně prozkoumáno, to
je ale naprosto mylná představa. Jak se ukazuje, jsou i u nás lokality, kde
nikdo nesbíral, nebo jen nedostatečně. Téměř zmizeli důležití menší lokální sběratelé,
kteří sbírali jen v okolí bydliště, jejichž nálezy i sbírky byly
cennější než těch, kteří jezdí jen na známé lokality. Proto jsou často
zpochybňovány nálezy z minulosti, i když na uvedených místech nikdo
další systematicky nesbíral, také vzhled lokalit se mohl zcela změnit.
Objevují se překvapivé lokality s početnými nálezy údajně vzácných
druhů, např. Euracmaeops septentrionis,
Purpuricenus kaehleri, Pogonocherus eugeniae, u Prahy
jsem nalezl snad tisíc výletových otvorů Semanotus russicus, a další. V jižních Čechách jsem nalezl
velmi odlišný 1 ex. Leiopus lusitanus,
který možná bude novým druhem a bylo by vhodné po něm dále pátrat.
V roce 2020 byly z Česka popsány dva nové druhy rodu Tetrops,
ale domnívám se, že v tomto rodu budou popsány ještě další taxony. Také
z Evropy jsou popisovány nové druhy nebo poddruhy a ve sbírkách jsou
uložena imaga, podle současných znalostí nedeterminovatelná, takže i další
generace budou mít co dělat. Našel jsem většinu druhů, které
uvádím v knize, nikdy jsem nenašel druhy Alosterna ingrica, Vadonia steveni, Exocentrus stierlini, Phytoecia scutellata a molybdaena.
Podařilo se mi někdy objasnit způsob života a z rarit udělat běžné
druhy. Největším úspěchem bylo objasnění Xyloterus capricornus, byl to tehdy téměř legendární brouk, sen
všech sběratelů. Za velké vzácnosti byli považováni tesaříci jako Xylotrechus pantherinus, prvý
nález v Čechách po mnoha letech. Pronocera angusta byla dříve sbírána jen náhodně, stejně jako Leioderus kollari, Phymatodes pusillus, Monochamus saltuarius a další. Chtěl bych se také zmínit o
společných exkurzích členů ČSE. Nejdříve jsme jezdili sami, nebo po
malých skupinkách. Pak někdo z vedení ČSE vymyslel jednodenní společné
výlety autobusem. Byl to vynikající nápad, nevedl jsem si evidenci, tak si
toho mnoho nepamatuji. Vždy to bylo spíše společenskou a seznamovací
událostí. Jednou jsme byli u hrobu zakladatele společnosti Klapálka v Plzni. Nádherný byl výlet do Středohoří,
Poohří a Polabí. Později z toho vznikly „entomologické dny“. Často
vzpomínám na společné návštěvy nádherných lokalit např. Zobor,
Bojnice, Plášťovce, pohoří Čergov,
Štúrovo, Čenkov, Klačno, Bílé Karpaty, Pouzdřany,
Lednice, Lešná, Šumava, Kynžvart aj. a na rozhovory s dnes již
nežijícími entomology Heyrovským, Prokšem, Lekešem, Fárou, Pospíšilem, Kohouškem, Čermákem, Tesařem, Okálim,
Černým, Havelkou, Strejčkem, Kybalem, Pfefferem,
Daňkem, Hofferem a mnoha dalšími. Rád bych ještě
dodal nezapomenutelný výrok mého staršího přítele a učitele Ing. Karla
Prokše: „musíš myslet jako brouk“. Někdo to asi nepochopí, ale já myslím, že
vystihuje vše. Entomologie byla má celoživotní
láska, většinu života jsem dělal entomologii jako povolání a také to byl
koníček. Přinášela mi řadu radostí, nádherných zážitků, ale také velmi
nepříjemných a nechutných situací. A tak se musím zmínit o dalších
okolnostech, které silně ovlivnily můj život. Snažil jsem se sbírat také
v cizině. Někdy jsem dostal formální pozvání od Rakušanů, nebo dcery
žijící v zahraničí a mohl bez valut vyjet ven. Po úspěšných sběrech tesaříků
v Řecku (našli jsme s manželkou cca 25 nepopsaných tesaříků - sp., ssp., cca 26 kusů krasce Dicerca herbsti a řadu řídkých
druhů jiných čeledí), se to mým českým entomologickým kolegům nelíbilo a na
jejich doporučení na StB nám byly odebrány pasy na řadu let a nemohli jsme s
manželkou nikam do ciziny vyjet. Měl jsem dost pohnutý život, a tak jsem
chtěl po listopadu 1989 zjistit, co mám v materiálech StB. Jak jsem se
jmenovitě dozvěděl, hlavním spolupracovníkem a agentem StB, který mě udával
(vymýšlel lži), byl J.P., můj velmi blízký kamarád od mládí, také entomolog,
se kterým jsem měl přátelské vztahy a ke kterému jsem měl neomezenou důvěru.
Ale právě ten požádal, aby nám s manželkou byly odebrány pasy. Podle záznamů StB se
k odebrání souhlasně vyjádřili také další členové Entomologické společnosti.
Něco v obsáhlých záznamech StB je pravda, ale převážně to jsou lži,
pomluvy, a hlavně záměr omezit mé možnosti v entomologii. Zajímavé je, že k podobným špinavostem
se nesnížil nikdo z řady dalších dotazovaných lidí, neentomologů.
Práci pracovníků StB,
které jsem poznal, považuji za mnohem serióznější, než jejich přisluhovačů
agentů a některých entomologických kolegů, kteří se tvářejí jako
přátelé a za zády se chovají jinak. Při odebírání pasů (přijeli si pro ně
k nám domů), se mi dokonce náčelník SNB omlouval. Když jsem si ty hnusy
v záznamech četl, musel jsem si brát prášky na tlak a na uklidnění. Tato
událost měla samozřejmě dopad také na mou osobu v mém pracovišti a na
intenzivnějším sledování dalšími orgány. Musím se přiznat, že jsem se
s tím dodnes nedokázal vyrovnat.
V životě jsem prožil mnoho zdánlivě horších věcí, ale nic se nedá
srovnat s takovouto zbabělou zákeřností „přátel“. Nejhorší je, že určité
vlivy podobných lidí na můj život se odrážejí dodnes. Jde nejen o nepravdivá
ústní vyjádření, ale uváděná dokonce i v tisku (!!!). Mrzí mě, že jde
pouze o lidi z entomologických kruhů. Nevím, zda se u nich jedná o otázku u nás často zmiňovaných
vlastností, závistivosti a nepřejícnosti, nebo je to jen řešení pocitu vlastní méněcennosti. Na tomto místě bych se měl také
zmínit o krajně neseriózní příhodě při vydání mého popisu Purpuricenus
graecus a Stictoleptura
ondreji (1993). Ačkoliv jsem dodal
profesionální fotografie, nebyly publikovány, ale jeden člen redakce fixem
obkreslil jen obrysy imag (viz obrázek). Stejně byly také bezdůvodně fixem
obtaženy profesionálně udělané perokresby. Na řadě míst byl změněn název Purpuricenus graecus
na „graceus“ !!!
Následovala lavina připomínek a výtek ze zahraničí i z domova. Povedlo
se udělat řádnou ostudu nejen mé osobě, ale celé naší entomologii. Podle
cizinců převažoval názor, že by něco podobného nebylo možné v cizině
vůbec uveřejnit. Uvádím kopie uveřejněných obrázků !!!
Poznáte o které brouky se jedná?
Měl jsem řadu výslechů i pohovorů. Jednou jsem byl vyzván,
abych se dostavil na VB a nesměl jsem nikomu říct kam. Bohužel jsem to nikomu
neřekl. Když za mnou zapadla železná mříž a byl jsem odveden do sklepa, byl
to velmi skličující pocit. Byl jsem požádán o spolupráci, mimo jiné měl jsem
se stát donašečem na jednoho významného entomologa. V tom sklepě bez
oken s obyčejným stolkem a židlemi to bylo tvrdé na psychiku, ale odolal
jsem. Strašně jsem si ale přál vidět zase manželku, děti a oblohu. Kdo to
nezažil, nikdy nepochopí. Poté co mě moji přátelé a konkurenti zatáhli do tenat StB,
jsem byl pochopitelně zvědav po roce 1989 na jejich záznamy. Byl jsem
prověřován také vojenskou kontrarozvědkou. Podle písemného sdělení ABS „ze spisů je zřejmé, že k tomu že
byste se zavázal ke spolupráci s StB nedošlo“, ve svazcích agent,
informátor atd. mé „jméno těmito svazky
neprochází“. Jsem veden ve svazcích „PO“
(prověřovaná osoba), kde byl podle sdělení veden např. Havel a velmi
mnoho dalších. Většinou jsem publikoval
v cizině, převážně bez problémů. Potíže jsem měl s vydáním knihy.
Když mě NM (jako původní zadavatel práce) sdělilo že nemají na vydání peníze,
zkusil jsem to s Entomologickou společností. Po počátečním zájmu mi bylo sděleno,
že nestačí mapky, ale musím uvést seznam všech
prohlížených kusů s daty. To by znamenalo udělat vše znovu, seznamy
statisíců brouků, nová práce na tisíce hodin. Tak jsem prodal 4,5 ha
restituovaného, 130 let starého lesa a vydal to sám. Chtěl jsem, aby součástí
byly také barevné fotografie. Ty jsem udělal, tehdy ještě na kinofilm.
Tiskárna požadovala za tisk fotografií ještě částku 350.000 Kč, tu jsem
neměl, a tak mé mnohatisícové výdaje za fotografie byly zcela zbytečné. Svého
času jsem se podílel na ICONES. Mělo dojít k novelizaci, ale po čtyřech
letech neúnosného dohadování jsem účast odmítl. Takže nyní končím
s těmito stránkami www na internetu. Podle dosavadních reakcí tyto www
stránky mají pro zájemce u nás i v cizině určitý význam a pokud to přijde
vhod i dalším, budu spokojen, že tato práce snad nebyla marná. V nedávné
době jsem předal veškerá práva k jakémukoliv použití fotografií i textů
středoevropských druhů Cerambycidů Agentuře ochrany
přírody a krajiny, lepší umístění si asi nemohu přát. Jiná záležitost byla,
když fotografie z mých www stránek byly použity také pro určité fotopublikace o Cerambycidech
za účelem prodeje. Souhlas jsem dal pouze k „několika fotografiím“ Purpuricenus. Velmi trapné bylo jednání, když jsem proti
tomu protestoval! Fotografie mě stály mnoho peněz a času, ale přinesly mně
určité pracovní uspokojení a přál bych si, aby uspokojily i jiné zájemce a
byly přínosem pro entomologii. Bezplatný souhlas s použitím mých fotek
jsem dal i několika dalším entomologům. Do budoucna pro použití jinými
autory nemám námitek, pokud budou dodržena autorská práva (citace apod.),
totéž platí při použití částí mé knihy. Povídání o své entomologické činnosti bych rád uzavřel
určitým poděkováním. V druhé části časopisu ČSE Klapalekiana
2019 vyšel článek k mému životnímu jubileu, s krátkým hodnocením mé
entomologické a lesnické činnosti. Na výroční schůzi mi bylo uděleno ocenění Českou
entomologickou společností za přínos k rozvoji české entomologie. Já si
toho velmi cením. Mnoho let jsem byl hrdý na členství ve společnosti. Musím
se přiznat, že jsem tato ocenění skutečně nečekal, ale byl jsem rád, něco
jsem snad pro entomologii udělal, stejně jako pro naše lesnictví. Líbí se mi
přístup dnešního výboru k povznesení činnosti a úlohy ČSE. Přeji výboru mnoho
úspěchů, stejně jako celé členské základně. - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - Ještě
bych měl doplnit naše zájmy o chalupu v jižních Čechách. Dnes je to
chráněné území „Přírodní park Česká Kanada“, které bohužel po vyhlášení prodělalo
zásadní hospodářské změny. Stav dnešní přírody není ani zdaleka tak bohatý
jako tam býval. Když jsme přišli na chalupu, tak v té době tam byl
přírodní ráj, malá políčka a na nich oves, žito, pšenice, brambory, hojný
hlaváček letní, koukol, chrpy atd. Kolem koroptve, hojné křepelky (nikdy jsem
je předtím neviděl), skřivánci, plši, hojný Carabus
scheidleri, velmi hojné užovky hladké, rosničky, ve
sklepě čolci, ve stodole netopýři. Některé louky byly až 50 roků nesekané,
zarostlé bujnou vegetací. Povinné zatravnění polí přispělo k sjednocení vzhledu
krajiny, ale nenávratně ochudilo faunu i floru. Po pravidelném sekání trávy
traktorovými diskovými rotačními sekačkami, které prakticky zahubí (rozsekají)
všechny živé tvory, jsou louky bez živočichů, s redukovaným
rostlinstvem, ale „turisticky krásné“. K tomu je nutné přidat kvalitní lesy
ponechané kůrovcům k sežrání a pak vykácené (X,XXX.XXX
m3 !!!). Řady rakouských kamionů naznačovaly, kam jde ta naše
dřevní surovina k dalšímu hlavnímu zpeněžení (řezivo). Odvoz kulatiny se
prováděl i v noci. Doma v síni jsme měli dvoje vlaštovky, a časem na
dvoře až 16 umělých hnízd pro jiřičky, takže před odletem bývalo na
dvoře kolem 200 ptáčků, byla to úžasná nádhera! Umělá hnízda jsem udělal
poté, co týden pršelo a mokré jiřičky namočily hnízda, která padala i
s mláďaty, provizorní ihned osídlily. Instaloval jsem na zahradě 26
budek, všechny byly obsazeny. Fungovaly do doby, než je objevili strakapoudi
(velký). Ti nejen vyklováním zvětšili otvory a vytahali mláďata, ale viděl
jsem jednoho, když na dvoře dokončoval likvidaci všech umělých hnízd pro
jiřičky. Rozbil vchody a všechna holátka vyházel ven (důvodem bylo jen pouhé
zničení !!!). Ihned jsem přehodnotil svůj názor na užitečnost tohoto druhu
v přírodě, možná i vlivu na úbytek malých druhů ptáků. Manželka
se zajímala velmi o astronomii a ornitologii, a tak v obci a blízkém
okolí jsme zjistili 110 druhů ptáků (determinace
hodně podle atlasů, např. Waltr-Černý). Skutečný
stav je jistě mnohem vyšší. Nutno dodat, že od začátku tahů ptáků jsme na krmítku před
kuchyňským oknem ročně zkrmili až 50 kg slunečnicového semene, ořechy, kg loje, atd. Kriticky ohrožení silně ohrožení ohrožení
109 2018 v březnu pták velikosti sojky zlověstné, strakatý, nenašel jsem v atlasu Waltr – Černý 110 v této době přilétlo asi 12-15 strakatých ptáčků, také jsem je v tomto atlasu nenašel Měl bych
se zmínit o jedné z hlavních činností mého profesionálního života. Byla
to ochrana lesů, jejíž samozřejmou největší částí byla ochrana lesů před
kůrovci (41 roků). Omlouvám se, že jim věnuji určitý prostor, ale považuji to
za velmi důležité, zejména v dnešní době, v době kalamity, která
v historických dějinách Evropy nemá obdoby a kdy hrozí zbytečná úplná
zkáza našich smrkových lesů. Zažil jsem poválečnou kůrovcovou kalamitu, jejíž
příčinou byla válka a nedostatek pracovníků. Od té doby se kůrovci různě
množili, vždy podle toho, jaká se jim dala možnost a jaká se jim věnovala
pozornost. V roce 1965 jsem byl vyslán jako kůrovcový inspektor na
východní Slovensko, kde probíhala kůrovcová kalamita. Určité přemnožení
nastalo také v 80. letech, když byly v lesích, jako obranné
opatření, povinně zavedeny feromonové odparníky a
hlavně naprosto neúčinné slušovické lapače. Kůrovci
byli u nás po staletí. Každý hajný již před více než 200 roky věděl, že
kůrovci při přemnožení představují pro lesy obrovské nebezpečí, a to pro
původní horské i uměle vysázené hospodářské lesy. Kůrovci se dokázali
přemnožit nejen v našich zeměpisných šířkách, ale i v Norsku, kde
je mnohem chladněji a jsou tam vysoké srážky.
Do
listopadu 1989 se převážně dařilo kůrovce udržet na přijatelné úrovni.
V lesním hospodářství byl dlouholetý vyzkoušený systém, ve kterém
základním činitelem byl vedoucí polesí a lesníci, kteří měli k dispozici
pracovní síly, mechanizaci a museli dodržovat dlouholeté pracovní postupy. Po
roce 1990 byla bohužel provedena u lesů reforma, která vzala lesníkům
pravomoci. Byl tam předpoklad, že budou vykonávat jen řídící činnost a
provedení potřebných prací budou zadávat firmám. Naprosto to rozvrátilo
původní systém, kdy lesníci měli možnost okamžitě reagovat. Došlo
k uvolnění pravidel, vyrojily se nové nápady založené často ne na
znalostech, ale na iluzích. To nahrálo podnikatelským aktivitám, které zcela
využily podané možnosti. Zájmy lesa a ochrany přírody se vymkly ve prospěch
peněz. Byla to výtečně sehraná hra, ve které se bohužel určitá skupina
nadšenců stala jen snadno ovlivnitelnou spolupracující loutkou, aniž by to
vůbec pochopila. Za
rozjezd kalamity můžeme považovat Šumavu. O národním parku Šumava se začalo
jednat po listopadu 1989. Jako vedoucí referent ochrany lesů na ministerstvu
jsem automaticky byl účastníkem jednání. Původní záměr ochranářů byl „zachránit
nesmírně cenné staré původní porosty, aby je lesáci nevykáceli“. Postupně
se měly nepůvodní porosty nahrazovat sadbou původních smrků a doplňovat
dalšími dřevinami, hlavně jedlí, bukem a javorem. Myšlenka úžasná, plně jsem
ji podporoval. V té době jsem vyslechl na MZe
několik rozhovorů, v kterých si někteří podnikatelé přáli na Šumavě
vybudovat velká rekreační zařízení, něco mezi Krkonošemi a Alpami,
k uskutečnění vadil návrh národního parku, a hlavně ochrana starých
porostů. Náhle se vše zvrtlo a začalo se tvrdit, že kůrovci nesežerou zdravé,
ale sežerou jen nemocné stromy a proti kůrovcům se nesmí zasahovat, ochrana
původních porostů nebyla vůbec důležitá. Když jsem trval na tom, že kůrovci
Šumavu sežerou, byl jsem z dalších jednání vyřazen (!). Kůrovci navzdory
předpovědím, samozřejmě sežrali celé velké plochy zdravých i původních
porostů, také stromy staré až 650 let. Jedno je jisté, výsledky sta let
usilovné práce desítek generací zmizely za dvě desetiletí. O několik
let později v roce 1996 přišel na MZe návrh
„odepsat“ cca 10.000 ha horských lesů na Jeseníkách a Kralickém
Sněžníku! (Pokračování
na dalších listech.) Bylo
svoláno velké jednání na Jeseníkách. Bokem jsem se dozvěděl, že účelem je
udělat tam velká sportovní a rekreační zařízení. Proto byla nutná změna
evidence lesního půdního fondu. V podstatě zřejmě šlo o totéž, co se mělo
stát na Šumavě. Záměr neprošel. Obrovské
plochy lesů nyní mizí. Odumírání stromů i celých smrkových porostů se dále
rozšiřuje po celé republice. Nevidím nikde bývalá povinná preventivní obranná
opatření proti kůrovcům, proč se preventivní a obranná opatření neprovádějí ? Kvalitní silné výřezy jsou hned odváženy a
v lesích zůstávají jen neodvezené skládky kůrovci napadeného podřadného
dřeva a větví, takže se z nich kůrovci bez zábran dále volně množí a šíří. Ptám se, proč se z lesů neodváží
všechna hmota napadená kůrovci, když na odvoz silné kulatiny je dopravních
kapacit dostatek? Proč se vyznačují a kácí zdravé silné smrky, když je velké
množství dalších kůrovci napadených stromů? Proč větve z napadených i
nenapadených stromů zůstávají neasanované na vytěžených plochách, jako obrovská
zásobárna kůrovců pro další napadení porostů? Dřeva je nadbytek, výkupní ceny
klesají, ale ceny řeziva rostou!? Logika je jasná, z levné kvalitní
kulatiny se snadno a levně vyřeže drahé kvalitní řezivo a je málo odpadu.
V lesích na skládkách zůstává dlouho méně kvalitní dříví, převážně
sukaté z horních částí stromů, nebo chycené hnilobou. Navíc tam zůstává
obrovská zásoba kůrovců, která zajišťuje další napadení stromů a tím i
zvýšené možnosti těžby a dalších zisků. Platí dávno známá stará zásada, čím
více kůrovce, tím více se může kácet, i tam kde to hospodářské plány
nedovolují. V televizi
slyšíme pohádky, že někde pěstují odolnější dřeviny proti suchu a budeme
pěstovat odolnější lesy. To už jsme zažili po socialistické likvidaci lesů na
Krušných horách (zprvu zejména popílek, později oficiálně zničené vlivem
imisí, ve skutečnosti převážně sežrané kůrovci). Smrk je
nejdůležitější dřevina, která u nás rostla tisíciletí a přežila všechny
přírodní pohromy i sucha a kterou zatím není čím nahradit. Dokážete si
představit, že např. krovy se budou dělat z břízy, olše, osiky nebo
jeřábu? Dokonce jsem slyšel, že řezivo (prkna, hranoly),
nábytek apod. se budou vyrábět ze slepených drtin dřeva. Nevím, zda někdo
uvážil, za jakou cenu to bude, takže zvýšíme spotřebu energií, vyrobíme nové stroje a rozšíříme
chemickou výrobu lepidel (to je ekologie?). Dnes
někteří neznalci uvádějí, že se v našich lesích 200 let špatně
hospodařilo, dokonce i na Šumavě vyrostl smrk (pralesní) tam co neměl !!! Naši předkové nebyli stádem bezohledných
nemyslících tvorů. V hospodářských lesích pěstovali dřeviny
v kvalitě a množství, které potřebovali pro sebe a aby zajistili totéž
budoucím generacím. Zcela nesmyslné jsou současné požadavky měnit druhovou
skladbu našich původních dřevin, vysazovat dřeviny ze sušších krajin, akáty,
korkové duby a cedry (!!!!) a přitom chtít pěstovat přírodní lesy. To
chceme? To nám nestačí, že jsme úmyslně bez
hnutí prstem z většiny lesů nechali vymizet základní
dřevinu jedli a všechny druhy jilmů s nejkrásnější
kresbou dřeva? Každá jedle byla napadena kůrovci, stejně tak jilm. „Jedle je geologicky stará a právě nyní (v
50. letech) přišlo její poslední
období, kdy začala hynout“ a bylo nutné ji přestat pěstovat !!!! To jsem nevymyslel já, ale tehdejší nejvyšší
odborné špičky. Nyní se dočtu nepravdivá obvinění rádoby odborníků, kteří
tenkrát byli ještě na houbách, že to bylo vinou lesníků! Právě nyní po
tisíciletích přišla doba, kdy je nutné přestat pěstovat smrk !!!??? Důvodem je, že „přišla doba přirozeného rozpadu smrčin,
protože kůrovec je příznakem fáze rozpadu boreálního lesa“ !!!!!
Neukáže se, že je to stejný neodborný a špatný závěr znalců, jako to bylo u jedle
v 50. letech? Podle staleté zkušeností je přemnožení kůrovců ukazatelem
jen nedostatečné a špatné práce. Příroda
si pomůže sama?
To je jistě pravda, tam kde se nic neděje, vždy něco vyroste, i
v okapech starých domů, nebo na jakémkoliv smetišti. Je nám jedno co
místo hospodářských lesů vyroste? Nemůžou u nás platit pravidla jako před
tisíci roky, když jsou zde miliony lidí a odlesněné zemědělské a zastavěné
plochy, nehledě k tomu, že vše je více nebo méně zasažené imisemi. Uvedu
příklad z naprosto neporušené přírody se zdravým ovzduším ze začátku
minulého století z Altaje, který leží prakticky
na stejné zeměpisné šířce. Došlo
k napadení porostů podkorním hmyzem, při kterém na délce 280 km nezůstal
živý strom! K další
pohromě došlo v Tuvinském masivu, kde bylo zničeno cca
1 milion ha lesa a přes 100 milionů m³ dřeva. To byl
naprosto přirozený vývoj, příroda si pomohla sama, a to má být vzor také
pro nás? Víte, jak je velké Česko? Uvedl jsem dvě kalamity, které vznikly
v podobném prostředí jako u nás. Je pravdou, že se dříve nejen u nás na zastavení každé
přírodní kůrovcové kalamity podílelo přemnožení dalších přírodních činitelů,
určitých lumčíků, much, brouků, hub atd., eventuelně za pomoci počasí. Prosil
bych ty, kteří hlásají teorie, že si příroda sama poradí, aby si porovnali
dnešní výskyt těchto činitelů s výskytem např. před 70 roky. Kdysi to
byl ve výzkumu (nejen u nás, ale v celé řadě zemí) jeden ze základních
výzkumných úkolů - biologický boj proti škůdcům
(byla publikována řada vědeckých prací). Tehdy byly provedeny rozbory
tisíců vzorků a částí napadených stromů. Zjistilo se, že výskyt
přirozených nepřátel je sice někdy početnější, ale na zastavení kalamit
naprosto nestačí. Navíc se nenašel způsob u nás
ani v cizině, jak je namnožit. Už před 70 roky se i uměle vypěstované
houby (Beauveria) ukázaly jako naprosto neúčinné,
drahé a pracné. Dnes je navíc nesrovnatelně nízký stav zejména blanokřídlého
hmyzu, parazitických much atd., které téměř zmizely z přírody, jako
mnoho dalšího hmyzu. Hlasatelé „příroda si pomůže sama“ sestupte
z nebe do reality a neklamte sebe ani spoluobčany, příroda si to nezaslouží, tu je třeba chránit a poskytnout pomoc! Jsme malá zem v zalidněné střední Evropě, kde není ani
1 m² původní neporušené přírody. To že u nás porostou přírodní lesy,
které se samy budou udržovat a my se budeme na ně jen dívat, je nereálná,
naprosto iluzorní představa. To že tyto lesy nebudeme využívat
k hospodářským účelům a dřevo pro stavební účely, nábytek, papír a další
účely budeme dovážet, není realizovatelné. Chybí tu zmínka, kdo na to bude
vydělávat a z jakých fondů se to bude platit a hlavně
zdůvodnění. Je třeba vytvořit vyvážený vztah mezi přírodou a člověkem,
ale v zalidněné Evropě už není možné nechat přírodu pouze svému vývoji. Nyní se
všeobecně tvrdí, že hlavní příčinou kůrovcové kalamity je oteplování To je úmyslně
šířená nepravda, protože kůrovci se u nás bez potíží šíří
již desítky let, a to i za dešťů a povodní. Smrky přežily i mimořádně
suchý rok 1947, kdy na polích nebyla úroda a na loukách tráva. Sucho
samozřejmě výskyt a vývoj ovlivňuje, ale není základní příčinou kalamity.
Globální oteplování se projevuje postupně už tisíce let. Především hovořím o
Sahaře, protože právě odtud k nám proudí horký vzduch a tam by se
především měly upnout snahy o snížení globálního oteplování. Málokdo asi ví,
že to byli čeští lesníci, kteří se v minulém století pod FAO aktivně
podíleli na zastavení postupu saharské pouště a byly vysázeny úspěšně
statisíce stromů. Měli jsme možnost je vidět v Tunisu i Alžíru. Bohužel
jsme také viděli, jak dříví z těchto stromů domorodci používají jako palivo.
Kozy, ovce a velbloudi někdy ve stádech v počtu až několika set
kusů tam likvidují vše zelené co vyroste. Jednu
skutečnost bych měl důrazně připomenout. V Česku se vše samozřejmě týká
především našich tradičních druhů kůrovců Ips typographus a Ips amitinus. Zejména na Moravě se vyskytuje ještě způsobem
života poněkud odlišný importovaný Ips duplicatus – lýkožrout severský. V různých
publikacích a na internetu čtu všelijaké smyšlené články o rozšiřování tohoto
druhu z Bilalowieže, nebo dokonce
z Finska, také vlivem globálního oteplování atd. Z tohoto důvodu,
jsem se rozhodl popsat podrobněji příčiny jeho zavlečení do České republiky.
Kdysi se dovážely na severomoravské pily (např. Vrbno a další) celé vlaky
smrkového dřeva z SSSR silně napadeného kůrovci. Výzkumný
ústav lesního hospodářství byl několikrát požádán o poradní službu.
Nepamatuji se již přesně dobu, ale bylo to na konci 50. nebo na začátku 60. let. To, co jsme
viděli, byla smrková kulatina v delších délkách. V Rusku byly kmeny
před koncem na obou stranách provrtány, otvory bylo protaženo lano, aby mohly
být svázány při splavování po vodě. Protože lano často potom nešlo vytáhnout,
tak ho před naložením dřeva na vagony v Rusku „přesekávali“!!! Na našich
pilách byla skrytými usekanými zbytky lan poškozena řada katrů, takže
zaměstnanci preventivně odřezávali všechny konce až 1 m dlouhé. Nepoužitelné špalky
si lidé odváželi jako palivo a tím došlo k šíření kůrovce severského po
širokém okolí. Napadení kmenů bylo velmi silné. Když jsem odloupl kůru a
zjistil požerky neobvyklého kůrovce, bylo mi zakázáno se tím dále zabývat a
tím zjistit o jaký druh kůrovce jde. Očividně můj nadřízený měl strach
kritizovat dodávky za Sovětského Svazu pro možné politické důsledky. Důvodem
importu byly snad finanční splátky SSSR, ale podle zaměstnanců pil
z tohoto materiálu vyráběli důlní přířezy pro uranové doly (např. Jáchymov,
Příbram), kde se těžil uran pro Sovětský Svaz. To je má osobní zkušenost
z výzkumu, ale je možné si to jistě ověřit i u starších pracovníků pil.
Kůrovec se rychle množil, proto byl později povolán z Brna
z Mendelovy university profesor Mrkva, který
prvý zjistil, že jde o kůrovce severského Ips duplicatus. Na přání Podniku Lesy ČR jsme v roce
1995 se zástupcem podniku panem Duškem provedli kontrolu výskytu na severní
Moravě. Stav byl velmi špatný, už byly napadeny tisíce ha. Na mou žádost o
nutné řešení mi ředitel odboru MZe sdělil, že „to
není naše záležitost a nebudeme se do toho vměšovat“! Ips
duplicatus žije a škodí odlišným způsobem, nicméně
si myslím, že za těch cca 60 let, co se u nás úspěšně přemnožuje, se mělo a
mohlo proti němu něco účinného vymyslet. Důvodem šíření tohoto kůrovce,
nejsou klimatické změny, ale naprosto špatná práce. Kdyby se dodržovala běžná opatření
prováděná proti kůrovcům platná a účinná desítky, nebo stovky let, tak by
k žádnému tak masivnímu přemnožení kůrovců nemohlo dojít. Přestala se
dělat preventivní povinná obranná opatření, toto dokonce posvětilo
ministerstvo dodatečně tím, že při silném výskytu „obranná opatření
proti kůrovci zde ztrácí účinnost, vlastník lesa tak může od instalace
obranných opatření upustit“ !!!! Dokáže
si někdo představit, že v případě vzniku epidemie cholery nebo moru by
někdo vydal zákon, že není nutné provádět nějaká obranná opatření ?????
Otázkou je, zda je to ukázka neznalosti, nebo záměr ????? Další věcí, která mi vadí je
ekonomika. Je známé, že cenově zhodnotit dřevo je možné v prvé řadě
pořezem, teprve prkna, hranoly atd. přinášejí hlavní zisk. Jak je vidět na našich silnicích, kamiony
odvážejí surové kvalitní výřezy do ciziny a hlavní výdělek za naše dříví
je v zahraničí. Je to v pořádku, nebylo možné dřevo rozřezat u nás,
aby výdělek za naše dříví zůstal doma? Dnešní lesy potřebují péči stejně
jako kterékoliv jiné plodiny a stejnou, jakou jim věnovaly minulé generace.
Všechny dřeviny odumíraly více nebo méně i dříve. Po celá staletí bylo dřevo
jediným topidlem, ale protože byl nedostatek paliva, lidé uhynulé stromy včas
odstraňovali, tak k přemnožení podkorních škůdců a chorob nedošlo a tím
také ne k hromadnému hynutí stromů (to je celé tajemství). Dnes, když to neděláme, tak postupně téměř všechny
dřeviny odcházejí a škodliví činitelé se množí. Před léty poslanec Hofhanzl napsal několik publikací o stavu našich lesů a o
kůrovcích. Jednu nazval „České lesy …….. a po nás
potopa“. Hospodaření systémem „po nás potopa“,
by se v kulturním státě nemělo vyskytovat. x x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x x
x x Několik
slov k fotografiím (omlouvám se, některé jsou velmi špatné kvality) Na
prvních fotografiích je výborný člověk, znalec světového jména čeledi Cerambycidae a bývalý předseda ČSE JUDr. Leo Heyrovský.
Na dalších jsou záběry z entomologických dnů. Sova pálená, které jsme
zachránili život. Byla na jedno oko slepá a nedokázala na zemi ležící myš
přesně zaměřit. Byl to člen rodiny, životu v bytě a styku s lidmi
se velmi rychle přizpůsobila. Jedle na fotografii byla v té době asi
největší v bývalé ČSR, dnes je prý mrtvá. Další ukázkou je trus housenek
bekyně mnišky a mrtvá imaga na Brdech. Na dvou fotkách je masové odumírání
borovice černé na Berounsku, které po delších jednáních vyřešili lesníci až
motorovou pilou. Na několika dalších fotkách je vidět, že u nás může dojít
k odumírání u všech dřevin, nejen smrku. Nakonec několik ukázek naprosto
nezodpovědného přístupu k zastavení kůrovcové kalamity, nebo spíše
ukázka jejího úmyslného šíření a lokálně konečný stav 2019.
JUDr. Leo Heyrovský (Foto Picka)
České Středohoří, vlevo Lekeš, vpravo Sláma Entomologické dny
Čenkov 1960
Entomologické dny Zobor 1960
Vlevo stojí ent. Čermák, v pozadí
plk. Fára
Entomolog Strejček
V pozadí entomolog Tesař
Entomolog Heyrovský
Mohutné vrby u Dunaje, Kamenica n.Hr.
Náš miláček, sova
pálená nalezená v zimě v závěji u železničního přejezdu
v Nymburce, zdánlivě mrtvá.
Úžasně chytrý pták
Rozpětí 105 cm
Cizinci
se domnívali, že sova je vycpaná Plch si postavil domeček v
okénku vysokého posedu
Naši potomci mají
dodnes zájem o přírodu, ale žádný není entomolog Rozvodí: doleva Severní moře, vpravo Černé moře S manželkou, Djanet a
Key
Velký obětní (??) kámen s plochou mísou. Podle
některých názorů přírodního původu, podle jiných umělě vytesaná. Netřesky nejsou původní, ale
nalezené na kamenech asi 500 m daleko.
Vpravo přesné místo, kde byly
chyceny v průběhu let všechny tři kusy Agapanthia bohemica (± jen několik m²). Tehdy tam však nebyly afrikány
(aksamitníky), ale řada jiných květin a zelenina. Byly tam však vždy slézy a slunečnice. V blízkosti bylo
mnoho jiných rostlin, např. kopřivy, lebeda, merlík, divizny, vrbovka,
vlčinec, náprstník, kopretiny, chrastavce a mnoho dalších, a za
plotem přes silnici úžasná louka od války nesekaná.
Na těchto květech byla také Pachyta quadrimaculata
Prasátka zničila nejdříve plot, potom zahradu V roce 2006 bylo na zahradě
nalezeno přes 400 hřibů
Výborná myšilovka Polly (12 roků) Pejsek
Eliška z útulku (15 roků)
Umělá hnízda pro jiřičky (celkem 16 kusů) Okáč voňavkový se utopil
23.7.2017 (v Čechách)
Na krmítku
byly často desítky zejména tažných ptáků a mnoho dalších na okolních stromech Velmi navštěvovaná místí pozoruhodnost –
v průvodcích nazvaná „ďáblova prdel“ (už na Moravě)
Vpravo hlavní inženýr LZ Ulič Ing. Polyščuk Škola v Trhových Svinech, mé
bydliště za války
V roce 1965 největší jedle v ČSR ve Stužici, výška 56 m, u stromu je ředitel LZ Ulič Láclav.
Malé soudečky jsou trus bekyně mnišky po přemnožení, vpravo uhynulá imaga po chemickém zásahu
Masové odumírání borovice černé na Berounsku 198x Masové odumírání jilmů v republice v 70. až 80. letech
Odumírání dubů a buků ve stejné době
Odumírající dubové porosty napadené
tracheomykózou
Postřik
hynoucích dubových porostů napadených tracheomykózou přípravkem na bázi bóru
Odumírání topolů v alejích i v porostech
Přemnožení kůrovců na Šumavě
Jižní
Čechy. Kvalitní kulatina je odvezena, v lese zůstává chemicky neošetřené
dříví s kůrovci (2018)
Napadené
dřevo ponechané na pasekách, aby se kůrovci mohli přerojit zpátky do lesa
(2018)
Neošetřené hromady klestu s kůrovci ponechané po jarní těžbě a dříví napadené kůrovci
Tak vypadá úspěšné množení kůrovců v našich lesích, ponechání neošetřených větví (2018, 2019) a následné napadení porostů namnoženými kůrovci.
Listopad 2019, ještě na jaře tady byl krásný les
Francie V roce 1968 v době politického
uvolnění, nás navštívili francouzský entomolog Berger a Leseigneur
s rodinami. S oběma jsem si dlouho dopisoval. Byla to velmi vítaná a
přátelská návštěva. Přijeli velkým Marcedesem,
který měl najeto pouhých 3500 km. To, co následovalo, bylo zcela
neuvěřitelné, následovala jedna pohroma a ostuda za druhou. Jeli jsme na
výlet, já na motorce, manželka s nimi v autě. Na zámku na Hluboké
průvodkyně, která údajně sloužila za Schwarzenbergů, vyprávěla, jaká to byla
hrozná vykořisťovatelská rodina. „Když večeřeli, my jsme jim museli nosit
jídlo až na stůl, bavili se každý den pozdě do noci a my jsme museli do 5
hodin do rána po nich vše uklízet“. Za chvíli „ráno jsme museli vstávat již
ve 4 hodiny a připravovat jim jídlo, aby panstvo mělo, co chtělo“, atd. atd.
Na dotaz, jak často tam byli, odpověděla, že byli většinou v Itálii a na
Hlubokou přijeli třeba až za dva roky. Překladatelka bohužel přeložila vše.
Byla to nepředstavitelná ostuda, něco, co vůbec nemohli pochopit. Pak
následovaly potíže s jídlem v hotelové restauraci, potom přišla bouřka,
zhasla světla a personál neměl svíčky na osvětlení stolů. Při cestě do Prahy
za deště na staré silnici na přejezdu v Plané havarovali. Museli
zaplatit vysokou pokutu a dopravu osob do Prahy. Já jsem s nimi nejel,
ale přenocoval jsem u známých. Druhý den jsem našel Mercedes s rozbitým
předkem a na silnici utrhané knoflíky od manželčiny blůzy. Pro mě okamžitý
nervák, ale naštěstí vše dopadlo bez vážných zranění. Dovolal jsem se do
Prahy a po delším čekání přijel Berger s odtahovou službou autem Praga
V3S z Prahy. Ta měla při cestě zpět do Prahy za Táborem poruchu a musela
přijet náhradní. Hodiny čekání a přeložení auta. Té náhradní, opět Praga V3S,
za Miličínem „došla šťáva“. Naštěstí jsem měl motorku
a tak jsem pro naftu dojel. Když řidič kladivem urážel zámek u nádrže, ptal
se Berger, co se děje. Potom, co jsem mu řekl, že řidič nemá klíče od nádrže,
pronesl památná slova „alles unmöglich“
(všechno nemožné). Já jsem francouzsky neuměl, tak jsme se domlouvali německy.
Druhý den následovala neuvěřitelná anabáze po Praze. Rozbité auto dopravit do
Francie mohl jedině Čechofracht. Vyřízení trvalo
celý den. Museli zaplatit cestu a pojištění pouze ve francích. Zaplatili, ale
už shledávali peníze po kapsách. České peníze už měli také pryč. Auto do
Francie došlo, ale úplně vykradené, včetně palubní desky. Bylo u nás na cestu
pojištěné, ale prý ne proti vykradení! Oprava poškozeného a vykradeného auta
stála téměř stejně jako nové. Potom už byla nepříjemná jen jedna maličkost, když
Berger zahodil v Praze papírek od karamelky na velkou hromadu odpadků na
chodníku. Přiskočil příslušník VB a nařídil mu ten papírek sebrat se slovy,
„ať si dělá bordel doma a ne tady“. Zřejmě nás sledoval. Tím skončily ostudné
potíže. Bohužel již neměli žádné peníze (karty ještě nebyly) a vše jsme
platili my a snažili se napravit pověst republiky. Obvolávali jsme tajně
známé a zadlužili se na řadu měsíců. Náhodou se mi nabídl řidič se soukromou
Tatrou 603 a ochotně a poměrně levně nás vozil po hradech, památkách i po
entomologických výpravách po přírodě. Teprve dnes, po padesáti letech, mi
došlo, že to možná ani nebyla soukromá Tatra 603, když v té době téměř
nikdo auto neměl, natož T603. Pokud to byla sledovačka StB, tak dodatečně
děkuji. Dali jsme návštěvě k dispozici
náš byt, vařila manželka, nebo se jedlo po restauracích. Velmi se zajímali,
kde spíme my s dětmi. Říkali jsme, že máme v podkroví místnost. Berger
nás jednoho rána překvapil a přišel se na nás podívat. Spali jsme všichni na
něčem na zemi. Byl překvapen a říkal, že to by žádný Francouz neudělal, aby
dal k dispozici svůj byt a žil improvizovaně jako my. V té době
vzniklo mezi námi velmi dobré přátelství, které trvalo do dnešní doby. Příští rok jsme dostali od nich
pozvání do Francie. Jeli jsme s manželkou a s dcerami vlakem. Tam nás
čekal šok. Pierre Berger nás dovezl do svého víkendového sídla ve Vallauris na Riviéře. Obytný dům byl nádherný, postavený
ve svahu, spíše ve španělském slohu. Měl tam pracovnu s výhledem, jídelnu a
celou řadu obytných místností s koupelnami. Pozemek měl přes 2 ha, byl tam
tenisový kurt a velký bazén, v části byla nádherná okrasná a užitková
zahrada, zbytek les a menší dům pro zahradníka. Nádherný výhled byl na
nedaleké azurové moře (Côte d'Azur)
a pláže. Něco podobného jsme si nepředstavovali ani ve snech. V dalších dnech jsme
podnikali řadu entomologických výprav, vše v departementech jihovýchodní
Francie. Bylo to úžasné, nejen nádherná Francie s nádhernou přírodou,
ale také nádherné entomologické zážitky. Vůbec se nedivím, že když tam kdysi
sbíral Obenberger v Provence, tak byl nadšený.
Pierre používal tehdy ještě tradiční metody, smýkačku a sklepávač.
Měl jsem možnost mu ukázat své metody a domácí chovy brouků ze dřeva. Pierre
si nechal postavit řadu kójí, kde po řadu let, v teplém jižním
prostředí, pěstoval velmi úspěšně mnoho druhů tesaříků i krasců. Při této
prvé cestě do Francie jsem byl vděčen za všechny druhy tesaříků, i obyčejné,
protože nebyly od nás. Měl jsem jeden velký sen, najít tehdy velmi málo
známého Pseudosphegestes cinerea,
druh považovaný za nesmírně vzácný. Teprve poslední den, když už jsem se
loučil s překrásnou francouzskou krajinou, se mi podařilo najít ve dřevě
krásnou velkou samičku. Tím byla hned objasněna i bionomie. Samičku jsem
živou přivezl do Prahy, do Entomologické společnosti. Kromě Heyrovského nikdo
tento druh neznal a všichni ho viděli poprvé. Tato naše prvá cesta do Francie
byla velmi úspěšná. Bylo to zejména také tím, že se mnou byla i manželka,
která brouky znala a uměla sbírat. Kromě toho obě dcery měly také smrtičku a
tesaříky sbíraly. Pierre do ČSR přijel později
ještě několikrát. Vždy se musel hlásit na policii a nahlásit bydlení. Jednou
v létě přijel spolu se syny. Při odjezdu si zde zapomněli tři saka a
požádali o jejich zaslání. V normálním režimu žádný problém. Zabalili
jsme je a donesli na celnici (tehdy před odesláním celnice byla nutná). Tam
nám bylo sděleno, že obnošená saka není možné poslat, můžeme do ciziny poslat
jedině nová saka s dokladem o koupi. Stalo se to, co se muselo stát,
Francouzi to nemohli pochopit a mysleli si, že jsme si ta saka nechali a
nechtěli vrátit! Když jsme chtěli jet společně na
Slovensko do Tater a na Vihorlat, bylo nám řečeno,
že jako cizinec musí předem nahlásit trasu, každý den se hlásit na policii a
přenocovat pouze v hotelech, ne v soukromí. Vyřešili jsme to tak, že jel
s námi s manželkou autem, na veřejnosti nemluvil, jen u známých, u
kterých jsme přenocovali. Počasí nám přálo a lovy byly výborné, tak byl
spokojen. Našli jsme více druhů, které ve Francii nejsou, nebo jsou řídké. Později jsme podnikli do Francie
ještě několik cest. To už jsme jezdili vlastním autem. To pro nás bylo velmi
výhodné, nebyli jsme na nic vázáni, v autě jsme měli nejen všechny
potřebné věci, ale také kuchyni a podle potřeby i nocleh, jinak jsme měli
stan. Dostali jsme se až do Pyrenejí. Tam mě udivila stáda ovcí
v národním parku a miliony květin, které ovce nežraly. Něco podobného,
jako to bývalo dříve na našich horách, kde bývaly celé plochy sasanek, hořců
a jiných květin, které pasoucí se domácí zvířata nežrala. V Pyrenejích
jsme našli mnoho imag tesaříka Tragosoma depsarium a všech dalších stadií vývoje. Byl to
nezapomenutelný zážitek, něco, co jsem si vůbec nedokázal představit.
Francouzská příroda byla vůbec úžasná a na hmyzí druhy velmi bohatá. Podařilo
se nám tam najít i několik do té doby ve Francii velmi vzácných druhů, např. Necydalis maior, Ropalopus ungaricus, Saperda perforata. Také jeden kus Vadonia
sp., který jsem dodnes nedokázal zařadit. Později
také nedávno zjištěný Leiopus femoratus.
Všechny cesty proběhly celkem bez komplikací. S Pierrem Bergerem jsme se
skamarádili, byl to výborný parťák do terénu. Navzájem jsme si sdělovali a
doplňovali poznatky a sbírky. Vyměňovali jsme si mnoho druhů i nachytaných
nepreparovaných dublet, takže jsem měl velké série více druhů z Francie.
Litoval jsem, že jsem kamaráda podobných vlastností a zájmů neměl u nás.
Bohužel zemřel v dubnu 2018, těžko se s tím srovnávám, stále ho vidím na
našich společných cestách.
Víkendový dům p. Bergera ve Vallauris
Rodina P.
Bergera a má ve Vallauris
Má manželka a dcery před lékárnou P. Bergera
Pierre
Berger v terénu Pro jih
Francie typický keř – mimosa Kaňon Du Verdon
Aiguines – výborná lokalita
Velmi typický místní druh – Stictoleptura cordigera
Pyreneje a typická květena
Kmen ve kterém byla vývojová
stadia Tragosoma depsarium
Živá larva a druhá
napadená houbou (Beauveria ?) Řecko V 50.a 60. letech, kdy jsme nemohli
jet nikam do západní ciziny, jsem byl ve styku s rakouskými entomology,
zvláště s Demeltem a Schurmannem.
Byla to doba, kdy velká část druhů patřila mezi vzácné. Bylo to zejména tím,
že bionomie řady druhů byla málo známá, a tím, že nynější metody, např.
domácí chov z dovezeného dřeva, byly ještě v plenkách. Rakouští
entomologové mohli jezdit do ciziny (ušetřit) zcela bez potíží, obvykle to
bylo Řecko, Turecko a Kanárské ostrovy. Měli na výměnu hodně materiálu
z ciziny, ale na druhé straně měli málo tehdy vzácných středoevropských
druhů tesaříků, to bylo výhodné. Pro mě názvy lokalit jako Kalavryta, Chelmos, Taygetos zněly úplně exoticky. V roce 1981 se nám s
manželkou podařilo vyjet na formální pozvání. Byla to prvá cesta, a kromě
názvu několika lokalit jsme neznali nic. Hodně času jsme ztratili tím, že
jsme hledali lokality. Jeli jsme autem, to sloužilo jako kuchyně, jídelna i
hotel, jeli jsme přes Maďarsko a Jugoslávii. Sbírat jsme začali až
v Makedonii. Hned od počátku jsme byli úspěšní, nové Vadonia,
veliké Agapanthia kirbyi,
Purpuricenus, Ropalopus,
nějaké Dordcadiony atd. Na pastvinách byly malé
zmije. Když jsem jednu chytil, seběhlo se mnoho dětí, které si ji se zájmem
prohlížely. Potom, co jsem ji pustil, přišel místní obyvatel a jeden chlapec
mu řekl, že jsem ji chytil živou do ruky, ale on mu dal hroznou facku, aby
nelhal, že to není možné. Při sbírání jsme měli malé vzrušení, přijela Zastava, vyskočili čtyři civilisté s pistolemi
v rukou a utíkali dolů k řece (někoho asi honili). Považovali jsme
za vhodné opustit ihned lokalitu, šli jsme kolem jejich auta
s otevřenými dveřmi a tam na zadním sedadle ležely 4 nabité samopaly se
zásobníky! Spali jsme v kempu v Doiranu,
v noci i ve dne nás zvukově obveselovaly tisíce rosniček, které byly
všude. Byla to nádhera, něco takového jsme si nedovedli vůbec představit.
Druhý den, prý na něčí udání, přijel policista nás prověřit jako podezřelé
osoby. Prvně nás nechal, ale pak se vrátil, protože dostal příkaz
k zadržení a museli jsme s ním do Gevgelie.
Bylo nám sděleno, že v Makedonii se nesmí bez povolení nic sbírat. Po
třech hodinách chtěl velitel vidět, co jsme sesbírali. Ukázal jsem mu
smrtičku s několika malými brouky, on prohlásil „á mrávky“
a propustil nás s tím, že musíme okamžitě opustit Jugoslavii.
To jsme provedli a dostali se do
řeckého entomologického ráje. Našli jsme další nové Vadonie
ve velkém počtu a řadu dalších tesaříků. Pokračovali jsme na jih a lovecké
štěstí nás neopouštělo. Cestou jsme navštívili mnoho lokalit, někde
s menším, někde s větším úspěchem. Vše je uvedeno v naší
společné publikaci. Přitahoval nás Olymp a Parnas. Než jsme šli na Olymp,
Řekové nám doporučovali jít brzo ráno, kdy je bez mraků. Později se prý
zahalí do mraků a mohou tam být i bouřky. Při cestě na Olymp jsme při sbírání
Phytoecia nigripes
objevili asi 150 cm vysoko na větvích nějakého keře zmiji dlouhou cca 1 metr.
Po vyfocení jsem ji chtěl chytit do síťky, ale začala okamžitě útočit proti
mně, jela rychle po větvích a byl jsem rád, když jsem se z křovin dostal
ven. Bylo to překvapení, protože všechny četné zmije, které jsme v Řecku
našli, byly velmi pomalé a neútočné. Na další cestě jsme navštívili Maraton a
Delphi, tehdy byly nádherné, cestičky přírodní,
málo lidí. Prohlédli jsme si Athény, věnovali jsme jim hodně času, ale bylo
to dobře. Potom jsme pokračovali na Peloponés, navštívili jsme Kalavrytu, známou svým osudem podobným Lidicům a entomologickou lokalitou Demelta
a Schurmanna. V Kerpini
jsme zažili tropické vedro jako na Sahaře, všechen hmyz byl zalezlý, teploměr
v autě přestal fungovat. Bylo štěstí, že tekla voda z přírodních
zdrojů. Jeli jsme dále na jih, navštívili jsme Spartu a pokračovali na Gythion. Ráno bylo mnoho tesaříků, např. Stenopterus atricornis, ale po
obědě vůbec nic. V Gythionu jsme se nalodili
na loď, přespali na palubě a dorazili do Chanye. Na Krétě jsme velmi brzo poznali
nádherné prostředí Kréty a navštívili některá údolí směřující k moři.
Sice z původní přírody se zachovaly jen zbytečky, ale nedošlo
k velkoplošnému hospodaření jako u nás. Závadou je, stejně jako
v mnoha jiných zemích mediteránu, pastva ovcí a koz. Sežerou vše zelené,
takže to vypadá, že půda je zničená. Stačilo ale oplocení, jako např. v Omalosu a dějí se zázraky. Za plotem je hustá vysoká
tráva a mnoho květin. Místy je možné vidět mohutné duby, zbytky původních
porostů. Entomologicky to pro nás bylo něco zcela nového a velmi
přitažlivého. V den mých narozenin jsem našel tři nové druhy, ten
nejkrásnější jsem věnoval manželce - Isotomus
jarmilae. Měl jsem štěstí, nemohl jsem mít lepší,
chytřejší a pracovitější ženu. Veškeré strádání a nepohodlí sdílela se mnou,
nocování venku někdy nebylo příjemné. Museli jsme šetřit, měli jsme málo
peněz, a tak se jídlo muselo improvizovat, jak se dalo. Řekové byli velmi
přátelští a za nepatrný peníz bylo možné si tehdy koupit ovoce i zeleninu. Na
stromech sice bylo nehlídaného ovoce nadbytek, ale dávali jsme přednost
dohodě a koupi, často nám je sami natrhali a věnovali. Jednou jsme se tam
setkali s rakouským entomologem Schurmannem a
jeho družkou. Chtěl ukázat nějaké lokality, zejména s Pseudosphegestes bergeri.
Samozřejmě jsem mu vše ukázal a byli jsme oba rádi, když si tento druh
v přírodě osobně chytil. Když jsme se náhodou sešli na lodi při zpáteční
cestě, ukázal mi neznámé Purpuriceny a nabídl mi je
k popisu, což jsem rád přijal. V roce 1990 jsem měnil zaměstnání a
musel jsem vyčerpat dovolenou v březnu. Zvolil jsem cestu do Řecka
s jedním botanikem. Na Krétě jsme nacházeli haldy pomerančů vysypaných
ze sklápěcích aut a na nich kozy. Bez problémů bylo možné vybrat i nepoškozené
pomeranče vynikající kvality, při týdenním pobytu to pro nás byla hlavní
strava. Kréta v březnu byla zcela jiná než v létě. Spousty
nádherných květů. Velmi hojná byla Agapanthia cretica. Při zpáteční cestě jsme prožili hrozný nervák.
Vjeli jsme v Iráklio s autem na loď a můj
kolega se podíval na hodinky a říkal máme dvě hodiny času, půjdeme ještě do
města. Nechtěl jsem, ale sdělil mi, že tam nemá smysl tvrdnout, a tak mě
přemluvil. Když jsme se vraceli, slyšeli jsme zvuk lodní sirény a pak jsme
spatřili, jak naše loď odráží od břehu. Ve mně se sevřely vnitřnosti, až jsem
dostal úplnou křeč. Kolega dostal druhý chytrý nápad, když vyhrkl „já ji
doplavu“. Na lodi jsme měli nejen auto, ale také všechny věci, on i doklady a
peníze. Stáli jsme k večeru v březnu na břehu moře jen
v košili a kalhotách. Vše zavinil hodinový rozdíl na Krétě. Samozřejmě
jsem kolegu nepochválil, ale byla to také má vina, že jsem se nechal umluvit.
Věděli jsme, že loď jede okružní cestu přes některé řecké ostrovy do Pirea, odtud do Itálie, Francie a někam dále.
Představoval jsem si, jak auto někde vyloží, nebo budu platit dlouhodobý
převoz. V cestovní kanceláři nám řekli, že za dvě hodiny jede další loď
do Pirea. Naštěstí jsem měl ještě peníze na lístky
na palubu. V Pireu jsme vystoupili a snažili se
zjistit, jak je to s naší původní lodí, ale najednou jsme ji uviděli,
jak přijíždí do přístavu, měla zdržení, jak přistávala na ostrovech. Hned
jsem vběhl na loď a doběhl do auta, takže ani neblokovalo výjezdy dalším. To
byla úleva, bylo to úžasné štěstí a celonoční hrůza z nás opadla. Kréta je má nejzamilovanější
oblast z Řecka. Našli jsme tam řadu zajímavých lokalit s mnoha
druhy tesaříků. Také více nových druhů nebo poddruhů. Něco jsem popsal, o
něčem jsem byl cizinci přesvědčován, že to k popisu není, ale pak to
rychle popsali, něco jsem sám nabídl k popisu. To ale není důležité, důležitá
byla radost z nečekaných nálezů a zážitek z nádherné přírody.
Zjistili jsme bionomii tehdy téměř legendárního tesaříka Pedostrangalia
ariadne a chytili několik kusů, našli nové taxony Isotomus, Pseusphgestes,
Parmena, Trichoferus, Agapanthia,
Prinobius atd. Po mém popisu Stictoleptura
martini byl tento druh přejmenován na slámai. Věděl
jsem, že jméno martini bylo použito, ale jen pro barevnou odchylku, ale před
ní bylo napsáno v. a ne a., takže prý to bylo platné jako varieta. Podle mě
zůstává nevyřešen druh Agapanthia probsti. Probst ho našel
v horách, byly to jen malé kusy, tamtéž jsem stejné našel také já.
Později mnohem níže jsem našel také na Asphodeline
téměř dvojnásobné kusy, ale prý je to totéž, našla je také řada dalších
entomologů. Záhadou zůstal jeden kus velké, zřejmě nové Agapanthie
od Herekleionu. Myslím, že pozornost by zasluhoval
také místní Cerambyx carinatus,
nepřipadá mi stejný. Když jsem popsal Prionus batelkai (a tangerianus), byly
prý připomínky, že jsem popsal něco z prestižní skupiny Prionidae. Byla to zřejmě drzost vměšovat se někomu do
rajonu. Sama to stáhnul jako synonymum, rozhodně tomu tak není, ale o tom
předpokládám rozhodnou další nezúčastněné generace. Ve střední Krétě jsme
našli lokalitu s masovým výskytem Purpuricenus
desfontainei, na kvetoucích diviznách jich sedělo
někdy i několik desítek kusů, z dálky to bylo jako pole červených
štětek. Našli jsme také více kusů Stictoleptura picticornis. Hodně času jsme věnovali kdysi uváděnému Dorcadion creticus, ale po
těchto tesařících jsme nenašli ani stopu (nyní už není ani uváděn). Ale zpět ještě na řeckou pevninu.
Po našich úspěšných cestách 1981 a 1984 jsme se s manželkou dohodli, že tam
zajedeme znovu. Nevěděli jsme, že naše úspěchy se staly předmětem závisti
některých našich entomologů. Pracně jsme si vyjednali v práci dovolenou
a další neplacené volno, dostali pozvání od dcery s tím, že vše zaplatí,
podali si žádost na policii a dostali výjezdní doložky. Svou důležitostí a
načasováním to měla být mimořádná cesta, říkal jsem „to bude naše životní
cesta“. O cestě jsem se zmínil pouze J. P., mému dlouholetému kamarádovi od
mládí. Ten neváhal a jako agent StB (to jsem tehdy netušil) požádal StB, aby
nám byly odebrány pasy s tím, že chceme emigrovat (věděl dobře, že ne).
Prý to schválili také členové Entomologické společnosti (to píšu na základě
písemných záznamů StB). Byla to zákeřná entomologická rána do vazu nejen od
tohoto kamaráda. Samozřejmě to mělo také kádrový i finanční dopad
v práci (nejen tam) na řadu let. Později jsme navštívili Řecko
ještě několikrát, ale přibyla léta, zdravotní potíže a ztráta elánu po
minulých vynervovaných letech. Nikdy jsem neměl zálibu v Dorcadionech, odmítal jsem i nabídky na výměnu. Odmítl
jsem kdysi dokonce i Dorcadion buresi z Řecka od jednoho našeho mladého
entomologa, to byla ovšem životní chyba a dnes bych se mu rád omluvil. Jednou jsme s manželkou jeli
koncem dubna na tři týdny a zažili jsme hrozně deštivé počasí. Když
neustávalo pršet, vzal jsem si gumovky a plášť do deště a šel něco hledat.
Stalo se nečekané, Dorcadioni v dešti vylézali
z podmáčené půdy a my jsme našli přes 1300 kusů Dorcadionů.
Za ta léta jsme našli zřejmě jeden nový druh (5 ks). Rakouský entomolog
Steiner slíbil, že ho popíše, ale bohužel zemřel. Zaslal jsem fotky jiným
entomologům do ciziny, ti slíbili totéž, ale zásilka s brouky se prý
ztratila! Další kusy už jsem na stejném místě nenašel. Nejblíže je asi
k Dorcadion albanicum.
Při našich prvých dvou cestách do Řecka jsme našli celkem 215 druhů tesaříků
(publikace), což byl počet oceňovaný i v zahraničí. Dnes je to již něco
zcela jiného, jezdí se na známé lokality, používají se různé pasti atd. Při
naší prvé cestě jsme sbírali také čeledě, o které jsme byli požádáni. Když
jsme od jedné neatraktivní čeledi našli na požádání několik set kusů a
dostalo se nám jen poděkování, ne slíbených tesaříků, už jsme příště dávali
broukům svobodu a brali jen určité druhy. Když mě kolega Bílý požádal, abych
se podíval po Dicerca herbsti,
věnoval jsem jim hodně času. Měli jsme štěstí, chytli jsme asi 27 kusů. Dva
jsem mu věnoval a většinu mi někdo později ukradl s krabicí s dalšími
krasci ze Syrie a Alžíru. Jinak jsme nějaké zázraky
z jiných čeledí asi moc nenašli. Podle vyjádření Oty Brodského výborný
prý byl Opilo, kterého neměl a jehož jméno si nepamatuji. Velký zájem byl ale
o nádherně barevné velké Carabus (prý adonis), krásně sytě modrou Potosia
aeruginosa a další Cetonie. Naposled jsem byl
v Řecku v roce 2011. Chytal jsem brouky na prudkém svahu, upadl
jsem a zajel hlavou dolů po svahu do ostnatého křoví. Dalo mi hroznou práci
z toho vycouvat nahoru a pak se zbavit trnů. Potom jsem měl snahu chytat
Akimerus schaefferi ariannae. Chytil jsem jich sice 22 kusů, ale mnoho
z nich bylo rychlejších než já, a tak jsem si říkal „co tu vlastně
dělám“? Při zpáteční cestě jsem se stavil asi na hodinu na Zbraslavi (Praha).
Mezitím mi ve dne na ulici někdo vykradl všechny tašky z auta. Zbyl jen
drahý fotoaparát Nikon, který ležel původně pod taškami (!) a vypadlá
sklenička s Akimery (!), vše ostatní bylo
pryč. Příští rok na jaře na burze jsem náhodou byl přitom, když někdo
předával krabičku s larvami Petrovi Šváchovi. Byla to má krabička na larvy,
kterou někdo našel vyhozenou, předal ji dál, až se po měsících ošetřování
dostala opět do mých rukou, takže jsem se se dočkal vylíhnutí několika Rhaesus serricollis. Bohužel
bylo pryč všechno mé entomologické vybavení, sběry i osobní potřeby. Auto i
věci jsem měl pojištěné, ale pojišťovna mi sdělila, že jsem měl pojištění jen
pro Evropu a ne pro Česko! Já jsem netušil, že Česko
není v Evropě a je asi někde v Africe nebo Asii, to bych se byl
pojistil jinak. Tím smutně skončily mé zahraniční cesty. Vzpomínám na Řecko stále, ale
hlavně na prvou cestu, kdy jsme jezdili po prašných silnicích, nebyla
dálnice, byly levné ceny, na venkově byli úžasní a milí lidé a my jsme se
snažili objevit nové lokality. Na něco nevzpomínám rád. Při
druhé cestě jsme si kupovali v Athénách lodní lístky na Krétu,
v kanceláři byl velmi sympatický mladík. Když jsme se vrátili do Prahy,
tak ve zprávách hlásili, že do této kanceláře vnikli dva mladíci, úředníka
zastřelili a odjeli na motorce. Když tam vběhla řada lidí, vybuchla bomba.
Při posledních cestách mi vadily spálené lesy, mnohé jsem zažil ještě krásně
zelené. Nyní se říká, možná úmyslně založené požáry, dříve říkali, že tam
jezdí na motorkách mladíci a házejí do lesů molotovovy
koktejly.
Severní
Makedonie - nádherný upovídaný oslík Tamtéž -
zmije růžkatá – Vipera amodytes
Prvý obrázek - Olympos – snad také zmije růžkatá, ale
útočná a dlouhá cca 1 metr Jiná zmije růžkatá -
Řecko
Lokalita Vadonia mahri a Vadonia unipunctata makedonica
Dorcadion aethiops majoripenne
Silniční krab u Kalavryty
Kalavryta – měla osud podobný Lidicům
Hřbitov
Rakouský
entomolog MUDr. Schurman s manželkou na mé lokalitě Asemum tenuicorne
(Taygetos) a na Krétě
Kréta- Acanthus
spinosus s Agapanthia cynarae michaeli
Platanus s požerky Prinobius myardi Tunis V roce 1982 mě sdělil entomolog
Picka, že Čedok nabízí pobytový zájezd do Tunisu na 14 dnů. Říkal, že zájem
má také Aldo Olexa, tak jsme se s manželkou také přihlásili. Byl to snad
prvý povolený zájezd do Tunisu. Letadlo letělo nejdříve do Tripolisu
v Libyi a potom do Tunisu. V letadle jsem seděl přes uličku
s Aldou. Byl také vynikajícím herpetologem, takže jsem využil situace a
přeptal se na jedovaté hady. Aldo se mě nejdříve zeptal jaké mám boty, pak
mně vysvětlil, který ze saharských hadů kam kouše. Na závěr mi řekl: „vůbec se
tím nezabývej, žádné sérum nemáme, takže když tě některý had uštkne, tak to
máš stejně spočítaný“. Z letiště v Tunisu jsme jeli autobusem do hotelu
v Monastiru. V té době jediný dostavěný
hotel na pobřeží byl krásný, hosté byli vesměs Němci. Prvý den po příjezdu
jsme byli na pláži, další dny jsme podnikali výpravy do okolí. Okolí na
kilometry byla jen začínající poušť a zanedbané olivové zahrady a skládky.
Entomologicky beznadějně hrozné. Náhodou jsme ve městě viděli kancelář
pronajímající auta, zašli jsme tam a domluvili pronájem nejlevnějšího auta
Fiat Panda. Majitel se ptal, kam chceme jet. Když jsme mu popsali cestu,
chytal se za hlavu a vůbec nedoporučoval. Když zjistil, že manželka by jela
také, tak to naprosto odmítl, že pro ženu je to velmi nebezpečné. Do té doby totiž v Tunisu docházelo
k řadě tragických násilností na cizincích. Malinké auto mělo místo zadních
sedadel jen závěsnou příčnou tyč potaženou látkou. Řidičský průkaz jsem měl
jenom já, tak jsem seděl vpředu s manželkou. Oba spolujezdci žádné
pohodlí nemohli mít. Naložili jsme lahve, co jsme sehnali, s pitnou vodou
a v hotelu nám dali na cestu nějakou pevnou stravu. Vyrazili jsme směr Kairouan a potom do hor Atlasu. Po cestě začala být
příroda zajímavější, občasná políčka a cypřišové lesíky. U jedné osady ležela
u silnice mrtvá kráva. Aldo nesměle podotkl, zda by se na ni nemohl podívat.
Zajel jsem na návětrnou stranu a Aldo se pustil do práce. Kráva byla vlivem
saharského sluníčka a vedra nafouklá a nepředstavitelně smrděla. Nemůžu
napsat páchla, to by nic nevystihovalo. Za chvilku jsme byli v obležení
spousty dětí a potom i dospělých. Aldo krávu převrátil a vyvalil se
nepopsatelný odér. Chytal pod ní brouky, kterými se to jen hemžilo. Vesničané
se zájmem v semknutém šiku přihlíželi Aldovi přes rameno. Najednou se
jednomu udělalo špatně, nemohl z toho houfu uniknout, ale naštěstí obsah
svého žaludku odložil mimo Aldu. Alda to pak komentoval „to je hrozný, dneska
ti domorodci už vůbec nic nevydrží“. Cestou jsme se setkali s rojem sarančat.
Byl velký jen několik set metrů, ale na silnici byla souvislá vrstva
lezoucích imag, po rozjetí kluzká jako náledí. Jeli jsme místy polopouští,
zvlněnou i kopcovitou krajinou na El Fahs a Téboursouk. Potom přes kopečky na Béja
a k moři na Tabarku. Když jsme dorazili
v podstatě do východní části afrického Atlasu, bylo to místy jako
v přírodním ráji, zdůrazňuji místy. Zeleň, nádherné lesy, obrovské
korkové duby a úžasný podrost. Pro mě tesaříkáře
přírodní ráj. Agapanthie, Stictoleptura
oblongomaculata atd. Nejlepší nález byla Grammoptera auricollis samai. Chtěl jsem ji popsat jako zvláštní druh, ale Sama
byl proti. Podle něho to byla subspecie. Podle mého
názoru je to endemický, odlišný samostatný druh, stejně jako ostatní uváděné subspecie. Nevadí, časem rozhodnou jiní. Chtěl jsem se
zde zdržet nějaký den, ale Picka byl proti, „musíme na Saharu, tam teprve
uvidíš nádherné lokality“. Byla to obrovská chyba, v chvatu honem pryč.
Jeli jsme na Maktar a dolů na Tozeur.
Tam jsme na žádost Aldy navštívili zoologickou zahradu, byl to úžasný
zážitek. Mně dávali na hlavu velikého papouška. Alda exceloval, když nám
předváděli „smrtelně jedovaté hady“, tak ukazoval, který je který. Kobra byla
v malé volně přístupné bedýnce a když průvodce odklopil víko, tak se
zvedla asi 40 cm nad okraj. Pro nás s manželkou byl největší zážitek
berberský lev. Byl v zamřížované kleci, bylo by možné ho i pohladit,
chatrné dveře se otvíraly ven a byly zajištěné petlicí, do které byl
zastrčený krátký slabý kolík z nějaké ulomené větvičky. Kdyby v tom
vedru lev nespal a jen mávnul packou, tak byl na svobodě. Pokračovali jsme na
Neftu, kde je velká datlová oáza. Zajeli jsme do ní
a chtěli přespat, což se nějakému Arabovi nelíbilo. Oáza byla nádherná,
tesaříci žádní, ale se soumrakem se vynořilo obrovské množství moskytů.
S manželkou jsme spali v sedě v autě, okna zavřená, vedro
hrozné. Oázou protékaly potůčky vody k zavlažování. Ženy v ní praly
prádlo, děti se v ní koupaly i pily, ženy to braly také na vaření. Odtud
jsme jeli přes solné jezero Chott el Djerid po sypané cestě. Tehdy tam ještě z obou stran
byla voda s krystalující solí, nebo nespolehlivá krusta. Pokud se
nemýlím, tak Hanzelka a Zikmund píší o velké karavaně velbloudů, která se tu
utopila, když ta krusta pod nimi povolila. Dojeli jsme do oázy Douz, kde jsem pracně uplatil penězi a cigaretami Araba,
že mi dovolil uříznout suchou větev z granátového jablka. Nakonec se
ukázalo, že mu to vůbec nepatřilo. Odtud jsme pokračovali na Gabés a do Monastiru. Já jsem viděl Saharu poprvé. Je
nádherná, má svůj půvab. Místy nahání strach, jak se rozšiřuje, zvláště když
v pustině najdete zbytky opuštěných zahrad, nebo mrtvých pařízků po
bývalých vinicích, nebo pískem téměř zasypané datlové palmy. Na jednom místě
jsem našel silnou vrstvu pazourkových úlomků. Některé si ode mě vybral Picka.
Potom v Praze mi řekl, že to byly hroty k šípům a že je prodal do
Náprstkova muzea! Auto Panda jelo výborně, jen jednou pneumatika nevydržela,
ale velmi ochotně ji opravila skupina mladých kluků. Na silnicích bych čekal
v tom vedru tekoucí asfalt, to se ale nikde nestalo. To, co nám vadilo, byly děti. Kde
jsme zastavili, za chvilku se odněkud vyrojily a chtěly bakšiš. Potom, co
zjistily, že sbíráme nějaký hmyz, nosily nám sarančata, pavouky i čerstvě
narozené ptáčky. My jsme je nechtěli, a tak je zaházely. Když jsme se napili,
chtěly také vodu, to jsme nemohli odmítnout, ale když jsme viděli boláky
kolem úst, byli jsme bez vody. Problém za jízdy byl v tom, že malé děti
v osadách přebíhaly těsně před autem jako slepice, až z toho šel
strach. Co pro nás bylo velkým překvapením, byli policisté. Byli vždy
perfektně a čistě oblečeni s kravatou. Velmi slušní a ochotní, uměli
samozřejmě arabsky, ale všichni také francouzsky a většinou znali ještě jeden
další jazyk, němčinu nebo angličtinu. Vyloženě příslušníci kulturní špičky
národa. Nenápadná místa k přenocování jsme navštěvovali vždy až pozdě
večer. Jednou jsme spali daleko na poušti. Ráno jsme se probudili a hlídali
nás dva policisté, zřejmě o nás měli obavy. Chtěl jsem je vyfotit, ale to
odmítli. Nakonec se nechali přemluvit, upravili si kravaty a oděv. Dali jsme
jim dvoje Sparty, ty si po zdráhání vzali. Když jsme odjížděli, přijelo pro
ně auto, aby je odvezlo. Za celou cestu jsme neměli žádné
problémy, slibované nebezpečí nás minulo. Ale když jsme přijeli do hotelu,
tak jsme se dozvěděli, že jeden účastník zájezdu se nevrátil do hotelu a ráno
ho našli za městem mrtvého. Příčinu jsme se nedozvěděli. Co na závěr. Prvá cesta do země
s pouští byla výborná, i když úlovků tesaříků nebylo moc, Aldo Olexa byl
spokojen a potemníků pro Picku bylo všude dost. Náhodou jsem našel pro Aldu
nějakého vzácného Histerida a pro Picku velkého Tenebrionida, prý to byl největší Blaps.
S Aldou Olexou u Fiatu Panda
Nad mrtvou krávou v rozkladu
Všude byly děti
Děti také dobře a ochotně opravily pneumatiku
Stáda velbloudů v počtu několika set kusů se pečlivě starají o
to, aby na Sahaře nic nevyrostlo
Zoo
v Tozéru
Sympatický průvodce předvádá štíra, vlevo je bedýnka s kobrou
Lev
berberský, každý si ho může pohladit
Po
nočním hlídání policie zvědavě přihlížela Aldo byl zvědav zda
tam bude kobra, nebo nějaký Histerid
Krusta na solném jezeře Chott el Djerid
Datlové palmy u oázy Douz Likvidátor eukalyptů Phoracantha semipunctata
Krásný malý chameleonek
Místní keramika a saharské růže
(krystaly sádrovce)
Carthago delenda est – Karthago musí být zničeno Alžír Zájezd do Alžíru organizovala
Jana Hodková z ochrany přírody. Dostali jsme také nabídku na třítýdenní
cestu a po kratším váhání jsme ji přijali. Účastníkem byl opět výborný
kamarád Aldo Olexa. Společnost byla různorodá, zaměřená na herpetologii,
entomologii a na poznávací turistiku. V podstatě to byl snad výměnný
zájezd organizovaný jako Socialistický svaz mládeže. Není mi známo, že by
některý z účastníků členem tehdejšího SSM vůbec byl, ale hlavně, že se
cesta uskutečnila. Letadlem do města Alžír a odtud alžírským autobusem dále.
Průvodcem byl Alžířan, který studoval v Bratislavě, takže domluva byla
snadná. Řidičem byl mladý negramotný Alžířan. U každé křižovatky zastavil a
průvodce musel jít přečíst ukazatele a ukázat směr. Noclehy jsme měli vždy
v nějakém hotelu, v Tassili pod stanem. Před cestou jsme se museli nechat
naočkovat, už nevím proti čemu, ale bylo to dost složité. Bylo to ale dobře,
protože s hygienou to nebylo nejlepší. Zcestovalé ženy doporučovaly
nejíst zeleninu, saláty atd., protože je to prané jen ve vodě nejasného
původu. V restauraci se divili, když odnášeli netknutá jídla. Mně toho
nádherného zeleninového jídla bylo líto, a tak jsem již druhý den jedl vše.
Postupně se přidávali další. Všichni jsme měli nějaký tvrdší alkohol, a tak
jsme si ráno a před spaním dávali hygienické štamprlátko. Vyplatilo se.
Zajímavé bylo, že ti, co se chovali hygienicky nejméně opatrně, na tom byli
nejlépe. Všichni samozřejmě dostali průjem, já jsem ho měl snad jen dva dny,
někteří déle, jedna účastnice 18 dnů. Problémem byly dálkové přesuny a častá
nemožnost si přeprat prádlo. Při přejezdech se pochopitelně dělaly zastávky,
dámy vpravo, páni vlevo. Někdy to bylo dost groteskní, protože byly časté
naprosté roviny, dlouhé možná až přes 100 km a největší kopeček vhodný
k úkrytu byl 8 cm vysoký oblázek. Po příjezdu domů jen u jedné účastnice
zjistili nějakou špatnou žloutenku a museli jsme potom všichni chodit na
prohlídky. Zajímavé bylo, že ta byla nejvíce opatrná a nosila i rukavice. Naše cestování začalo ve
městě Alžíru. Jídlo bylo v restauraci v oddělené místnosti. To
ale bylo časté, v restauracích všech hotelů jsme byli sami, nebo jsme
museli čekat venku na schodech až místní odejdou. Noclehy byly většinou dobré,
pro náročné byli na závadu spolunocležníci. Byl to různý hmyz, mouchy a
zejména švábi a rusi. V jedné oáze jsem šel v
noci na toaletu a při pohledu na zubní kartáček se mi zvedl žaludek, protože
byl obalený tímto hmyzem. Vypadal jako hrozen, bylo na něm nejméně 15 kusů
obou druhů, zřejmě šli za vlhkem. Ráno jedna černoška uklízela, opatrně
nabírala šváby na lopatku a vynášela živé ven, ale oni okamžitě běželi
zpátky. Islám prý nedovoluje zabíjet živé tvory. Příjemné bylo vidět gekony
(miniaturní ještěry), kteří pobíhali po zdích a lovili hmyz. V době, když jsme tam byli,
byl ramadan. My jsme dostávali normálně jíst, ale domorodci mohli jen ráno a
po soumraku. Náš řidič hladovku dodržoval a bylo vidět, že byl silně
nervózní. Večer se přejedl, až mu bylo špatně, ale bylo vidět, že i jiným domorodcům.
Průvodce nesměl před řidičem také jíst, ale vzadu v autobuse mu někteří
udělali stěnu a jedl i ve dne. Z Alžíru jsme jeli do Kabylie. Je tam nádherná příroda, ale husté osídlení. Na
stromech mnoho hnízd volavek. Na sbírání brouků nebylo mnoho času, hlavně Agapanthie. Odtud jsme jeli zpět na západ, v Tipaze byl např. Purpuricenus barbarus aj. Další cesta byla na Oran,
Tlemcen (Conizonie pod
listy bodláků), Ain Sefra.
Je to krásná moderní oáza s vysokými písčitými dunami. Večer pod světly
byl velmi bohatý na tesaříky, Calosomy a jiné
brouky. Našli jsme tam dalšího chameleona, kterého jsme si nechali, byl prý asi
rok starý (prvého jsme dali Aldovi). Měli jsme ho doma dalších tři a půl
roku, byl úžasný, rád se mazlil. Poslední rok již sám nejedl a musel jsem ho
krmit pinzetou, ale předržel takto skoro celý rok. V oáze Tiout jsme našli Derolus mairitanicus. Byli jsme s manželkou sami a přišly
k nám dvě ženy, odhalily si obličeje, byly velmi krásné a snažily se
bavit. Když jsme ve vrátili do Prahy, říkali v televizi, že oázu Tiout přepadli nějací islámci a
podřezali všechny obyvatele včetně dětí, asi 60 lidí. Do dnešního dne ty dvě
milé ženy vidím, hrozná vzpomínka. Pokračovali jsme na Bechar.
V této oáze bylo 53° C. Byl jsem tři roky po údajném infarktu a myslel
jsem, že nepřežiji. Celý den zlobilo srdce a jen jsem ležel. Večer se to
srovnalo a druhý den už jsem chodil venku. Našli jsme více kusů Neoplocaederus caroli. Další
cesta vedla nekonečnou pouští do Béni Abbés a stále na jih. Potom se silnice stočila
k severu na Timimoun a po další dlouhé cestě
do Ghardaii. Toto město se skládá snad z pěti
hlavních měst a dvou vedlejších. Svaté město je Beni Izguen.
Údajně patří k nejposvátnějším islámským městům, ale s odnoží
islámu. Obyvatelé si říkají Mozabité, kteří sem
přišli po příchodu Arabů na pobřeží Alžíru. Pro turisty bylo přístupné jen jedno - Beni Izguen
v doprovodu průvodce. Byl to sympatický starší pán, který nám sdělil, že
smíme fotografovat jen jeho, jinak zákaz. Fotoaparát jsem měl na břiše
zavěšený na krku a mačkal jsem jen nenápadně spoušť, stejně jako jiní. Byla
chyba, že tehdy nebyly ještě digitální aparáty s autofokusem. Prohlídka byla
krásná, úzké uličky ve svahu, zahalené ženy, tržiště. Měli jsme dojem, že
nejsme příliš vítanými návštěvníky. Odtud jsme jeli na Bou
Saadu a na Boiuru. Téměř
jako jediná dřevina byly cestou akácie, na nich bylo mnoho požerků, já jsem
z nich dochoval jen několik druhů Crossotus a
více kusů Hypoeschrus strigosus.
Bylo by to chtělo více času na sběr. Další den jsme letěli letadlem Caravella přes celý Alžír na jih do oázy Djanet. V letadle byla pouze naše výprava a jedna
anglická dvojice. Silně napudrovaná, výstředně oblečená a zřejmě velmi
zámožná dáma neurčitých let a poměrně mladý urostlý průvodce, dámský
společník. Přistávací dráha pro letadla byla krátká a končila kolmou skálou,
na jejímž úpatí bylo roztříštěné letadlo také Caravella,
které nestačilo zastavit. Nepůsobilo to právě uklidňujícím dojmem. Letištní
zařízení se skládalo z jedné uzavřené maringotky. Čekala na nás skupina
Tuaregů s terénními auty Toyota Cruiser.
Převezli nás do oázy Djanet do místního hotelu.
Hotel byl za časů Francouzů vojenským vězením. Jana Hodková organizovala
ubytování, nám s manželkou dala nejlepší pokoj. Pokoje byly malé
místnůstky, náš měl dveře, sice bez kliky, ale šly přivřít. Mnozí takové
štěstí neměli a byli bez dveří. Měli jsme dvě dřevěné palandy s dekou,
podle vzhledu oboje zřejmě používané bez hygienické údržby od dávné
přítomnosti francouzské armády. Myslím, že nikdo z naší výpravy
nereptal, jen jsme se sžívali s neobvyklým prostředím. Poněkud jiný
názor měla zmíněná zámožná dáma. Pokoj s výhledem přes úzkou chodbu na
turecký záchod se jí nelíbil, možná, že neměla také dveře. Odmítla tam bydlet,
hned ji museli Tuaregové s autem dovézt do jiného hotelu v Djanetu. Ten se skládal jen z rohoží natažených mezi
palmami, bez střechy. Chtěla zpět do Alžíru, ale letadlo už odlétlo. Musela
se vrátit zpět do našeho luxusního hotelu. Poslala si gigola pro jídlo a ten
jí přinesl na talířku datle, které prudce odmítla. Dál nevím, my jsme hned
druhý den jeli do Tassili. Když jsme se za týden
vrátili, jedla všechno. Co ten týden v oáze dělala, nevím. Přežila to
v kabaretním oblečení, ve vysokých kozačkách, rukavicích a fezu, ale asi
to bylo perné. Stravu nám v Djanetu
připravoval vysoký černoch, který ale podle svého vyjádření byl Tuaregem,
protože jeho otec byl Tuareg. Matka byla u něho jako otrokyně, ale jen do té
doby, než si ji otec vzal, pak se stala svobodnou občankou. Byl to výborný
usměvavý člověk, se kterým jsme se všichni skamarádili. Když jsme byli
v Djanetu, seděli jsme s ním do noci,
popíjeli mátový čaj a zpívali naše písničky a on domorodé. Bylo úžasné jeho
nalévání čaje. Konvičku držel nad hlavou, hrneček co nejníže, určité množství
ulil, a to chytil do hrnečku, přesně, neulil ani kapku. Ještě po návratu do
Prahy si s některými z nás dopisoval. Jídlo, které připravoval, někomu
chutnalo, někomu ne, my s manželkou jsme to brali jako vyhovující
stravu, zeleninová jídla někdy byla výborná. Jednou si oblékl bílý sváteční
oděv. Na hlavě měl černou pokrývku hlavy, nevím jak
to nazvat, což byl několika metrový černý látkový pás. Konec si vložil do
úst, aby byl pevně zafixovaný začátek a potom se to motalo složitě kolem
hlavy. Mně poctil tím, že na mně demonstroval své umění. Začátek byl hrozný,
protože mi mokrý uslintaný konec nejdříve nacpal do úst, a pak teprve
pokračoval v motání. Všichni se vesele bavili, já jsem pracně zvládal
žaludek. V Tassíli
roste jeden z nejstarších stromů světa - cypřiš
tassilský neboli tárot (Cupressus dupreziana A. Camus, 1926). V době, když jsme tam byli zbývalo
posledních 28 stromů. Pracovníci československé ochrany přírody předtím
uskutečnili cestu do Tassili, odebrali vzorky a
podařilo se jim namnožit tento druh. Byli jsme se podívat na výsadbu mladých
stromků v Djanetu. Překvapilo mě, že mi naši
Tuaregové nedovolil tyto stromky vyfotografovat, protože jsou chráněné. Potom nás naložili do Toyot a vezli k Tassíli. Cesta vedla krásnou saharskou krajinou,
předhůřím hor. Do hor jsme museli pěšky, ale Tuaregové naložili naše bagáže
na oslíky a ti šli jinou cestou. Naše cesta vedla skalnatou krajinou
stoupající do hor. Cestou byly jednotlivé akácie plné děr po tesaříku Macrotoma palmata. Když jsem je
chtěl prohlížet, vždy mě Tuaregové odstrčili stranou a ukázali, že ne. I na
větvích bylo vidět mnoho menších požerků jiných tesaříků a krasců. Cesta byly
namáhavá, ale šlo to. Jenže nás úmyslně vedli náročnou a namáhavější
stoupající cestou. Ta končila u kolmé stěny, na které dále vedl několik
decimetrů široký ochoz. Nahoru několik metrů kolmá hladká stěna, tatáž kolmá
stěna byla pod ochozem do rokle, dno bylo v nedohlednu. S manželkou jsme
byli poslední. Byli jsme přitisknuti ke stěně a nedívali se dolů. Po chvíli
posunování po ochozu se horní kolmá stěna snížila něco přes dva metry.
Ostatní už byli všichni nahoře. Tuaregové manželce pomohli a na mě se jen
dívali, co udělám. Neměl jsem naději dostat se nahoru, ale pak se jeden
sklonil a vzal mě pevně za zápěstí (viz foto). To stačilo, abych se přitáhl a
vylezl nahoru. Nahoře všichni říkali, že měli strach. Byla to krajně riziková
cesta. Potom už jsme po náhorní planině pochodovali dále. Cestou jeden
herpetolog chytil zmiji rohatou a stal se hrdinou, protože z hadů měli
domorodci hrůzu. Říkali, že každou zabijí, useknou ocásek a tím si přetřou
oči, aby příště viděli hady dříve, než oni je. Na konci cesty v Tamritu byl stanový tábor, kde jsme byli ubytováni a
dostávali stravu. Bylo to místo, kde bylo několik přežívajících stromů
tarotů. Odtud jsme dělali s Tuaregy pochůzky po nesčetných světoznámých
skalních kresbách starých tisíce let. Fotit kresby bylo možné, ale bez
blesku, ten by je prý zničil! Doporučuji prohlédnout si je na internetu. Kresby jsou z různých údobí, některé
se překrývají. Ale dokazují, že v tomto kraji bývala zcela jiná příroda,
skot, žirafy, antilopy, kozorožci atd. Dnes je to jen poušť, jen zřídka něco
vyroste. Ale není divu, volní velbloudi i tam rádi vše sežerou. Tady vzniká
poušť již tisíce let. Jen tak mě napadá, nezačalo globální oteplování už
dříve, než se začalo topit v domácnostech uhlím a auta jezdila bez
katalysátorů? Zvláštní kapitolou bylo
stravování. Jídlo nám podávali Tuaregové ve velkém stanu. Hygiena bylo slovo
tam zcela neznámé. Zřejmě měli snahu něco jedlého připravit, ale výsledek byl
většinou hrozný. Skleničky na přeslazený mátový čaj byly potažené lepkavou neprůhlednou
vrstvou, zřejmě je nikdo dávno nemyl. Chuť hrozná, přiložení k ústům
hýbalo žaludkem. Na stromě visela kůže z kozy naplněná vodou a volně
velký kus masa obalený silnou vrstvou much, z kterého kuchař ukrajoval.
Nám připravené maso nešlo nijak ukrojit, tak ho pravděpodobně všichni vraceli
zpět. Kuchaři kroutili hlavou, sami jedli jiné jídlo z jedné mísy, ale
s chutí. My jedli příbory, oni všichni rukama. Naše jídlo dali oslům,
kteří ho hltavě snědli, stejně jako všechny odpadky včetně papírů, a dokonce
trhali ze stanů plátno a žrali ho. Vodu jsme měli pouze na pití, nechutnou a
teplou, takže hygienu jsme drželi jako domorodci. Já jsem se snažil najít také
nějaké brouky, ale stále za mnou chodil některý z Tuaregů. Když jsem se
sehnul a sebral upadlou větvičku tarotu, zkroutil mi jeden ruku, páčil mi
prsty a rozdrcenou větvičku hodil na zem, prý to bylo chráněné. Podle Jany
Hodkové prý naši ochranáři místním dali pokyny, jak přírodu chránit. Ochrana
se ale netýkala domorodců, jak bylo tehdy módním názorem. Takže já jako
cizinec jsem nesměl sebrat na zemí ležící větvičku a domorodci nám vařili
jídlo na uřezaných větvích z těchto chráněných tarotů! Dodnes nějak
nedokážu pochopit účelnost takovéto ochrany. Bylo zřejmé, že po entomologické
stránce dopadnu špatně. Viděl jsem sypat drtiny z jedné větvičky podobné
hlohu, dělal jsem jako že dělám tělesnou potřebu a větvičku uřízl. Doma mi
vylezla imaga Derolus mauritanicus
a z jednoho kořínku malý Trichoferus sp. To bylo z daleké cesty do Tassili
vše. Měl jsem velké obavy ze zpáteční cesty do Djanetu.
Říkali jsme si, že tam musí být ještě jiná cesta, kudy šli oslíci s naší
bagáží. Touto cestou jsme zpátky skutečně šli, nebyla tam žádná skalní stěna.
Byly tam sice kamenité prudké svahy, na nich mrtvý osel nebo kostry dalších,
ale zvládli jsme to všichni bez úhony. Tuaregové nám potom připravili výlet
Toyotami po dunách, závodili mezi sebou, jako řidiči to zvládali mistrovsky. Odlet z Djanetu
dopadl dobře. Pohled z letadla na hory, horská údolí a koryta bývalých
řek byl dost tristní při představě, jak se zelená příroda změnila
v poušť. Podobný byl pohled již za tmy na obrovskou plochu hořících ohňů
z vypouštěných plynů z naftových vrtů. Byly jich minimálně stovky. Když
jsme se průvodce dotazovali, říkal, že Alžír má plynu dost, že za den spálí
více plynu než celá Francie za rok. Z Alžíru jsme jeli na Sidi Ferruch, na Chreu s krásnými cedrovými porosty a Tipazu. Cestou jsme se zastavili v opičím údolí, na
silnici jsme potkali mnoho opic magotů. Čekaly, že dostanou něco na zub,
některé se nechaly i pohladit. Z tesaříků hlavně Stenopterus,
Callimus, Certallum, Agapanthia. Tato alžírská expedice byla
nádherná, plná různých krásných i napínavých zážitků. Vidět něco takového se
povede málokomu, ale stojí za to. Vyprávění by bylo na dlouhé hodiny, vylíčit
vztah k turistům, k ženám, k přírodě, ke zvířatům, vše je
příliš složité. Alžírská Sahara je nádherná, ale předpokládá to být nenáročný
a mít kladný vztah k přírodě. Pro běžného turistu by to asi nebylo
poutavé, spíše by dali přednost městům. Pro mě jako entomologa by to byl
přírodní ráj, vyžadovalo by to ale zcela jinou formu cesty, přejíždět autem
v malém počtu osob se stejným zájmem. Nevím, zda by to v dnešní
době bylo uskutečnitelné a bezpečné. Domnívám se, že tam časem bude mnoho
překvapivých nálezů. Teprve po mnoha letech, když jsem
jednomu účastníku říkal, že jsem v Tassili nemohl
žádný hmyz hledat ani sebrat, jsem se dozvěděl důvod. „Oni se ptali, jaké
máme zájmy, tak jsme řekli, že ty se zajímáš jako odborník o přírodu a my tam
jedeme jen jako turisté, tak nás nikdo nehlídal a výborně jsme si zasbírali“. Co dodat, jsme lidé různí, v entomologii
to zažívám stále. Silně to narušilo mé nádherné vzpomínky na tento zájezd.
Tímto autobusem náz vozili po
Sahaře
Náš arabský řidič
Rostlinstvo v Kabylii, na pečlivější sbírání nebyl čas
Písečné závěje jsou nebezpečné, najetí na ně je jako na tvrdý okraj
chodníku
Také
v Alžíru pečují velbloudi o pouštní zeleň Trnorep je předmětem zájmu turistů i
místních (prý jsou výborní k jídlu)
Náš chameleonek - herbája
Náš průvodce v Ghardaji
Nádherná
oáza na jihu Alžíru – Djanet
Místní hotel, měli jsme prvé okno vlevo
Djanet
Náš restauratér ve svátečním úboru Takto jsem byl vyzdoben i
já
V těchto Toyotách Land cruiser nás vozili Tuaregové
Údolí v Tassíli
Horská
údolí
Konec ochozu po sklaní stěně strachu a výstup s pomocí Tuaregů
Tady už to
byla krásná cesta
Zmije rohatá
Jeden
z posledních a nejživějších tarotů
Maso obalené mouchami visí ve stínu větví
Voda je ve vaku z kozí kůže.
Nádherná skalní útvary v Tassili n'Ajjer
Nádherné skalní útvary v Tassili n'Ajjer
Skalní kresby staré tisíce let
Pohled z letadla na bývalé řeky zanesené pískem. Prý tu nepršelo
již mnoho let. Maroko Tento zájezd opět zařizovala Jana
Hodková z ochrany přírody přes cestovní kancelář. Konal se od 26.4 do
20.5.1991, měl 35 účastníků. Účastníci měli zcela různé zájmy. Cesta byla
určena pro zájemce o prohlídku měst, turistiku, faunu a floru Španělska a
Maroka. Navštívili jsme město Granadu, Trevelez, Algeciras. Trajektem do Ceuty,
přes Fes do Ifrane. Gorges
du Todra. údolím Draa, potom na jih na pouště u Mhamidu,
zpět do Ouarzazate, část si udělala horskou túru na
Toubkal. Ostatní jeli přes vysoký Atlas (High Atlas Range), odtud do Marákeše, Rabatu, trajektem do Španělska a přes Andoru
domů. Maroko je krásná hornatá země, je
tam jistě mnoho nádherných lokalit. Samozřejmě jsme se museli přizpůsobit a náš
autobus často tyto lokality míjel. Nádherné byly cedrové lesy u Ifrane (Callidium cedri). V okolí Gorges du Todra to bylo také výborné.
Spali jsme na střeše hotelu, který byl v údolí pod obrovským skalním
převisem, jen jsme si přáli, aby nebylo zemětřesení. V okolí byla
rozmanitá příroda včetně zahrad. Když jsme šli kolem jedné osady, vyběhla
skupina mladíků a házeli kameny na nás s manželkou a na entomologa
Navrátila, který šel kousek před námi. Ten dělal, jako že nic nevidí. Já jsem
jim začal velmi hlasitě česky nadávat, za okamžik vyběhl starší šedivý pán
s dlouhou tyčí, mladíky několikrát uhodil a zahnal. Po nás se ani
nepodíval. Byl to nepříjemný zážitek. Z této lokality jsem dovezl hlavně
dříví s Trichofery. Údolí Draa
bylo sice zajímavé, ale včetně pouště u Mhamidu
bylo bez tesaříků, asi to mohlo být dobré, ale nevyšlo to. Také vadilo, že
tam všude byla armáda s tanky. Nejhorší z celého Maroka byla cesta
přes Atlas. Silnička byla příkrá, kamenitá a úzká v příkrém skalním
svahu, jen velmi špatně protažená buldozerem. Občas byly u stěny hromady
suti, přes které jsme přejížděli a autobus se naklonil ke srázu. Naštěstí
jsme nepotkali žádné auto. Od vrcholu dolů byla silnice již asfaltovaná a
širší. Když jsme sjeli dolů, tak autobus měl poruchu, prý se prohořely nějaké
brzdové trubky, které zapálil vajgl od řidiče, který vletěl zpět za jeho
sedadlo. Bylo jen štěstí, že se to nestalo o několik km dříve v horách. Při
prohlídce Marákeše jsme navštívili také trh, kde
byl nepředstavitelný výběr hlavně koření a zeleniny. Jednu chvíli mě těsně
obstoupilo asi osm usměvavých a povídavých domorodců, ale najednou jsem
ucítil, jak mi prohledávají kapsy u kalhot. Naštěstí doklady a peníze jsem
měl pod košilí. Při zastávce v lesích u Rabatu jsem našel několik tesaříků,
hlavně Stictoleptura tangeriana,
Cerambyx cerdo mirbecki. Turisticky byla cesta velmi zajímavá. Tesaříků
jsem moc nenašel, nejlepší asi byly v mně neznámém živém keři larvy Purpuricenus barbarus. Nález
byl překvapivý, protože z Alžíru jsem je vychoval ze zcela suchého
starého dřeva. Slabinou cesty bylo chování řidičů. Je nepříjemné, když řidič
říká, že kouří mariahuanu, že mu řízení připadá
úžasné a lehké, jako by vůbec nic neřídil. Bylo toho bohužel mnohem víc,
vrcholem byla celnice. Všichni jsme museli nechat zavazadla v autobuse a
jít jiným východem. Po přejezdu autobusu nám řidič nedovolil nastoupit, až
přišlo několik domorodců a z našich zavazadel si brali nějaké věci.
Řidič zřejmě před celnicí dovolil, aby si tam něco schovali. Polila nás hrůza
z toho, že to mohly být drogy a maročtí celníci by je mohli najít. My
bychom šli do vězení, protože řidič by se zcela jistě nepřiznal. Naše vedoucí
Jana Hodková říkala, že si bude u cestovky stěžovat, jak to dopadlo, nevím.
Skandinávie Celý život jsem toužil vidět
severní Evropu a podívat se za severní polární kruh. Cestu jsme uskutečnili
s manželkou ve dvou, jak jen to bylo možné v roce 1992. Jeli jsme
autem Škoda Forman. V našem měřítku pohodlné a prostorné auto, do kterého
se daly uložit všechny věci i jídlo. Slyšeli jsme, že ve Skandinávii je draho a tak jako většina Čechů v té době, jsme vezli
jídlo na celou předpokládanou dobu. To bylo štěstí, protože jinak bychom
nemohli celou cestu uskutečnit. Jako vždy jsme peníze, které jsme měli,
rozdělili na dvě stejné hromádky a malou částku jako rezervu. Když jsme jednu
hromádku vyčerpali, vraceli jsme se domů. Téměř jedinou položkou byl benzin a
trajekty. Jelikož jsem měl ve sbírce téměř
všechny druhy skandinávských tesaříků (kromě jednoho), rozhodli jsme se, že
pojedeme poprvé jen turisticky a sbírat budeme jen náhodně. Jeli jsme přes
Německo a přespali jsme na břehu moře. Před námi vedla vodou úzká silnička
k nějakému městečku. Zajeli jsme k místu, kam podle usazenin
nedosahovala nikdy voda, dost daleko od břehu. Noc byla nádherná. Když jsme
se ráno probudili, před námi bylo moře, které díky přílivu končilo jen
několik metrů od našeho auta, silnička byla celá pod vodou a v dálce byl
zřejmě ostrov (Severofríské ostrovy). V Dánsku
jsme zamířili na Århus, na Grenå a lodí do Švédska do Varbergu.
Přibližně středem Švédska jsme se po silnici přesunovali k severu.
Krásná cesta, většinou po venkově, v okolí zemědělské usedlosti a lesy.
Tak jsme dojeli až do Luleå. Tam jsme
navštívili výborného švédského entomologa Lundberga,
s tím jsem si léta dopisoval. Večer jsme prohlíželi pěknou sbírku. Ráno
jsme vyjeli do lesů, zde na severu už to byly prakticky jehličnaté lesy.
Zajímavé je, že především borové. Po pracném hledání se nám podařilo najít Tragosomu depsarium, která je
údajně ve Švédsku již velmi vzácná. Lesy jsou hospodářské a intenzivně
využívané. Kácí se už poměrně mladé stromy, které na místě rozřeže na řezivo
pojízdný katr, takže se ušetří na dopravě. Neviděl jsem samozřejmě lesní
hospodaření v celém Švédsku, ale co jsem viděl, se mi nelíbilo, zdálo se mi,
že vše je zaměřené jen na finanční zisk. Překročili jsme hranice do Norska a
jeli k severu. Příroda nádherná, fjordy nezapomenutelné. Na několika
místech byly dřevěné sušáky a na nich ryby. Dojeli jsme až do Kåfjordu a trajektem na ostrov
s nejsevernějším místem, kterým je Nordkapp.
Přenocovali jsme tam, jeli zpět a potom po pobřeží na východ až téměř
k ruským hranicím. Cesta kolem Barentsova moře
byla velmi krásná a zajímavá, často jsme přejížděli říčky s naprosto
čistou vodou, tesaříci žádní. Před ruskou hranicí jsme odbočili po úzké
prašné cestě na jih do Finska a k městu Ivalo.
Na finských hranicích byla jen nějaké dřevěná tabulka. Nikde jsme nepotkali
ani auto, občas nějaké soby, ale krajina pro nás jiná a nádherná.
V okolí Ivalo se mi splnil sen a nalezli jsme
díky manželce jediného severského tesaříka, který mi chyběl, Tetropium aquilonium. Pokud
vím, tak dalších několik kusů mají jen v Rusku a Švédsku. Spolu
s ním odlišné Tetropium fuscum,
které jsem později popsal jako ssp. lapponicum a Tetropium castaneum. Tyto brouky jsme sbírali od 22,30 hodin za
svitu sluníčka nad obzorem. Nezapomenutelné okamžiky. Odtud jsme jeli na jih
na Rovaniemi, překročili jsme od severu polární
kruh a jeli stále krajinami nekonečných jezer na jih k Oulu. Mám rád lesy a nelíbilo se mi, když jsem viděl, jak
kácejí převážně soliterní borovice, odříznou jen
část kmene s kvalitním dřevem a horní část nechávají ležet. Krásná
příhoda byla s divokou husou. Chtěli jsme přenocovat u jednoho jezera,
ale byla tam husa, která nás odtud vyháněla. Teprve když ji manželka něčím
podplatila, tak nás tam nechala přenocovat, ale hlídala nás až do rána.
Nezdálo se, že by tam někde hnízdila, zřejmě to byl soukromý husí majetek.
Z Oulu jsme jeli k severu kolem Botnického
zálivu do Švédska a tam opět k jihu do Dánska na Lolland.
Trajektem pak přímo do Německa do Lübecku. Naštěstí jsme si nedělali iluze se
sbíráním. Nebýt Tragosoma depsarium,
Tetropium aquilonium a fuscum, tak jsme toho nachytali doma za humny víc.
Z hlediska výletní poznávací cesty to plně splnilo účel, kouzelný jiný
kraj, jiná příroda, jiní lidé. Noci s nezapadajícím sluncem nám vyhovovaly.
Jeli jsme jak se nám chtělo a odpočívali nezávisle
na hodinách, krásné světlo po celých 24 hodin. Předem jsme byli varováni před
komáry a pořídili si repelenty. Dopadlo to jinak, komáři byli, ale ne moc. Na
jižní Moravě jsme jich zažili nesrovnatelně více. Jiné fotky nemám, natáčeli jsme na video. Turecko Do Turecka jsme vyjeli opět se
skupinou organisovanou Janou Hodkovou z ochrany přírody. Složená byla
většinou z jiných účastníků. Odjezd byl 18.6.1993, příjezd 10.7.1993.
Opět jsme jeli autobusem v počtu asi 20 osob, takže každý měl k dispozici
dvě sedadla. Na rumunských hranicích jsme odstáli 9½ hodiny, na
bulharských 2 hodiny. Tam na nás chtěli pouze whisky. Na tureckých opět 2
hodiny (+ bakšiš celníkům celkem 120 německých marek). Nocujeme ve známé
lokalitě Abant a sbíráme např. Cortodery,
Dorcadiony aj. Dobrá zastávka byla např. Demirkazik a Pozanti. Výborné
na tesaříky bylo okolí Iskenderunu, Belenu a Cevliku - Cerambyx kodymi,
Stictoleptura maceki,
nová ssp. Purpuricenus interscapilatus tauricus Sama & Rapuzi
atd. Jedna z dalších zastávek byla v Halfeti.
Byla tam výborná restaurace a koupání v Eufratu. Když jsme zašli do
zahrad, přišlo k nám několik krásných malých dětí. Dali jsme jim nějaké
cukrovinky a děti odešly. Za chvíli přinesly velkou placku a sýr (balkánského
typu). Byly na něm vidět prsty, jak maminka ho vyndala rukou z nějaké
nádoby a vymačkala tekutinu. To se za chvíli opakovalo znovu, když jsme jim
dali další sladkosti. Děti uměly i několik slov anglicky. Říkali jsme si,
kdyby u nás přišli k někomu do zahrady nezvaně Turci bez vědomí
majitele, asi by reakce byla jiná. Tesařík málo, v zahradách podle
požerků museli být hojní Cerambyx, jako zajímavost
jsme našli mrtvý velký kus Rhaesus serriciollis. Plánovaná cesta zájezdu pokračovala na Nemrud Dag vysoký 2150 m. Je to obrovský památník
v horách Anti-Tauru, který nechal zbudovat
král Antiochos několik desítek let před Kristem,
chráněný Unescem. Na svazích jsme našli mimo jiné Vadonie, Purpuricenus wachanrui a nádherné Mallosie,
některé kusy byly mimořádně velké. Přenocovali jsme u Tatvanu.
Na nízkých keřích jsem našel velkou samici Cerambyx,
je podobná C. heinzianus, ale dosti odlišná. Přes
usilovnou snahu jen jeden kus. Při cestě na Erzurum
nás opět policisté varovali, že je to nebezpečné, ale pokračovali jsem dále
na Horasan. V nádherné skalnaté krajině byla
místa se stovkami nebo tisíci vystřílených nábojů. Našli jsme tam další Mallosie. Zajímavé bylo, že jeden kolega našel cca 50 m
od nás také více Mallosií, ale každý z nás
našel úplně jiný druh. V údolí směrem na Kars
nás zastavila kolona vojáků, museli jsme se vrátit, prý je tam obzvláště
nebezpečno. U Sarikamis jsem našel mnoho borovic s
požerky Nothorhina, bohužel ani jedno imago.
Ubytovali jsme se po domluvě blízko vojenského stanoviště. Vojáci mávali
samopaly a říkali s Kurdy „no problem, pa pa pa
pa pa“. V noci
začali štěkat psi a začala delší střelba, a tak jsme tlačili hlavy do
podlážek. Ráno vylezlo sluníčko a byl zase krásný den. U Sarikamise
dělali silnici a odkryli velké žíly hnědého a černého obsidianu.
V cestě jsme pokračovali přes Erzurum na Hopu.
Nocovali jsme v průsmyku za Borckou.
V noci přišla silná bouřka. Ráno jsme měli více střevlíků v pastích
i na silnici, na dříví bylo mnoho kusů Morimus verecundus. Podél pobřeží jsme jeli do Trabzonu.
Prohlédli jsme si město a při té příležitosti mě Turci odvedli do restaurace
na kávu. Měl jsem vousy, tak mi říkali Ali Baba a pohostili mne kávou. Jeden
říkal, že není Turek ani Kurd, že je Kardaš. Tak
jsem mu říkal, že u nás máme Kardašovu Řečici. Byl
to nádherný rozhovor, protože jsme si vůbec nerozuměli. Manželka zatím čekala
opodál, tu nepozvali. Z Trabzonu jsme jeli do hor na Sumelas,
do Vadisi Parku jsme nedojeli. Přenocovali jsme u
rybárny s medvídkem na řetězu. Ráno jsme se vydali do hor. Na loukách
bylo plno květů (také Stictoleptura deyrollei), jinak nádherný hustý les. Byli jsme
s manželkou sami, hodiny cesty od ostatních. Vyrušil nás nedaleko za
křovím zvuk padání kamení a potom řvaní medvěda. Zřejmě někam lezl a kámen mu
padl na nohu. Považovali jsme za vhodné obrátit směr zpět, škoda, byly tam
dobré lovy a mnoho květin. K přenocování jsme odbočili na jezero Lâdik. Spali jsme u řeky, ráno s námi posnídal
obrovský starý kavkazský pes a pak jsme pokračovali směrem na Abant. Na rozloučenou jsme povečeřeli v restauraci
za 34 DM. Ráno jsme ještě chytli párek krásných velkých modrých střevlíků Procerus. Vzali jsme je domů živé a podařilo se nám od
nich později získat larvy. Bohužel jsme je neoddělili a když byly larvy
větší, tak páreček Procerusů je snědl. Opustili
jsme Abant a jeli do Istanbulu. Prohlédli jsme si
město, je to nádherné město, město mešit a minaretů. Navštívili jsme Chrám
Boží Moudrosti Hagia Sofia, tato katedrála je
považována za nejhonosnější stavbu byzantské architektury, Modrou mešitu a
snažili se vstřebat co možná nejvíce dojmů. Při rychlé návštěvě je to ale
složité a hlava všechno nezaznamená, když tam nelezou tesaříci. Zpáteční cesta přes hranice byla
opět místy složitá a napínavá. Před rumunskou hranicí byla fronta aut a
teprve po čtyřech hodinách procházíme celnicí. Na další hranici jsme dorazili
ve 2 hodiny v noci. Odstavili nás bokem a čekali 12 hodin. Veškeré hovory
odmítali. Tam jsme sehráli zranění a nevolnost jednoho účastníka a má žena
žádala okamžitě rozhovor se šéfem celnice a lékařskou pomoc. Urychleně nás
propustili přes celnici, asi aby s potížemi si poradili jinde. Dojem z cesty do Turecka narušily
jen obstrukce na hranicích. Turecko je ale velmi krásná zem a lidé byli všude
přátelští a vstřícní. To platilo i pro území obývané Kurdy. My jsme
nepoznali, kdo je Turek a kdo je Kurd. Určitý vliv na spokojenost cesty měly
dvě příhody. Jednou při nočním přesunu v poklidných horách se najednou
před námi hrozně zablesklo a ozvala se ohlušující rána. Okamžitě jsme byli
osvětleni mnoha světlomety z okolních hor a zjistili jsme, že
v okolí mimo silnici v naprosté tmě byla obrněná vozidla a armáda.
Po chvilkovém vysvětlování jsme ale jeli dál. Co se to stalo, jsme se
nedozvěděli. Další nepříjemná příhoda byla již zmíněná noční střelba v
blízkosti našich stanů. Příroda Turecka je úžasná a velmi rozmanitá. Jsou tam
nádherné hory po celém území. Vysoké lesy jsou převážně borové nebo jedlové,
ostatní porosty jsou většinou tvořeny směsí listnatých dřevin a křovin, velmi
často naprosto neproniknutelné. Na brouky je tam příroda všude bohatá.
Přestože výprava byla složena z účastníků s různými zájmy a značná
část času připadla na cestu a prohlídky památek, podařilo se nám
s manželkou najít přes 70 druhů tesaříků, což považuji celkem za úspěch.
Samozřejmě většinou šlo o běžné druhy, ale pro mě zastoupení z tureckých
lokalit bylo velmi cenné. Účastníci byli ze všech věkových kategorií a
myslím, že cestou nedocházelo k rozporům. Zvláštní poděkování by patřilo
vedoucí Janě Hodkové. Sýrie V roce 1994 Jana Hodková
opět dala dohromady zájezd, tentokrát do Sýrie. Program byl sestaven
především pro zájemce o památky, ale zároveň si mohli přijít na své i zájemci
o přírodu. Z Prahy jsme odjížděli 17.6.1994. Na hranicích bylo méně
problémů, jen na rumunských opět čekání, tentokrát 2,5 hodiny. V Turecku
jsme přenocovali opět v Abantu. Využili jsme
čas a vydali se do okolí. Čekalo nás nepříjemné překvapení v podobě dvou
obrovitých kavkazských psů. Velmi pomalu se k nám blížili za stálého
vrčení. Manželka umluvila každého psa, ale tentokrát psi nereagovali. Nikde
nikdo, čekali jsme to nejhorší. Když byli od nás asi 3 metry, ozvalo se silné
zapískání, psi se bleskově otočili a utíkali pryč. Nikoho jsme neviděli, ale
úleva byla velká. Já takové situace nemám rád. Když mi bylo 11 roků, svlékl
mě německý ovčák do naha a nechal mi jen kožený opasek a kus trička, pak
následovala nemocnice několik dnů. Z Abantu
jsme jeli směr Sýrie opět přes Cevlik. Tam jsme
přenocovali, prohlíželi okolí a chytali brouky. Na hranicích Sýrie jsme za 4
hodiny vyřídili všechny formality i výměnu peněz a pokračovali v cestě
k hradu Salahidin. Hrad s byzantskou,
křižáckou i islámskou minulostí. Sbíráme v okolí a pak se přesouváme do
lesů. Bylo tam více druhů tesaříků, v borovici jsem našel larvy, kukly i
imago Ergates gaillardoti,
který mi udělal velkou radost. Také jsem našel larvy Cerambyx
v dubu, doma žily několik let, ale pak asi uhynuly. Další cestou
prohlížíme řady památek. V Latakii byl mohutný
platan, v kterém byly desítky výletových otvorů Rhaesus.
V cestě jsme pokračovali do hor a našli si místo k přenocování
v polích. Zjistil jsem, že ve vzdálenosti do 1 km jsou vidět mohutné
duby. S manželkou jsme se tam za tmy vypravili (tesaříci polezou po
stromech), ale vše dopadlo jinak. Po chvilce svícení se kolem nás ze tří míst
ozvalo strašné řvaní velkých koček. Bylo to nečekané hrozné leknutí,
vyzbrojeni jsme byli jen kapesními baterkami, které svítily jen několik
metrů. Okamžitě jsme se dali na útěk směrem k táboru, orientací byl jen
obrysy hor na obzoru. Co to bylo nevíme, měl by tam žít snad jen gepard nebo
levhart, nám připadalo to řvaní blízko nás hrozné. Toto řvaní slyšeli všichni
i v táboře a ozývalo se z dálky celou noc. Pokračovali jsme
v cestě směrem na jih na Krak des Chevalliers. Je to obrovská pevnost, dlouhá léta sloužila
křižákům. Cestou k jihu jsme příležitostně zastavovali a snažili se
nějaké brouky najít. Dostali jsme se až k Libanonským hranicím.
Jednotlivě jsme překročili hranice, takže někteří z nás si mohou říkat,
že byli také v Libanonu. Chtěli jsme navštívit Malulu,
cestu nám ochotně ukazovali kluci na motorkách. Tam jsme navštívili
křesťanský kostel s přívětivým opatem. Měli také českou kazetu
s vyprávěním o historii a došlo i na přípitek domácího vína. Prohlédli
jsme si celé město. Stavěli jsme se také v Saydnayai
nedaleko Damašku k prohlídce kláštera. Damašek je sám o sobě velmi zajímavé
krásné město. Navštívili jsme největší Umajjovskou
mešitu, nádherná stavba, kterou nemá smysl na tomto místě popisovat, nikdy
bych to nedokázal. Tam mě čekalo překvapení, hrob s pozůstatky svatého
Jana Křtitele. Byli jsme překvapeni, dokazuje to nejen nedostatky ve
vzdělání, ale nutí k zamyšlení nad náboženstvím. Cestujeme po okolí,
zajíždíme na Mont Hermon
a všude se setkáváme s vojáky, ale celkem bez problémů. Podařilo se nám
chytit několik kusů Cerambyx, později jsem je
popsal jako C. nodulosus hermoniacus.
Zažili jsme několik zajímavých setkání. Nejdříve to byla skupina chlapců snad
do 15 let, většina držela v ruce kalašnikova a
chovali se velmi přátelsky. Později přijelo terénní auto s mladíky,
každý také ozbrojený kalašnikovem. O těch druhých
mluvili jako o banditech, které právě honí. Místní obyvatelé byli Drůzové, velmi přátelští lidé, pásli stáda koz. Manželka
se domlouvala s Mohammadem, který uměl perfektně anglicky. Po příjezdu
mu poslala 5 pohlednic Prahy. Přejíždíme k sopečným kráterům na jih od
Damašku, podél silnice byly všude vyvřeliny. V blízkosti Suvaydy řimský chrám v Qunawatu. Dnes polozřícenina,
z otesaných vyvřelinových kvádrů, z jeho zdí místní budují své domy.
Kolem byly dubové lesy s habry a fíky. Nocovali jsme v lese. Při
nočním svícení byli naši dva účastníci napadeni kamením od místních hochů.
Ráno jsme jeli přes Damašek na Palmyru. Starobylé město, mnohokráte zničené.
Úžasná památka, prošli ji celou a poseděli u strážce hrobek s čajem a
skořicovým utrejchem. Spali jsme pod střechou z palmových listů.
Pokračovali jsme na Dayr az
Zavr na Eufratu. Zajímavost – auta s vodou
zalévají cypřišky, oleandry, tamaryšky, topoly a hlochyně kolem silnic. Po nákupu jsme pokračovali
k domovu. U Halabyiahu jsme se koupali
v Eufratu, ryby nás „ohlodávaly“. Kolem Eufratu je krásná zelená krajina
zemědělsky obdělávaná. Časté byly krásné vlhy. Odbočujeme přes řeku
k celnici Tel Abyad. Celnice funguje prý od
9-14, bylo 18, tak jsme jeli dál. Další měla zbourané mostky, po poradě
s pohraničníky jedeme zase dál. Dojíždíme k celnici Jarabulus. Přespáváme na celnici a ráno zjišťujeme, že
přechod je jen pro pěší. Musíme znovu na Tel Abyad.
Celnice nás po dvou hodinách propouští, prý jako prvý autobus, který tady
projel. U Turků problém, nemají pro nás víza, nakonec přerazítkují stará.
Problémy nekončí, místní felčar chtěl každého bodnout injekcí. Nezjistili jsme čím a proč. Nakonec nás po menším sporu pustil, takže
jsme konečně opustili Akcacale a jedeme na Halfeti. Tam u světel nebyly žádné piluny, ale spousta
lidí. Dále žádné potíže, jen jsme si museli koupit při odjezdu z Turecka
vstupní víza do Turecka, která na vjezdu neměli. Potom už jen domů. Sbírání brouků bylo většinou jen
náhodné. Podařilo se nám během cesty najít celkem 36 druhů, většinou nic
mimořádného, až na některé druhy rodu Cerambyx. Na
mých stránkách v kapitole „foto některých krabic mé sbírky“ je u rodu Cerambyx u 6 druhů uveden otazník. Některé jsou též
z Turecka. Z uváděných 6 druhů jsem dva popsal - Cerambyx kodymi a Cerambyx nodulosus hermoniacus. Takže zbývají 4 nezařazené. To jsou ovšem
jen imaga, která jsem chytal sám. Viděl jsem v muzeích další nejasná
imaga, takže v rodu Cerambyx je otevřené pole
pro další bádání. Tato cesta byla především
poznávací po památkách, byla velmi zajímavá a rozhodně stála
zato se jí zúčastnit. Památek jsme navštívili celou řadu, ani se o nich
většinou nezmiňuji. Když se v posledních letech dívám na televizi,
vzpomínám na krásná města a vesnice, která jsou dnes v rozvalinách, na
sympatické lidi a nádherné děti. Už tehdy tam vládla politická propaganda,
politické reklamy i obrazy, všude armáda, ale nás se to netýkalo, nebo jen
nepatrně. Škoda, je mi té země a těch lidí líto, většinou za nic nemohou. U
S A V Idahu v USA jsme měli
dceru s manželem a dvěma vnuky. Proto jsme s manželkou byli velmi
rádi, když nás pozvali a zaplatili cestu i pobyt. Jediným problémem bylo
entomologické vybavení do letadla. Ether, ethyloctan,
nože, sekerka atd. jsou věci do letadla nemožné. Ve Frankfurtu ještě u
letadla, všechny znovu kontrolovali. Když jsme ukázali naše pasy, tak nás
odvedli stranou. Nová kontrola dokladů, všech zavazadel, vnitřku fotoaparátu
atd. atd. Letadlo Lockheed bylo pro 302 osob. Když
jsme nastoupili, 300 sedících cestujících si nás velmi pozorně prohlíželo.
Let se zpozdil o 45 minut. Později nám došlo, že to bylo kvůli
československému semtexu, který byl před tím použit k teroristickému
zničení amerického letadla. Let byl klidný, ale trval do Dallasu
v Texasu 16 hodin. Odtud dalším letadlem do Salt Lake
City a pak ještě 4 hodiny po dálnici. Dojeli jsme v noci a já jsem
nemohl dospat, abych viděl ranní přírodu. První pohled byl velké zklamání,
protože vše bylo jako u nás. Na zahrádce velká vrba, u plotu kvetla kozí
brada luční a pampelišky, další stromy jabloně. Jen šedivé veverky běhaly po
drátech. Vše další v okolí ale bylo v jiném světě. Všude rodinné domky,
široké čisté ulice a zeleň, trávníky, keře a stromy, velká osobní auta. Lidé
nás přes ulici zdravili. Všude jsme jezdili autem, pěšky nechodí skoro nikdo,
všude je daleko. Za několik dnů jsem řekl, půjdu se podívat do centra, ale
pěšky. Šel jsem, ale bylo to 7 km daleko, cestou tam jsem potkal jednoho
člověka, cestou zpět nikoho. Potom se mě všichni ptali, jestli neměl na
zádech ruksak a nebyl to bezdomovec. V USA jsme byli
s manželkou celkem 3x, časově to bylo celkem 7 měsíců. Projeli jsme
autem americký středozápad od Mexika až po Kanadu a Aljašku. Při těchto
cestách jsme najeli celkem 47.000 km. Nebyly tehdy navigace, ale má manželka
byla vynikající navigátor a zvládala cesty podle map bez problému, dokonce i
v centrech měst. Nebudu líčit každou cestu zvlášť, jen se zmíním o
zajímavostech, jak nás upoutaly. Amerika mě překvapila, měl jsem
určité představy podle toho, co jsem četl i podle televize, ale osobní pohled
je něco zcela jiného. Nejdříve jsme se nechali vozit autem, později nám auto
půjčovali a jezdili jsme s manželkou sami. Nejsem začátečník, když jsem
tam poprvé přijel, měl jsem najeto už přes milion kilometrů (dnes už přes dva
miliony km), ale tam jsem se musel přizpůsobit zcela jinému způsobu jízdy
proti Česku. Překvapující je slušnost řidičů, stačí ukázat směrovku a ostatní
okamžitě přibrzdí a udělají místo. Jsou samozřejmě výjimky, ale nesetkali
jsme se nikde s tím, co je u nás pravidlem, agresivitou, vynucováním
přednosti, násilným předjížděním jen pro získání zanedbatelné pozice,
ukazováním prstů atd. Není rozdílu mezi chudými a bohatými řidiči jako u nás,
kde mnozí zřetelně dávají ostatním najevo, jsou něco více, že mají na drahé
auto a je jim jedno, když ho budou mít nabourané, peníze a vliv potom všechno
spraví. Měl jsem zprvu dojem, že ta ohleduplnost platí pro místní poměrně
klidný provoz, ale setkali jsme se s tím všude i ve velkých městech. Když
jsme jeli do Los Angeles, říkala mi dcera, když se sbíhají dálnice a musíš
dát přednost, nesmíš zastavit, jinak máš v sobě 200 aut. Když jsem se
poprvé do této situace dostal a vjížděl za velkého provozu do dálnice se
šesti nacpanými proudy, potil jsem se z obav. Bylo to zcela zbytečné,
v plné rychlosti jsem tam najel, přijíždějící řidič udělal mezeru a bylo
po starostech. Udělal jsem totéž, co všichni ostatní. Největší provoz jsem
zažil právě tam, ale abych pravdu řekl, byl jsem vždy rád, když jsem se
z přecpaného provozu měst dostal ven a bylo zcela jedno, zda to bylo San
Francisco, Phoenix nebo Vancouver. Rozdílné jsou také dálnice, které mají
velmi kvalitní povrch. Často neinvestují do okrajů dálnic, potom je možné
sjet i do prostoru mimo, aniž by tam byla nějaká škarpa, nebo betonové
okraje. Možná to není tak vzhledné, ale určitě levnější a bezpečnější. I
další silnice měly velmi kvalitní povrch, některé zcela vedlejší měly povrch
jako u nás. Rozdíl je u dálnice z Aljašky, na té je povrch nezpevněný,
někdy i dost prašný. Důvodem jsou mrazy, které každou zimu povrch poškodí
nebo zničí, takže není možné udělat trvalý kvalitní povrch. Často jsme viděli
auto na krajnici a jednoho pracovníka s vědrem vody, jak jde pěšky a
myje bílé sloupky na krajnicích ručně kartáčem a pak se vrací po druhé straně
zpět. S autem pak popojede dále.
Možná, že je to levnější a kvalitnější, než vyznačovat a uzavírat část
silnice, jen pro traktor s vodou a pracovníka s hadicí. Rychlost na
dálnicích, silnicích i ulicích je různá, vždy vyznačená místní značkou. Chce
to stále sledovat značky. Některé předpisy a značky jsou odlišné, např.
odbočení vpravo, nebo stop na všech příjezdech, první odjíždí ten, co přijel
první. To mi nesedělo. I v poušti bývají odpočívadla „rest area“ s
čistými záchody, toaletním papírem, nebo i papírem na pokrytí sedátka.
Přechody pro chodce jsou vyznačeny nejenom barvou, ale také nápisem, zda
mohou jít nebo ne. Pak se nestane to, co mi povídala jedna starší paní. Jela
jsem po dlouhých letech do Prahy. Svítila červená, tak si říkám nikdo nemůže
jet, tak jsem šla a ten blbec mě málem přejel. Pro naše cesty nám zapůjčili
různá auta, americky „vozy“. Při prvé cestě to byl obrovský starší Lincoln
Mercury comby se spotřebou cca 25 l a Buick Le Sabre se spotřebou cca 13 l. Zdá se to být hodně, ale 1
galon (=3.8 l) stál tehdy necelý dolar. Tento Buick bylo úžasné tiché auto, u
kterého motor nebyl téměř slyšet, auto snů, nejen krásné, ale úžasně
pohodlné, s klimatizací a vybavené silným 8 válcovým
motorem, automatickou převodovkou atd. atd. S tím jsme projeli celý
jihozápad. Při další cestě do USA jsme jezdili především Fordem Van 4x4 pro 8
osob. Velké a velmi pohodlné auto na silnice i do terénu, s velkým
úložným prostorem vzadu. Mělo opět všechny vymoženosti silného moderního
auta. Také jsme najeli několik tisíc km s menším autem Chevrolet 1700
ccm s ručním řazením, to byl velký rozdíl, ale stále to bylo větší auto
než naše Škodovka. Při poslední cestě jsme jezdili převážně s GM, nevím
už typ, s velmi silným motorem, který neznal kopce. Byl to středně velký
kempovací vůz, 8 sedadel a velká ložná plocha. Zadní sedadla se dala sklopit
na lůžkovou úpravu. Byl vybaven televizí a videem, řadou ukládacích prostor a
menším chemickým WC, které nikdo nikdy nepoužil. Důvodem bylo to, že kdo ho
použije, tak ho bude muset vyčistit, takže byl od výroby nepoužitý. Závadu
jsme měli s GM 2x na Aljašce, když jsme píchli kolo. Bohužel špatně
fungoval náš kompresor, ale náhodou jeli kolem Američané, sami zastavili a
darovali nám zcela nový kompresor. Velkým překvapením tehdy pro nás
byly obrovské obchody, kde bylo všechno k dostání. Bylo jedno, zda to
byly obchody s potravinami, textilem, domácími potřebami, elektronikou,
nebo zbraněmi. Hned jsem udělal mnoho fotek. Na zbraně si Američané potrpí,
každý má doma více zbraní krátkých i dlouhých. Vybavení obchodů, např.
s loveckými potřebami, je nepředstavitelné. Dlouhé řady pušek různých
typů, krátké zbraně, dalekohledy, oblečení do tepla i zimy, v uličkách
přepravky a na nich v samoobsluze statisíce různých nábojů. Měl jsem
doma jen brokovnici a tak jsem byl jako Alenka
v zemi divů. Nakonec jsem si koupil levně z druhé ruky loveckou
kulovnici Remington 700 Springfield
s puškohledem Leupold. Údajně mělo být celní
odbavení na letišti bez problému. Bohužel mě zahlédl jeden černoch
z personálu. Ukázal mi, kam mám jít a já jsem ho místo na celnici
následoval. To byl malér, že jsem nešel přes celnici, vyšetřování,
dohadování, ale naštěstí jsme odletěli, pochopitelně bez pušky. Černoch asi
získal body, ale byla to od něho neserióznost. Po dalších jednáních jsem
pušku dostal poštou. Vynikající přesná puška, vysoce výkonná. Na 200 m
trefila víčko o průměru 5 cm a prostřelila i silný pařez. Samozřejmě jedním z mých
zájmů byla entomologie. Hlavní pochopitelně byli tesaříci, Cerambycidae. Chybělo mi naše domácí vybavení, a tak jsem
musel improvizovat, sehnat si smrtičky, nakoupit pilku, sekerku, dláto,
krabičky na larvy. Sehnat chemikálie je v USA problém, éter nebo ethyoctan nemožné, prvá otázka je, na co to potřebuji a
pro jakou instituci. Používal jsem proto benzin. Nejbližší lesy od našeho
bydliště byly cca 10 km daleko. Našel jsem tam nějaké Monochamy
a Lepturiny. Bylo tam ale poměrně velké množství
nádherných otakárků. Na silnici byli přejetí chřestýši, ale na stráních
s otakárky jsem neviděl žádné. Očekával jsem, že nejvíce tesaříků
nachytám v obrovských lesních komplexech v Idahu. Bylo to hrozné
zklamání. Někdy kolem roku 1934 vznikl obrovský požár od Washingtonu a
Oregonu přes Idaho a Montanu. Tehdy prý kouř zahalil celé Spojené státy až po
New York. Dnes jsou tu obrovské plochy téměř sterilních lesů, převážně
letecky zalesněných, s nápadně chudou ostatní vegetací a téměř bez
hmyzu. Ani po 70 lezech se původní fauna a flora z okolních lesů
nestačila vrátit. Sem by se měli podívat všichni propagátoři užitečnosti
vypalování lesů, aby viděli, že požáry zničí nejen veškerou faunu, ale také
mělkokořennou floru. Když jsme přijeli do nezasažených oblastí, byli jsme
překvapeni bohatou přírodou, množstvím květin i hmyzu. Nejvíce tesaříků jsme
nachytali, když jsme se vraceli z Aljašky přes Kanadu. Samozřejmě jsou
tam také oblasti postižené v minulosti požáry s minimem fauny, ale
jsou tam také zachovalé původní lokality s hojným hmyzem. Největším
překvapením pro mě bylo, když jsem na Aljašce chytil Pachytu
lamed, potom více kusů v Kanadě v Yukonu.
Dalším druhem připomínajícím Evropu byl Gnathacmaeops
pratensis. Severoameričtí tesaříci jsou většinou
velmi podobní našim. Největší radost jsem měl, když jsem našel Tragosomu (tehdy ještě pod jménem depsarium).
Věnoval jsem potom mnoho času hledání Tragosom.
Podařilo se mi najít také zcela nový druh, později popsaný jako Tragosoma soror, takže jsem měl
17 paratypů. Když mě autor Kanaďan Laplante v Praze navštívil, tak říkal, že mám více
amerických Tragosom, než viděl v tamějších
sbírkách. Bylo to sbírání velmi radostné a napínavé. Bylo ale také plné
adrenalinu, protože byly většinou v odloučených lokalitách, kde vesměs
byli také medvědi. Bylo nepříjemné najít ležící kmen s požerky a na druhé
straně čerstvý lívanec trusu, z kterého se ještě kouřilo, nebo slyšet
brumlající zvíře, nebo ho dokonce spatřit. Při naší poslední návštěvě jsme
jich spatřili 18, z toho 6 grizzlyů. Musím ale přiznat, že některé jsme
viděli z auta, např. velkou grizzly se dvěma medvíďaty asi na 5 m. Dělal
jsem i fotky. Medvědi mi také pomohli
některé Tragosomy najít, protože trhají staré dřevo
a požírají larvy a tím mě na ně upozornili. Já ani má manželka jsme si
nehráli na hrdiny a vždy jsme se včas snažili zmizet, brouci
- nebrouci. Hledat Tragosomy
byl sice často adrenalinový zážitek, vyžadující také mnoho času a potu, ale
zase nám pomohly uhradit výdaje, které jsme měli s cestováním. Když už jsme u zvířat, tak se o
nich více zmíním. V Americe žije jelen wapiti. Velké množství těchto
jelenů bývalo vidět v Yellowstonském NP, než
tam vysadili vlky, ale potkávali jsme je i jinde, zejména v Olympijském
parku ve Washingtonu. Podle vystavených trofejí některé kusy mají obrovské
parohy, často i neobvyklých tvarů. Dalším jelenem je jelenec viržinský s
malými parohy, občas bylo možné ho také potkat. Častými zvířaty i u silnic je
antilopa vidloroh se zajímavými růžky, v kanadských parcích zase je běžně
ovce tlustorohá a vzácně kamzík bělák, ti chodí i volně po silnicích. Losů i losic jsme viděli několik, ale žádný kus
s obrovskými lopatami. Na Aljašce jsme viděli několik pižmoňů, jak spolu
bojují, ale bylo to přes plot. Při prvních cestách jsme spávali ve stanu,
výjimečně v autě, často v kempech. Jednou jsem dostal nápad, zajet
hluboko do lesů a postavit si stan mimo civilizaci. V noci přišli ke
stanu vlci a nádherně dlouho vyli. Vlků jsme se nebáli, nenapadají člověka, a
tak jsme jen poslouchali. Je to možná divné, ale oba jsme se dohodli, že to
byla jedna z nejkrásnějších nocí v našem životě. Nápad tam stanovat
nebyl příliš dobrý, horší by bylo, kdyby přišel medvěd. Jinak jsme vlky
neviděli, ale na Aljašce i v Kanadě bylo v odlehlých místech
v blátě vidět stopy. Příhodu se stanováním a medvědem jsme zažili
v kempu v Yosemitském NP. Při prvé cestě
jsme tam byli s dětmi a dcerou. Měli jsme rozdělaný oheň a na stole
propanbutanovou lampu. Najednou se přímo mezi námi objevil velký medvěd,
naštěstí černý. Manželka i dcera vydávaly takové hlasité ječivé zvuky (nikdy
jsem je od nich neslyšel), že medvěd, než aby to poslouchal, raději otočil,
pomalu odešel a děti nesežral. Měl obrovský zadek. Vrátil se ale ve dvě
hodiny v noci vedle k sousedům. Zdemoloval a převrátil jim vlek
s plechovým krytem a vyžral, co tam bylo. Invalidní soused říkal, že
když slyšel ten kravál, vykoukl ze stanu a posvítil medvědovi přímo do tlamy,
tak honem zalezl zpět, s manželkou se potom třásli strachy až do rána. Dnes
jsou snad protimedvědí spreje, za nás prodávali jen
zvonky, které je měly odradit, ale byl to zřejmě jen tahák na peníze, protože
na ně medvědi nereagovali vůbec. V Kanadě bývaly kempy na noc zavřené a
s elektrickými ohradníky. Všeobecně všude doporučovali chodit ve
skupinách a dělat hluk, třeba mít zapnuté rádio. Je to možná nevhodné, ale
mohu každému sdělit, že když se setkáte s medvědem ani ne na dva metry,
tak statečnost se okamžitě stěhuje téměř do spodního prádla. Bizonů jsme
viděli mnoho, nejen v Yelowstonu. Tam jsem
viděl prvně bizony a lidi, kteří je fotili z auta. Běžel jsem tam a
říkal si, kdyby něco, skočím za to auto. Když bizon čtyři metry ode mne zvedl
hlavu a podíval se na mě malinkýma očkama, zjistil jsem, že tiché americké
auto odjelo a stojím tam s bizony sám. Naštěstí mě bizon nechal zbaběle
uprchnout. Zajímavou příhodu jsme zažili v Arizoně. Večer jsme si všimli
krásného hodného černobílého zvířátka, které se pomalu procházelo a ochotně
se nechalo fotit. Věděli jsme, že je to skunk, ale neznali, co dokáže. Teprve
později jsme při jízdě viděli několik přejetých skunků, do auta potom vnikl
nepopsatelný zápach. Auto, které přejede skunka, se prý většinou ani nedá odsmradit a je lépe ho zrušit. Kojoty jsme viděli
v Kalifornii a Arizoně, když jsme tábořili. Velmi hojné jsou veverky a
krásní chipmankové. Zajímavé je, že i daleko
v lesích jsou krotcí a přijdou až k lidem. Pumu jsme nikde
neviděli. Doporučuje se dělat hluk, lehnout na zem zády nahoru, protože
medvěd začíná prý od břicha. Poučky jsou dobré do té doby, než si přečtete
statistiku, kolik lidí ročně zemře, nebo je zraněno zvířaty a je jedno, zda
je to medvěd, los, bizon, puma, hadi nebo pavouci. USA je země orlů a jiných dravců,
snad všeobecně chráněných. Zvláště na severu u moře jsou spousty hnízd orlů
bělohlavých i ve městech. Mnoho jich bylo u rybářů, kteří porcovali ryby a
odhazovali zbytky. Jeden český hajný, který emigroval do okolí Vancouveru,
proslavil Československo a sebe tím, že hned jak přišel, koupil si pušku a
začal tyto ptáky střílet. Také se nám stalo, že k tábořišti přilétli
velcí krkavci. Samozřejmě je tam mnoho zajímavých druhů ptáků, např. americké
sojky, které létají až na stoly v tábořištích. Nejkrásnější z ptáků
jsou ale kolibříci. Američané je milují, kupují jim krmítka, která různě
zavěšuji. Nádherní ptáčci, bleskově létají, nebo stojí na místě. Když jsme se plavili z Oregonu do
Aljašky lodí, viděli jsme v moři mimo jiné delfíny, velryby a mořské
vydry. Jsou to nebázlivá zvířata, nádherná, když leží na zádech a něco
pojídají. U přístavu Anchorage lovili rybáři ryby a
v sítích byli často lachtani, kteří před úplným vytažením sítí
vyskakovali ven. Dnes už je možné vidět
v televizi spousty pořadů z americké přírody. Těžko ji popsat, je
úžasná. Od pouští na jihu s nepřeberným množstvím kaktusů, vysokých až
10-20 metrů (Saguaro), až po obrovské lesy od
Kalifornie po Aljašku. Rostou tam největší (120 m) a nejmohutnější stromy na
světě (1200 m³) sekvojovce a sekvoje. Koukali jsme na ně
s posvátnou úctou. Uvádím jednu citaci z internetu: Pro úspěšné rozmnožení potřebují tyto stromy periodicky se opakující
požáry, které odstraní nižší vegetaci, bránící v růstu malým semenáčkům.
Aby bylo jejich rozmnožení co nejsnazší, zakládají správci parků pravidelně
již od roku 1970 kontrolované požáry (?). Poněkud mi uniká logika věci,
protože při těchto požárech shoří i nové semenáčky a mladé stromky, takže tam
viditelně chybí mladá generace. Asi tomu nerozumím, ale jak už říkali
v r. 1948 komunisti „po staru se nedá žít“. Ale možná, že již indiáni
zakládali kontrolované požáry, takže mohly tyto staré stromy vyrůst.
V pohoří Sierra Nevada rostou nejstarší stromy na světě, je to Pinus aristata - borovice osinatá (4700 let), jedinými návštěvníky jsme
byli sami s manželkou. Směrem k severu rostou také obrovské silné
borovice, smrky, douglasky atd., tloušťkou kmenů i výškou zcela přesahují
evropské představy. Pro každého je nesmírným zážitkem
Yelowstonský NP s množstvím gejzírů, jezer,
řek a lesů. V r. 1988 zde vznikl prý od blesku požár. Během týdne hořelo
už na osmi místech (bez bouřky !!!). V NP se nesmělo hasit (požár je
přírodní jev). Po dvou měsících ochranáři požádali, aby se hasilo všemi
prostředky! Nastoupily tisíce lidí, armáda, buldozery, motorové pily,
letadla, tisíce tun chemikálií a kdyby nenapadl po třech měsících sníh, tak
by shořel NP úplně. Takže shořela polovina nejstaršího parku světa (cca 700.000
ha), podle dnešních údajů jen třetina. Shořela proto, že někdo někde napsal,
že se v NP nesmí zasahovat (!?). Nesmělo se zalesňovat, ale když tam po
letech nebyla ani tráva, tak se to zalesnilo vrtulníky a je tam umělý les.
Raději nebudu psát, co se stalo po vysazení vlků. Bylo to vše nutné, je to
domyšlené? Stále ale je návštěva Yellowstonu
zážitkem na celý život. Byl jsem tam hned po požáru a pak ještě 2x. Bezkonkurenční jsou skalní parky.
To se nedá popsat a ani to nemá smysl. Jen namátkou Arches
Park, Zion Park, Grand Canyon. To je nutné vidět a
být tam více dnů a přírodu si vychutnat. Pro milovníky přírody
nezapomenutelný zážitek. Chcete něco jiného? Tak navštivte Grand Teton NP ve Wyomingu, Glacier
NP v Montaně, Olympic NP ve Washingtonu, nebo
cokoliv na Aljašce, třeba Denali NP, řadu ledovců v
horách, nebo jakékoliv města. A Kanada, to je pro milovníky přírody pohádková
země nekonečných lesů, nádherných hor Rocky Mountains
s národními parky Banff, Jasper
atd. Už od mládí jsem četl příběhy z americké divočiny a o řekách Yucon, Athabasca, Saskatchewan,
Mackenzie, Missouri a nedoufal jsem, že je někdy uvidím, ale sen se mi
splnil. Jen na Klondike jsme žádné zlato nenašli. A
Aljaška, to je zážitek, který se nedá nikdy zapomenout a je zcela jedno, zda
to jsou hory, ledovce, řeky, lesy, nebo osídlená místa. Nedá se to ale
všechno popsat. Bohužel v USA i Kanadě uvidíte mnoho obrovských ploch s vypálenými
lesy, něco způsobí údajně blesky, něco neopatrnost a něco pyromani. Zcela mimořádným zážitkem je Death Valley - Údolí smrti. Délka údolí je asi 60 km. Jeli jsme tam Buickem, který měl výkonnou klimatizaci. Bylo tam málo
turistů, jen jedno auto. Je tam informační středisko a na úředním teploměru
bylo rovných 50° C. Zastavovali jsme víckrát, ale pěší túry jsme dělali jen
v omezeném počtu, spíše si prohlédnout horniny. Po návratu nám Američané
říkali „do Údolí smrti v červenci jezdí jen cizinci a blázni“. Byli jsme v Americe a tak jsme byli zvědavi také na indiány. Dost
často mají upravené vlastní velké prodejny, kde prodávají také indiánské i
jiné výrobky. Některé osady jsou méně pěkné, v okolí domů nepořádek, a hlavně
mnoho nepojízdných aut nebo vraků. V Arizoně jsme ze zvědavosti
navštívili indiánskou restauraci, velmi čistou, kde jsme se výborně najedli.
Pod kanadskou hranicí bylo také několik indiánských prodejních hal. Jeden
indián šel kolem nás a nadával, náš zeť se ho ptal, proč. Řekl, že udí ryby a
došel mu plyn, tak musí rozdělat oheň! Viděli jsme také v rezervacích
velká pole s obilím. Prý také v rezervacích pronajímají půdu bělochům
k hospodaření. Co ještě ke Spojeným státům.
Nutno dodat, že jsme poznali blíže jen necelou západní polovinu USA, jinde to
může být jiné. Nám se tam velmi líbilo, ale je jisté, že jsou tam také
problémy, asi všude má chléb dvě kůrky. Byli jsme nadšeni přírodou. Moc se nám
zamlouvali lidé, velmi ochotní a přátelští. Když jsme s nimi mluvili, velmi
se zajímali, odkud jsme. Když jsme řekli z Československa, hned
reagovali Dubček, Navrátilová, Lendl, později také Havel. Zeměpisné znalosti
mnozí mají slabší, takže Československo často umístili do Jugoslávie, jednou
také do Ruska. Když mě vyslýchal celník, tak se ptal, kde jsem se narodil.
Když jsem řekl ve Vídni, tak se ptal „kde to je“, ale druhý ho hned nenápadně
za stolem nakopl. Říká se u nás, že Američané jsou nevzdělaní, ale tomu tak
není, je zajímají hlavně jejich problémy. Ale u nás je to podobné, většinou
lidé neznají hlavní města amerických států, mnozí ani státy, daleko větší než
Česko. Zamlouvalo se nám, že se tam málo krade. Dcera říkala, že když objedná
opraváře, nechá zadní dveře odemčené, on přijde a provede opravu. Na dotaz,
kolik aut se u nich ukradne za týden, jsem dostal odpověď do roka asi pět a
pak o tom týden píšou v novinách. Jen jsem si vybavil, že jsem měl
zloděje v autě 9x a 3x jsem sám zabránil ukradení auta, 2x se zbraní
v ruce. Policii zajímalo jen, zda jsem vystřelil, když jsem řekl že ne,
tak říkali, to máte štěstí, jinak byste byl trestaný. Když jsme se vraceli
z Oregonu, chtěli jsme přespat v kempu. Tam nám řekli, máme plno, ale
můžete přespat zdarma na parkovišti, tady u nás máte restauraci a zdarma
sprchy. Na prostorné parkoviště přijelo také auto s velkým plochým
vlekem dlouhým cca přes 4 m a s postranicemi vysokými asi 25 cm. Nízký
vlek byl plný zahradních sekaček a motorových pil, vše volně ložené,
nezajištěné, možná přes 50 kusů. Řidič odešel a vrátil se až ráno. Velké
parkoviště, mnoho lidí a neukradl nikdo nic. My jsme měli auto dva měsíce ve
Frankfurtu, po návratu bylo jen zaprášené. V Praze za první noc nám
někdo ukradl stírače a zpětná zrcátka.
Dcera
s rodinou a auta s kterými jsme prvně jezdili
Odvoz dřeva
Yelowstone
Stáda jelenů po požáru a než byli vysazeni vlci
Yelowstone krátce po požáru
Yelowstone - čedičová vrstva
Yelowstone - horká
jezírka
Gejzír Old Faithful - Starý Věrný -
Jelen wapiti (Cervus canadensis)
San Francisco - Lombard Street
San Francisco – socha Tomáše Garrigue Masaryka
Hollywood - entomolog Beierl se svou a
mou manželkou
Holly wood - obytný dům entomologa Beierla
Sierra Nevada - Yosemitský národní park
Siera Nevada – Yosemity - Sequioia National Park Sequioia giganteum – sekvoj
obrovská
Borovice úžasných roměrů a výšek
Noční práce medvěda černého na vleku délky cca 2 m
Asi Ergates
spiculatus a Tragosoma
Tragosoma soror
Vše Kanada, Alberta, Rocky Mountains
Kanada, Alberta Kanada,
Btitská Columbie
Vše Kanada, Alberta |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|