Zajímavosti z mého nejen entomologického života.

Text této kapitoly jsem opět místy rozšířil (duben 2020). Považoval jsem za vhodné doplnit zejména kapitolu o současné kůrovcové kalamitě, která nemá v historii Evropy obdoby a vstoupila do stadia přírodní pohromy. Samostatná kapitola je na konci tohoto textu. Kůrovci byly mým profesionálním chlebem 41 roků a když vidím nynější přístup k práci a přírodě, tak nemůžu pochopit, že to zodpovědné orgány mohou vůbec připustit.           

Původní kapitolu, kterou jsem dříve uváděl jsem předělal a zkrátil. K napsání mě podnítila četba příběhů nebo knih ze života některých starších entomologů, např. Niedla, Dvořáka, Komárka, Obenbergera, Roubala, a dalších našich i cizích. Netroufám si se s nimi srovnávat, píšu to jen za sebe. Je jen škoda, že své zážitky nepublikoval např. Heyrovský (měl jich mnoho, i v souvislosti se svou rodinou, bratrem Jaroslavem, nositelem Nobelovy ceny), Pospíšil, Prokš, Tesař a mnoho dalších. Zážitky měli úžasné, mnoho jich znám, ale rád bych si byl o těchto lidech i jiných více přečetl. Napsat vzpomínky ze života i mimo entomologickou branži, bývalo zcela běžné (mj. manželčin dědeček). Mně bylo 86 let, nemám toho mnoho na práci a ten nápad něco napsat mi připadal vhodný. Také nikoho nenutím, aby to četl. Třeba to píšu jen tak pro sebe, ale i tak mě to baví. Měl jsem problém, co tam dát, nakonec jsem napsal to, co mě momentálně napadlo. Žádnou osnovu jsem předem nedělal.

Na konci jsem se zmínil také o některých zemích, které jsme s manželkou navštívili - Francie, Řecko, Tunis, Alžír, Maroko, Skandinávie, Turecko, Sýrie, USA. K nim jsem přidal také nějaké fotografie. Tam vznikl velký problém. Všude jsem udělal velké množství diapozitivů, bohužel hlavně na Orwo z NDR. Byl jsem hrozně zklamán, když jsem zjistil, že naprostá většina je po letech nepoužitelná, vybledlá a má špatné barvy. Velmi málo jsem fotil na Agfu, která byla podstatně lepší. Proto uvádím jen některé fotky, které sice na něco poukazují, ale netvoří systematický celek. Za kvalitu se omlouvám. Pozdější cesty jsem dělal na video.

 

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Svůj stručný životopis jsem publikoval na str. 383 mé knihy o tesařících a rád bych ho doplnil o některé skutečnosti, které pro mě byly nesmírně důležité a ovlivnily celý můj život. Obří podíl na způsobu mého života měla má vynikající manželka Jarmila. Kdyby nebylo jejích osobních vlastností, mnoho věcí by asi bylo jinak. Musím ocenit domácí toleranci, sběratelské a překladatelské schopností. Byla to vynikající a zcela výjimečná žena. Díky jí, jsem jí zato velmi vděčný. Přestože byla jednou z nejlepších žákyň na škole, z politických důvodů ji nevzali na vysokou školu. Dala mi dvě výborné dcery. Dcera Irena absolvovala přírodovědeckou fakultu, diplomovou práci dělala u RNDr. Moldána. Nikdy nezapomenu, když v Karolinu byla promoce a jako jediná dostala červený diplom a přímo doktorát. Pro nás oba s manželkou to byl pocit vrcholné hrdosti a štěstí. Druhá dcera Yvona dělala stavařinu, později emigrovala do USA. To přineslo pro ni samo o sobě řadu komplikací a těžkostí. Dokázala se se vším vyrovnat a vše zvládnout. Když znám podrobnosti a prodělané potíže, musím ji stále obdivovat. Dcery nám daly čtyři výborné vnuky (Davida, Martina, Michaela a Ondřeje) ti zase pět pravnoučat. Manželka milovala přírodu v jakékoliv podobě. 51 roků měla chovatelskou stanici kolií RENYVON. Kolie jsou nádherní a velmi chytří psi. Chodili jsme někdy na výstavy, umístění psů bylo různé, vždy podle posuzovatele atd., většinou na předních místech. Úžasně si vedla naše trikolorní fena Djanet, která na mezinárodní výstavě zvítězila v třídě seniorů, a to ji bylo 13 roků.  Byla krásná a čilá jako mladice a dožila se 17 let.

Narodil jsem se 1934 ve Vídni a tři jména mám v rodném i křestním listě. Milan je jméno mé, Emanuel po otci a František po mém dědovi, který byl u křtu jako kmotr. Můj otec ve Vídni učil na českých školách. Po obsazení Rakouska nacisty jsme museli uprchnout z Vídně, o čtyři hodiny dříve, než přišli otce zatknout. Po dobu druhé světové války jsme žili v jižních Čechách, v Lišově a Trhových Svinech. Zažil jsem tam válku i revoluci 1945. Bydleli jsme ve škole, kde se narodil protektorátní prezident JUDr. Emil Hácha. Koncem války tam byli měsíce ubytování němečtí uprchlíci z Berlína, potom francouzští zajatci, na zahradě byli vlasovci a potom ve škole i v našem bytě měsíce Rusové. O revoluci jsem viděl mé starší kamarády, když je hnali němečtí vojáci jako rukojmí, i jejich těla po popravě. Viděl jsem potom, co dělali a jak na to reagovali naši občané i matky popravených. To byly okamžiky, na které se nezapomíná. Po válce dostal můj otec místo v Praze, a tak jsme se tam také přestěhovali.

Od dětských let jsem se za podpory otce zajímal o přírodu a zakládal si sbírky. Nejprve to byla sbírka motýlů, minerálů, zkamenělin a herbář. Ve škole, v které jsme bydleli, byl úžasný přírodopisný kabinet o dvou místnostech, kde bylo mnoho vypreparovaných zvířat, ptáků i menších obratlovců, dokonce i vypreparovaný ptakopysk. Samozřejmě tam bylo také mnoho obrazů i knih, např. Jouklův Atlas motýlů, který jsem často prohlížel. Jak skončily tyto nádherné sbírky nevím. Jisté je, že po revoluci 1945 byly plně v pořádku. Ke škole patřila také velká zahrada, která sloužila především výuce žáků. Žáci tu pěstovali pod patronací učitele Křtěnského různou zeleninu, ovocné stromy, květinové záhony a jako skvost tu měli mnoho záhonů s léčivými rostlinami, vše opatřené cedulkami se jmény. Byl to celoroční ráj motýlů. Uprostřed zahrady byl menší betonový bazén, kde byla řada vodních rostlin a velmi mnoho vodního hmyzu. V létě tam poletovalo mnoho vážek i šídel. Když se lovil rybník, tak jsem tam přenášel raky a malé rybky, které kromě jednoho menšího sumce bohužel nikdy nepřežily. Také tam bylo hřiště pro odbíjenou. Na Trhové Sviny mám ty nejlepší vzpomínky, protože jsem tam prožil nejkrásnější dětská léta. Měl jsem tam několik výborných českých kamarádů, s kterými jsme podnikali i delší výlety. Protektorátní hranice byla cca 1 km za městem, hlídaná jen na silnici. Několik výletů jsem podnikl do „Německa“, kde rostlo mnoho dřípatek, které jsem už v takovém množství nikdy neviděl. Jeden rok před Štědrým dnem se utopilo najednou pět mých spolužáků. Pohřeb byl úplně drastický, kterého se zúčastnili snad všichni občané. Od té doby jsem nedovolil dětem bruslení na volné vodě a když to někde vidím, tak se musím otočit. V Trhových Svinech jsem v zimě v kuchyni ulovil svého prvého tesaříka – tesaříka domácího (dazuli).

Od roku 1947 jsem se zabýval převážně brouky. V roce 1948 jsem se stal nejmladším členem Československé entomologické společnosti v Praze. Sbíral jsem nejdříve všechny čeledě, ale postupně jsem se omezil jen na drobné střevlíčky, tesaříky a kůrovce. Střevlíčky jsem měl velmi rád, protože jsou to krásní brouci, a navíc je možno je sbírat po celý rok i ve větším počtu. Byl jsem ve styku s profesorem Kultem, vynikajícím, velmi seriózním entomologem. Od Dr. Heyrovského jsem dostal adresy na japonské entomology Takehiko Nakane a Kazuo Ohbayashi, kteří měli velký zájem o výměnu. Zajímavé bylo, že o tuto výměnu neměl nikdo z českých entomologů zájem, ale o vyměněné brouky ano. Zřejmě měli v té době obavy, že by se dostali do evidence (politicky tvrdá 50. léta). S uvedenými japonskými entomology byla vynikající spolupráce, zasílal jsem jim tehdy veškerý nasbíraný materiál hmyzu, který jsem nepotřeboval, včetně celé v té době již obsáhlé sbírky Carabidů. Dostal jsem od nich velké množství kusů i druhů tesaříků, takže jsem za krátkou dobu měl největší sbírku japonských tesaříků nejen u nás, ale možná i v Evropě.  Asi jako vtip mi zaslali balíček s brouky a zabalili ho do amerických novin vydávaných v Japonsku s projevem McArthura „Komunisté na celém světě musí být těžce potřeni“. Japonští entomologové to zřejmě mysleli jako vtip, pro naše soudruhy jsem byl okamžitě zločinec. Byl jsem v oktávě gymnázia a po dlouhém nepříjemném výslechu jsem byl před pololetím vyloučen ze všech škol v Československé republice. Vyloučení mi ústně oznámil ředitel školy před celou třídou. Po mém vyloučení jsem měl problém se zaměstnáním. Zásluhou profesora Obenbergera jsem nemusel nastoupit na umístěnku v dolech (měl jsem příkaz vybrat si doly Most, Kladno nebo Ostrava), ale ve státně důležitém podniku Spolana Neratovice, v oddělení výroby pesticidů. To nadřízené úřady schválily.

Nakonec jsem ale nastoupil jako lesní dělník na polesí ve Slapech. To asi bylo také vyhovující, protože na území našeho polesí se stavěla státně důležitá Slapská přehrada a těžila a vyklízela se zátopová oblast. Byl jsem plný očekávání a obav z toho, co mě čeká. Brzo se ukázalo, že jsem se dostal do kolektivu, který snad ani nemohl být lepší. Můj šéf byl vynikající člověk „nadlesní“ Jirman, bývalý šlechtický lesník. Bydlel přímo na polesí s výbornou manželkou Miládkou. Na sousedním polesí Homole byl vedoucím Saša Schneeberg, který dříve dělal fořta na Slovensku na Vihorlatu v obci Jovsa. Svým způsobem také entomolog, který se zajímal zejména o kůrovce. Těžební skupinu, kácení stromů atd., dělali „Humpálovci“, vysoce kvalifikovaná parta, protože snad každý měl titul Dr. nebo Ing. Přímo na polesí jsme byli čtyři mladí, v podstatě jako praktikanti. Mohu být jen spokojen, protože jsme dělali především lesnické práce všeho druhu, lepší praxe snad ani nebyla možná. Každé ráno, když byla kancelář uklizena a případně zatopeno, jsme se srovnali do řady a uvítali nadlesního Jirmana pozdravem „Lesu zdar“. Dodržování lesnických tradic bylo samozřejmé. Pan nadlesní vyhodnotil práce z minulého dne, pochválil nebo vytknul chyby a zadal každému další úkoly. Rád na dobu na polesí vzpomínám i když to bylo dost náročné. Díky tomu jsme získali praxi k nezaplacení a naučili se pracovat a jakékoliv práce se nebát. Neznali jsme chvíle, kdy bychom neměli co dělat. Vstával jsem v 5 hodin a domů přicházel v 19,30. Pracovní týden pondělí-sobota. V neděli jsme se střídali a měli požární hlídky.

Naše polesí spadalo pod Výzkumný ústav lesního hospodářství, a tak celkem bez problémů jsem časem přešel do oddělení ochrany lesů. Byla to doba ranného socialismu. Vedoucí oddělení ochrany lesů akademik Kalandra mě uvítal, řekl, my si tady všichni tykáme, akorát mně se vyká. Kolektiv to byl také dobrý, úměrný době. Výzkumný ústav byl přestěhován z Prahy do Strnad, byla to bývalá léčebna. Prostorově to bylo naprosto nevyhovující, v každé místnosti bylo natěsnáno více lidí.

Na počátku 50. let ještě probíhala poválečná kůrovcová kalamita, zejména v pohraničí, kde bylo málo pracovních sil. Těžební dělníci byli většinou ze Slovenska. Tehdy se totiž kůra z každého napadeného stromu musela oloupat. Práce byla velmi těžká, ruční pily, sekery, loupání kůry na plachty a pálení větví a kůry. Potom poprášení dřeva a okolí Dynocidem (DDT) přístrojem Pulvis, bez ochranných pomůcek. Z dnešního hlediska nepředstavitelné. Celé naše oddělení jezdilo velmi často na brigády do okolí Mariánských Lázní, takže jsem vše zažil osobně, včetně sytého nadýchání DDT.

V té době mě neminulo povolání na vojenskou presenční službu. Je samozřejmé, že na vojně bylo velmi mnoho zajímavých příhod, že by se o nich dala napsat celá kniha. Vojna byla tvrdá, ale myslím, že to svým způsobem každému prospělo.

Po návratu z vojny po komplikovaných jednáních, kdy jsem musel občas sehnout hlavu, mi bylo povoleno dodělat maturitu. Všichni chtěli vědět důvod mého vyloučení, ale škola mně i otci tehdy odmítla dát vyjádření. Že šlo o špinavou akci padesátých let se ukázalo také později, když jsem potřeboval potvrzení o docházce pro důchod. Po pečlivém šetření ředitelstvím školy, se v školních dokladech nenašla jediná zmínka o mém vyloučení. Podle dokumentace jsem navštěvoval oktávu na gymnáziu až do konce školního roku, ale nedostal jsem žádná vysvědčení (!?). Jakmile jsem udělal maturitu na gymnáziu, hned jsem šel na Lesnickou technickou školu, studium mi velmi usnadnila předchozí lesnická praxe. Při studiu lesnické školy jsem dával dohromady obsáhlé poznávací sbírky větviček dřevin s pupeny, semen, listů a vzorků dřev stromů i křovin.  Znalosti se mi velmi hodily v entomologii, protože jsem neměl problémy s determinací dřev, i když to byly jen malé části.

Ale zpět k výzkumu. V padesátých letech se ústav rozšiřoval, takže převážná část zaměstnanců byla mladších ročníků. Ze starších bych chtěl jmenovat především Ing. Kolubajiva. Byl to Ukrajinec, uprchlý po říjnové revoluci, celý život toužil po samostatné Ukrajině. Byl to zcela výjimečný a poctivý člověk. Ovládal řadu jazyků a byl vynikajícím entomologem. Dokázal determinovat snad veškerý hmyz, bylo jedno, zda to byla Hymenoptera, Diptera, Lepidoptera, Coleoptera či něco jiného. Jeho znalostí využívali všichni vědečtí pracovníci ke svému prospěchu. Zatím co budovali svou kariéru, Sergjej seděl na své stoličce a pracoval, stranou uklizený člověk. Byl jen šťastný, že po válce ho neodvlekli zpět do Sovětského Svazu. Myslím, že patřil k největším postavám tehdejší československé entomologie, bohužel do dnešní doby je opomíjený.

Poměrně brzo byla ke staré budově ve Strnadech přistavena velká nová, na tehdejší dobu poměrně dobře vybavená budova. Do oddělení ochrany lesů přišla řada nových pracovníků, většinou na umístěnky a ke specializaci práce museli teprve najít vztah, což se mnohým podařilo. Zabývali se entomologií, fytopatologií, herbicidy atd., zkoušeli jsme různé pesticidy. V té době byli také přemnoženi chrousti Melolontha melolontha. Hlavně jsme dělali rozbory a asanace půdy ve školkách proti ponravám. Později byl další výzkumný úkol dřevokaz čárkovaný – Xyloterus lineatus. Kmeny i skládky kulatiny jsme ošetřovali poprašováním DDT, HCH (hexachlorcyklohexan), nebo postřiky Antrixem a Ipsotoxem. Imaga zimují v půdě, takže jsme zalévali půdu pod skládkami dehtovými látkami, zejména dinitroorthokresolem Arborol. Na množství šlo o stovky kg nebo litrů, u Arborolu o tuny. Jako laborant a mladík jsem všechny tyto asanační práce dělal já. Pracovní pomůcky byly montérky a rukavice, po letech také gumový oblek. Tehdy neškodné látky a vědecký výzkum, z dnešního hlediska by to byly neuskutečnitelné akce, protože šlo ve všech případech o zvlášť nebezpečné a karcinogenní látky. Tím ovšem práce nekončila. V laboratoři se následně dělaly rozbory. Tisíce rozborů požerků napadeného kontrolního i asanovaného dřeva, asanované dřevo se podkládalo „trusníky“, na kterých byly vrstvy insekticidů včetně mrtvého hmyzu. Ten bylo nutné vytřídit a spočítat, přitom dýchat „neškodné“ pesticidy. Následovaly pokusy s hubením klikoroha borového „naprosto neškodným“ přípravkem Soldep a hrozné bolesti hlavy, které byly „určitě z jiných příčin“. Příležitostně jsem vypomáhal referentům, kteří se zabývali jinými lesními škůdci, např. pilatkami, ploskohřbetkami, mniškou, bekyní velkohlavou, obaleči, nebo z oddělení fytopatologie, atd. Byla to jiná práce, většinou šlo o letecké nebo pozemní poprašování, postřiky nebo později zamlžování. Zase to byl při těchto akcích přímý styk s pesticidy. Opět následovaly rozbory uhynulého hmyzu. Poslední velmi velkou akcí, kterou jsem ve výzkumu zažil, byla akce proti obaleči dubovému. To by nebylo nic divného, těch akcí byla předtím celá řada. Tentokrát to byla zkušební akce novým přípravkem metathion. Věděli jsme, že je to organofosfát, a to asi bylo vše. Na vyzkoušení byl určen prostor silně napadený obalečem dubovým na jižní Moravě na Břeclavsku v prostoru lužních lesů za Pohanskem k Soutoku. Ošetřovaly se letecky stovky hektarů. Okamžitě jsme prováděli zjišťování účinnosti, což bylo nepříjemné, vzduch byl těžko dýchatelný. Účinek byl okamžitý, 1 m² velké „trusníky“ byly plné housenek obalečů a samozřejmě dalšího hynoucího hmyzu. Na vyšlapané cestičce v porostu byly stovky (spíše tisíce) umírajících krajníků Calosoma inquisitor. Celá akce měla později nepříjemný dopad, když lesníci zjistili, že v porostech je velmi mnoho mrtvých ptáků, zřejmě po požití kontaminovaného hmyzu. Nepatřil jsem k organizátorům a zodpovědným osobám, a tak jsem byl vyšetřován s několika kolegy vyhodnocujícími výsledek jen jako svědek. Vyšetřováním se zjistilo, že nikdo z nás neměl povinné zkoušky pro práci s jedy. Výsledek vyšetřování byl odpovídající době, vše rychle utichlo, jako by se nic nestalo. Musel jsem si potom udělat zkoušky pro práci se zvlášť nebezpečnými jedy, což byl klad také pro další práci v provozu. Práce s pesticidy nezůstala bez zdravotních důsledků. Někteří s nimi přicházeli do styku více, někteří méně, vždy podle postavení. Důsledky se projevovaly podle zdravotní odolnosti jedinců úmrtími od 40 let.

Postupem času ve výzkumu a stálým stykem s provozem jsem získával další potřebné znalosti a zkušenosti. Jako výzkumný ústav jsme pořádali také různé instruktáže a poradenskou činnost. Později jsem byl na ně vysílán také sám. V roce 1965 jsem byl vyslán na severovýchodní Slovensko, kde probíhala velká kůrovcová kalamita, jako kůrovcový inspektor. To bylo školení, které bych přál každému pracovníku ochrany přírody. V tehdejší době v této oblasti byly ještě kousky přírodního ráje. Místy byly části původních pralesů, bohužel v naprosté většině určených k vykácení. Odtahování vytěženého dříví na údolní skládky, se provádělo pomocí sovětských pásových traktorů. Na počátku 50. let byla ještě v provozu úzkokolejní železnička v Remetských Hamrech a práce v lesích byla většinou ruční za pomoci koní. Pokud tu byly ojedinělé původní lesy se zastoupením jedle, tak jedle většinou hynuly a každý strom byl zejména v horní části napaden kůrovcem Pityokteies curvidens a Pityokteines vorontzovi. Když začaly v 50. letech jedle masově odumírat, byli kůrovci rodu Pityokteines všude (v Čechách to byl P. spinidens). Opatření na ochranu jedlí se neprováděla nikdy a nikde. Být u těchto jedlí v Bukovských horách (Stužica a Rabia skala), byl úžasný zážitek. Některé byly staré až 400 let a vysoké až 56 m. (Podobné obrovské jedle bývalo možné vidět také na Brdech). Mnohem častější bylo zastoupení smrků v bučinách. Nikde se nestalo, že by smíšené lesy, dnes propagované jako velmi odolné proti škůdcům, byly proti kůrovcům odolné, spíše naopak. Při přemnožení kůrovců v roce 1965, došlo prakticky k úplnému vymizení smrků z bučin. Vše bylo napadeno Ips typographus a často také Monochamus sartor. Většina zachovalých původních bukových porostů byla úžasná. Když jsem poprvé přišel do bukové rezervace Rožok, byl jsem ohromen. Připadal jsem si jako v přírodní katedrále, nádherný les silných, vysokých a zdravých stromů. Svůj půvab a zejména hodnotu měly také horské hřebenové partie buků a klenů, než padly za oběť nesmyslnému předpisu o „likvidaci přestárlých porostů“. Většinou to byly nízké zkroucené stromy o průměrech hodně přes 1 m. V převážné většině je bylo možné zpracovat jen na palivo. Těžba byla velmi pracná a drahá, podle místního lesníka až 4x dražší, než byla prodejní cena paliva. Smysl těchto celorepublikových akcí mi dodnes uniká, jen jsem měl dojem, že jsem sám, komu se to nezamlouvá. Pobyt v této oblasti Slovenska byl nesmírně zajímavý. Byl jsem zde ještě před vybudováním přehrady Starina, krajina byla tehdy mnohem hezčí. Původnější byly sice i obce, ale dnes by nikdo nechtěl bydlet v podmínkách tehdejší doby. Velmi dobrý popis místního života podal spisovatel Mňačko v knize „Kde končí prašné cesty“, v kapitole „Zakletá dolina“. V dnešní době není politicky uznávaný, ale na zvelebení a zkulturnění místního života měl obří podíl a mělo by mu za to být vysloveno alespoň uznání. Dostal se kvůli této knize do sporu i s tehdejším prezidentem Novotným. Následná kontrolní vládní komise zjistila, že stav byl horší, než Mňačko popisoval. Tento kraj jsem viděl poprvé a velmi rychle jsem si ho zamiloval. Sice jsem každý den měl pochůzky po porostech, ale i tak jsem měl možnost ho dost dobře poznat. Rok 1965 byl velmi deštivý a poměrně chladný. Kolem 20. června dokonce v Uliči padal sníh. Měl jsem volné neděle, tak jsem je využil ke sběru brouků. Jen pro zajímavost, od Xylotrechus capricornus bylo tehdy ve všech světových sbírkách známo jen cca 8 kusů. V březnu jsem našel krovky v bříze v krásném údolí u Stariny a tím byla odhalena jeho bionomie. Výsledky sběrů jsem publikoval. Dnes je celé toto údolí i s pastvinami pod vodou.

Severovýchod Slovenska měl být rájem zvěře, ale málokdy jsem se s ní setkal. Našel jsem s manželkou velké parohy jelena, zřejmě křížence marala. Viděl jsem u lesníků obrovské a silné shozy jelenů, které mi připadaly větší a silnější než bývalý světový rekord jelena v muzeu Ohrada na Hluboké. Srnci měli parůžky mnohem větší než pěkné v Čechách. Medvěda jsem neviděl, ale jeho stopy ve sněhu a exkrementy ano. Rysa jsem viděl zastřeleného. Vlčích stop v Nové Sedlici bylo mnoho. Slyšel jsem vyprávět, jak při naháňce na vlky bylo zastřeleno 6 kusů. Za každého bylo odstřelné 2000 Kč. Všichni měli velkou radost, tak slavili několik dnů, až museli ještě doplácet. Hojná byla prasata, došlo k napadení lesníka a prase mu urvalo lýtko (to mi ukazoval, téměř jen holenní kost) a to měl štěstí, že kolega na něm prase zastřelil. V době, když jsem tam byl, napadla bachyně při pochůzce lesem polesného z Uliče. Vylezl na strom, ale roztrhala mu psa. Viděl jsem hojné trofeje zubů (myslivecky zbraní) delších než 25 cm. Prvně jsem tam viděl jeřábky. Při kácení dutého stromu našli dělníci koťata kočky divoké. Jedno ponechali a ostatní zabili. To nám donesli, ale bohužel za den uhynulo.

V tomto kraji jsem získal řadu přátel a byl jsem zván na různé oslavy i pohřby. To bylo pro mě nesmírně cenné, poznat nejen místní občany v soukromí, ale také místní zvyklosti i náboženské pravoslavné obřady. Všichni byli velmi přátelští, neoddělitelnou součástí všeho byl alkohol, zejména borovička a výčapný likér (doma ještě lavorovica). Mírou byl stakan a poldeci. K jídlu byl většinou špek a chléb. Zažil jsem ale také pravou živáňskou na chatě pod Rabiou skalou. Nejprve spálili 1 m³ dřeva a v popelu se potom delší dobu připravovala směs různého masa a zeleniny zabalená do nějakého papíru. Bylo to výtečné jídlo, nikdy už jsem to nejedl. Původní nádherná lesní roubená chata za Novou Sedlicí byla časem přestavěna na moderní.

Před mým odchodem z VÚLHM jsem byl pověřen úkolem prověřit možnost kontroly výskytu některých nočních motýlů, pomocí světelných pastí. Důvodem bylo např. zjišťování přemnožení bekyně mnišky, bekyně velkohlavé atd. Tento systém měli zavedený např. v Maďarsku. Kdyby se tato akce byla dotáhla do konce, dnes by byla velmi významnou, protože by bylo možné porovnávat množství tehdejšího výskytu některých nočních druhů hmyzu s výskytem dnešním. Instaloval jsem několik odchytových zkušebních zařízení, jako světelný zdroj jsem použil ultrafialové výbojky 125 W a obvyklé žárovky. Zajímavý byl pokus provedený na polesí Barbora u Třeboně. Motýlů přilétl minimální počet, ale vodních ploštic byly tisíce. Za jeden večer v odchytovém zařízení byly cca 3-4 litry hmyzu. Velmi zajímavý byl také výsledek na břehu pstruhového rybníčku na Vůznici u Nižboru. Světlo se odráželo od vodní hladiny a voda se díky rybám jako úplně vařila, protože hmyz místo do sběrné nádoby naletoval na odražené světlo na vodní hladině. Odchyt téměř žádný, ale uspokojení rybářů a pstruhů obrovské. Další zařízení jsem instaloval na polesí lesnické školy v Písku. Provoz kontrolovali studenti a výsledky dostal ke zpracování entomolog Levý. Protože jsem z výzkumu odešel, nebyly akce dotaženy do konce a ani mi není známo, kde skončily mé záznamy. Já jsem potom instaloval lapače vlastní výroby na chalupě u Kunžaku, které byly každodenně zapnuté, vše plně v mé režii. Nálety hmyzu byly velké, odřená imaga většinou nebylo možné identifikovat. Determinaci prováděl opět pan Levý z Písku. Výsledky publikovali společně s panem Krampolem z NM, bohužel mé jméno jako hlavního činitele celé akce zapomněli uveřejnit. Hlavním důvodem výzkumu bylo sledování mnišky, ev. bekyně velkohlavé atd., ale přilétalo tam i mnoho jiných druhů. Pro mě a mou dceru byl vítaný přílet např. více druhů lišajů, k naší lítosti ani jeden smrtihlav. Dodatečně jsem některé seznamy předal Ing. Liškovi a Ing. Skořepovi, dnes ale nevím, jak jsou kompletní. Zajímavé bylo sledování motýlů přímo ve dvoře, kde po zapnutí lampy bylo velké množství motýlů sedících na zdi bílé barvy, ale to jsem bohužel neměl evidenčně podchyceno. Jednou tam bylo přes 60 kusů nádherného přástevníka medvědího. Cca posledních 15 let jsem tam již žádného neviděl. Zmínil jsem se o tom, že dnes by odchyty a seznamy druhů měly velkou vypovídací a srovnávací hodnotu s dnešním početním stavem. V této souvislosti se musím zmínit také o mém názoru na úbytek hmyzu. Dnešních zdůvodnění je celá řada, velká pole, řepka, chemizace, oteplování, rádiové vlny atd., atd. Vícekrát jsem psal o tom, jak velký význam má motorizace, viditelně zcela bez odezvy. Bydlel jsem na Sázavě a na chalupu to bylo cca 160 km. Jezdil jsem většinou v noci a okna auta byla často zalepena rozbitým hmyzem (kolem roku 1970), takže jsem musel zastavit a okna očistit. Za jednu cestu to byly jistě stovky nebo tisíce kusů uhynulého hmyzu. Při noční jízdě v dnešní době, jsou okna téměř, nebo úplně čistá. Při jedné cestě ve dne přes Pacov, Kamenici a Kunžak, jsem počítal kolik motýlů jsem viditelně srazil autem. Bylo to asi 43 kusů bělásků, baboček, okáčů atd. To se stalo pouze mým autem, samozřejmě jely jinde desítky tisíc dalších aut, takže mrtvých motýlů byly jistě statisíce, to vše za jeden den !!! Dokázal by někdo spočítat, kolik hmyzu vlivem aut uhynulo za měsíce a roky, navíc přitahovaných nočními světly? Když jsem přijel poprvé do USA, tak v obydlených místech, kde jezdilo obrovské množství aut, jsem motýla téměř nezahlédl, za to v odlehlých oblastech jich bylo mnoho. To bylo v době, kdy nebyly ještě mobilní telefony! Možná, že motorizace má největší význam na úbytku určitých skupin hmyzu.

Ve výzkumu mé poslední zařazení bylo samostatný pracovník. Tím jsem skončil, když jsem politicky nevyhovoval. S dvěma kolegy jsme donesli na Sovětské velvyslanectví za Výzkumný ústav rezoluci proti okupaci v srpnu 1968. Přijal nás tajemník Lesečko v zrcadlové síni, pohovor trval téměř hodinu. Dopad byl špatný, jako politicky nežádoucí jsem musel odejít z výzkumu. Po odchodu z výzkumu mě v Praze a okolí odmítali zaměstnat ve všech profesích i jako dělníka, odebrali mi přídavky na děti, a tak jsem byl rád, když mě ze známosti zaměstnal polesný v pohraničí jako lesního dělníka, 170 km od Prahy. Abych se přiznal, zažil jsem tehdy dost krušné chvíle, když mě všude odmítali vzít do práce a úřady tvrdily, že nechci pracovat. Peníze nikde a doma dvě děti. Po listopadu 1989 jsem dostal od rehabilitační komise „Jménem našeho ústavu vyjadřuji upřímné politování nad křivdou, která na Vás byla spáchána. ……. atd.“, to ovšem nemohlo nahradit pocuchané nervy, časové a finanční ztráty pro celou rodinu. Uznávám, do jisté míry to byla má chyba. Kdybych nikam nechodil jako většina, bylo by vše v pohodě. Já jsem ale považoval za svou povinnost vyjádřit svůj názor a dát najevo nesouhlas s okupací. Asi je to v mé povaze. I v posudku od mých nadřízených jsem měl napsáno „otevřeně říká své názory i když předem ví, že okamžitě nato následuje postih“. Časem jsem si nebyl jistý, zda je to klad nebo zápor, být sám proti sobě.

Po určitém čase jsem dostal nabídku vrátit se do Prahy jako vedoucí bývalé Schwarzenbergské pily (byl to vlastně velkosklad řeziva 3-5 tisíc m³). Dělal jsem vedoucího partě dělníků (i bývalých trestanců), nemůžu si stěžovat, měli své mouchy, ale svou těžkou práci udělali vždy. Vše se dělalo ručně. Tehdy byla jako ukázka kapitalistického vykořisťování písnička 16 tun, zpíval Paul Robeson. U nás to byla obvyklá denní dávka, když přišly jednou 4 vagony řeziva na štědrý den, tak to bylo ten den 28 tun na osobu! Za dva roky jsme byli nejlepší pracoviště podniku v kraji, publikované i v časopise. Mnoho let jsem pak dělal vedoucího pěstebního střediska u Státních lesů. Měli jsme 20 ha lesních školek a založili jsme několik set ha nových lesů v pražském okolí i v samotné Praze. Měl jsem více pracovních skupin, stálých zaměstnanců cca 34, s brigádníky to bylo někdy až 100 výplat. Měli jsme dobré výsledky a za jedno z nejvyšších životních vyznamenání považuji, když mi zaměstnanci řekli, že jsem byl nejlepším šéfem, kterého kdy měli.

Když jsem se po letech dostal ke Středočeským lesům, nabídli mi služební byt v Krhanicích. Běhen 14 dnů jsem dostal telefon, na který ostatní lidé měli tehdy žádosti až 12 let. Telefonista byl velmi slušný a sdělil mi, že telefon není z přístrojů, které montuje, ale tento kus dostal speciálně pro mě. Následovalo 15 let prohlížení veškeré pošty, každý dopis jsem dostal znovu zalepený, německé a anglické za 14 dnů, španělské zmačkané a špinavé za měsíc. Jednou po několikadenní nepřítomnosti jsme zjistili, že někdo udělal i tajnou prohlídku bytu. Nejdříve jsme to poznali podle reakce psů a pak podle dalších známek. Naproti domu za silnicí byl v jámě zakopaný pozorovatel, který hlídal most ke kasárnám v Lešanech, dům bývalého ministra Hájka a dům kde jsme bydleli. V r. 1982 mi emigrovala dcera s rodinou a hned tu byl další zápor.

Později jsem dělal referenta ochrany lesů a ochrany přírody na podnikovém ředitelství Středočeských státních lesů. Považuji za úspěch, že se podařilo rychlé zastavení tehdejší kůrovcové kalamity. Z místa kalamitního podniku jsme se za dva roky dostali na nejlepší podnik v republice. Mělo to i negativní dopad, jako pracovník ochrany lesů jsem nedostal prémie, protože nebyly splněny plánované náklady, zejména za nespotřebované chemické prostředky. Nepodařilo se vyřešit masové odumírání borovice černé na Berounsku (viz foto). Sezval jsem 15 vědeckých pracovníků z Čech i Slovenska, ale nedošlo k žádné dohodě o příčině úhynu, a tak vše vyřešily motorové pily. Jsem hrdý na to, že se mi zdařilo prosazení schválení řady lesních přírodních rezervací ve Středočeském kraji, léta úmyslně odkládaných.

V 60. letech se rozšířilo odumírání jilmů („holandská nemoc“). Pro jejich záchranu se neudělalo vůbec nic. Přibližně v 70.-80. letech se rozšířilo odumírání řady druhů stromů vlivem tracheomykózního onemocnění. Zejména v dubových porostech na Nymbursku odumíralo hodně stromů. Provedli jsme letecké snímkování, na fotografiích byly krásně vidět mrtvé i odumírající stromy s měnící se barvou listů. Na doporučení VÚLHM jsme provedli letecké ošetření přípravky na bázi bóru. Pro srovnání jsme chtěli fotografování za rok ve stejný čas zopakovat. Podnik lesů byl zrušen, měnil jsem zaměstnání, celá akce usnula, nápadné odumírání se zastavilo, ale zda to bylo vlivem ošetření nebo jiným vlivem se už nevyhodnotilo. Na závěr jedna perlička. Celou tuto akci jsem sice řídil, ale protože jsem nebyl prověřen, tak jsem nesměl do vrtulníku, mohl jsem pouze po zemi lesem! Pilot potřeboval ukázat porosty určené k postřiku, tak s ním musel letět můj šéf, předseda KSČ. Totéž se opakovalo u leteckého snímkování.

Od roku 1990 až do důchodu jsem byl zaměstnán šest let jako vedoucí referent specialista ochrany lesů na Ministerstvu zemědělství ČR. Dostal jsem tak příležitost zbavit se většiny iluzí, a nejen tam jsem měl možnost dobře poznat život, jaký ve skutečnosti je. Nyní se vůbec ničemu nedivím.

Musím se vrátit k mé osobní zájmové entomologické činnosti. Jak už jsem uvedl, mé začátky v Entomologické společnosti se datují od roku 1947, kdy jsem začal navštěvovat entomology Mařana a Obenbergera v NM, ti mi doporučili Entomologickou společnost. Přátelské schůzky entomologů byly tehdy v Praze v ulici Na Zbořenci a později v Černém pivovaře. Byly to nádherné časy v přátelském prostředí.  Sedával jsem se staršími pány Heyrovským, Lekešem, Fárou, Pospíšilem, Prokšem, Šusterou, Roubalem, Havelkou, Baumertem, Štíchou, Kultem, vrstevníkem Olexou atd. Co jméno, to pojem a záruka solidnosti.

Jakmile jsem se zaměřil na tesaříky, měnil jsem si různé druhy s našimi entomology, např. Prokšem, Heyrovským, Lekešem, Brožíkem, Kohouškem, Sekerou, Niedlem aj. Poté, co jsem přerušil styky s Japonskem, když mi na policii doporučili, že mám sbírat jen naše brouky, protože „těch je přece u nás dost“, a skutečnosti, že v 50. letech nebylo možné cestovat nikam do ciziny, jsem dospěl k názoru, že nemá smysl sbírat cizí jen vyměněné druhy. Proto jsem (dnes bohužel) japonské tesaříky většinou vyměnil za naše. Sbírku jsem omezil na naše území až střední Evropu. Časem jsem ale zase rozšířil výměnu i se zahraničím. Hlavně to bylo s Rakouskem (Demelt, Schurmann aj.), Německem (Schmidt aj.), Itálií (Tassi), Francií (Schaefer, Berger, Leseigneur a řada jiných.), Polskem (Kapušcinski, Gutowsky a j.), Španělskem, Finskem, Švédskem, USA atd. Jednalo se o desítky sběratelů. Dlouho jsem nemohl najít nikoho v tehdejším SSSR, až mi odpověděl výborný entomolog Shabliowskij (později také Lobanov a Danilevsky). Ten mi zasílal mnoho druhů, jednou dokonce velký kus Callipogon relictus. Někde na celnici se domnívali, že by v něm mohl být ukryt špion, moták nebo kulomet, a tak ho rozlámali na mnoho drobných kusů! Dlouho jsem ho lepil. Něco podobného se mi stalo po zaslání Tragosom ze Švédska. Styky se zahraničím jsou dnes samozřejmé, dříve to ale představovalo problémy, např. prohlídku každého balíčku a povolení k vývozu.

            Naprostá většina entomologů, s kterými jsem se setkával, byli velmi přátelští a seriózní. Z tesaříkářů, mimo té nejstarší generace, bych na prvém místě chtěl jmenovat Standu Kadlece, poctivého a výborného přítele, jehož nečekaný odchod byl ztrátou pro celou evropskou entomologii. Nemohu zapomenout na Aldo Olexu a zejména Igora Hrozinku, patřili k nejlepším lidem, s kterými jsem se v životě setkal. Samozřejmě bych měl jmenovat řadu dalších a všem bych chtěl poděkovat za seriózní jednání a přátelské vztahy.

Nevím, zda mohu říct, že jsem měl nebo neměl štěstí, že hlavní období mé sběratelské činnosti bylo v období 1950-2000. Cestovní možnosti byly z počátku velmi omezené, naprosto nesrovnatelné s dnešní dobou. Mé počáteční sběry byly většinou o prázdninách na venkově, později v okolí Prahy v dosahu městské dopravy, časem i dále. Těžko asi dnes někdo pochopí, že jsme jezdili z Prahy do Staré Boleslavi vlakem do Čelákovic a potom pěšky, protože vlak byl levnější než autobus. Také se jezdilo vlakem až z Vysočan, protože jízdenky z Masarykova nádraží byly o desetihaléře dražší. A dálkové cesty, např. na Slovensko? Jezdili jsme autostopem (např. se Štysem, Starým, Kybalem), noclehy pod širákem, nebo po domluvě ve stodolách, později také pod stanem. Při cestě s Milošem Kybalem se mi podařilo najít v Kamenici n. Hronom mimořádně velkého roháče, měřil 9,5 cm (dnes možná ± nějaký mm), na silných starých vrbách u Dunaje byli roháči velmi hojní. Velmi častý tam byl také drabčík sršní Velleius dilatatus. Časem se můj život zcela změnil. Oženil jsem se s ženou se zájmem o přírodu. Už jsme jezdili vlakem, noclehy jsme hledali u různých lidí opět ve stodolách na seně a často nám nabídli na Slovensku i přátelské ubytování v soukromí. Po letech jsem si zakoupil starou motorku Jawu 350 Ogar a později starší anglickou motorku Matchless 500. To byl nejlepší motocykl, který k nám byl dovezen, brzo po Nortonech. Byl to vynikající rychlý stroj, jezdil jsem na víkendy i na Vihorlat, přes noc za 10-12 hodin, o 10 hodin rychleji než vlak. Tehdy mimo obce a v noci nebyla omezena rychlost. Brzo jsem ale zjistil, že se mohu vzdálit jen na dohled, protože Matchless budil přílišnou pozornost zájemců navzdory zámkům. Potřeboval jsem ale mít možnost vozit nejen dřevo, ale také rodinu, a tak jsem zakoupil nepojízdné terénní auto GAZ, které mělo v dokladech přes 1 milion km a řadu GO. Ten nám sloužil mnoho let, ale musel jsem se naučit dělat veškeré opravy sám, nebyl to, ale složitý stroj jako jsou dnešní auta. Byl jsem šťastný, že jsem ještě zachytil několik posledních let, kdy byly na severovýchodním Slovensku likvidovány poslední zbytky původních pralesů. Byly to úžasné nejen entomologicky bohaté lesy, se staletými mohutnými buky, duby a javory, takové lesy již nikdo neuvidí. Stejně byly nádherné bývalé církevní lesy na Brdech a Jeseníkách s obrovskými starými stromy. Nakonec krásné lesy byly i na Krušných horách, než je „zničily imise“ (i když je ve skutečnosti převážně sežrali kůrovci). Příležitostí ke sbírání bylo všude dost. V lesích byly po těžbě skládky dlouhého dřeva, palivové dřevo v „metrech“ stálo v lesích obvykle delší dobu. V současnosti je situace zcela jiná. Dnes máme v Česku kůrovcovou kalamitu a těží se mnohem více dřeva než dříve. K tomu musíme připočíst ještě kácení stromů kolem silnic, které „ohrožují“ řidiče, a „přestárlých“ stromů v obcích, „které mají nebezpečné větve ohrožující zdraví občanů“. Nejhorší je, že hlavním důvodem jsou kotle na dřevo, a palivové dřevo získané v podstatě zadarmo, navíc v pracovní době. Když to vše shrnu, vidím budoucnost pro řadu hmyzích dřevních druhů dost černě.

Měl jsem dosti početnou sbírku (cca 45-47.000 kusů) a mým snem bylo, že jednou bude uložena někde v našem muzeu. Nabídl jsem sbírku některým muzeím v Čechách i na Slovensku, ale za peníze o ni neměli zájem. Postupem času, když jsem viděl, jak se tesaříci stávají předmětem obchodu (a to ve všech společenských i odborných vrstvách), jsem na uložení kompletní sbírky změnil názor. Zarazila mě např. skutečnost, jak dopadla m. j. sbírka mého přítele a entomologického učitele. Malou část materiálu jsem prodal na burzách. Většina mé sbírky brouků je v Německu, část larev a požerky ve Švýcarsku, o parazity (doprovodný hmyz) měli zájem ve Stuttgartu. Knihy si ode mě k dalšímu prodeji zakoupil p. Kabourek, separáty, časopisy a další literaturu jsem daroval Slovenskému národnímu muzeu v Bratislavě.

Když bych se měl vyjádřit k mé životní entomologické činnosti, myslím, že byla poměrně úspěšná. Pracovní i soukromá entomologie byla pro mě zájmovou činností. Sběratelskou činností jsem se zabýval výhradně v mimopracovní době a vesměs jsem si veškeré náklady hradil sám. Dosáhl jsem celkem dobrých výsledků zejména pílí a tím, že jsem začal používat zcela nové metody, ale o tom jsem se dosti podrobně již zmínil ve své knize. Sbíral jsem převážně v Československu, později jsem navštívil skoro všechny státy v Evropě. Několikrát jsem sbíral také v Přední Asii, severní Africe a Severní Americe od Mexika po Aljašku. Zamiloval jsem se do Francie a Řecka. Obě země jsem navštívil vícekrát a vždy byl entomologický výsledek vynikající jak na množství, tak na kvalitu. V určité době jsem měl ne sice nejkompletnější, ale určitě na množství kusů nejobsáhlejší sbírku tesaříků v Evropě. Asi jako jediný v Evropě jsem shromažďoval „přirozené nepřátele“ Cerambycidů, zejména parazity, a jako první u nás jsem měl sbírku larev tesaříků a jejich požerků. Popsal jsem více druhů nebo poddruhů, především těch, které jsem sám našel. Řadu druhů jsem dal k popisu jiným entomologům, nebo jsem je na nový taxon upozornil. Bylo možné toho popsat daleko více. Jen ve své sbírce jsem měl více brouků, které jsem nemohl nikam zařadit, např. jen z rodu Agapanthia to bylo nejméně 11 taxonů, několik z rodu Trichoferus atd. Myslím, že v budoucnosti bude popsáno hodně dalších taxonů, zejména subspecií, protože u řady druhů i v západním palearktu je velká geografická variabilita.

Slyšel jsem připomínku, že jsem provedl popis jen podle jednoho kusu. Podle jednoho kusu by se prý nemělo popisovat. Pokusím se tento názor vyvrátit. Popsal jsem např. Purpuricenus graecus v roce 1993, přičemž některé kusy byly nalezeny již roku 1919, takže byly staré 72 let. Teprve po popisu se po tomto druhu začalo usilovně pátrat, byla pracně zjištěna bionomie a vypěstováno mnoho dalších kusů. Kdybych tento druh nepopsal, možná by dosud patřil mezi neznámé druhy. Proto jsem neváhal s popisem Anoplistes balcanicus podle jednoho kusu, který očividně pocházel ze sbírek NM a který se dostal do mých rukou. Tento kus byl chycen už roku 1909. Bylo zřejmě chyceno různě více kusů, ale není mi známo, kde jsou uloženy. Podobný případ byl u druhu Libanoclytus tommasoi Sama. Jeden kus byl nalezen dávno před popisem, kdyby byl hned popsán, mohl být tento druh známý přes 100 let. Jeden kus Agapanthia bohemica jsem chytil v roce 1985. Tehdy jsem nevěděl, zda nejde o zavlečený kus. Časem jsem na stejném místě chytil další imago, ale protože jsem byl v té době značně nemocný a přesvědčený, že končím, tak jsem ho pustil !!! Říkal jsem si, raději ať je živý v přírodě, než neznámý někde ve sbírce. Třetí imago jsem chytl před několika lety, ale ve smrtičce ho úplně rozkousal sršeň. Tím pro mě byla existence druhu doložena a stejně tak oprávněnost popisu. Kdybych nepopsal Leiopus insulanus 1985 z Kréty podle jednoho kusu (dnes je uváděn pod jménem Leiopus nebulosus insulanus), tak by vůbec nebylo známo, že tam tento druh žije. Podobný problém jsem měl s jinými druhy, které jsem ale nepopsal, jako Xylotrechus z Mukačeva, Aegomorphus z Řecka, Molorchus z Prahy, Exocentrus z jižních Čech, Stenurella z Andalusie atd. Ojedinělé nálezy vyvolávají někdy pochybnosti navzdory existenci jasně odlišných imag. Říká se, že broučí čeleď Cerambycidae – tesaříkovití je velmi dobře známá, ale i u nás se stále objevují překvapivé nálezy. Také z Evropy jsou popisovány nové druhy nebo poddruhy a ve sbírkách jsou uložena imaga, podle současných znalostí nedeterminovatelná, takže i další generace budou mít co dělat.

Převládá názor (platil i v minulosti), že území naší republiky je již dostatečně prozkoumáno, to je ale naprosto mylná představa. Jak se ukazuje, jsou i u nás lokality, kde nikdo nesbíral, nebo jen nedostatečně. Téměř zmizeli důležití menší lokální sběratelé, kteří sbírali jen v okolí bydliště, jejichž nálezy i sbírky byly cennější než těch, kteří jezdí jen na známé lokality. Proto jsou často zpochybňovány nálezy z minulosti, i když na uvedených místech nikdo další systematicky nesbíral. Objevují se překvapivé lokality s početnými nálezy údajně vzácných druhů, např. Auracmaeops septentrionis, Purpuricenus kaehleri, Pogonocherus eugeniae, letos jsem nalezl u Prahy snad tisíc výletových otvorů Semanotus russicus, a další. V jižních Čechách jsem nalezl velmi odlišný 1 ex. Leiopus lusitanus, který možná bude novým druhem a bylo by vhodné po něm dále pátrat. V roce 2020 byly z Česka popsány dva nové druhy rodu Tetrops, ale domnívám se, že v tomto rodu budou popsány ještě další taxony, až bude udělána revize přímo druhu Tetrops praeustus, který je lokálně dosti odlišný a zřejmě pod tímto druhem se skrývá nejméně jeden další taxon. Také z Evropy jsou popisovány nové druhy nebo poddruhy a ve sbírkách jsou uložena imaga, podle současných znalostí nedeterminovatelná, takže i další generace budou mít co dělat.

Byli jsme s manželkou oba velmi aktivní. Já jsem volné soboty a neděle prožil většinou výdělečnou činností s motorovou pilou, manželka si přivydělávala vedlejším zaměstnáním, databankou, nebo dávala hodiny jazyků. Sbírání a cesty byly pro nás formou zábavy a aktivního odpočinku. Nemuseli jsme všude být a všechno najít. Když jsme našli nějaký zajímavější druh, byla to pro nás samozřejmě radostná chvíle. Našel jsem většinu druhů, které uvádím v knize, nikdy jsem nenašel druhy Alosterna ingrica, Vadonia steveni, Exocentrus stierlini, Phytoecia scutellata a molybdaena. Podařilo se mi někdy objasnit způsob života a z rarit udělat běžné druhy. Největším úspěchem bylo objasnění Xyloterus capricornus, byl to tehdy téměř legendární brouk, sen všech sběratelů. Za velké vzácnosti byli považováni tesaříci jako Xylotrechus pantherinus, prvý nález v Čechách po mnoha letech. Pronocera angusta byla dříve sbírána jen náhodně, stejně jako Leioderus kollari, Phymatodes pusillus, Monochamus saltuarius a další. Zajímavý zážitek jsem měl s Lepturalia nigripes v Mníšku n.H. Po dlouhém hledání v nadějné lokalitě jsem nenašel ani kus, ale když jsem vlezl do auta, tak po podlaze lezla nádherná samička. Po návratu z Jeseníků jsem v Praze vyndával zavazadla z auta a najednou po zemi na ulici lezla Cornumutila lineata (kdysi legendární Letznerka). Náš prvý kus Gaurotes excellens chytila manželka v Liptovském Hrádku na mých zádech. Některé druhy jsem našel někdy najednou ve velkém počtu, např. Nivellia sanguinosa, Callimoxys gracilis. V době kácení pralesů na Vihorlatu, byla např. Rosalia alpina na skládkách dřeva velmi hojná, dnes se to zdá neuvěřitelné, ale každý den bylo možné vidět stovky kusů. Entomolog Fára, když hledal barevné odrůdy, vzal nakonec pytel a do něho házel nalezená imaga, aby se mu stále nepletla při prohlížení, pak vše najednou vypustil.

Chtěl bych se také zmínit o společných exkurzích členů ČSE. Nejdříve jsme jezdili sami, nebo po malých skupinkách. Pak někdo z vedení ČSE vymyslel jednodenní společné výlety autobusem. Byl to vynikající nápad, nevedl jsem si evidenci, tak si toho mnoho nepamatuji. Vždy to bylo spíše společenskou a seznamovací událostí. Jednou jsme byli u hrobu zakladatele společnosti Klapálka v Plzni. Nádherný byl výlet do Středohoří, Poohří a Polabí. Později z toho vznikly „entomologické dny“. Často vzpomínám na společné návštěvy nádherných lokalit např. Zobor, Bojnice, Plášťovce, pohoří Čergov, Štúrovo, Čenkov, Klačno, Bílé Karpaty, Pouzdřany, Lednice, Lešná, Šumava, Kynžvart aj. a na rozhovory s dnes již nežijícími entomology Heyrovským, Lekešem, Fárou, Pospíšilem, Kohouškem, Čermákem, Tesařem, Okálim, Černým, Havelkou, Strejčkem, Kybalem, Pfefferem, Daňkem, Hofferem a mnoha dalšími. Vždy se našla řada zajímavých druhů.

Obsah obrázku muž, osoba, fotka, pózování Popis byl vytvořen automatickyRád bych ještě dodal nezapomenutelný výrok mého staršího přítele a učitele Ing. Karla Prokše: „musíš myslet jako brouk“. Někdo to asi nepochopí, ale já myslím, že vystihuje vše. Byl to spíše osamělý člověk vysokého osobního charakteru, účastník partyzánského povstání na Slovensku, člověk, kterého jsem si nesmírně vážil. Často u nás přebýval a stali jsme se, na rozdíl věku, důvěrnými přáteli. Jeho životní příběh je ukázkou lidské zloby a nespravedlnosti. Byl ředitelem lesního závodu Vysoký Chlumec, a když v roce 1948 dobrovolně neodstoupil, byl bez výslechu šest měsíců vězněn. Když byl bez jakýchkoliv papírů propuštěn a na jeho místě byl jiný ředitel, obrátil se na policii. Tam mu sdělili: „Kde jste byl tak dlouho, zřejmě jste byl v zahraničí a vrátil jste se jako špion“. Jak říkal, nakonec byl rád, když mu dovolili vzít sekeru s pilou a dělat lesního dělníka. Byl také vynikajícím znalcem kůrovcovitých – Scolytidae.

Entomologie byla má celoživotní láska, většinu života jsem dělal entomologii jako povolání a také to byl koníček. Přinášela mi řadu radostí, nádherných zážitků, ale také velmi nepříjemných a nechutných situací. A tak se musím zmínit o dalších okolnostech, které silně ovlivnily můj život. Snažil jsem se sbírat také v cizině. Někdy jsem dostal formální pozvání od Rakušanů, nebo dcery žijící v zahraničí a mohl bez valut vyjet ven. Po úspěšných sběrech tesaříků v Řecku (našli jsme s manželkou cca 25 nepopsaných tesaříků - sp., ssp.), se to mým českým entomologickým kolegům nelíbilo a na jejich doporučení na StB nám byly odebrány pasy na řadu let a nemohli jsme s manželkou nikam do ciziny vyjet. Měl jsem dost pohnutý život, a tak jsem chtěl zjistit, co mám v materiálech StB. Jak jsem se jmenovitě dozvěděl, hlavním spolupracovníkem a agentem StB, který mě udával (a vymýšlel lži), byl můj velmi blízký kamarád od mládí, také entomolog, se kterým jsem měl přátelské vztahy a ke kterému jsem měl neomezenou důvěru. Ale právě ten požádal, aby nám pasy byly odebrány. Podle záznamů StB se k odebrání souhlasně vyjádřili také další členové Entomologické společnosti. Něco v obsáhlých záznamech StB je pravda, ale převážně to jsou lži, pomluvy, a hlavně záměr omezit mé možnosti v entomologii. Zajímavé je, že k podobným špinavostem se nesnížil nikdo z řady dalších dotazovaných lidí, neentomologů. Práci pracovníků StB, které jsem poznal, považuji za mnohem serióznější, než jejich přisluhovačů agentů a některých entomologických kolegů, kteří se tvářejí jako přátelé a za zády se chovají jinak. Při odebírání pasů (přijeli si pro ně k nám domů), se mi dokonce náčelník SNB omlouval. Mám vše okopírováno na CD. Když jsem si ty hnusy v záznamech četl, musel jsem si brát prášky na tlak a na uklidnění. Tato událost měla samozřejmě dopad také na mou osobu v mém pracovišti a na intenzivnějším sledování dalšími orgány. Musím se přiznat, že jsem se s tím dodnes nedokázal vyrovnat. Je samozřejmé, že v životě se vyskytne řada potíží, které se dají nebo nedají vyřešit, to je normální. Vůbec mi nevadí otevřená výměna názorů, naopak to považuji za klad. V životě jsem prožil mnoho zdánlivě horších věcí, ale nic se nedá srovnat s takovouto zbabělou zákeřností „přátel“, se kterou jsem se setkal i v dnešní době. Zřejmě zde velký vliv má u nás často zmiňovaná vlastnost, závist a nepřejícnost. Nejhorší je, že určité vlivy těchto lidí na můj život se odrážejí dodnes.

Měl jsem řadu výslechů i pohovorů. Jednou jsem byl vyzván, abych se dostavil na VB a nesměl jsem nikomu říct kam. Bohužel jsem to nikomu neřekl. Když za mnou zapadla železná mříž a byl jsem odveden do sklepa, byl to velmi skličující pocit. V tom sklepě bez oken s obyčejným stolkem a židlemi to bylo tvrdé na psychiku, ale odolal jsem. Strašně jsem si ale přál vidět zase manželku, děti a oblohu na ulici. Kdo to nezažil, nikdy nepochopí. Jako entomolog jsem pochopitelně znal Mlynáře, který byl v roce 1968 známou postavou. Později jako entomolog byl zaměstnán v Národním muzeu a StB měla snahu udělat ze mě donašeče. Když jsem argumentoval …………, bylo mi řečeno „s těmi už jsme hovořili“, a naznačili odkud pocházelo „doporučení“ na mou osobu.

Poté co mě moji přátelé a konkurenti zatáhli do tenat StB, jsem byl pochopitelně zvědav na dopady. Byl jsem prověřován také vojenskou kontrarozvědkou. Podle písemného sdělení ABS „ze spisů je zřejmé, že k tomu že byste se zavázal ke spolupráci s StB nedošlo“, ve svazcích agent, informátor atd. mé „jméno těmito svazky neprochází“. Jsem veden ve svazcích „PO“ (prověřovaná osoba), kde byl podle sdělení veden např. Havel a velmi mnoho dalších.

Do mých zážitků bych měl zařadit také některé příhody z minulého režimu z okolí hranic Československa. Prvá byla v roce 1951, když jsme byli zadrženi a prohlíženi se Štysem na Devíně u Bratislavy. Den předtím se tam topil rybář v Moravě a zatím co pohraniční stráž sháněla pomoc, tak se vynořil na rakouské straně řeky, zamával a odešel. Pro PS to nebyla dobrá vizitka a domnívali se, že bychom mohli emigrovat také. ↔ V roce 1965 jsem chtěl manželce ukázal hranici SSSR u Uliče (uhrabané pásy, pozorovatelny atd). Když jsme se vraceli, tak asi 100 m před námi se objevil policista s volným německým ovčákem. Ten hned vyrazil k nám. Policista křičel, pískal a pes nic. Manželka ho volala pojď ke mně, ty jsi krásnej pejsek, atd. Čtyřnohý strážce hranic na ni skočil a začal jí olizovat obličej. Potom přiběhl bledý policista a psa hned chytil. Pak říkal, to je záhada, k tomu smím jenom já, on každého porve. Manželka psy milovala a úžasně to s nimi uměla. Potom nám policista vysvětlil, že Rusové viděli u hranice dvě podezřelé osoby, požádali o přešetření, a tak musel vyrazit do terénu. ↔ V roce 1968 jsme ve výzkumu dostali povolenky ke vstupu do pohraničních pásem. Využil jsem toho a spolu s kamarádem Denešem jsme jeli do Žofína, chtěli jsme zkusit, zda přiletí Tragosoma na světlo. Domluvili jsme se s polesným, ten slíbil, že vše zařídí u pohraniční stráže. V kopcích jsme napnuli prostěradlo a rozsvítili lampu. Nepřiletělo téměř nic, jen v dálce se po chvíli zableskla skla dalekohledu. Potom nás zatýkali postupně s časovou přestávkou, vrčící německý ovčák na nekonečném vodítku, vojín, desátník a major. Bohužel polesný šel kolem hospody a tam uvázl. Povolenka byla formální, bez PS neměla smysl. ↔ Téhož roku jsme využili možnosti výjezdu do ciziny a s manželkou na motorce se vydali do Rakouska. Navštívili jsme Demelta, Schurmanna a Steinera. Našli mnoho brouků (Xylosteus, žluté Phytoecia nigripes atd.). Odtud jsme jeli do Vídně a do Maďarska. To byl horor, maďarskému celníkovi zřejmě vadil cizí motocykl Matchless s anglickou vlaječkou na nádrži. Bez rukavic vyndával všechny naše věci a házel je přímo na zem na špinavou silnici. Pečlivě roztřepal všechno i manželčino prádlo a vše padalo na jednu hromadu, včetně rozbaleného jídla. Prohlídka trvala delší dobu před zraky vytřeštěných cizinců. Má žena místo rozčílení dostala záchvat smíchu, čímž pozlobila maďarské celníky. Celá akce mohla trvat více než hodinu, protože jsme také v klidu skládali věci a celou dobu nemohlo projet ani jedno auto. V pohodě jsme potom cestovali Maďarskem, ale dole u jugoslávských hranic nás zadrželi Sovětští vojáci a zavedli do kasáren. Domnívali se, že chceme emigrovat do Jugoslávie a odtud do Rakouska a nemohli pochopit, proč jsme tam už předtím nezůstali. Důvod hledání brouků, považovali asi za nejapnou výmluvu. Bylo to dost složité vyjednávání, vše bez maďarských orgánů. ↔ Po letech jsme se vraceli ze Slovenska do jižních Čech podél rakouských hranic. V jedné vesnici byl najednou zákaz vjezdu. Na můj dotaz mladá žena s kočárkem řekla, klidně jeďte, to už dávno neplatí, oni to zapomněli sundat. Po několika kilometrech jsme se přehoupli přes kopeček, před námi závora a hlídací věž a tři vojáci, kteří na nás mířili samopaly. Už tam stál také trabant z NDR s vyděšenou rodinou. Když později přijel major, tak po přešetření říkal o té naší informátorce: „to je potvora, to je manželka jednoho důstojníka a nahání nám sem auta, abychom měli co dělat“. Vše dopadlo dobře, uklidněné Němce jsme měli doprovodit z prostoru ven. ↔ Zajímavá byla má cesta s podnikem do Sovětského Svazu. Po přistání v Kyjevě byla v řadě přede mnou jedna cizinka, které na celnici pečlivě prohlíželi zavazadlo, rozložili i prádlo atd. Celníka upoutala zejména role toaletního papíru, kterou celou pomalu rozbaloval a hledal, zda tam není něco ukrytého. Strašně se styděla, byla celá červená. Přimhouřením oka jsem ji dost uklidnil. Hlavně jsem byl zvědavý na Leningrad, dnešní Petrohrad. Ubytování bylo výborné, strava dobrá. Na prohlídky jsme mohli pouze společně jako skupina. Město se mi velmi líbilo, přestože bylo hodně zanedbané a málo udržované. Úžasná byla Ermitáž, ta překonala všechna naše očekávání. Mým přáním bylo vidět přírodovědecké muzeum (entomologii), takže jsem se tajně ztratil a neviděl Auroru. Muzeum jsem našel jen podle hotelové mapky, protože lidé měli zřejmé obavy se se mnou jako cizincem bavit. Před muzeem byla obrovská fronta a strážní mě odmítli vpustit. Obešel jsem blok, tam byla otevřená vrata do dvora a přes hromady uhlí jsem se hladce zadem dostal dovnitř. Měl jsem naštěstí doporučující dopis od jednoho našeho předního entomologa, který hned zaevidovali, samozřejmě také mé nacionále, pas atd. Chtěl jsem navštívit Lobanova, a hlavně jsem byl zvědavý na sbírky, o kterých jsem hodně slyšel. Skutečnost ale zdaleka předčila mé očekávání. Měl jsem málo času, tak jsem krabice vybíral jen namátkou. Většina brouků byla napíchnutá jen na špendlících, ale materiál úžasný. ↔ Ještě bych rád přidal zážitek z Komárna při návratu z naší prvé cesty do Řecka. Před celnicí v Komárně nás zastavil náš vojín se samopalem a kontroloval doklady. Nelíbilo se mu dříví v autě. Nahlásil to asi celníkům, protože na celnici nás postavili bokem a nastaly prohlídky. Celkem 4x jsme museli úplně všechno z auta vyložit, vždy prohlídku dělala skupina jiných lidí, někteří v uniformách, někteří v civilu. Stále se tam motal onen vojín a jenom prohlašoval „to jsou všechno nemoce“. Měl jsem povolení k dovozu hmyzu a vývojových stadií od Ministerstva zemědělství, ale o tom řekli, že je české a na Slovensku neplatí!! Snažili jsme se zachovat klid, ale asi po čtyřech hodinách jsem kategoricky žádal o rozmluvu s velitelem celnice. Přišel major v uniformě, byl sice informován, ale nechal si vše znovu vyložit. Nás pak šokoval větou: „já bych Vás pustil, ale co když on do toho začne vrtat“. Když jsme mu slíbili, že necháme dva dny všechny věci v autě a bude-li potřebovat, okamžitě přijedeme zpět do Komárna, tak nás pustil. ↔ Zážitků samozřejmě bylo více i jinde, ale méně napínavých.

Ještě bych rád řekl něco o mé publikační činnosti. Byla dvojího typu, jednak to byly příspěvky služebního rázu k lesnické problematice a jednak zájmové entomologické. K těm lesnickým jsem byl někdy vyzván, někdy jsem považoval za nutné se k problémům vyjádřit. Druhý typ vycházel z mého tesaříkařského zájmu. Překvapivě silně se i zde také projevily zájmové a politické vlivy.

Většinou jsem publikoval v cizině, převážně bez problémů. Potíže jsem měl také s vydáním knihy. Když mě NM (jako původní zadavatel práce) sdělilo že nemají na vydání peníze, zkusil jsem to s Entomologickou společností. Po počátečním zájmu mi bylo sděleno, že nestačí mapky, ale musím uvést seznam všech prohlížených kusů s daty. To by znamenalo udělat vše znovu, seznamy statisíců brouků, nová práce na tisíce hodin. Tak jsem prodal 4,5 ha restituovaného, 130 let starého lesa a vydal to sám. Chtěl jsem, aby součástí byly také barevné fotografie. Ty jsem udělal, tehdy ještě na kinofilm. Tiskárna požadovala za tisk fotografií ještě částku 350.000 Kč, tu jsem neměl, a tak mé mnohatisícové výdaje za fotografie byly zcela zbytečné. Svého času jsem se podílel na ICONES. Mělo dojít k novelizaci, ale po čtyřech letech neúnosného dohadování jsem účast odmítl. Takže nyní končím s těmito stránkami www na internetu, to je doufám svobodná volba, mohu napsat, co chci. Podle dosavadních reakcí tyto www stránky mají pro zájemce u nás i v cizině určitý význam a pokud to přijde vhod i dalším, budu spokojen, že tato práce snad nebyla marná. V nedávné době jsem předal veškerá práva k jakémukoliv použití fotografií i textů středoevropských druhů Cerambycidů Agentuře ochrany přírody a krajiny, lepší umístění si asi nemohu přát. Jiná záležitost byla, když fotografie z mých www stránek byly použity také pro určité fotopublikace o Cerambycidech za účelem prodeje. Souhlas jsem dal pouze k „několika“ fotografiím Purpuricenus. Velmi trapné bylo jednání, když jsem proti tomu protestoval! Fotografie mě stály mnoho peněz a času, ale přinesly mně určité pracovní uspokojení a přál bych si, aby uspokojily i jiné zájemce a byly přínosem pro entomologii. Bezplatný souhlas s použitím mých fotek jsem dal i několika dalším entomologům. Do budoucna pro použití jinými autory nemám námitek, pokud budou dodržena autorská práva (citace apod.), totéž platí při použití částí mé knihy.

Povídání o své entomologické činnosti bych rád uzavřel určitým poděkováním. V druhé části časopisu ČSE Klapalekiana 2019 vyšel článek k mému životnímu jubileu, s krátkým hodnocením mé entomologické a lesnické činnosti. Na výroční schůzi letos v únoru mi bylo uděleno ocenění českou entomologickou společností za přínos k rozvoji české entomologie. Já si toho velmi cením. Líbí se mi přístup dnešního výboru k povznesení činnosti a úlohy ČSE. Jak jsem vyrozuměl, mají velkou snahu a zřejmě i osobní předpoklady. Přeji výboru mnoho úspěchů, stejně jako celé členské základně. Mnoho let jsem byl hrdý na členství ve společnosti. Musím se přiznat, že jsem tato ocenění skutečně nečekal, ale byl jsem rád, něco jsem snad pro entomologii udělal, stejně jako pro naše lesnictví.

Kapitolou, o které bych se měl také zmínit, je myslivost. Jako malé dítě jsem si přál být myslivcem. Když jsem přišel do lesnického ústavu, tak jsme se s manželkou přihlásili a udělali si zkoušky z myslivosti. Jedním ze školitelů byl vynikající člověk RNDr. Julius Komárek, profesor na přírodovědecké fakultě a také zakladatel lesnického výzkumu. Měl jsem od něho Ergates faber chycený na ulici v Praze v Dejvicích. Mimořádný myslivec, autor několika knih. Další zkoušky jsem měl jako absolvent Lesnické technické školy. Myslivost jsem aktivně dělat nemohl, protože za socialismu jsem nemohl mít střelnou zbraň. Po listopadu 1989 jsem se stal členem jednoho mysliveckého sdružení. Myslivost přináší řadu nádherných okamžiků, které ostatní nezažijí. Je úžasné, když sedíte na posedu a na několik metrů od Vás se v klidu prochází srnčí se srnčaty, prasata i selátka, mufloni a další zvířata a chroupají nabízenou potravu. Nikdy předtím jsem neviděl v přírodě jezevce, lišky, jak chytají myši, kuny nebo hranostaje. Myslivost není ovšem jen zábava, má-li se dělat pořádně, je to často namáhavá a časově velmi náročná práce. Je to také dost drahá činnost, zbraně, oblečení a dokoupení krmiva. Neznamená to jen nasušit seno, ale řadu dalších prací, zejména zimní krmení v mrazech a závějích sněhu. Myslivci musí nejen krmit, ale i zabíjet zvířata. Ale to k tomu patří a někdo to dělat musí. S tím jsem měl poněkud problém, každou následující noc jsem špatně spal. Nepatřím mezi úspěšné lovce, také jsem myslivost neprovozoval dlouho. Na výřadu mám 26 prasat, nějaká srnčí, několik mufloní, žádný jelen. Ulovil jsem několik lišek, ale když jsem viděl, jak si liška skládá šikovně do tlamičky možná 15 myší a nese to dětem, tak už jsem žádnou nestřelil. Nemám žádnou husu ani kachnu, ani koroptev nebo sluku, jen jednoho zajíce, na kterého nejsem hrdý. Podle plánu odstřelu jsem měl střelit také slabší srnče, to jsem stále odmítal, ale pak jsem byl donucen. Byl to traumatický zážitek, jeho matka odmítla odejít, hrozně hlasitě naříkala a nutila srnče, aby vstalo. Dodnes se za tu ránu stydím a takový požadavek odstřelu mi připadá naprosto absurdní. Celou zimu jsem tu srnu pak přikrmoval tím nejlepším, co jsem měl. Náročnost myslivosti se nejlépe projeví v zimě, když hodně mrzne. Zejména prasata obvykle nepřijdou, nebo také až po půlnoci. Potom to znamená prase dotáhnout sněhem až k autu, pracně naložit, doma vyvrhnout a ráno dopravit žádané vnitřnosti na veterinu. Prase pak dopravit někam k výkupu. Je to nejen práce, ale také čas a ujeté kilometry. Když se jedná o kus, který náleží střelci, je to další problém. To není jen stáhnout, ale co s masem? Pro sebe jsme si nechali jen něco a ostatní si odnesli lidé z vesnice. Pokud se nejedná o nadšeného lovce, tak člověka napadne, zda se ta námaha, ztráta času a peněz vůbec vyplatí. Je to asi hlavní důvod přemnožení prasat. U ostatní spárkaté zvěře je důvod dnes uváděného přemnožení zcela jiný. Snížení stavu srnčí, jelení a mufloní zvěře je jen otázkou vydání množství povolenek. Ještě jedna zajímavost. Prvého rysa jsme viděli v roce 1999, přeběhl v noci před autem, více než 100 km od Šumavy, kde byl vysazen. V roce 2001 jsem našel i roztrhaného srnce, kterého jsem předtím odpoledne potkal. Potom jsem (nejen já) několikrát slyšel v noci na posedu mnohaminutový hrozný hlasitý bolestivý nářek srnčí, když se na něm vezl rys, možná 100 až 200 m, než ho zdolal. Z té hrozné smrti jde mráz po zádech. Když po drastickém nářku srnčí nevidím na polích zajíce, koroptve, kdysi hojné křepelky, lišku, kočku atd., tak mě napadají pochybnosti o smyslu všeho. Z dalších čtyřech kusů srnčí zůstala na louce jen srst, když zbytky „uklidila“ prasata. Viděl jsem celkem pět rysů, posledního 2015 na zahradě 20 m od domu. Očekávaným problémem se brzo stanou vlci, podobně jako jinde. Obvykle se udává, že jediným nepřítelem těchto zvířat byl člověk. To ovšem není pravda, protože tím hlavním byla vzteklina, která redukovala stavy po staletí a docházelo i k napadání lidí, např. na východním Slovensku. Vzteklina se dnes u nás již nevyskytuje, takže k přemnožení vlků a dalším potížím musí dojít.

Nakonec ještě chalupa. Když jsme přišli na chalupu, tak v té době tam byl přírodní ráj, malá políčka a na nich oves, žito, pšenice, brambory, hojný hlaváček letní, koukol, chrpy atd. Kolem koroptve, hojné křepelky (nikdy jsem je předtím neviděl), skřivánci, plši, hojný Carabus scheidleri, velmi hojné užovky hladké, rosničky, ve sklepě čolci, ve stodole netopýři. V síni jsme měli dvoje vlaštovky, a časem na dvoře až 16 umělých hnízd pro jiřičky, takže před odletem bývalo na dvoře cca 150 jiřiček, byla to úžasná nádhera! Umělá hnízda jsem udělal poté, co týden pršelo a mokré jiřičky namočily hnízda, která padala i s mláďaty, provizorní ihned osídlily. Instaloval jsem na zahradě 26 budek, všechny byly obsazeny. Fungovaly do doby, než je objevili strakapoudi (velký). Ti nejen vyklováním zvětšili otvory a vytahali mláďata, ale viděl jsem jednoho, když na dvoře dokončoval likvidaci všech umělých hnízd pro jiřičky. Rozbil vchody a všechna holátka vyházel ven. Ihned jsem přehodnotil svůj názor na užitečnost tohoto druhu v přírodě, možná i vlivu na úbytek malých druhů ptáků. Manželka se zajímala velmi o astronomii a ornitologii, a tak v obci a blízkém okolí jsme zjistili 110 druhů ptáků (determinace hodně podle atlasů, např. Waltr-Černý). Skutečný stav je pravděpodobně mnohem vyšší. Nutno dodat, že od začátku tahů ptáků jsme na krmítku před kuchyňským oknem zkrmili až 50 kg slunečnicového semene, ořechy, kg loje, atd.

 

Kriticky ohrožení                                           silně ohrožení                                                  ohrožení

1

Bažant

obecný

56

Pěnice

hnědokřídlá

2

Bekasina

otavní

57

Pěnice

slavíková

3

Brhlík

lesní

58

Pěnice

kaštanová     24.4.2004

4

Budníček

lesní

59

Pěnice

černohlavá   28.4.2009

5

Čáp

bílý

60

Pěnkava

jikavec               III.-IV.

6

Čáp

černý

61

Pěnkava

obecná

7

Červenka

obecná

62

Pěvuška

modrá

8

Čírka

obecná

63

Polák

chocholačka

9

Čížek

lesní

64

Poštolka

obecná

10

Datel

černý

65

Potápka

malá.

11

Dlask

tlustozobý

66

Potápka

roháč

12

Drozd

brávník

67

Puštík

obecný

13

Drozd

kvíčala

68

Racek

chechtavý

14

Drozd

zpěvný

69

Rehek

domácí

15

Hohol

severní

70

Rehek

zahradní

16

Holub

doupňák

71

Rorýs

obecný

17

Holub

hřivnáč

72

Sedmihlásek

hajní

18

Hrdlička

divoká

73

Skřivan

polní

19

Husa

velká

74

Sojka

obecná

20

Hýl

křivčí

75

Sojka 

zlověstná  !!!  15.4.2002

21

Hýl

obecný

76

Stehlík

obecný

22

Hýl

rudý                   4.2006

77

Straka

obecná

23

Chřástal

nejmenší   (z doslechu)

78

Strakapoud

malý

24

Jeřáb 

popelavý       15.4.2002

79

Strakapoud

velký

25

Jestřáb

lesní

80

Strnad

luční

26

Jiřička

obecná

81

Strnad

obecný

27

Kachna

divoká

82

Střízlík

obecný

28

Káně

lesní

83

Sýček

obecný

29

Káně

rousná

84

Sýkora

babka

30

Konipas

bílý

85

Sýkora

koňadra

31

Konipas

horský

86

Sýkora

modřinka

32

Konopka

obecná

87

Sýkora

parukářka

33

Kormorán

velký

88

Sýkora

uhelníček

34

Koroptev

polní

89

Šoupálek

krátkoprstý

35

Kos

černý

90

Špaček

obecný

36

Krahujec

obecný

91

Ťuhýk

obecný

37

Králíček

obecný

92

Ťuhýk

menší                       IV.

38

Krkavec

velký

93

Vlaštovka

obecná

39

Křepelka

polní

94

Volavka

popelavá

40

Kukačka

obecná

95

Volavka

bílá               22.9.2006

41

Kulíšek

nejmenší   (úžasný a přátelský)

96

Vrabec

domácí

42

Labuť

velká

97

Vrabec

polní

43

Ledňáček

říční           (z doslechu)

98

Vrána

obecná

44

Lejsek

černohlavý

99

Výr

velký          (z doslechu)

45

Lejsek

šedý

100

Zvonek

zelený

46

Lejsek

malý             23.9.2006

101

Zvonohlík

zahradní

47

Lelek

lesní

102

Žluna

zelená

48

Luňák

hnědý

103

Mlynařík

dlouhoocasý 31.12.2015          

49

Lyska

černá

104

Strakapoud

prostřední

50

Moták

pilich

105

Orel

mořský   27.3.2010  3ks                 

51

Moták

pochop

106

Linduška

sp.                 28.3.

52

Orel

křiklavý             III.-IV.

107

Brkoslav

severní          8.4.2013

53

Orlovec

říční

108

Skalník

zpěvný          3.7.2014

54

Ořešník

kropenatý   (každý rok 3-7 ks)

109

???

 

55

Ostříž

lesní

110

???

 

109    2018 v březnu pták velikosti sojky zlověstné, strakatý, nenašel jsem v atlasu Waltr – Černý                                                

110    v této době přilétlo asi 12-15 strakatých ptáčků, také jsem je v tomto atlasu nenašel

 

 

Kůrovci a kůrovcová kalamita v Česku

Měl bych také napsat něco o jedné z hlavních činností mého profesionálního života. Byla to ochrana lesů, jejíž samozřejmou největší částí byla ochrana lesů před kůrovci. Omlouvám se, že jim věnuji větší prostor, ale považuji to za velmi důležité, zejména v dnešní době, v době kalamity, která v historických dějinách Evropy nemá obdoby a kdy hrozí zbytečná úplná zkáza našich smrkových lesů. Zažil jsem poválečnou kůrovcovou kalamitu, jejíž příčinou byla válka, poválečný stav a nedostatek pracovníků. Proběhla hlavně v Německu a později i u nás, zejména v pohraničí. Přikrmil ji velmi suchý rok 1947 (asi dodnes nejsušší). Od té doby se kůrovci různě množili, vždy jen podle toho, jaká se jim dala možnost a jaká se jim věnovala pozornost. Určité přemnožení nastalo také v 80. letech, když byly v lesích, jako obranné opatření, povinně zavedeny feromony a hlavně naprosto neúčinné slušovické lapače. To jsou známé věci, ale rád bych se zmínil o Šumavě. O národním parku se začalo jednat po listopadu 1989. Jako vedoucí referent ochrany lesů na ministerstvu jsem automaticky byl účastníkem jednání. Původní záměr ochranářů byl „zachránit nesmírně cenné staré původní porosty, aby je lesáci nevykáceli“. Postupně se měly nepůvodní porosty nahrazovat sadbou původních smrků a doplňovat dalšími dřevinami, hlavně jedlí, bukem a javorem. Myšlenka úžasná, které měla obecnou podporu. V té době jsem vyslechl na MZe několik rozhovorů, v kterých si někteří podnikatelé přáli na Šumavě vybudovat velká rekreační zařízení, něco mezi Krkonošemi a Alpami, k uskutečnění vadil návrh národního parku, a hlavně ochrana starých porostů. Náhle se vše zvrtlo a začalo se tvrdit, že kůrovci nesežerou zdravé, ale sežerou jen nemocné stromy a proti kůrovcům se nesmí zasahovat, ochrana starých původních porostů nebyla vůbec důležitá. Když jsem trval na tom, že kůrovci Šumavu sežerou, byl jsem z dalších jednání vyřazen. Kůrovci navzdory předpovědím, samozřejmě sežrali celé velké plochy zdravých i původních porostů, také stromy staré až 650 let. Nebýt jednoho ředitele NP, tak by sežrali asi vše. Čas ukáže, co na Šumavě bude a jak vše zhodnotí další budoucí generace. Jedno je ale jisté, výsledky sta let usilovné práce desítek generací zmizely za dvě desetiletí. To píšu jen krátce k Šumavě. V roce 1996 přišel návrh „odepsat“ cca 10.000 ha horských lesů na Jeseníkách a Kralickém Sněžníku! Bylo svoláno velké jednání na Jeseníkách. Bokem jsem se dozvěděl, že je zájem tam udělat velká sportovní a rekreační zařízení, ale pro to byla nutná změna evidence lesa, protože lesní půda v majetku státu se nesmí prodávat! V 50. letech jsme se tam setkali s bývalým neodsunutým německým lesníkem jménem Hosper. Ten tvrdil, že proti kůrovcům zasahovali všude, a to i v zimě a dřevo sváželi na saních. Dokladem odborné a poctivé práce byly nádherné lesy, jejichž kvalitu a nečekané zásoby dřevní hmoty odhalila až vichřice tuším v roce 1956. Asi to byla jiná doba a jiný vztah k přírodě, majetku a práci. Obrovské plochy lesů nyní mizí. Odumírání stromů i celých smrkových porostů se dále rozšiřuje téměř po celé republice. Nevidím nikde bývalá povinná preventivní obranná opatření proti kůrovcům, proč se preventivní a obranná opatření neprovádějí ? Kvalitní silné výřezy jsou hned odváženy a v lesích zůstávají jen neodvezené skládky kůrovci napadeného podřadného dřeva a větví, takže z nich se kůrovci bez zábran dále volně množí a šíří. Ptám se, proč se z lesů neodváží všechna hmota napadená kůrovci, když na odvoz silné kulatiny je dopravních kapacit dostatek? Proč se vyznačují a kácí zdravé silné smrky, když je velké množství dalších kůrovci napadených stromů? Proč větve z napadených i nenapadených stromů zůstávají neasanované na vytěžených plochách, jako obrovská zásobárna kůrovců pro další napadení porostů? Problém by se vyřešil urychleným štěpkováním nebo rozdrcením, materiál by mohl zůstat na pasekách, lesům by to velmi prospělo. Dřeva je nadbytek, výkupní ceny klesají, ale ceny řeziva rostou!? Logika je jasná, z levné kvalitní kulatiny se snadno a levně vyřeže drahé kvalitní řezivo a je málo odpadu. V lesích na skládkách zůstává méně kvalitní dříví, převážně sukaté z horních částí stromů, nebo chycené hnilobou. Navíc tam zůstává obrovská zásoba kůrovců, která zajišťuje další napadení stromů a tím i zvýšené možnosti těžby a dalších zisků. Platí dávno známá stará zásada, čím více kůrovce, tím více se může kácet, i tam kde to hospodářské plány nedovolují. V televizi slyšíme pohádky, že někde pěstují odolnější dřeviny proti suchu a budeme pěstovat odolnější lesy. To už jsme zažili po socialistické likvidaci lesů na Krušných horách (zprvu zejména popílek, později oficiálně zničené vlivem imisí, ve skutečnosti převážně sežrané kůrovci). Smrk je nejdůležitější dřevina, která tu rostla tisíciletí a přežila všechny přírodní pohromy i sucha a kterou zatím není čím nahradit. Dokážete si představit, že např. krovy se budou dělat z břízy, olše, osiky nebo jeřábu? (Musím doplnit názor televize Prima. „Krovy se budou dělat z dubu a buku, akorát se stavby podstatně prodraží“. Asi ten autor nezná rozdíl v tvaru kmenů a v hmotnosti smrkového nebo dubového dřeva a vlivu na konstrukci stavby). Dokonce jsem slyšel, že PRKNA, nábytek apod. se budou vyrábět ze slepených drtin dubu a buku. Nevím, zda někdo uvážil, za jakou cenu to bude, takže zvýšíme spotřebu energií, vyrobíme nové stroje a rozšíříme chemickou výrobu lepidel (to je ekologie?). Smrk je nenahraditelnou základní dřevinou pro stavební účely, výrobu nábytku, papíru a řady dalších výrobků a jeho eliminace bude osudovou chybou. Volání po smíšených lesích a výběrovém hospodaření je sice hezké, ale má to řadu podstatných záporů, o kterých nikdo ze žadatelů neuvažuje.

Dnes někteří neznalci uvádějí, že se v našich lesích 200 let špatně hospodařilo. Naši předkové nebyli stádem bezohledných nemyslících tvorů. V hospodářských lesích pěstovali dřeviny v kvalitě a množství, které potřebovali pro sebe a aby zajistili totéž budoucím generacím. Stejně tak pěstovali obilniny, brambory a jiné plodiny. My bychom jim měli být vděčni a neměli bychom je za to pomlouvat. Zcela nesmyslné jsou současné požadavky měnit druhovou skladbu našich původních dřevin, vysazovat dřeviny ze sušších krajin, akáty, korkové duby a cedry (!!!!) a přitom chtít pěstovat přírodní lesy. Borovice hyne jako smrk. Modřín ničí také kůrovci, jenomže Ips cembrae. Jedle jsme nechali sežrat také kůrovcům. Javor masově odumírá (viz pražské lesy), jasan prý také, jilmy jsme nechali sežrat také kůrovcům a houbám, břízu jsme vysadili na Krušných horách a byla to pohroma, jeřáb je hlavně pro ptáky, habr jako palivo. Zbývá dub a buk. V 70. a 80. letech bylo sucho a dubiny odumíraly na tracheomykózu, ale smrčiny přežily. Buk je dřevina vyšších poloh, ale využití poměrně malé.

Nyní se všeobecně tvrdí, že hlavní příčinou kůrovcové kalamity je sucho posledních let, zejména 2018. To je úmyslně šířená nepravda, protože kůrovci se u nás bez potíží šíří již desítky let, a to i za dešťů a povodní. Smrky přežily i mimořádně suchý rok 1947, kdy na polích nebyla úroda a na loukách tráva. Sucho samozřejmě výskyt a vývoj ovlivňuje, ale není základní příčinou kalamity. V roce 2019 byla průměrná až nadprůměrná úroda a výskyt kůrovců se znásobil !!!!???? Je přemnožení kůrovců vinou globálního oteplování? To se (nejen podle Sahary atd.) už projevuje postupně tisíce let, proč se u nás mluví najednou právě o roce 2018? Především hovořím o Sahaře, protože právě odtud k nám proudí horký vzduch a tam by se především měly upnout snahy o snížení globálního oteplování. Málokdo asi ví, že to byli čeští lesníci, kteří se v minulém století pod FAO aktivně podíleli na zastavení postupu saharské pouště a byly vysázeny úspěšně statisíce stromů. Měli jsme možnost je vidět v Tunisu i Alžíru. Bohužel jsme také viděli, jak si na dříví z pokácených stromů domorodci opékají berany. Kozy, ovce a velbloudi někdy ve stádech v počtu až několika set kusů tam likvidují vše zelené co vyroste.

Když změníme druhovou skladbu dřevin, tak budeme smrkové dříví draho kupovat z Rakouska, Německa nebo z Ruska? Nebylo by lepší si levněji vypěstovat to co sami potřebujeme, když na to máme pozemky, prostředky i znalosti? Buk je nádherná dřevina, bukové lesy miluji, ale využití dřeva listnáčů je velmi omezené, i když určité zastoupení je samozřejmé a nutné. V Uliči kdysi postavili dřevokombinát na zpracování desetitisíců m³ bukového dřeva, vyráběli násady na nářadí atd., ale protože byl malý odbyt, tak s těmi výrobky topili! To chceme? To nám nestačí, že jsme úmyslně bez hnutí prstem z většiny lesů nechali vymizet základní dřevinu jedli a všechny druhy jilmů s nejkrásnější kresbou dřeva? Každá jedle byla napadena kůrovci, stejně tak jilm. „Jedle byla geologicky stará a právě nyní (v 50. letech) přišlo její poslední období, kdy začala hynout“ a bylo nutné ji přestat pěstovat !!!! To jsem nevymyslel já, ale tehdejší nejvyšší odborné špičky. Nyní se dočtu nepravdivá obvinění rádoby odborníků, kteří tenkrát byli ještě na houbách, že to bylo vinou lesníků! Právě roku 2018 po tisíciletích přišla doba, kdy je nutné přestat pěstovat smrk !!!??? Důvodem je, že přišla doba přirozeného rozpadu smrčin, protože kůrovec je příznakem fáze rozpadu boreálního lesa !!!!! Neukáže se, že je to stejný neodborný a špatný závěr znalců, jako to bylo u jedle v 50. letech? Podle staleté zkušeností je přemnožení kůrovců ukazatelem jen nedostatečné a špatné práce. O pravdivosti je možné se přesvědčit pouze v lese.

Příroda si pomůže sama? To je jistě pravda, tam kde se nic neděje, vždy něco vyroste, i v okapech starých domů, nebo na jakémkoliv smetišti. Je nám jedno co místo hospodářských lesů vyroste? Nemůžou u nás platit pravidla jako před tisíci roky, když jsou zde miliony lidí a odlesněné zemědělské a zastavěné plochy, nehledě k tomu, že vše je více nebo méně zasažené imisemi. Uvedu příklad z naprosto neporušené přírody se zdravým ovzduším ze začátku minulého století z Altaje, který leží prakticky na stejné zeměpisné šířce. Došlo k napadení porostů podkorním hmyzem, při kterém na délce 280 km nezůstal živý strom! K další pohromě došlo v Tuvinském masivu, kde bylo zničeno cca 1 milion ha lesa a přes 100 milionů m³ dřeva. To byl naprosto přirozený vývoj, příroda si pomohla sama, a to má být vzor také pro nás? Víte, jak je velké Česko? Uvedl jsem dvě kalamity, které vznikly v podobném prostředí jako u nás. Jak je zřejmé, pokud se nepodniknou účinná opatření, naše současná kalamita bude podobných rozměrů, padnou jí za oběť nejen naše lesy, ale jistě půjde i k sousedům, kterým se to nebude líbit. Nebylo by lépe kůrovcovou kalamitu zastavit a nehazardovat s odlesněním a následnými následky, změnou mikroklimatu, erozí, vodou atd.?  Také v Altaji se vyskytoval kůrovec Ips duplicatus – kůrovec severský jako u nás (zejména na Moravě). Není sporu o tom, že „přírodní zákony“ fungují, jen by bylo vhodné se o nich poučit a nedomnívat se, že když fungují v rozměrech stovek nebo tisíců km², bude výsledek stejný i v rozměrech naší zahrádky. Je pravdou, že dříve každou přírodní kůrovcovou kalamitu zastavilo přemnožení dalších přírodních činitelů, určitých lumčíků, much, brouků, hub atd., eventuelně za pomoci počasí. Prosil bych ty, kteří hlásají teorie, že si příroda sama poradí, aby si porovnali dnešní výskyt těchto činitelů s výskytem např. před 70 roky. Kdysi to byl ve výzkumu (nejen u nás, ale v celé řadě zemí) jeden ze základních výzkumných úkolů - biologický boj proti škůdcům (byla publikována řada vědeckých prací). Tehdy byly provedeny rozbory tisíců vzorků a částí napadených stromů. Zjistilo se, že výskyt přirozených nepřátel je sice někdy početnější, ale na zastavení kalamit naprosto nestačí. Navíc se nenašel způsob u nás ani v cizině, jak je namnožit. Už před 70 roky se i uměle vypěstované houby (Beauveria) ukázaly jako naprosto neúčinné, drahé a pracné. Dnes je navíc nesrovnatelně nízký stav zejména blanokřídlého hmyzu, parazitických much atd., které téměř zmizely z přírody, jako mnoho dalšího hmyzu. Hlasatelé „příroda si pomůže sama“ sestupte z nebe do reality a neklamte sebe ani spoluobčany, příroda si to nezaslouží, tu je třeba chránit a poskytnout pomoc! Píše se rok 2019 a jsme malá zem v zalidněné střední Evropě, kde není ani 1 m² původní neporušené přírody. Dnes bychom si měli vážit každého živého stromu a udělat vše pro jeho zachování, a ne k likvidaci. To že u nás porostou přírodní lesy, které se samy budou udržovat a my se budeme na ně jen dívat, je nereálná, naprosto iluzorní představa. To že tyto lesy nebudeme využívat k hospodářským účelům a dřevo pro stavební účely, nábytek, papír a další účely budeme dovážet, není realizovatelné. Chybí tu zmínka, kdo na to bude vydělávat a z jakých fondů se to bude platit. Je třeba vytvořit vyvážený vztah mezi přírodou a člověkem, ale v zalidněné Evropě už není možné nechat přírodu pouze svému vývoji.

V Česku se vše samozřejmě týká především našich tradičních druhů kůrovců Ips typographus a Ips amitinus. Zejména na Moravě se vyskytuje ještě způsobem života poněkud odlišný importovaný Ips duplicatus – lýkožrout severský. V různých publikacích a na internetu čtu všelijaké smyšlené články o rozšiřování tohoto druhu z Bilalowieže, nebo dokonce z Finska, také vlivem globálního oteplování atd. Z tohoto důvodu, jsem se rozhodl popsat podrobněji příčiny jeho zavlečení do České republiky. Kdysi se dovážely na severomoravské pily (např. Vrbno a další) celé vlaky smrkového dřeva z SSSR silně napadeného kůrovci. Výzkumný ústav lesního hospodářství byl několikrát požádán o poradní službu. Nepamatuji se již přesně dobu, ale bylo to na konci 50.  nebo na začátku 60. let. To, co jsme viděli, byla smrková kulatina v delších délkách. V Rusku byly kmeny před koncem na obou stranách provrtány, otvory bylo protaženo lano, aby mohly být svázány při splavování po vodě. Protože lano většinou potom nešlo vytáhnout, tak ho před naložením dřeva na vagony v Rusku přesekávali! Na našich pilách byla skrytými usekanými zbytky lan prý poškozena řada katrů, takže zaměstnanci preventivně odřezávali všechny konce až 1 m dlouhé. Nepoužitelné špalky si lidé odváželi jako palivo a tím došlo k dalšímu šíření kůrovce severského po širokém okolí. Napadení kmenů bylo velmi silné. Když jsem odloupl kůru a zjistil požerky neobvyklého kůrovce, bylo mi zakázáno se tím dále zabývat a tím zjistit o jaký druh kůrovce jde. Očividně můj nadřízený měl strach kritizovat dodávky za Sovětského Svazu pro možné politické důsledky. Důvodem importu byly snad finanční splátky SSSR, ale podle zaměstnanců pil z tohoto materiálu vyráběli důlní přířezy pro uranové doly (např. Jáchymov), kde se těžil uran pro Sovětský Svaz. To je má osobní zkušenost z výzkumu, ale je možné si to jistě ověřit i u starších pracovníků pil. Kůrovec se zřejmě rychle množil, protože byl později povolán z Brna z Mendelovy university profesor Mrkva, který prvý zjistil, že jde o kůrovce severského Ips duplicatus, bohužel již nevím, v kterém to bylo roce. Na přání Podniku Lesy ČR jsme v roce 1995 se zástupcem podniku panem Duškem provedli kontrolu výskytu na severní Moravě. Stav byl velmi špatný, už byly napadeny tisíce ha. Na mou žádost o nutné řešení mi ředitel odboru MZe sdělil, že to není naše záležitost a nebudeme se do toho vměšovat! Ips duplicatus žije a škodí odlišným způsobem, nicméně si myslím, že za těch cca 60 let, co se u nás úspěšně přemnožuje, se mělo a mohlo proti němu něco účinného vymyslet a nemuselo k této rozlehlé pohromě dojít. Výše uvedený důvod tohoto rozšíření dnes někteří nepamětníci popírají a tvrdí, že se k nám rozšířil přirozeným způsobem. Proč až dnes, proč to neudělal už před sto, nebo více lety? Proč se masově šíří až po dovozech dříví z SSSR? Důvodem šíření tohoto kůrovce, nejsou klimatické změny, ale naprosto špatná práce.

Současná kůrovcová kalamita v ČR byla sice podporována suchem, ale vznikla naprosto špatnou reorganizací státních lesů, špatným typem smluv uzavíraných s těžebními organizacemi, špatnou prací na všech úrovních řízení, a hlavně touhou po rychlém zbohatnutí a iluzornímu přístupu některých zájmových organizací. Naše lesnictví bohužel prochází již řadu let hlubokou krizí, která je založena na špatném a bezohledném hospodaření a nemá se suchem a globálním oteplováním téměř nic společného. Ale lidé tomu bohužel věří.

Po roce 1989 došlo také k zásadní změně myšlení lidí. Dnes je u nás mnoho občanů, jejichž snahou je nepracovat, ale sedět důležitě v kanceláři, „řídit“ a dávat pokyny, hlavně, když za svá rozhodnutí nenesou žádnou odpovědnost. Dříve se vyskytovali také kůrovci, byla ještě horší sucha, byly vichřice, ke zpracování byla jen ruční práce, sekery, ruční pily a koně, ale zvládlo se vše. Dnes je naprosto nesrovnatelně výkonnější mechanizace jak při těžbě, tak odvozu dřeva, a nemůže se to zvládnout? Navíc je tu chemie (ale myslím, že by to většinou šlo řešit i bez ní, jen chtít) a vysoce výkonné odkorňovače. Odkorňování bylo jeden čas dokonce povinné. Kůrovcová kalamita 20.000 m³ na počátku minulého století v Novohradských horách vstoupila do učebnic jako velká. V roce 2017 to bylo 7,000.000 m³, v roce 2018 prý už 26,000.000 a na jaře v roce 2019 se hovořilo o možných 40,000.000 m³, ale jaké je skutečné množství se mi nepodařilo zjistit. Jak můžete vidět na několika přiložených fotografiích, je úmyslné šíření kůrovců velmi úspěšné. Vůbec nejsem příznivcem minulého režimu, ale je jisté, že k takovéto pohromě přírody, zvláště lesů by nemohlo dojít. Chudáci naši potomci budou muset 100-150 let doplácet na údržbu obnovených lesů a časem budou muset kvůli potřebám opět měnit složení porostů.

V tom, co nám představil na rok 2019 pan ministr a spol., nevidím možnost ani snahu, jak šíření kůrovců zastavit. Žádný papírový zákon nemůže kůrovcovou kalamitu ukončit. Kdyby se dodržovala běžná opatření prováděná proti kůrovcům platná a účinná desítky, nebo stovky let, tak by k žádnému tak masivnímu přemnožení nemohlo dojít. V prvé řadě by se měla provádět účinná obranná a preventivní opatření k zastavení kalamity. Šíření je nutné zastavit, zachytit rojící se kůrovce přímo na místě a nedovolit, nebo alespoň omezit jejich dalšímu šíření, možností je celá řada. Přestala se dělat preventivní povinná obranná opatření, toto dokonce posvětilo ministerstvo dodatečně tím, že při silném výskytu „obranná opatření proti kůrovci zde ztrácí účinnost, vlastník lesa tak může od instalace obranných opatření upustit“ !!!! Dokáže si někdo představit, že v případě vzniku epidemie cholery nebo moru by někdo vydal zákon, že není nutné provádět nějaká obranná opatření ????? Připomíná mi to rukopis norem z doby budování socializmu. Aby bylo možné beztrestně vykácet lesy na Krušných a Jizerských horách, Ministerstvo lesů tehdy vydalo podobný dodatek k ON, že v lesích poškozených imisemi jsou „obvyklá opatření neúčinná“. Je to náhoda?

Úplně záhadné je mi také Usnesení vlády ze 17.2.2020 platné do roku 2035. Scelování lesů za účelem zlepšení struktury lesních majetků?  Umožnit vlastníkům lesů svobodně si zvolit způsob obhospodařování. Upravit možnost vlastníka lesa omezit některé druhy užívání lesa veřejností při zachování prostupnosti krajiny. Je nutné finančně podporovat vlastníky lesů. Ani slovo o ochraně lesů.

V otázce hromadného namnožení kůrovců a hromadného hynutí smrků je použití argumentů jako sucho nebo globální oteplování jen úmyslnou zástěrkou pro okamžitý zisk určité skupiny osob, bez ohledu na dopad pro celou naši přírodu a občanskou společnost. To je skutečnost, kterou se mnozí snaží přelhat. Bohužel je mnoho lidí, kteří se nechávají ovlivnit nepravdivými a módními teoriemi. Za tuto chybu tvrdě zaplatí nejen životní prostředí, ale také řada dalších generací.

Dnešní lesy potřebují péči stejně jako kterékoliv jiné plodiny a stejnou, jakou jim věnovaly minulé generace. Všechny dřeviny odumíraly více nebo méně i dříve. Po celá staletí bylo dřevo jediným topidlem, ale protože byl nedostatek paliva, lidé uhynulé stromy včas odstraňovali, tak k přemnožení podkorních škůdců a chorob nedošlo a tím také ne k hromadnému hynutí stromů (to je celé tajemství). Dnes, když nic neděláme, tak postupně téměř všechny dřeviny odcházejí a škodliví činitelé se množí.

Ukazatelem sucha u smrku je obvykle ukázkově v porostu nejprve suchý vršek, protože kmen nemá dostatek vody a sílu dopravit ji nahoru (viz foto, 80. léta), v posledních letech jsem to neviděl nikde.

  

Doporučil bych článek vysokoškolského profesora Simanova v LESNICTVÍ: Toč se a vrč, můj kolovrátku, z 3.1.2019. Tam tlumočí některé názory „Módní vlny …….. „s kůrovcem se zdravý les vyrovná, a nezdravý les ať zhyne“, „kůrovec je architekt lesa“, „řízený rozpad smrčin prostřednictvím kůrovce“, „kůrovec zahubí nepůvodní smrky a autochtonním se vyhne“, „kůrovec Šumavě hodně pomohl“ či „šíření kůrovce se samovolně zastaví“. Doporučuji znovu si uvedený článek přečíst. Je napsán vysokoškolským profesorem, který má řadu vědeckých titulů a hluboké praktické znalosti, člověkem, který pochází z venkova a zná lesní prostředí daleko lépe než naprostá většina v televizi vystupujících „odborníků“. 

Průběh přetěžeb v letech 1981-2018. Oba grafy podle Simanova.

Vývoj množství kůrovcem napadeného a vytěženého dříví. Chybí rok 2018, kdy šlo o 26,000.000 m³. Odhad na rok 2019 je prý možná dvojnásobek !!!

 

Každý hajný již před více než 200 roky věděl, že kůrovci při přemnožení představují pro lesy obrovské nebezpečí, a to pro původní horské i uměle vysázené hospodářské lesy. Pravdivost doložili sami kůrovci na Šumavě i v celé oblasti současné kalamity. Kůrovci se dokázali přemnožit nejen v našich zeměpisných šířkách, ale i v Norsku, kde je mnohem chladněji a jsou tam vysoké srážky.

V poslední době se objevují zprávy o tom, že odumírají také borovice, protože není spodní voda a hloubkové kořeny borovic jsou na suchu. Je to další polopravda, protože odumírají borovice i v porostech s dostatkem spodní vody u vodních toků, nebo močálů. V posledních době (červenec 2019) televizí proběhla zpráva, že v lužních lesích v Polabí v okolí Brandýsa, stojí 111.000 borovic uhynulých suchem! To muselo asi vyschnout Labe a Jizera, protože zmíněné lesy rostou v písečných naplaveninách těchto řek. Má otázka zní, z jakého důvodu na dané lokalitě stojí 111.000 suchých borovic, proč nejsou zpracovány a proč se nedělají opatření dříve povinná proti kůrovcům? Zřejmě už neplatí zákon, podle kterého byla povinnost průběžně zpracovávat napadené stromy. Skutečnost je taková, že dříve u lesů platila oborová norma, která ukládala povinnost provádět obranná opatření proti borovým kůrovcům, zejména Myelophilus minor a piniperda. Nejen, že tato opatření se převážně neprovádějí nejméně 30 let, ale napadené borovice se neodklízejí a v lesích stojí někdy i řadu let, takže kůrovci se volně množí a přerojují se na další zdravé stromy. Důvod je zcela jasný, opět špatná práce. Těžba stromů v porostech je prý pracnější a dražší, borovice se špatně zpracovává!? Při dnešních možnostech by ale nemohl být problém zpracovat větve v pojízdných drtičích[M1] [M2] . Takže je nutné očekávat, že někdo přijde s myšlenkou, že pěstování borovice je špatné, mohou za to již 200 let naši předkové a bude nutné vysazovat jiné jižní dřeviny !!!!!

Není možné, že se na rozsáhlém odumírání borovice lesní kromě kůrovců podílejí také další činitelé (???), např. háďátko Bursaphelenchus xylophilus, které údajně působí obrovské škody na borovicích v Asii? Jeho výskyt se udává také v řadě zemí Evropy. Před 30 roky u nás masově odumírala borovice černá (viz níže foto), tehdy se 15 špičkových odborníků z celé ČSR na poradě v Nižboru nedohodlo co je příčinou.

Spojil jsem se nyní s Ing. Liškou z Lesní ochranné služby (VÚLHM, v.v.i.) a dotazoval se na problematiku odumírání borovic. Ochotně mi sdělil svůj názor a zaslal i nějaké články. Je aktivně činný v ochraně lesa, takže je samozřejmě v obraze více než já, proto bych se k problematice nechtěl dále vyjadřovat. Jsou zde nové poznatky a situace je ještě složitější, než jak ji vidím já. To ale neznamená, že to, co jsem napsal, neplatí.

                   Podle televizních upoutávek je zarážející, že momentální stav některým lidem vyhovuje a byli by snad rádi, kdyby se proti kůrovcům nezasahovalo a naše lesy uhynuly úplně. Z množství mrtvol stromů mají radost, podobně jako pyromani ze spálených lesů. Bohužel v televizních pořadech převážně vidíme „odborníky“, kteří mají i řadu titulů, ale ve skutečnosti mají o lesním hospodářství a ochraně lesa zcela nedostatečné, nebo jen mlhavé znalosti. Tito lidé dostávají před zkušenými lesníky vyloženě přednost. To, že se mnozí ve svých názorech na lesnickou problematiku a zejména na kůrovce, velmi jemně řečeno mýlili, samozřejmě dnes nikdo z nich nemůže přiznat.

Shrnutí. Krušné hory oficiálně zničily imise. Ze začátku tam skutečně silně byly, po instalaci odlučovačů byly částečně, ale nakonec životaschopné stromy sežrali kůrovci. Takže je to polopravda. ↔ Jizerské hory také oficiálně zničily imise. Smrky ale nejdříve ožral obaleč modřínový (Zeiraphera diniana) a následně je masově sežrali kůrovci.  Poškozené lesy pak byly vykáceny podle evidence jako zničené imisemi (vědecký pracovník, který tam zásahy proti obaleči modřínovému řídil dosud žije). To je úmyslná nepravda. ↔ Nutno dodat, že do Oborové normy na kůrovce tehdy přidalo ministerstvo odstaveček, že v lesích poškozených imisemi jsou „obvyklá opatření neúčinná“, takže kůrovci mohli sežrat co chtěli a za škody na lesích nikdo nenesl odpovědnost. ↔ V NP na Šumavě se nesmí zasahovat a kůrovci neškodí. Další úmyslná nepravda. ↔ ↔ Nejméně posledních 25 let stále prudce roste obrovská kůrovcová kalamita, příčinou prý je sucho, a to i v letech, kdy prší a jsou povodně. Nepravda by bylo slabé slovo. Jen za rok 2018 na tom někdo vydělal XX miliard Kč, převážně za dřevo vlastněné státem, na jehož tvorbě se podílelo mnoho generací. Ale nám to zřejmě nevadí, vždyť je to jen na úkor našich potomků! Ve všech případech se projevil neodborný přístup nebo úmysl. Když jedu po republice a vidím tisíce usychajících nebo suchých stromů, mám dojem, že vůbec nikdo za nic nezodpovídá. Mnoho porostů je vykáceno, kvalitní kulatina odvezena, ale všude zůstává neskutečné množství kůrovci napadeného, nebo již vylétnutého dřeva, nebo hromady větví z pokácených stromů. Tato zásoba dříví slouží k tomu, aby kůrovci se mohli namnožit a napadat další stromy. Někdy podle červené barvy je jasně vidět, že chemické ošetření je provedeno zcela formálně a nedostatečně a téměř vždy opožděně. Takovéto hospodaření systémem „ať po nás přijde třeba potopa“, by se v kulturním státě nemělo vyskytovat. Dnes je již jisté, že současná kalamita vstoupí do našich dějin. Vinu za její vznik shazuje každý větší či menší potentát na druhého. Jedno je ale jisté, že to, co se nyní v lesích děje, nemá téměř nic společného s tím, co by se mělo provádět. Kdyby se byla prováděla obranná opatření jako dříve, tak k této pohromě nemuselo dojít.

Se svým názorem na současnou kůrovcovou kalamitu u nás nejsem sám, ale podobný názor má většina odborníků, kteří mají o lesnictví alespoň základní představu. Názory nezasvěcených občanů se různí, až také po názor, že „za všechno můžou zelení“.

Podobné záporné a zmatené tendence už jsme zažili po roce 1948. Dějiny se opakují. Tehdy někteří „progresivní“ lidé tvrdili „po staru se nedá žít“, „poručíme větru, dešti“. Dnes jiní říkají „nemůžeme používat staré zkostnatělé metody“. Není to totéž?

 

Nakonec uvedu jeden citát: „.... přírodu máme jenom půjčenou, můžeme ji užívat, ale neměli bychom ji generacím, které přijdou po nás, předat zničenou a zplundrovanou“. NEMĚLI BYCHOM MÍSTO U NÁS NEPLATNÝCH POUČEK, FRÁZÍ, NAIVITY, VÝMYSLŮ A HRABIVOSTI ZAČÍT JEDNAT JINAK?

 

x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x

Několik slov k fotografiím (omlouvám se, některé jsou velmi špatné kvality)

Na prvních fotografiích je výborný člověk, znalec světového jména čeledi Cerambycidae a bývalý předseda ČSE JUDr. Leo Heyrovský. Na dalších jsou záběry z entomologických dnů. Sova pálená, které jsme zachránili život. Byla na jedno oko slepá a nedokázala na zemi ležící myš přesně zaměřit. Byl to člen rodiny, životu v bytě a styku s lidmi se velmi rychle přizpůsobila. Jedle na fotografii byla v té době asi největší v bývalé ČSR, dnes je prý mrtvá. Další ukázkou je trus housenek bekyně mnišky a mrtvá imaga na Brdech. Na dvou fotkách je masové odumírání borovice černé na Berounsku, které po delších jednáních vyřešili lesníci až motorovou pilou. Na několika dalších fotkách je vidět, že u nás může dojít k odumírání u všech dřevin, nejen smrku. Nakonec několik ukázek naprosto nezodpovědného přístupu k zastavení kůrovcové kalamity, nebo spíše ukázka jejího úmyslného šíření a lokálně konečný stav 2019.

     

                                                           JUDr. Leo Heyrovský (Foto Picka)

      

České Středohoří, vlevo Lekeš, vpravo Sláma                       Entomologické dny Čenkov 1960

     

Entomologické dny Zobor 1960                                           Vlevo stojí ent. Čermák, v pozadí  plk. Fára

       

           Entomolog Strejček                                                         V pozadí entomolog Tesař

                             

          Entomolog Heyrovský                                          Mohutné vrby u Dunaje, Kamenica n.Hr.

   

 Náš miláček, sova pálená nalezená v zimě v závěji u železničního přejezdu v Nymburce, zdánlivě mrtvá.

     

               Úžasně chytrý pták                                                                   Rozpětí 105 cm

 

     Cizinci se domnívali, že sova je vycpaná                Plch si postavil domeček v okénku vysokého posedu

   

                           Naši potomci mají dodnes zájem o přírodu, ale žádný není entomolog

 

   

Rozvodí: doleva Severní moře, vpravo Černé moře                   S manželkou, Djanet a Key

  

 

 

Velký obětní (??) kámen s plochou mísou. Podle některých názorů přírodního původu, podle

jiných umělě vytesaná. Netřesky nejsou původní, ale nalezené na kamenech asi 500 m daleko.

     

Vpravo přesné místo, kde byly chyceny v průběhu let všechny tři kusy Agapanthia bohemica (± jen několik m²).

Tehdy tam však nebyly afrikány (aksamitníky), ale řada jiných květin a zelenina. Byly tam však vždy slézy a

slunečnice. V blízkosti bylo mnoho jiných rostlin, např. kopřivy, lebeda, merlík, divizny, vrbovka, vlčinec, náprstník,

 kopretiny, chrastavce a mnoho dalších, a za plotem přes silnici úžasná louka od války nesekaná.

 

                                                                                     Na těchto květech byla také Pachyta quadrimaculata

  

Prasátka zničila nejdříve plot, potom zahradu     V roce 2006 bylo na zahradě nalezeno přes 400 hřibů

 

          Výborná myšilovka Polly (12 roků)                                     Pejsek Eliška z útulku (15 roků)

    

Umělá hnízda pro jiřičky (celkem 16 kusů)                Okáč voňavkový se utopil 23.7.2017 (v Čechách)

                 

   Na krmítku byly často desítky zejména tažných ptáků a mnoho dalších na okolních stromech

Velmi navštěvovaná místí pozoruhodnost – v průvodcích nazvaná „ďáblova prdel“ (už na Moravě)

 

Vpravo hlavní inženýr LZ Ulič Ing. Polyščuk             Škola v Trhových Svinech, mé bydliště za války

     

      V roce 1965 největší jedle v ČSR ve Stužici, výška 56 m, u stromu je ředitel LZ Ulič Láclav.

   

Malé soudečky jsou trus bekyně mnišky po přemnožení, vpravo uhynulá imaga po chemickém zásahu

   

                              Masové odumírání borovice černé na Berounsku 198x

     

                                    Masové odumírání jilmů v republice v 70. až 80. letech

   

                                                   Odumírání dubů a buků ve stejné době

  

                               Odumírající dubové porosty napadené tracheomykózou

 

  Postřik hynoucích dubových porostů napadených tracheomykózou přípravkem na bázi bóru

     

                                                     Odumírání topolů v alejích i v porostech

    

                                                      Přemnožení kůrovců na Šumavě

    

   Jižní Čechy. Kvalitní kulatina je odvezena, v lese zůstává chemicky neošetřené dříví s kůrovci (2018)

   

     Napadené dřevo ponechané na pasekách, aby se kůrovci mohli přerojit zpátky do lesa (2018)

    

           Neošetřené hromady klestu s kůrovci ponechané po jarní těžbě a dříví napadené kůrovci

 

   Tak vypadá úspěšné množení kůrovců v našich lesích, ponechání neošetřených větví (2018, 2019) a

   následné napadení porostů namnoženými kůrovci.

      

                                          Listopad 2019, ještě na jaře tady byl krásný les

 

 

Francie

V roce 1968 v době politického uvolnění, nás navštívili francouzský entomolog Berger a Leseigneur s rodinami. S oběma jsem si dlouho dopisoval. Byla to velmi vítaná a přátelská návštěva. Přijeli velkým Marcedesem, který měl najeto pouhých 3500 km. To, co následovalo, bylo zcela neuvěřitelné, následovala jedna pohroma a ostuda za druhou. Jeli jsme na výlet, já na motorce, manželka s nimi v autě. Na zámku na Hluboké průvodkyně, která údajně sloužila za Schwarzenbergů, vyprávěla, jaká to byla hrozná vykořisťovatelská rodina. „Když večeřeli, my jsme jim museli nosit jídlo až na stůl, bavili se každý den pozdě do noci a my jsme museli do 5 hodin do rána po nich vše uklízet“. Za chvíli „ráno jsme museli vstávat již ve 4 hodiny a připravovat jim jídlo, aby panstvo mělo, co chtělo“, atd. atd. Na dotaz, jak často tam byli, odpověděla, že byli většinou v Itálii a na Hlubokou přijeli třeba až za dva roky. Překladatelka bohužel přeložila vše. Byla to nepředstavitelná ostuda, něco, co vůbec nemohli pochopit. Pak následovaly potíže s jídlem v hotelové restauraci, potom přišla bouřka, zhasla světla a personál neměl svíčky na osvětlení stolů. Při cestě do Prahy za deště na staré silnici na přejezdu v Plané havarovali. Museli zaplatit vysokou pokutu a dopravu osob do Prahy. Já jsem s nimi nejel, ale přenocoval jsem u známých. Druhý den jsem našel Mercedes s rozbitým předkem a na silnici utrhané knoflíky od manželčiny blůzy. Pro mě okamžitý nervák, ale naštěstí vše dopadlo bez vážných zranění. Dovolal jsem se do Prahy a po delším čekání přijel Berger s odtahovou službou autem Praga V3S z Prahy. Ta měla při cestě zpět do Prahy za Táborem poruchu a musela přijet náhradní. Hodiny čekání a přeložení auta. Té náhradní, opět Praga V3S, za Miličínem „došla šťáva“. Naštěstí jsem měl motorku a tak jsem pro naftu dojel. Když řidič kladivem urážel zámek u nádrže, ptal se Berger, co se děje. Potom, co jsem mu řekl, že řidič nemá klíče od nádrže, pronesl památná slova „alles unmöglich“ (všechno nemožné). Já jsem francouzsky neuměl, tak jsme se domlouvali německy. Druhý den následovala neuvěřitelná anabáze po Praze. Rozbité auto dopravit do Francie mohl jedině Čechofracht. Vyřízení trvalo celý den. Museli zaplatit cestu a pojištění pouze ve francích. Zaplatili, ale už shledávali peníze po kapsách. České peníze už měli také pryč. Auto do Francie došlo, ale úplně vykradené, včetně palubní desky. Bylo u nás na cestu pojištěné, ale prý ne proti vykradení! Oprava poškozeného a vykradeného auta stála téměř stejně jako nové. Potom už byla nepříjemná jen jedna maličkost, když Berger zahodil v Praze papírek od karamelky na velkou hromadu odpadků na chodníku. Přiskočil příslušník VB a nařídil mu ten papírek sebrat se slovy, „ať si dělá bordel doma a ne tady“. Zřejmě nás sledoval. Tím skončily ostudné potíže. Bohužel již neměli žádné peníze (karty ještě nebyly) a vše jsme platili my a snažili se napravit pověst republiky. Obvolávali jsme tajně známé a zadlužili se na řadu měsíců. Náhodou se mi nabídl řidič se soukromou Tatrou 603 a ochotně a poměrně levně nás vozil po hradech, památkách i po entomologických výpravách po přírodě. Teprve dnes, po padesáti letech, mi došlo, že to možná ani nebyla soukromá Tatra 603, když v té době téměř nikdo auto neměl, natož T603. Pokud to byla sledovačka StB, tak dodatečně děkuji.

Dali jsme návštěvě k dispozici náš byt, vařila manželka, nebo se jedlo po restauracích. Velmi se zajímali, kde spíme my s dětmi. Říkali jsme, že máme v podkroví místnost. Berger nás jednoho rána překvapil a přišel se na nás podívat. Spali jsme všichni na něčem na zemi. Byl překvapen a říkal, že to by žádný Francouz neudělal, aby dal k dispozici svůj byt a žil improvizovaně jako my. V té době vzniklo mezi námi velmi dobré přátelství, které trvalo do dnešní doby.

Příští rok jsme dostali od nich pozvání do Francie. Jeli jsme s manželkou a s dcerami vlakem. Tam nás čekal šok. Pierre Berger nás dovezl do svého víkendového sídla ve Vallauris na Riviéře. Obytný dům byl nádherný, postavený ve svahu, spíše ve španělském slohu. Měl tam pracovnu s výhledem, jídelnu a celou řadu obytných místností s koupelnami. Pozemek měl přes 2 ha, byl tam tenisový kurt a velký bazén, v části byla nádherná okrasná a užitková zahrada, zbytek les a menší dům pro zahradníka. Nádherný výhled byl na nedaleké azurové moře (Côte d'Azur) a pláže. Něco podobného jsme si nepředstavovali ani ve snech.

V dalších dnech jsme podnikali řadu entomologických výprav, vše v departementech jihovýchodní Francie. Bylo to úžasné, nejen nádherná Francie s nádhernou přírodou, ale také nádherné entomologické zážitky. Vůbec se nedivím, že když tam kdysi sbíral Obenberger v Provence, tak byl nadšený. Pierre používal tehdy ještě tradiční metody, smýkačku a sklepávač. Měl jsem možnost mu ukázat své metody a domácí chovy brouků ze dřeva. Pierre si nechal postavit řadu kójí, kde po řadu let, v teplém jižním prostředí, pěstoval velmi úspěšně mnoho druhů tesaříků i krasců. Při této prvé cestě do Francie jsem byl vděčen za všechny druhy tesaříků, i obyčejné, protože nebyly od nás. Měl jsem jeden velký sen, najít tehdy velmi málo známého Pseudosphegestes cinerea, druh považovaný za nesmírně vzácný. Teprve poslední den, když už jsem se loučil s překrásnou francouzskou krajinou, se mi podařilo najít ve dřevě krásnou velkou samičku. Tím byla hned objasněna i bionomie. Samičku jsem živou přivezl do Prahy, do Entomologické společnosti. Kromě Heyrovského nikdo tento druh neznal a všichni ho viděli poprvé.

Tato naše prvá cesta do Francie byla velmi úspěšná. Bylo to zejména také tím, že se mnou byla i manželka, která brouky znala a uměla sbírat. Kromě toho obě dcery měly také smrtičku a tesaříky sbíraly.

Pierre do ČSR přijel později ještě několikrát. Vždy se musel hlásit na policii a nahlásit bydlení. Jednou v létě přijel spolu se syny. Při odjezdu si zde zapomněli tři saka a požádali o jejich zaslání. V normálním režimu žádný problém. Zabalili jsme je a donesli na celnici (tehdy před odesláním celnice byla nutná). Tam nám bylo sděleno, že obnošená saka není možné poslat, můžeme do ciziny poslat jedině nová saka s dokladem o koupi. Stalo se to, co se muselo stát, Francouzi to nemohli pochopit a mysleli si, že jsme si ta saka nechali a nechtěli vrátit!

Když jsme chtěli jet společně na Slovensko do Tater a na Vihorlat, bylo nám řečeno, že jako cizinec musí předem nahlásit trasu, každý den se hlásit na policii a přenocovat pouze v hotelech, ne v soukromí. Vyřešili jsme to tak, že jel s námi s manželkou autem, na veřejnosti nemluvil, jen u známých, u kterých jsme přenocovali. Počasí nám přálo a lovy byly výborné, tak byl spokojen. Našli jsme více druhů, které ve Francii nejsou, nebo jsou řídké.

Později jsme podnikli do Francie ještě několik cest. To už jsme jezdili vlastním autem. To pro nás bylo velmi výhodné, nebyli jsme na nic vázáni, v autě jsme měli nejen všechny potřebné věci, ale také kuchyni a podle potřeby i nocleh, jinak jsme měli stan. Dostali jsme se až do Pyrenejí. Tam mě udivila stáda ovcí v národním parku a miliony květin, které ovce nežraly. Něco podobného, jako to bývalo dříve na našich horách, kde bývaly celé plochy sasanek, hořců a jiných květin, které pasoucí se domácí zvířata nežrala. V Pyrenejích jsme našli mnoho imag tesaříka Tragosoma depsarium a všech dalších stadií vývoje. Byl to nezapomenutelný zážitek, něco, co jsem si vůbec nedokázal představit. Francouzská příroda byla vůbec úžasná a na hmyzí druhy velmi bohatá. Podařilo se nám tam najít i několik do té doby ve Francii velmi vzácných druhů, např. Necydalis maior, Ropalopus ungaricus, Saperda perforata. Také jeden kus Vadonia sp., který jsem dodnes nedokázal zařadit. Později také nedávno zjištěný Leiopus femoratus. Všechny cesty proběhly celkem bez komplikací.

S Pierrem Bergerem jsme se skamarádili, byl to výborný parťák do terénu. Navzájem jsme si sdělovali a doplňovali poznatky a sbírky. Vyměňovali jsme si mnoho druhů i nachytaných nepreparovaných dublet, takže jsem měl velké série více druhů z Francie. Litoval jsem, že jsem kamaráda podobných vlastností a zájmů neměl u nás. Bohužel zemřel v dubnu 2018, těžko se s tím srovnávám, stále ho vidím na našich společných cestách.

 

                                                                        Víkendový dům p. Bergera ve Vallauris

 

        Rodina P. Bergera a má ve Vallauris                                                          Má manželka a dcery před lékárnou P. Bergera

     

            Pierre Berger v terénu                                   Pro jih Francie typický keř – mimosa                         Kaňon Du Verdon

 

   

                      Aiguines – výborná lokalita                                                 Velmi typický místní druh – Stictoleptura cordigera

  

                                                                                     Pyreneje a typická květena

    

  

                             Kmen ve kterém byla  vývojová stadia Tragosoma depsarium

 

  Živá larva a druhá napadená houbou (Beauveria ?)  

 

Řecko

V 50.a 60. letech, kdy jsme nemohli jet nikam do západní ciziny, jsem byl ve styku s rakouskými entomology, zvláště s Demeltem a Schurmannem. Byla to doba, kdy velká část druhů patřila mezi vzácné. Bylo to zejména tím, že bionomie řady druhů byla málo známá, a tím, že nynější metody, např. domácí chov z dovezeného dřeva, byly ještě v plenkách. Rakouští entomologové mohli jezdit do ciziny (ušetřit) zcela bez potíží, obvykle to bylo Řecko, Turecko a Kanárské ostrovy. Měli na výměnu hodně materiálu z ciziny, ale na druhé straně měli málo tehdy vzácných středoevropských druhů tesaříků, to bylo výhodné. Pro mě názvy lokalit jako Kalavryta, Chelmos, Taygetos zněly úplně exoticky. V roce 1981 se nám s manželkou podařilo vyjet na formální pozvání. Byla to prvá cesta, a kromě názvu několika lokalit jsme neznali nic. Hodně času jsme ztratili tím, že jsme hledali lokality. Jeli jsme autem, to sloužilo jako kuchyně, jídelna i hotel, jeli jsme přes Maďarsko a Jugoslávii.

Sbírat jsme začali až v Makedonii. Hned od počátku jsme byli úspěšní, nové Vadonia, veliké Agapanthia kirbyi, Purpuricenus, Ropalopus, nějaké Dordcadiony atd. Na pastvinách byly malé zmije. Když jsem jednu chytil, seběhlo se mnoho dětí, které si ji se zájmem prohlížely. Potom, co jsem ji pustil, přišel místní obyvatel a jeden chlapec mu řekl, že jsem ji chytil živou do ruky, ale on mu dal hroznou facku, aby nelhal, že to není možné. Při sbírání jsme měli malé vzrušení, přijela Zastava, vyskočili čtyři civilisté s pistolemi v rukou a utíkali dolů k řece (někoho asi honili). Považovali jsme za vhodné opustit ihned lokalitu, šli jsme kolem jejich auta s otevřenými dveřmi a tam na zadním sedadle ležely 4 nabité samopaly se zásobníky! Spali jsme v kempu v Doiranu, v noci i ve dne nás zvukově obveselovaly tisíce rosniček, které byly všude. Byla to nádhera, něco takového jsme si nedovedli vůbec představit. Druhý den, prý na něčí udání, přijel policista nás prověřit jako podezřelé osoby. Prvně nás nechal, ale pak se vrátil, protože dostal příkaz k zadržení a museli jsme s ním do Gevgelie. Bylo nám sděleno, že v Makedonii se nesmí bez povolení nic sbírat. Po třech hodinách chtěl velitel vidět, co jsme sesbírali. Ukázal jsem mu smrtičku s několika malými brouky, on prohlásil „á mrávky“ a propustil nás s tím, že musíme okamžitě opustit Jugoslavii.

To jsme provedli a dostali se do řeckého entomologického ráje. Našli jsme další nové Vadonie ve velkém počtu a řadu dalších tesaříků. Pokračovali jsme na jih a lovecké štěstí nás neopouštělo. Cestou jsme navštívili mnoho lokalit, někde s menším, někde s větším úspěchem. Vše je uvedeno v naší společné publikaci. Přitahoval nás Olymp a Parnas. Než jsme šli na Olymp, Řekové nám doporučovali jít brzo ráno, kdy je bez mraků. Později se prý zahalí do mraků a mohou tam být i bouřky. Při cestě na Olymp jsme při sbírání Phytoecia nigripes objevili asi 150 cm vysoko na větvích nějakého keře zmiji dlouhou cca 1 metr. Po vyfocení jsem ji chtěl chytit do síťky, ale začala okamžitě útočit proti mně, jela rychle po větvích a byl jsem rád, když jsem se z křovin dostal ven. Bylo to překvapení, protože všechny četné zmije, které jsme v Řecku našli, byly velmi pomalé a neútočné. Na další cestě jsme navštívili Maraton a Delphi, tehdy byly nádherné, cestičky přírodní, málo lidí. Prohlédli jsme si Athény, věnovali jsme jim hodně času, ale bylo to dobře. Potom jsme pokračovali na Peloponés, navštívili jsme Kalavrytu, známou svým osudem podobným Lidicům a entomologickou lokalitou Demelta a Schurmanna. V Kerpini jsme zažili tropické vedro jako na Sahaře, všechen hmyz byl zalezlý, teploměr v autě přestal fungovat. Bylo štěstí, že tekla voda z přírodních zdrojů. Jeli jsme dále na jih, navštívili jsme Spartu a pokračovali na Gythion. Ráno bylo mnoho tesaříků, např. Stenopterus atricornis, ale po obědě vůbec nic. V Gythionu jsme se nalodili na loď, přespali na palubě a dorazili do Chanye.

Na Krétě jsme velmi brzo poznali nádherné prostředí Kréty a navštívili některá údolí směřující k moři. Sice z původní přírody se zachovaly jen zbytečky, ale nedošlo k velkoplošnému hospodaření jako u nás. Závadou je, stejně jako v mnoha jiných zemích mediteránu, pastva ovcí a koz. Sežerou vše zelené, takže to vypadá, že půda je zničená. Stačilo ale oplocení, jako např. v Omalosu a dějí se zázraky. Za plotem je hustá vysoká tráva a mnoho květin. Místy je možné vidět mohutné duby, zbytky původních porostů. Entomologicky to pro nás bylo něco zcela nového a velmi přitažlivého. V den mých narozenin jsem našel tři nové druhy, ten nejkrásnější jsem věnoval manželce - Isotomus jarmilae. Měl jsem štěstí, nemohl jsem mít lepší, chytřejší a pracovitější ženu. Veškeré strádání a nepohodlí sdílela se mnou, nocování venku někdy nebylo příjemné. Museli jsme šetřit, měli jsme málo peněz, a tak se jídlo muselo improvizovat, jak se dalo. Řekové byli velmi přátelští a za nepatrný peníz bylo možné si tehdy koupit ovoce i zeleninu. Na stromech sice bylo nehlídaného ovoce nadbytek, ale dávali jsme přednost dohodě a koupi, často nám je sami natrhali a věnovali. Jednou jsme se tam setkali s rakouským entomologem Schurmannem a jeho družkou. Chtěl ukázat nějaké lokality, zejména s Pseudosphegestes bergeri. Samozřejmě jsem mu vše ukázal a byli jsme oba rádi, když si tento druh v přírodě osobně chytil. Když jsme se náhodou sešli na lodi při zpáteční cestě, ukázal mi neznámé Purpuriceny a nabídl mi je k popisu, což jsem rád přijal. V roce 1990 jsem měnil zaměstnání a musel jsem vyčerpat dovolenou v březnu. Zvolil jsem cestu do Řecka s jedním botanikem. Na Krétě jsme nacházeli haldy pomerančů vysypaných ze sklápěcích aut a na nich kozy. Bez problémů bylo možné vybrat i nepoškozené pomeranče vynikající kvality, při týdenním pobytu to pro nás byla hlavní strava. Kréta v březnu byla zcela jiná než v létě. Spousty nádherných květů. Velmi hojná byla Agapanthia cretica. Při zpáteční cestě jsme prožili hrozný nervák. Vjeli jsme v Iráklio s autem na loď a můj kolega se podíval na hodinky a říkal máme dvě hodiny času, půjdeme ještě do města. Nechtěl jsem, ale sdělil mi, že tam nemá smysl tvrdnout, a tak mě přemluvil. Když jsme se vraceli, slyšeli jsme zvuk lodní sirény a pak jsme spatřili, jak naše loď odráží od břehu. Ve mně se sevřely vnitřnosti, až jsem dostal úplnou křeč. Kolega dostal druhý chytrý nápad, když vyhrkl „já ji doplavu“. Na lodi jsme měli nejen auto, ale také všechny věci, on i doklady a peníze. Stáli jsme k večeru v březnu na břehu moře jen v košili a kalhotách. Vše zavinil hodinový rozdíl na Krétě. Samozřejmě jsem kolegu nepochválil, ale byla to také má vina, že jsem se nechal umluvit. Věděli jsme, že loď jede okružní cestu přes některé řecké ostrovy do Pirea, odtud do Itálie, Francie a někam dále. Představoval jsem si, jak auto někde vyloží, nebo budu platit dlouhodobý převoz. V cestovní kanceláři nám řekli, že za dvě hodiny jede další loď do Pirea. Naštěstí jsem měl ještě peníze na lístky na palubu. V Pireu jsme vystoupili a snažili se zjistit, jak je to s naší původní lodí, ale najednou jsme ji uviděli, jak přijíždí do přístavu, měla zdržení, jak přistávala na ostrovech. Hned jsem vběhl na loď a doběhl do auta, takže ani neblokovalo výjezdy dalším. To byla úleva, bylo to úžasné štěstí a celonoční hrůza z nás opadla.

Kréta je má nejzamilovanější oblast z Řecka. Našli jsme tam řadu zajímavých lokalit s mnoha druhy tesaříků. Také více nových druhů nebo poddruhů. Něco jsem popsal, o něčem jsem byl cizinci přesvědčován, že to k popisu není, ale pak to rychle popsali, něco jsem sám nabídl k popisu. To ale není důležité, důležitá byla radost z nečekaných nálezů a zážitek z nádherné přírody. Zjistili jsme bionomii tehdy téměř legendárního tesaříka Pedostrangalia ariadne a chytili několik kusů, našli nové taxony Isotomus, Pseusphgestes, Parmena, Trichoferus, Agapanthia, Prinobius atd. Po mém popisu Stictoleptura martini byl tento druh přejmenován na slámai. Věděl jsem, že jméno martini bylo použito, ale jen pro barevnou odchylku, ale před ní bylo napsáno v. a ne a., takže prý to bylo platné jako varieta. Podle mě zůstává nevyřešen druh Agapanthia probsti. Probst ho našel v horách, byly to jen malé kusy, tamtéž jsem stejné našel také já. Později mnohem níže jsem našel také na Asphodeline téměř dvojnásobné kusy, ale prý je to totéž, našla je také řada dalších entomologů. Záhadou zůstal jeden kus velké, zřejmě nové Agapanthie od Herekleionu. Myslím, že pozornost by zasluhoval také místní Cerambyx carinatus, nepřipadá mi stejný. Když jsem popsal Prionus batelkai (a tangerianus), byly prý připomínky, že jsem popsal něco z prestižní skupiny Prionidae. Byla to zřejmě drzost vměšovat se někomu do rajonu. Sama to stáhnul jako synonymum, rozhodně tomu tak není, ale o tom předpokládám rozhodnou další nezúčastněné generace. Ve střední Krétě jsme našli lokalitu s masovým výskytem Purpuricenus desfontainei, na kvetoucích diviznách jich sedělo někdy i několik desítek kusů, z dálky to bylo jako pole červených štětek. Našli jsme také více kusů Stictoleptura picticornis. Hodně času jsme věnovali kdysi uváděnému Dorcadion creticus, ale po těchto tesařících jsme nenašli ani stopu (nyní už není ani uváděn). 

Ale zpět ještě na řeckou pevninu. Po našich úspěšných cestách 1981 a 1984 jsme se s manželkou dohodli, že tam zajedeme znovu. Nevěděli jsme, že naše úspěchy se staly předmětem závisti některých našich entomologů. Pracně jsme si vyjednali v práci dovolenou a další neplacené volno, dostali pozvání od dcery s tím, že vše zaplatí, podali si žádost na policii a dostali výjezdní doložky. Svou důležitostí a načasováním to měla být mimořádná cesta, říkal jsem „to bude naše životní cesta“. O cestě jsem se zmínil pouze J. P., mému dlouholetému kamarádovi od mládí. Ten neváhal a jako agent StB (to jsem tehdy netušil) požádal StB, aby nám byly odebrány pasy s tím, že chceme emigrovat (věděl dobře, že ne). Prý to schválili také členové Entomologické společnosti (to píšu na základě písemných záznamů StB). Byla to zákeřná entomologická rána do vazu nejen od tohoto kamaráda. Samozřejmě to mělo také kádrový i finanční dopad v práci (nejen tam) na řadu let.

Později jsme navštívili Řecko ještě několikrát, ale přibyla léta, zdravotní potíže a ztráta elánu po minulých vynervovaných letech. Nikdy jsem neměl zálibu v Dorcadionech, odmítal jsem i nabídky na výměnu. Odmítl jsem kdysi dokonce i Dorcadion buresi z Řecka od jednoho našeho mladého entomologa, to byla ovšem životní chyba a dnes bych se mu rád omluvil. Jednou jsme s manželkou jeli koncem dubna na tři týdny a zažili jsme hrozně deštivé počasí. Když neustávalo pršet, vzal jsem si gumovky a plášť do deště a šel něco hledat. Stalo se nečekané, Dorcadioni v dešti vylézali z podmáčené půdy a my jsme našli přes 1300 kusů Dorcadionů. Za ta léta jsme našli zřejmě jeden nový druh (5 ks). Rakouský entomolog Steiner slíbil, že ho popíše, ale bohužel zemřel. Zaslal jsem fotky jiným entomologům do ciziny, ti slíbili totéž, ale zásilka s brouky se prý ztratila! Další kusy už jsem na stejném místě nenašel. Nejblíže je asi k Dorcadion albanicum. Při našich prvých dvou cestách do Řecka jsme našli celkem 215 druhů tesaříků (publikace), což byl počet oceňovaný i v zahraničí. Dnes je to již něco zcela jiného, jezdí se na známé lokality, používají se různé pasti atd. Při naší prvé cestě jsme sbírali také čeledě, o které jsme byli požádáni. Když jsme od jedné neatraktivní čeledi našli na požádání několik set kusů a dostalo se nám jen poděkování, ne slíbených tesaříků, už jsme příště dávali broukům svobodu a brali jen určité druhy. Když mě kolega Bílý požádal, abych se podíval po Dicerca herbsti, věnoval jsem jim hodně času. Měli jsme štěstí, chytli jsme asi 27 kusů. Dva jsem mu věnoval a většinu mi někdo později ukradl s krabicí s dalšími krasci ze Syrie a Alžíru. Jinak jsme nějaké zázraky z jiných čeledí asi moc nenašli. Podle vyjádření Oty Brodského výborný prý byl Opilo, kterého neměl a jehož jméno si nepamatuji. Velký zájem byl ale o nádherně barevné velké Carabus (prý adonis), krásně sytě modrou Potosia aeruginosa a další Cetonie. Naposled jsem byl v Řecku v roce 2011. Chytal jsem brouky na prudkém svahu, upadl jsem a zajel hlavou dolů po svahu do ostnatého křoví. Dalo mi hroznou práci z toho vycouvat nahoru a pak se zbavit trnů. Potom jsem měl snahu chytat Akimerus schaefferi ariannae. Chytil jsem jich sice 22 kusů, ale mnoho z nich bylo rychlejších než já, a tak jsem si říkal „co tu vlastně dělám“? Při zpáteční cestě jsem se stavil asi na hodinu na Zbraslavi (Praha). Mezitím mi ve dne na ulici někdo vykradl všechny tašky z auta. Zbyl jen drahý fotoaparát Nikon, který ležel původně pod taškami (!) a vypadlá sklenička s Akimery (!), vše ostatní bylo pryč. Příští rok na jaře na burze jsem náhodou byl přitom, když někdo předával krabičku s larvami Petrovi Šváchovi. Byla to má krabička na larvy, kterou někdo našel vyhozenou, předal ji dál, až se po měsících ošetřování dostala opět do mých rukou, takže jsem se se dočkal vylíhnutí několika Rhaesus serricollis. Bohužel bylo pryč všechno mé entomologické vybavení, sběry i osobní potřeby. Auto i věci jsem měl pojištěné, ale pojišťovna mi sdělila, že jsem měl pojištění jen pro Evropu a ne pro Česko! Já jsem netušil, že Česko není v Evropě a je asi někde v Africe nebo Asii, to bych se byl pojistil jinak. Tím smutně skončily mé zahraniční cesty.

Vzpomínám na Řecko stále, ale hlavně na prvou cestu, kdy jsme jezdili po prašných silnicích, nebyla dálnice, byly levné ceny, na venkově byli úžasní a milí lidé a my jsme se snažili objevit nové lokality.

Na něco nevzpomínám rád. Při druhé cestě jsme si kupovali v Athénách lodní lístky na Krétu, v kanceláři byl velmi sympatický mladík. Když jsme se vrátili do Prahy, tak ve zprávách hlásili, že do této kanceláře vnikli dva mladíci, úředníka zastřelili a odjeli na motorce. Když tam vběhla řada lidí, vybuchla bomba. Při posledních cestách mi vadily spálené lesy, mnohé jsem zažil ještě krásně zelené. Nyní se říká, možná úmyslně založené požáry, dříve říkali, že tam jezdí na motorkách mladíci a házejí do lesů molotovovy koktejly.

 

          Severní Makedonie - nádherný upovídaný oslík                                  Tamtéž - zmije růžkatá – Vipera amodytes

    

Prvý obrázek - Olympos – snad také zmije růžkatá, ale útočná a  dlouhá cca 1 metr                       Jiná zmije růžkatá - Řecko

  

                                                             Lokalita Vadonia mahri a Vadonia unipunctata makedonica

   

                       Dorcadion aethiops majoripenne                                                               Silniční krab u Kalavryty

 

 

 

  

                 Kalavryta – měla osud podobný Lidicům                                                  Hřbitov

 

             Rakouský entomolog MUDr. Schurman s manželkou na mé lokalitě Asemum tenuicorne (Taygetos) a na Krétě

  

      Kréta- Acanthus spinosus s Agapanthia cynarae michaeli

 

                                                    Platanus s požerky Prinobius myardi

 

Tunis

V roce 1982 mě sdělil entomolog Picka, že Čedok nabízí pobytový zájezd do Tunisu na 14 dnů. Říkal, že zájem má také Aldo Olexa, tak jsme se s manželkou také přihlásili. Byl to snad prvý povolený zájezd do Tunisu. Letadlo letělo nejdříve do Tripolisu v Libyi a potom do Tunisu. V letadle jsem seděl přes uličku s Aldou. Byl také vynikajícím herpetologem, takže jsem využil situace a přeptal se na jedovaté hady. Aldo se mě nejdříve zeptal jaké mám boty, pak mně vysvětlil, který ze saharských hadů kam kouše. Na závěr mi řekl: „vůbec se tím nezabývej, žádné sérum nemáme, takže když tě některý had uštkne, tak to máš stejně spočítaný“. Z letiště v Tunisu jsme jeli autobusem do hotelu v Monastiru. V té době jediný dostavěný hotel na pobřeží byl krásný, hosté byli vesměs Němci. Prvý den po příjezdu jsme byli na pláži, další dny jsme podnikali výpravy do okolí. Okolí na kilometry byla jen začínající poušť a zanedbané olivové zahrady a skládky. Entomologicky beznadějně hrozné. Náhodou jsme ve městě viděli kancelář pronajímající auta, zašli jsme tam a domluvili pronájem nejlevnějšího auta Fiat Panda. Majitel se ptal, kam chceme jet. Když jsme mu popsali cestu, chytal se za hlavu a vůbec nedoporučoval. Když zjistil, že manželka by jela také, tak to naprosto odmítl, že pro ženu je to velmi nebezpečné.  Do té doby totiž v Tunisu docházelo k řadě tragických násilností na cizincích.

Malinké auto mělo místo zadních sedadel jen závěsnou příčnou tyč potaženou látkou. Řidičský průkaz jsem měl jenom já, tak jsem seděl vpředu s manželkou. Oba spolujezdci žádné pohodlí nemohli mít. Naložili jsme lahve, co jsme sehnali, s pitnou vodou a v hotelu nám dali na cestu nějakou pevnou stravu. Vyrazili jsme směr Kairouan a potom do hor Atlasu. Po cestě začala být příroda zajímavější, občasná políčka a cypřišové lesíky. U jedné osady ležela u silnice mrtvá kráva. Aldo nesměle podotkl, zda by se na ni nemohl podívat. Zajel jsem na návětrnou stranu a Aldo se pustil do práce. Kráva byla vlivem saharského sluníčka a vedra nafouklá a nepředstavitelně smrděla. Nemůžu napsat páchla, to by nic nevystihovalo. Za chvilku jsme byli v obležení spousty dětí a potom i dospělých. Aldo krávu převrátil a vyvalil se nepopsatelný odér. Chytal pod ní brouky, kterými se to jen hemžilo. Vesničané se zájmem v semknutém šiku přihlíželi Aldovi přes rameno. Najednou se jednomu udělalo špatně, nemohl z toho houfu uniknout, ale naštěstí obsah svého žaludku odložil mimo Aldu. Alda to pak komentoval „to je hrozný, dneska ti domorodci už vůbec nic nevydrží“. Cestou jsme se setkali s rojem sarančat. Byl velký jen několik set metrů, ale na silnici byla souvislá vrstva lezoucích imag, po rozjetí kluzká jako náledí.

Jeli jsme místy polopouští, zvlněnou i kopcovitou krajinou na El Fahs a Téboursouk. Potom přes kopečky na Béja a k moři na Tabarku. Když jsme dorazili v podstatě do východní části afrického Atlasu, bylo to místy jako v přírodním ráji, zdůrazňuji místy. Zeleň, nádherné lesy, obrovské korkové duby a úžasný podrost. Pro mě tesaříkáře přírodní ráj. Agapanthie, Stictoleptura oblongomaculata atd. Nejlepší nález byla Grammoptera auricollis samai. Chtěl jsem ji popsat jako zvláštní druh, ale Sama byl proti. Podle něho to byla subspecie. Podle mého názoru je to endemický, odlišný samostatný druh, stejně jako ostatní uváděné subspecie. Nevadí, časem rozhodnou jiní. Chtěl jsem se zde zdržet nějaký den, ale Picka byl proti, „musíme na Saharu, tam teprve uvidíš nádherné lokality“. Byla to obrovská chyba, v chvatu honem pryč. Jeli jsme na Maktar a dolů na Tozeur. Tam jsme na žádost Aldy navštívili zoologickou zahradu, byl to úžasný zážitek. Mně dávali na hlavu velikého papouška. Alda exceloval, když nám předváděli „smrtelně jedovaté hady“, tak ukazoval, který je který. Kobra byla v malé volně přístupné bedýnce a když průvodce odklopil víko, tak se zvedla asi 40 cm nad okraj. Pro nás s manželkou byl největší zážitek berberský lev. Byl v zamřížované kleci, bylo by možné ho i pohladit, chatrné dveře se otvíraly ven a byly zajištěné petlicí, do které byl zastrčený krátký slabý kolík z nějaké ulomené větvičky. Kdyby v tom vedru lev nespal a jen mávnul packou, tak byl na svobodě. Pokračovali jsme na Neftu, kde je velká datlová oáza. Zajeli jsme do ní a chtěli přespat, což se nějakému Arabovi nelíbilo. Oáza byla nádherná, tesaříci žádní, ale se soumrakem se vynořilo obrovské množství moskytů. S manželkou jsme spali v sedě v autě, okna zavřená, vedro hrozné. Oázou protékaly potůčky vody k zavlažování. Ženy v ní praly prádlo, děti se v ní koupaly i pily, ženy to braly také na vaření. Odtud jsme jeli přes solné jezero Chott el Djerid po sypané cestě. Tehdy tam ještě z obou stran byla voda s krystalující solí, nebo nespolehlivá krusta. Pokud se nemýlím, tak Hanzelka a Zikmund píší o velké karavaně velbloudů, která se tu utopila, když ta krusta pod nimi povolila. Dojeli jsme do oázy Douz, kde jsem pracně uplatil penězi a cigaretami Araba, že mi dovolil uříznout suchou větev z granátového jablka. Nakonec se ukázalo, že mu to vůbec nepatřilo. Odtud jsme pokračovali na Gabés a do Monastiru.

Já jsem viděl Saharu poprvé. Je nádherná, má svůj půvab. Místy nahání strach, jak se rozšiřuje, zvláště když v pustině najdete zbytky opuštěných zahrad, nebo mrtvých pařízků po bývalých vinicích, nebo pískem téměř zasypané datlové palmy. Na jednom místě jsem našel silnou vrstvu pazourkových úlomků. Některé si ode mě vybral Picka. Potom v Praze mi řekl, že to byly hroty k šípům a že je prodal do Náprstkova muzea! Auto Panda jelo výborně, jen jednou pneumatika nevydržela, ale velmi ochotně ji opravila skupina mladých kluků. Na silnicích bych čekal v tom vedru tekoucí asfalt, to se ale nikde nestalo.

To, co nám vadilo, byly děti. Kde jsme zastavili, za chvilku se odněkud vyrojily a chtěly bakšiš. Potom, co zjistily, že sbíráme nějaký hmyz, nosily nám sarančata, pavouky i čerstvě narozené ptáčky. My jsme je nechtěli, a tak je zaházely. Když jsme se napili, chtěly také vodu, to jsme nemohli odmítnout, ale když jsme viděli boláky kolem úst, byli jsme bez vody. Problém za jízdy byl v tom, že malé děti v osadách přebíhaly těsně před autem jako slepice, až z toho šel strach. Co pro nás bylo velkým překvapením, byli policisté. Byli vždy perfektně a čistě oblečeni s kravatou. Velmi slušní a ochotní, uměli samozřejmě arabsky, ale všichni také francouzsky a většinou znali ještě jeden další jazyk, němčinu nebo angličtinu. Vyloženě příslušníci kulturní špičky národa. Nenápadná místa k přenocování jsme navštěvovali vždy až pozdě večer. Jednou jsme spali daleko na poušti. Ráno jsme se probudili a hlídali nás dva policisté, zřejmě o nás měli obavy. Chtěl jsem je vyfotit, ale to odmítli. Nakonec se nechali přemluvit, upravili si kravaty a oděv. Dali jsme jim dvoje Sparty, ty si po zdráhání vzali. Když jsme odjížděli, přijelo pro ně auto, aby je odvezlo.

Za celou cestu jsme neměli žádné problémy, slibované nebezpečí nás minulo. Ale když jsme přijeli do hotelu, tak jsme se dozvěděli, že jeden účastník zájezdu se nevrátil do hotelu a ráno ho našli za městem mrtvého. Příčinu jsme se nedozvěděli.

Co na závěr. Prvá cesta do země s pouští byla výborná, i když úlovků tesaříků nebylo moc, Aldo Olexa byl spokojen a potemníků pro Picku bylo všude dost. Náhodou jsem našel pro Aldu nějakého vzácného Histerida a pro Picku velkého Tenebrionida, prý to byl největší Blaps.

 

            

                   S Aldou Olexou u Fiatu Panda                                                                   Nad mrtvou krávou v rozkladu    

 

                      Všude byly děti                                                                            Děti také dobře a ochotně opravily pneumatiku

    

                        Stáda velbloudů v počtu několika set kusů se pečlivě starají o to, aby na Sahaře nic nevyrostlo

 

                                   Zoo v Tozéru                                                        Sympatický průvodce předvádá štíra, vlevo je bedýnka s kobrou

 

                  Lev berberský, každý si ho může pohladit

   

               Po nočním hlídání policie zvědavě přihlížela                         Aldo byl zvědav zda tam bude kobra, nebo nějaký Histerid

      

               Krusta na solném jezeře Chott el Djerid                                              Datlové palmy u oázy Douz

  

        Likvidátor eukalyptů Phoracantha semipunctata                                                 Krásný malý chameleonek

 

        Místní keramika a saharské růže (krystaly sádrovce)                          Carthago delenda est – Karthago musí být zničeno

 

Alžír

Zájezd do Alžíru organizovala Jana Hodková z ochrany přírody. Dostali jsme také nabídku na třítýdenní cestu a po kratším váhání jsme ji přijali. Účastníkem byl opět výborný kamarád Aldo Olexa. Společnost byla různorodá, zaměřená na herpetologii, entomologii a na poznávací turistiku. V podstatě to byl snad výměnný zájezd organizovaný jako Socialistický svaz mládeže. Není mi známo, že by některý z účastníků členem tehdejšího SSM vůbec byl, ale hlavně, že se cesta uskutečnila. Letadlem do města Alžír a odtud alžírským autobusem dále. Průvodcem byl Alžířan, který studoval v Bratislavě, takže domluva byla snadná. Řidičem byl mladý negramotný Alžířan. U každé křižovatky zastavil a průvodce musel jít přečíst ukazatele a ukázat směr. Noclehy jsme měli vždy v nějakém hotelu, v Tassili pod stanem.

Před cestou jsme se museli nechat naočkovat, už nevím proti čemu, ale bylo to dost složité. Bylo to ale dobře, protože s hygienou to nebylo nejlepší. Zcestovalé ženy doporučovaly nejíst zeleninu, saláty atd., protože je to prané jen ve vodě nejasného původu. V restauraci se divili, když odnášeli netknutá jídla. Mně toho nádherného zeleninového jídla bylo líto, a tak jsem již druhý den jedl vše. Postupně se přidávali další. Všichni jsme měli nějaký tvrdší alkohol, a tak jsme si ráno a před spaním dávali hygienické štamprlátko. Vyplatilo se. Zajímavé bylo, že ti, co se chovali hygienicky nejméně opatrně, na tom byli nejlépe. Všichni samozřejmě dostali průjem, já jsem ho měl snad jen dva dny, někteří déle, jedna účastnice 18 dnů. Problémem byly dálkové přesuny a častá nemožnost si přeprat prádlo. Při přejezdech se pochopitelně dělaly zastávky, dámy vpravo, páni vlevo. Někdy to bylo dost groteskní, protože byly časté naprosté roviny, dlouhé možná až přes 100 km a největší kopeček vhodný k úkrytu byl 8 cm vysoký oblázek. Po příjezdu domů jen u jedné účastnice zjistili nějakou špatnou žloutenku a museli jsme potom všichni chodit na prohlídky. Zajímavé bylo, že ta byla nejvíce opatrná a nosila i rukavice.

Naše cestování začalo ve městě Alžíru. Jídlo bylo v restauraci v oddělené místnosti. To ale bylo časté, v restauracích všech hotelů jsme byli sami, nebo jsme museli čekat venku na schodech až místní odejdou. Noclehy byly většinou dobré, pro náročné byli na závadu spolunocležníci. Byl to různý hmyz, mouchy a zejména švábi a rusi. V jedné oáze jsem šel v noci na toaletu a při pohledu na zubní kartáček se mi zvedl žaludek, protože byl obalený tímto hmyzem. Vypadal jako hrozen, bylo na něm nejméně 15 kusů obou druhů, zřejmě šli za vlhkem. Ráno jedna černoška uklízela, opatrně nabírala šváby na lopatku a vynášela živé ven, ale oni okamžitě běželi zpátky. Islám prý nedovoluje zabíjet živé tvory. Příjemné bylo vidět gekony (miniaturní ještěry), kteří pobíhali po zdích a lovili hmyz.

V době, když jsme tam byli, byl ramadan. My jsme dostávali normálně jíst, ale domorodci mohli jen ráno a po soumraku. Náš řidič hladovku dodržoval a bylo vidět, že byl silně nervózní. Večer se přejedl, až mu bylo špatně, ale bylo vidět, že i jiným domorodcům. Průvodce nesměl před řidičem také jíst, ale vzadu v autobuse mu někteří udělali stěnu a jedl i ve dne.

Z Alžíru jsme jeli do Kabylie. Je tam nádherná příroda, ale husté osídlení. Na stromech mnoho hnízd volavek. Na sbírání brouků nebylo mnoho času, hlavně Agapanthie. Odtud jsme jeli zpět na západ, v Tipaze byl např. Purpuricenus barbarus aj. Další cesta byla na Oran, Tlemcen (Conizonie pod listy bodláků), Ain Sefra. Je to krásná moderní oáza s vysokými písčitými dunami. Večer pod světly byl velmi bohatý na tesaříky, Calosomy a jiné brouky. Našli jsme tam dalšího chameleona, kterého jsme si nechali, byl prý asi rok starý (prvého jsme dali Aldovi). Měli jsme ho doma dalších tři a půl roku, byl úžasný, rád se mazlil. Poslední rok již sám nejedl a musel jsem ho krmit pinzetou, ale předržel takto skoro celý rok. V oáze Tiout jsme našli Derolus mairitanicus. Byli jsme s manželkou sami a přišly k nám dvě ženy, odhalily si obličeje, byly velmi krásné a snažily se bavit. Když jsme ve vrátili do Prahy, říkali v televizi, že oázu Tiout přepadli nějací islámci a podřezali všechny obyvatele včetně dětí, asi 60 lidí. Do dnešního dne ty dvě milé ženy vidím, hrozná vzpomínka. Pokračovali jsme na Bechar. V této oáze bylo 53° C. Byl jsem tři roky po údajném infarktu a myslel jsem, že nepřežiji. Celý den zlobilo srdce a jen jsem ležel. Večer se to srovnalo a druhý den už jsem chodil venku. Našli jsme více kusů Neoplocaederus caroli. Další cesta vedla nekonečnou pouští do Béni Abbés a stále na jih. Potom se silnice stočila k severu na Timimoun a po další dlouhé cestě do Ghardaii. Toto město se skládá snad z pěti hlavních měst a dvou vedlejších. Svaté město je Beni Izguen. Údajně patří k nejposvátnějším islámským městům, ale s odnoží islámu. Obyvatelé si říkají Mozabité, kteří sem přišli po příchodu Arabů na pobřeží Alžíru. Pro turisty bylo přístupné jen jedno - Beni Izguen v doprovodu průvodce. Byl to sympatický starší pán, který nám sdělil, že smíme fotografovat jen jeho, jinak zákaz. Fotoaparát jsem měl na břiše zavěšený na krku a mačkal jsem jen nenápadně spoušť, stejně jako jiní. Byla chyba, že tehdy nebyly ještě digitální aparáty s autofokusem. Prohlídka byla krásná, úzké uličky ve svahu, zahalené ženy, tržiště. Měli jsme dojem, že nejsme příliš vítanými návštěvníky. Odtud jsme jeli na Bou Saadu a na Boiuru. Téměř jako jediná dřevina byly cestou akácie, na nich bylo mnoho požerků, já jsem z nich dochoval jen několik druhů Crossotus a více kusů Hypoeschrus strigosus. Bylo by to chtělo více času na sběr.

Další den jsme letěli letadlem Caravella přes celý Alžír na jih do oázy Djanet. V letadle byla pouze naše výprava a jedna anglická dvojice. Silně napudrovaná, výstředně oblečená a zřejmě velmi zámožná dáma neurčitých let a poměrně mladý urostlý průvodce, dámský společník. Přistávací dráha pro letadla byla krátká a končila kolmou skálou, na jejímž úpatí bylo roztříštěné letadlo také Caravella, které nestačilo zastavit. Nepůsobilo to právě uklidňujícím dojmem. Letištní zařízení se skládalo z jedné uzavřené maringotky. Čekala na nás skupina Tuaregů s terénními auty Toyota Cruiser. Převezli nás do oázy Djanet do místního hotelu. Hotel byl za časů Francouzů vojenským vězením. Jana Hodková organizovala ubytování, nám s manželkou dala nejlepší pokoj. Pokoje byly malé místnůstky, náš měl dveře, sice bez kliky, ale šly přivřít. Mnozí takové štěstí neměli a byli bez dveří. Měli jsme dvě dřevěné palandy s dekou, podle vzhledu oboje zřejmě používané bez hygienické údržby od dávné přítomnosti francouzské armády. Myslím, že nikdo z naší výpravy nereptal, jen jsme se sžívali s neobvyklým prostředím. Poněkud jiný názor měla zmíněná zámožná dáma. Pokoj s výhledem přes úzkou chodbu na turecký záchod se jí nelíbil, možná, že neměla také dveře. Odmítla tam bydlet, hned ji museli Tuaregové s autem dovézt do jiného hotelu v Djanetu. Ten se skládal jen z rohoží natažených mezi palmami, bez střechy. Chtěla zpět do Alžíru, ale letadlo už odlétlo. Musela se vrátit zpět do našeho luxusního hotelu. Poslala si gigola pro jídlo a ten jí přinesl na talířku datle, které prudce odmítla. Dál nevím, my jsme hned druhý den jeli do Tassili. Když jsme se za týden vrátili, jedla všechno. Co ten týden v oáze dělala, nevím. Přežila to v kabaretním oblečení, ve vysokých kozačkách, rukavicích a fezu, ale asi to bylo perné. Stravu nám v Djanetu připravoval vysoký černoch, který ale podle svého vyjádření byl Tuaregem, protože jeho otec byl Tuareg. Matka byla u něho jako otrokyně, ale jen do té doby, než si ji otec vzal, pak se stala svobodnou občankou. Byl to výborný usměvavý člověk, se kterým jsme se všichni skamarádili. Když jsme byli v Djanetu, seděli jsme s ním do noci, popíjeli mátový čaj a zpívali naše písničky a on domorodé. Bylo úžasné jeho nalévání čaje. Konvičku držel nad hlavou, hrneček co nejníže, určité množství ulil, a to chytil do hrnečku, přesně, neulil ani kapku. Ještě po návratu do Prahy si s některými z nás dopisoval. Jídlo, které připravoval, někomu chutnalo, někomu ne, my s manželkou jsme to brali jako vyhovující stravu, zeleninová jídla někdy byla výborná. Jednou si oblékl bílý sváteční oděv. Na hlavě měl černou pokrývku hlavy, nevím jak to nazvat, což byl několika metrový černý látkový pás. Konec si vložil do úst, aby byl pevně zafixovaný začátek a potom se to motalo složitě kolem hlavy. Mně poctil tím, že na mně demonstroval své umění. Začátek byl hrozný, protože mi mokrý uslintaný konec nejdříve nacpal do úst, a pak teprve pokračoval v motání. Všichni se vesele bavili, já jsem pracně zvládal žaludek.

V Tassíli roste jeden z nejstarších stromů světa - cypřiš tassilský neboli tárot (Cupressus dupreziana A. Camus, 1926). V době, když jsme tam byli zbývalo posledních 28 stromů. Pracovníci československé ochrany přírody předtím uskutečnili cestu do Tassili, odebrali vzorky a podařilo se jim namnožit tento druh. Byli jsme se podívat na výsadbu mladých stromků v Djanetu. Překvapilo mě, že mi naši Tuaregové nedovolil tyto stromky vyfotografovat, protože jsou chráněné.  Potom nás naložili do Toyot a vezli k Tassíli. Cesta vedla krásnou saharskou krajinou, předhůřím hor. Do hor jsme museli pěšky, ale Tuaregové naložili naše bagáže na oslíky a ti šli jinou cestou. Naše cesta vedla skalnatou krajinou stoupající do hor. Cestou byly jednotlivé akácie plné děr po tesaříku Macrotoma palmata. Když jsem je chtěl prohlížet, vždy mě Tuaregové odstrčili stranou a ukázali, že ne. I na větvích bylo vidět mnoho menších požerků jiných tesaříků a krasců. Cesta byly namáhavá, ale šlo to. Jenže nás úmyslně vedli náročnou a namáhavější stoupající cestou. Ta končila u kolmé stěny, na které dále vedl několik decimetrů široký ochoz. Nahoru několik metrů kolmá hladká stěna, tatáž kolmá stěna byla pod ochozem do rokle, dno bylo v nedohlednu. S manželkou jsme byli poslední. Byli jsme přitisknuti ke stěně a nedívali se dolů. Po chvíli posunování po ochozu se horní kolmá stěna snížila něco přes dva metry. Ostatní už byli všichni nahoře. Tuaregové manželce pomohli a na mě se jen dívali, co udělám. Neměl jsem naději dostat se nahoru, ale pak se jeden sklonil a vzal mě pevně za zápěstí (viz foto). To stačilo, abych se přitáhl a vylezl nahoru. Nahoře všichni říkali, že měli strach. Byla to krajně riziková cesta. Potom už jsme po náhorní planině pochodovali dále. Cestou jeden herpetolog chytil zmiji rohatou a stal se hrdinou, protože z hadů měli domorodci hrůzu. Říkali, že každou zabijí, useknou ocásek a tím si přetřou oči, aby příště viděli hady dříve, než oni je. Na konci cesty v Tamritu byl stanový tábor, kde jsme byli ubytováni a dostávali stravu. Bylo to místo, kde bylo několik přežívajících stromů tarotů. Odtud jsme dělali s Tuaregy pochůzky po nesčetných světoznámých skalních kresbách starých tisíce let. Fotit kresby bylo možné, ale bez blesku, ten by je prý zničil! Doporučuji prohlédnout si je na internetu.  Kresby jsou z různých údobí, některé se překrývají. Ale dokazují, že v tomto kraji bývala zcela jiná příroda, skot, žirafy, antilopy, kozorožci atd. Dnes je to jen poušť, jen zřídka něco vyroste. Ale není divu, volní velbloudi i tam rádi vše sežerou. Tady vzniká poušť již tisíce let. Jen tak mě napadá, nezačalo globální oteplování už dříve, než se začalo topit v domácnostech uhlím a auta jezdila bez katalysátorů?

Zvláštní kapitolou bylo stravování. Jídlo nám podávali Tuaregové ve velkém stanu. Hygiena bylo slovo tam zcela neznámé. Zřejmě měli snahu něco jedlého připravit, ale výsledek byl většinou hrozný. Skleničky na přeslazený mátový čaj byly potažené lepkavou neprůhlednou vrstvou, zřejmě je nikdo dávno nemyl. Chuť hrozná, přiložení k ústům hýbalo žaludkem. Na stromě visela kůže z kozy naplněná vodou a volně velký kus masa obalený silnou vrstvou much, z kterého kuchař ukrajoval. Nám připravené maso nešlo nijak ukrojit, tak ho pravděpodobně všichni vraceli zpět. Kuchaři kroutili hlavou, sami jedli jiné jídlo z jedné mísy, ale s chutí. My jedli příbory, oni všichni rukama. Naše jídlo dali oslům, kteří ho hltavě snědli, stejně jako všechny odpadky včetně papírů, a dokonce trhali ze stanů plátno a žrali ho. Vodu jsme měli pouze na pití, nechutnou a teplou, takže hygienu jsme drželi jako domorodci.

Já jsem se snažil najít také nějaké brouky, ale stále za mnou chodil některý z Tuaregů. Když jsem se sehnul a sebral upadlou větvičku tarotu, zkroutil mi jeden ruku, páčil mi prsty a rozdrcenou větvičku hodil na zem, prý to bylo chráněné. Podle Jany Hodkové prý naši ochranáři místním dali pokyny, jak přírodu chránit. Ochrana se ale netýkala domorodců, jak bylo tehdy módním názorem. Takže já jako cizinec jsem nesměl sebrat na zemí ležící větvičku a domorodci nám vařili jídlo na uřezaných větvích z těchto chráněných tarotů! Dodnes nějak nedokážu pochopit účelnost takovéto ochrany. Bylo zřejmé, že po entomologické stránce dopadnu špatně. Viděl jsem sypat drtiny z jedné větvičky podobné hlohu, dělal jsem jako že dělám tělesnou potřebu a větvičku uřízl. Doma mi vylezla imaga Derolus mauritanicus a z jednoho kořínku malý Trichoferus sp. To bylo z daleké cesty do Tassili vše. Měl jsem velké obavy ze zpáteční cesty do Djanetu. Říkali jsme si, že tam musí být ještě jiná cesta, kudy šli oslíci s naší bagáží. Touto cestou jsme zpátky skutečně šli, nebyla tam žádná skalní stěna. Byly tam sice kamenité prudké svahy, na nich mrtvý osel nebo kostry dalších, ale zvládli jsme to všichni bez úhony. Tuaregové nám potom připravili výlet Toyotami po dunách, závodili mezi sebou, jako řidiči to zvládali mistrovsky.

Odlet z Djanetu dopadl dobře. Pohled z letadla na hory, horská údolí a koryta bývalých řek byl dost tristní při představě, jak se zelená příroda změnila v poušť. Podobný byl pohled již za tmy na obrovskou plochu hořících ohňů z vypouštěných plynů z naftových vrtů. Byly jich minimálně stovky. Když jsme se průvodce dotazovali, říkal, že Alžír má plynu dost, že za den spálí více plynu než celá Francie za rok.

Z Alžíru jsme jeli na Sidi Ferruch, na Chreu s krásnými cedrovými porosty a Tipazu. Cestou jsme se zastavili v opičím údolí, na silnici jsme potkali mnoho opic magotů. Čekaly, že dostanou něco na zub, některé se nechaly i pohladit. Z tesaříků hlavně Stenopterus, Callimus, Certallum, Agapanthia.

Tato alžírská expedice byla nádherná, plná různých krásných i napínavých zážitků. Vidět něco takového se povede málokomu, ale stojí za to. Vyprávění by bylo na dlouhé hodiny, vylíčit vztah k turistům, k ženám, k přírodě, ke zvířatům, vše je příliš složité. Alžírská Sahara je nádherná, ale předpokládá to být nenáročný a mít kladný vztah k přírodě. Pro běžného turistu by to asi nebylo poutavé, spíše by dali přednost městům. Pro mě jako entomologa by to byl přírodní ráj, vyžadovalo by to ale zcela jinou formu cesty, přejíždět autem v malém počtu osob se stejným zájmem. Nevím, zda by to v dnešní době bylo uskutečnitelné a bezpečné. Domnívám se, že tam časem bude mnoho překvapivých nálezů.

Teprve po mnoha letech, když jsem jednomu účastníku říkal, že jsem v Tassili nemohl žádný hmyz hledat ani sebrat, jsem se dozvěděl důvod. „Oni se ptali, jaké máme zájmy, tak jsme řekli, že ty se zajímáš jako odborník o přírodu a my tam jedeme jen jako turisté, tak nás nikdo nehlídal a výborně jsme si zasbírali“. Co dodat, jsme lidé různí, v entomologii to zažívám stále. Silně to narušilo mé nádherné vzpomínky na tento zájezd.

  

        Tímto autobusem náz vozili po Sahaře                                        Náš arabský řidič

    

  

                                                                  Rostlinstvo v Kabylii, na pečlivější sbírání nebyl čas

   

                                         Písečné závěje jsou nebezpečné, najetí na ně je jako na tvrdý okraj chodníku

 

            Také v Alžíru pečují velbloudi o pouštní zeleň       Trnorep je předmětem zájmu turistů i místních (prý jsou výborní k jídlu)

 

  

                       Náš chameleonek - herbája

  

                                                                               Náš průvodce v Ghardaji

 

                    Nádherná oáza na jihu Alžíru – Djanet                                            Místní hotel, měli jsme prvé okno vlevo

  

                 Djanet                                             Náš restauratér ve svátečním úboru                   Takto jsem byl vyzdoben i já

  

    

                            V těchto Toyotách Land cruiser nás vozili Tuaregové                                                                   Údolí v Tassíli

  

                                 Horská údolí                                                 Konec ochozu po sklaní stěně strachu a výstup s pomocí Tuaregů

  

                                Tady už to byla krásná cesta                                                                                Zmije rohatá

 

             Jeden z posledních a nejživějších tarotů                                           Maso obalené mouchami visí ve stínu větví

 

                         Voda je ve vaku z kozí kůže.                                                        Nádherná skalní útvary v Tassili n'Ajjer

  

                                                                               Nádherné skalní útvary v Tassili n'Ajjer

  

 

                                                                                 Skalní kresby staré tisíce let

 

 

                             Pohled z letadla na bývalé řeky zanesené pískem. Prý tu nepršelo již mnoho let.

 

 

Maroko

Tento zájezd opět zařizovala Jana Hodková z ochrany přírody přes cestovní kancelář. Konal se od 26.4 do 20.5.1991, měl 35 účastníků. Účastníci měli zcela různé zájmy. Cesta byla určena pro zájemce o prohlídku měst, turistiku, faunu a floru Španělska a Maroka. Navštívili jsme město Granadu, Trevelez, Algeciras. Trajektem do Ceuty, přes Fes do Ifrane. Gorges du Todra. údolím Draa, potom na jih na pouště u Mhamidu, zpět do Ouarzazate, část si udělala horskou túru na Toubkal. Ostatní jeli přes vysoký Atlas (High Atlas Range), odtud do Marákeše, Rabatu, trajektem do Španělska a přes Andoru domů.

Maroko je krásná hornatá země, je tam jistě mnoho nádherných lokalit. Samozřejmě jsme se museli přizpůsobit a náš autobus často tyto lokality míjel. Nádherné byly cedrové lesy u Ifrane (Callidium cedri). V okolí Gorges du Todra to bylo také výborné. Spali jsme na střeše hotelu, který byl v údolí pod obrovským skalním převisem, jen jsme si přáli, aby nebylo zemětřesení. V okolí byla rozmanitá příroda včetně zahrad. Když jsme šli kolem jedné osady, vyběhla skupina mladíků a házeli kameny na nás s manželkou a na entomologa Navrátila, který šel kousek před námi. Ten dělal, jako že nic nevidí. Já jsem jim začal velmi hlasitě česky nadávat, za okamžik vyběhl starší šedivý pán s dlouhou tyčí, mladíky několikrát uhodil a zahnal. Po nás se ani nepodíval. Byl to nepříjemný zážitek. Z této lokality jsem dovezl hlavně dříví s Trichofery. Údolí Draa bylo sice zajímavé, ale včetně pouště u Mhamidu bylo bez tesaříků, asi to mohlo být dobré, ale nevyšlo to. Také vadilo, že tam všude byla armáda s tanky. Nejhorší z celého Maroka byla cesta přes Atlas. Silnička byla příkrá, kamenitá a úzká v příkrém skalním svahu, jen velmi špatně protažená buldozerem. Občas byly u stěny hromady suti, přes které jsme přejížděli a autobus se naklonil ke srázu. Naštěstí jsme nepotkali žádné auto. Od vrcholu dolů byla silnice již asfaltovaná a širší. Když jsme sjeli dolů, tak autobus měl poruchu, prý se prohořely nějaké brzdové trubky, které zapálil vajgl od řidiče, který vletěl zpět za jeho sedadlo. Bylo jen štěstí, že se to nestalo o několik km dříve v horách. Při prohlídce Marákeše jsme navštívili také trh, kde byl nepředstavitelný výběr hlavně koření a zeleniny. Jednu chvíli mě těsně obstoupilo asi osm usměvavých a povídavých domorodců, ale najednou jsem ucítil, jak mi prohledávají kapsy u kalhot. Naštěstí doklady a peníze jsem měl pod košilí. Při zastávce v lesích u Rabatu jsem našel několik tesaříků, hlavně Stictoleptura tangeriana, Cerambyx cerdo mirbecki. Turisticky byla cesta velmi zajímavá. Tesaříků jsem moc nenašel, nejlepší asi byly v mně neznámém živém keři larvy Purpuricenus barbarus. Nález byl překvapivý, protože z Alžíru jsem je vychoval ze zcela suchého starého dřeva. Slabinou cesty bylo chování řidičů. Je nepříjemné, když řidič říká, že kouří mariahuanu, že mu řízení připadá úžasné a lehké, jako by vůbec nic neřídil. Bylo toho bohužel mnohem víc, vrcholem byla celnice. Všichni jsme museli nechat zavazadla v autobuse a jít jiným východem. Po přejezdu autobusu nám řidič nedovolil nastoupit, až přišlo několik domorodců a z našich zavazadel si brali nějaké věci. Řidič zřejmě před celnicí dovolil, aby si tam něco schovali. Polila nás hrůza z toho, že to mohly být drogy a maročtí celníci by je mohli najít. My bychom šli do vězení, protože řidič by se zcela jistě nepřiznal. Naše vedoucí Jana Hodková říkala, že si bude u cestovky stěžovat, jak to dopadlo, nevím.

 

 

 

  

 

  

 

 

   

  

 

 

 

 

 

Skandinávie

Celý život jsem toužil vidět severní Evropu a podívat se za severní polární kruh. Cestu jsme uskutečnili s manželkou ve dvou, jak jen to bylo možné v roce 1992. Jeli jsme autem Škoda Forman. V našem měřítku pohodlné a prostorné auto, do kterého se daly uložit všechny věci i jídlo. Slyšeli jsme, že ve Skandinávii je draho a tak jako většina Čechů v té době, jsme vezli jídlo na celou předpokládanou dobu. To bylo štěstí, protože jinak bychom nemohli celou cestu uskutečnit. Jako vždy jsme peníze, které jsme měli, rozdělili na dvě stejné hromádky a malou částku jako rezervu. Když jsme jednu hromádku vyčerpali, vraceli jsme se domů. Téměř jedinou položkou byl benzin a trajekty.

Jelikož jsem měl ve sbírce téměř všechny druhy skandinávských tesaříků (kromě jednoho), rozhodli jsme se, že pojedeme poprvé jen turisticky a sbírat budeme jen náhodně. Jeli jsme přes Německo a přespali jsme na břehu moře. Před námi vedla vodou úzká silnička k nějakému městečku. Zajeli jsme k místu, kam podle usazenin nedosahovala nikdy voda, dost daleko od břehu. Noc byla nádherná. Když jsme se ráno probudili, před námi bylo moře, které díky přílivu končilo jen několik metrů od našeho auta, silnička byla celá pod vodou a v dálce byl zřejmě ostrov (Severofríské ostrovy). V Dánsku jsme zamířili na Århus, na Grenå a lodí do Švédska do Varbergu. Přibližně středem Švédska jsme se po silnici přesunovali k severu. Krásná cesta, většinou po venkově, v okolí zemědělské usedlosti a lesy. Tak jsme dojeli až do Luleå. Tam jsme navštívili výborného švédského entomologa Lundberga, s tím jsem si léta dopisoval. Večer jsme prohlíželi pěknou sbírku. Ráno jsme vyjeli do lesů, zde na severu už to byly prakticky jehličnaté lesy. Zajímavé je, že především borové. Po pracném hledání se nám podařilo najít Tragosomu depsarium, která je údajně ve Švédsku již velmi vzácná. Lesy jsou hospodářské a intenzivně využívané. Kácí se už poměrně mladé stromy, které na místě rozřeže na řezivo pojízdný katr, takže se ušetří na dopravě. Neviděl jsem samozřejmě lesní hospodaření v celém Švédsku, ale co jsem viděl, se mi nelíbilo, zdálo se mi, že vše je zaměřené jen na finanční zisk. Překročili jsme hranice do Norska a jeli k severu. Příroda nádherná, fjordy nezapomenutelné. Na několika místech byly dřevěné sušáky a na nich ryby. Dojeli jsme až do Kåfjordu a trajektem na ostrov s nejsevernějším místem, kterým je Nordkapp. Přenocovali jsme tam, jeli zpět a potom po pobřeží na východ až téměř k ruským hranicím. Cesta kolem Barentsova moře byla velmi krásná a zajímavá, často jsme přejížděli říčky s naprosto čistou vodou, tesaříci žádní. Před ruskou hranicí jsme odbočili po úzké prašné cestě na jih do Finska a k městu Ivalo. Na finských hranicích byla jen nějaké dřevěná tabulka. Nikde jsme nepotkali ani auto, občas nějaké soby, ale krajina pro nás jiná a nádherná. V okolí Ivalo se mi splnil sen a nalezli jsme díky manželce jediného severského tesaříka, který mi chyběl, Tetropium aquilonium. Pokud vím, tak dalších několik kusů mají jen v Rusku a Švédsku. Spolu s ním odlišné Tetropium fuscum, které jsem později popsal jako ssp. lapponicum a Tetropium castaneum. Tyto brouky jsme sbírali od 22,30 hodin za svitu sluníčka nad obzorem. Nezapomenutelné okamžiky. Odtud jsme jeli na jih na Rovaniemi, překročili jsme od severu polární kruh a jeli stále krajinami nekonečných jezer na jih k Oulu. Mám rád lesy a nelíbilo se mi, když jsem viděl, jak kácejí převážně soliterní borovice, odříznou jen část kmene s kvalitním dřevem a horní část nechávají ležet. Krásná příhoda byla s divokou husou. Chtěli jsme přenocovat u jednoho jezera, ale byla tam husa, která nás odtud vyháněla. Teprve když ji manželka něčím podplatila, tak nás tam nechala přenocovat, ale hlídala nás až do rána. Nezdálo se, že by tam někde hnízdila, zřejmě to byl soukromý husí majetek. Z Oulu jsme jeli k severu kolem Botnického zálivu do Švédska a tam opět k jihu do Dánska na Lolland. Trajektem pak přímo do Německa do Lübecku. Naštěstí jsme si nedělali iluze se sbíráním. Nebýt Tragosoma depsarium, Tetropium aquilonium a fuscum, tak jsme toho nachytali doma za humny víc. Z hlediska výletní poznávací cesty to plně splnilo účel, kouzelný jiný kraj, jiná příroda, jiní lidé. Noci s nezapadajícím sluncem nám vyhovovaly. Jeli jsme jak se nám chtělo a odpočívali nezávisle na hodinách, krásné světlo po celých 24 hodin. Předem jsme byli varováni před komáry a pořídili si repelenty. Dopadlo to jinak, komáři byli, ale ne moc. Na jižní Moravě jsme jich zažili nesrovnatelně více.

Jiné fotky nemám, natáčeli jsme na video.

 

Turecko

Do Turecka jsme vyjeli opět se skupinou organisovanou Janou Hodkovou z ochrany přírody. Složená byla většinou z jiných účastníků. Odjezd byl 18.6.1993, příjezd 10.7.1993. Opět jsme jeli autobusem v počtu asi 20 osob, takže každý měl k dispozici dvě sedadla. Na rumunských hranicích jsme odstáli 9½ hodiny, na bulharských 2 hodiny. Tam na nás chtěli pouze whisky. Na tureckých opět 2 hodiny (+ bakšiš celníkům celkem 120 německých marek). Nocujeme ve známé lokalitě Abant a sbíráme např. Cortodery, Dorcadiony aj. Dobrá zastávka byla např. Demirkazik a Pozanti. Výborné na tesaříky bylo okolí Iskenderunu, Belenu a Cevliku - Cerambyx kodymi, Stictoleptura maceki, nová ssp. Purpuricenus interscapilatus tauricus Sama &  Rapuzi atd. Jedna z dalších zastávek byla v Halfeti. Byla tam výborná restaurace a koupání v Eufratu. Když jsme zašli do zahrad, přišlo k nám několik krásných malých dětí. Dali jsme jim nějaké cukrovinky a děti odešly. Za chvíli přinesly velkou placku a sýr (balkánského typu). Byly na něm vidět prsty, jak maminka ho vyndala rukou z nějaké nádoby a vymačkala tekutinu. To se za chvíli opakovalo znovu, když jsme jim dali další sladkosti. Děti uměly i několik slov anglicky. Říkali jsme si, kdyby u nás přišli k někomu do zahrady nezvaně Turci bez vědomí majitele, asi by reakce byla jiná. Tesařík málo, v zahradách podle požerků museli být hojní Cerambyx, jako zajímavost jsme našli mrtvý velký kus Rhaesus serriciollis. Plánovaná cesta zájezdu pokračovala na Nemrud Dag vysoký 2150 m. Je to obrovský památník v horách Anti-Tauru, který nechal zbudovat král Antiochos několik desítek let před Kristem, chráněný Unescem. Na svazích jsme našli mimo jiné Vadonie, Purpuricenus wachanrui a nádherné Mallosie, některé kusy byly mimořádně velké. Přenocovali jsme u Tatvanu. Na nízkých keřích jsem našel velkou samici Cerambyx, je podobná C. heinzianus, ale dosti odlišná. Přes usilovnou snahu jen jeden kus. Při cestě na Erzurum nás opět policisté varovali, že je to nebezpečné, ale pokračovali jsem dále na Horasan. V nádherné skalnaté krajině byla místa se stovkami nebo tisíci vystřílených nábojů. Našli jsme tam další Mallosie. Zajímavé bylo, že jeden kolega našel cca 50 m od nás také více Mallosií, ale každý z nás našel úplně jiný druh. V údolí směrem na Kars nás zastavila kolona vojáků, museli jsme se vrátit, prý je tam obzvláště nebezpečno. U Sarikamis jsem našel mnoho borovic s požerky Nothorhina, bohužel ani jedno imago. Ubytovali jsme se po domluvě blízko vojenského stanoviště. Vojáci mávali samopaly a říkali s Kurdy „no problem, pa pa pa pa pa“. V noci začali štěkat psi a začala delší střelba, a tak jsme tlačili hlavy do podlážek. Ráno vylezlo sluníčko a byl zase krásný den. U Sarikamise dělali silnici a odkryli velké žíly hnědého a černého obsidianu. V cestě jsme pokračovali přes Erzurum na Hopu. Nocovali jsme v průsmyku za Borckou. V noci přišla silná bouřka. Ráno jsme měli více střevlíků v pastích i na silnici, na dříví bylo mnoho kusů Morimus verecundus. Podél pobřeží jsme jeli do Trabzonu. Prohlédli jsme si město a při té příležitosti mě Turci odvedli do restaurace na kávu. Měl jsem vousy, tak mi říkali Ali Baba a pohostili mne kávou. Jeden říkal, že není Turek ani Kurd, že je Kardaš. Tak jsem mu říkal, že u nás máme Kardašovu Řečici. Byl to nádherný rozhovor, protože jsme si vůbec nerozuměli. Manželka zatím čekala opodál, tu nepozvali. Z Trabzonu jsme jeli do hor na Sumelas, do Vadisi Parku jsme nedojeli. Přenocovali jsme u rybárny s medvídkem na řetězu. Ráno jsme se vydali do hor. Na loukách bylo plno květů (také Stictoleptura deyrollei), jinak nádherný hustý les. Byli jsme s manželkou sami, hodiny cesty od ostatních. Vyrušil nás nedaleko za křovím zvuk padání kamení a potom řvaní medvěda. Zřejmě někam lezl a kámen mu padl na nohu. Považovali jsme za vhodné obrátit směr zpět, škoda, byly tam dobré lovy a mnoho květin. K přenocování jsme odbočili na jezero Lâdik. Spali jsme u řeky, ráno s námi posnídal obrovský starý kavkazský pes a pak jsme pokračovali směrem na Abant. Na rozloučenou jsme povečeřeli v restauraci za 34 DM. Ráno jsme ještě chytli párek krásných velkých modrých střevlíků Procerus. Vzali jsme je domů živé a podařilo se nám od nich později získat larvy. Bohužel jsme je neoddělili a když byly larvy větší, tak páreček Procerusů je snědl. Opustili jsme Abant a jeli do Istanbulu. Prohlédli jsme si město, je to nádherné město, město mešit a minaretů. Navštívili jsme Chrám Boží Moudrosti Hagia Sofia, tato katedrála je považována za nejhonosnější stavbu byzantské architektury, Modrou mešitu a snažili se vstřebat co možná nejvíce dojmů. Při rychlé návštěvě je to ale složité a hlava všechno nezaznamená, když tam nelezou tesaříci.

Zpáteční cesta přes hranice byla opět místy složitá a napínavá. Před rumunskou hranicí byla fronta aut a teprve po čtyřech hodinách procházíme celnicí. Na další hranici jsme dorazili ve 2 hodiny v noci. Odstavili nás bokem a čekali 12 hodin. Veškeré hovory odmítali. Tam jsme sehráli zranění a nevolnost jednoho účastníka a má žena žádala okamžitě rozhovor se šéfem celnice a lékařskou pomoc. Urychleně nás propustili přes celnici, asi aby s potížemi si poradili jinde.

Dojem z cesty do Turecka narušily jen obstrukce na hranicích. Turecko je ale velmi krásná zem a lidé byli všude přátelští a vstřícní. To platilo i pro území obývané Kurdy. My jsme nepoznali, kdo je Turek a kdo je Kurd. Určitý vliv na spokojenost cesty měly dvě příhody. Jednou při nočním přesunu v poklidných horách se najednou před námi hrozně zablesklo a ozvala se ohlušující rána. Okamžitě jsme byli osvětleni mnoha světlomety z okolních hor a zjistili jsme, že v okolí mimo silnici v naprosté tmě byla obrněná vozidla a armáda. Po chvilkovém vysvětlování jsme ale jeli dál. Co se to stalo, jsme se nedozvěděli. Další nepříjemná příhoda byla již zmíněná noční střelba v blízkosti našich stanů. Příroda Turecka je úžasná a velmi rozmanitá. Jsou tam nádherné hory po celém území. Vysoké lesy jsou převážně borové nebo jedlové, ostatní porosty jsou většinou tvořeny směsí listnatých dřevin a křovin, velmi často naprosto neproniknutelné. Na brouky je tam příroda všude bohatá. Přestože výprava byla složena z účastníků s různými zájmy a značná část času připadla na cestu a prohlídky památek, podařilo se nám s manželkou najít přes 70 druhů tesaříků, což považuji celkem za úspěch. Samozřejmě většinou šlo o běžné druhy, ale pro mě zastoupení z tureckých lokalit bylo velmi cenné. Účastníci byli ze všech věkových kategorií a myslím, že cestou nedocházelo k rozporům. Zvláštní poděkování by patřilo vedoucí Janě Hodkové.  

 

Sýrie

V roce 1994 Jana Hodková opět dala dohromady zájezd, tentokrát do Sýrie. Program byl sestaven především pro zájemce o památky, ale zároveň si mohli přijít na své i zájemci o přírodu. Z Prahy jsme odjížděli 17.6.1994. Na hranicích bylo méně problémů, jen na rumunských opět čekání, tentokrát 2,5 hodiny. V Turecku jsme přenocovali opět v Abantu. Využili jsme čas a vydali se do okolí. Čekalo nás nepříjemné překvapení v podobě dvou obrovitých kavkazských psů. Velmi pomalu se k nám blížili za stálého vrčení. Manželka umluvila každého psa, ale tentokrát psi nereagovali. Nikde nikdo, čekali jsme to nejhorší. Když byli od nás asi 3 metry, ozvalo se silné zapískání, psi se bleskově otočili a utíkali pryč. Nikoho jsme neviděli, ale úleva byla velká. Já takové situace nemám rád. Když mi bylo 11 roků, svlékl mě německý ovčák do naha a nechal mi jen kožený opasek a kus trička, pak následovala nemocnice několik dnů. Z Abantu jsme jeli směr Sýrie opět přes Cevlik. Tam jsme přenocovali, prohlíželi okolí a chytali brouky. Na hranicích Sýrie jsme za 4 hodiny vyřídili všechny formality i výměnu peněz a pokračovali v cestě k hradu Salahidin. Hrad s byzantskou, křižáckou i islámskou minulostí. Sbíráme v okolí a pak se přesouváme do lesů. Bylo tam více druhů tesaříků, v borovici jsem našel larvy, kukly i imago Ergates gaillardoti, který mi udělal velkou radost. Také jsem našel larvy Cerambyx v dubu, doma žily několik let, ale pak asi uhynuly. Další cestou prohlížíme řady památek. V Latakii byl mohutný platan, v kterém byly desítky výletových otvorů Rhaesus. V cestě jsme pokračovali do hor a našli si místo k přenocování v polích. Zjistil jsem, že ve vzdálenosti do 1 km jsou vidět mohutné duby. S manželkou jsme se tam za tmy vypravili (tesaříci polezou po stromech), ale vše dopadlo jinak. Po chvilce svícení se kolem nás ze tří míst ozvalo strašné řvaní velkých koček. Bylo to nečekané hrozné leknutí, vyzbrojeni jsme byli jen kapesními baterkami, které svítily jen několik metrů. Okamžitě jsme se dali na útěk směrem k táboru, orientací byl jen obrysy hor na obzoru. Co to bylo nevíme, měl by tam žít snad jen gepard nebo levhart, nám připadalo to řvaní blízko nás hrozné. Toto řvaní slyšeli všichni i v táboře a ozývalo se z dálky celou noc. Pokračovali jsme v cestě směrem na jih na Krak des Chevalliers. Je to obrovská pevnost, dlouhá léta sloužila křižákům. Cestou k jihu jsme příležitostně zastavovali a snažili se nějaké brouky najít. Dostali jsme se až k Libanonským hranicím. Jednotlivě jsme překročili hranice, takže někteří z nás si mohou říkat, že byli také v Libanonu. Chtěli jsme navštívit Malulu, cestu nám ochotně ukazovali kluci na motorkách. Tam jsme navštívili křesťanský kostel s přívětivým opatem. Měli také českou kazetu s vyprávěním o historii a došlo i na přípitek domácího vína. Prohlédli jsme si celé město. Stavěli jsme se také v Saydnayai nedaleko Damašku k prohlídce kláštera. Damašek je sám o sobě velmi zajímavé krásné město. Navštívili jsme největší Umajjovskou mešitu, nádherná stavba, kterou nemá smysl na tomto místě popisovat, nikdy bych to nedokázal. Tam mě čekalo překvapení, hrob s pozůstatky svatého Jana Křtitele. Byli jsme překvapeni, dokazuje to nejen nedostatky ve vzdělání, ale nutí k zamyšlení nad náboženstvím. Cestujeme po okolí, zajíždíme na Mont Hermon a všude se setkáváme s vojáky, ale celkem bez problémů. Podařilo se nám chytit několik kusů Cerambyx, později jsem je popsal jako C. nodulosus hermoniacus. Zažili jsme několik zajímavých setkání. Nejdříve to byla skupina chlapců snad do 15 let, většina držela v ruce kalašnikova a chovali se velmi přátelsky. Později přijelo terénní auto s mladíky, každý také ozbrojený kalašnikovem. O těch druhých mluvili jako o banditech, které právě honí. Místní obyvatelé byli Drůzové, velmi přátelští lidé, pásli stáda koz. Manželka se domlouvala s Mohammadem, který uměl perfektně anglicky. Po příjezdu mu poslala 5 pohlednic Prahy. Přejíždíme k sopečným kráterům na jih od Damašku, podél silnice byly všude vyvřeliny. V blízkosti Suvaydy řimský chrám v Qunawatu. Dnes polozřícenina, z otesaných vyvřelinových kvádrů, z jeho zdí místní budují své domy. Kolem byly dubové lesy s habry a fíky. Nocovali jsme v lese. Při nočním svícení byli naši dva účastníci napadeni kamením od místních hochů. Ráno jsme jeli přes Damašek na Palmyru. Starobylé město, mnohokráte zničené. Úžasná památka, prošli ji celou a poseděli u strážce hrobek s čajem a skořicovým utrejchem. Spali jsme pod střechou z palmových listů. Pokračovali jsme na Dayr az Zavr na Eufratu. Zajímavost – auta s vodou zalévají cypřišky, oleandry, tamaryšky, topoly a hlochyně kolem silnic. Po nákupu jsme pokračovali k domovu. U Halabyiahu jsme se koupali v Eufratu, ryby nás „ohlodávaly“. Kolem Eufratu je krásná zelená krajina zemědělsky obdělávaná. Časté byly krásné vlhy. Odbočujeme přes řeku k celnici Tel Abyad. Celnice funguje prý od 9-14, bylo 18, tak jsme jeli dál. Další měla zbourané mostky, po poradě s pohraničníky jedeme zase dál. Dojíždíme k celnici Jarabulus. Přespáváme na celnici a ráno zjišťujeme, že přechod je jen pro pěší. Musíme znovu na Tel Abyad. Celnice nás po dvou hodinách propouští, prý jako prvý autobus, který tady projel. U Turků problém, nemají pro nás víza, nakonec přerazítkují stará. Problémy nekončí, místní felčar chtěl každého bodnout injekcí. Nezjistili jsme čím a proč. Nakonec nás po menším sporu pustil, takže jsme konečně opustili Akcacale a jedeme na Halfeti. Tam u světel nebyly žádné piluny, ale spousta lidí. Dále žádné potíže, jen jsme si museli koupit při odjezdu z Turecka vstupní víza do Turecka, která na vjezdu neměli. Potom už jen domů.

Sbírání brouků bylo většinou jen náhodné. Podařilo se nám během cesty najít celkem 36 druhů, většinou nic mimořádného, až na některé druhy rodu Cerambyx. Na mých stránkách v kapitole „foto některých krabic mé sbírky“ je u rodu Cerambyx u 6 druhů uveden otazník. Některé jsou též z Turecka. Z uváděných 6 druhů jsem dva popsal - Cerambyx kodymi a Cerambyx nodulosus hermoniacus. Takže zbývají 4 nezařazené. To jsou ovšem jen imaga, která jsem chytal sám. Viděl jsem v muzeích další nejasná imaga, takže v rodu Cerambyx je otevřené pole pro další bádání. 

Tato cesta byla především poznávací po památkách, byla velmi zajímavá a rozhodně stála zato se jí zúčastnit. Památek jsme navštívili celou řadu, ani se o nich většinou nezmiňuji. Když se v posledních letech dívám na televizi, vzpomínám na krásná města a vesnice, která jsou dnes v rozvalinách, na sympatické lidi a nádherné děti. Už tehdy tam vládla politická propaganda, politické reklamy i obrazy, všude armáda, ale nás se to netýkalo, nebo jen nepatrně. Škoda, je mi té země a těch lidí líto, většinou za nic nemohou.

 

U S A

V Idahu v USA jsme měli dceru s manželem a dvěma vnuky. Proto jsme s manželkou byli velmi rádi, když nás pozvali a zaplatili cestu i pobyt. Jediným problémem bylo entomologické vybavení do letadla. Ether, ethyloctan, nože, sekerka atd. jsou věci do letadla nemožné. Ve Frankfurtu ještě u letadla, všechny znovu kontrolovali. Když jsme ukázali naše pasy, tak nás odvedli stranou. Nová kontrola dokladů, všech zavazadel, vnitřku fotoaparátu atd. atd. Letadlo Lockheed bylo pro 302 osob. Když jsme nastoupili, 300 sedících cestujících si nás velmi pozorně prohlíželo. Let se zpozdil o 45 minut. Později nám došlo, že to bylo kvůli československému semtexu, který byl před tím použit k teroristickému zničení amerického letadla. Let byl klidný, ale trval do Dallasu v Texasu 16 hodin. Odtud dalším letadlem do Salt Lake City a pak ještě 4 hodiny po dálnici. Dojeli jsme v noci a já jsem nemohl dospat, abych viděl ranní přírodu.

První pohled byl velké zklamání, protože vše bylo jako u nás. Na zahrádce velká vrba, u plotu kvetla kozí brada luční a pampelišky, další stromy jabloně. Jen šedivé veverky běhaly po drátech. Vše další v okolí ale bylo v jiném světě. Všude rodinné domky, široké čisté ulice a zeleň, trávníky, keře a stromy, velká osobní auta. Lidé nás přes ulici zdravili. Všude jsme jezdili autem, pěšky nechodí skoro nikdo, všude je daleko. Za několik dnů jsem řekl, půjdu se podívat do centra, ale pěšky. Šel jsem, ale bylo to 7 km daleko, cestou tam jsem potkal jednoho člověka, cestou zpět nikoho. Potom se mě všichni ptali, jestli neměl na zádech ruksak a nebyl to bezdomovec.

V USA jsme byli s manželkou celkem 3x, časově to bylo celkem 7 měsíců. Projeli jsme autem americký středozápad od Mexika až po Kanadu a Aljašku. Při těchto cestách jsme najeli celkem 47.000 km. Nebyly tehdy navigace, ale má manželka byla vynikající navigátor a zvládala cesty podle map bez problému, dokonce i v centrech měst. Nebudu líčit každou cestu zvlášť, jen se zmíním o zajímavostech, jak nás upoutaly. 

Amerika mě překvapila, měl jsem určité představy podle toho, co jsem četl i podle televize, ale osobní pohled je něco zcela jiného. Nejdříve jsme se nechali vozit autem, později nám auto půjčovali a jezdili jsme s manželkou sami. Nejsem začátečník, když jsem tam poprvé přijel, měl jsem najeto už přes milion kilometrů (dnes už přes dva miliony km), ale tam jsem se musel přizpůsobit zcela jinému způsobu jízdy proti Česku. Překvapující je slušnost řidičů, stačí ukázat směrovku a ostatní okamžitě přibrzdí a udělají místo. Jsou samozřejmě výjimky, ale nesetkali jsme se nikde s tím, co je u nás pravidlem, agresivitou, vynucováním přednosti, násilným předjížděním jen pro získání zanedbatelné pozice, ukazováním prstů atd. Není rozdílu mezi chudými a bohatými řidiči jako u nás, kde mnozí zřetelně dávají ostatním najevo, jsou něco více, že mají na drahé auto a je jim jedno, když ho budou mít nabourané, peníze a vliv potom všechno spraví. Měl jsem zprvu dojem, že ta ohleduplnost platí pro místní poměrně klidný provoz, ale setkali jsme se s tím všude i ve velkých městech. Když jsme jeli do Los Angeles, říkala mi dcera, když se sbíhají dálnice a musíš dát přednost, nesmíš zastavit, jinak máš v sobě 200 aut. Když jsem se poprvé do této situace dostal a vjížděl za velkého provozu do dálnice se šesti nacpanými proudy, potil jsem se z obav. Bylo to zcela zbytečné, v plné rychlosti jsem tam najel, přijíždějící řidič udělal mezeru a bylo po starostech. Udělal jsem totéž, co všichni ostatní. Největší provoz jsem zažil právě tam, ale abych pravdu řekl, byl jsem vždy rád, když jsem se z přecpaného provozu měst dostal ven a bylo zcela jedno, zda to bylo San Francisco, Phoenix nebo Vancouver. Rozdílné jsou také dálnice, které mají velmi kvalitní povrch. Často neinvestují do okrajů dálnic, potom je možné sjet i do prostoru mimo, aniž by tam byla nějaká škarpa, nebo betonové okraje. Možná to není tak vzhledné, ale určitě levnější a bezpečnější. I další silnice měly velmi kvalitní povrch, některé zcela vedlejší měly povrch jako u nás. Rozdíl je u dálnice z Aljašky, na té je povrch nezpevněný, někdy i dost prašný. Důvodem jsou mrazy, které každou zimu povrch poškodí nebo zničí, takže není možné udělat trvalý kvalitní povrch. Často jsme viděli auto na krajnici a jednoho pracovníka s vědrem vody, jak jde pěšky a myje bílé sloupky na krajnicích ručně kartáčem a pak se vrací po druhé straně zpět. S autem pak popojede dále.  Možná, že je to levnější a kvalitnější, než vyznačovat a uzavírat část silnice, jen pro traktor s vodou a pracovníka s hadicí. Rychlost na dálnicích, silnicích i ulicích je různá, vždy vyznačená místní značkou. Chce to stále sledovat značky. Některé předpisy a značky jsou odlišné, např. odbočení vpravo, nebo stop na všech příjezdech, první odjíždí ten, co přijel první. To mi nesedělo. I v poušti bývají odpočívadla „rest area“ s čistými záchody, toaletním papírem, nebo i papírem na pokrytí sedátka. Přechody pro chodce jsou vyznačeny nejenom barvou, ale také nápisem, zda mohou jít nebo ne. Pak se nestane to, co mi povídala jedna starší paní. Jela jsem po dlouhých letech do Prahy. Svítila červená, tak si říkám nikdo nemůže jet, tak jsem šla a ten blbec mě málem přejel.

Pro naše cesty nám zapůjčili různá auta, americky „vozy“. Při prvé cestě to byl obrovský starší Lincoln Mercury comby se spotřebou cca 25 l a Buick Le Sabre se spotřebou cca 13 l. Zdá se to být hodně, ale 1 galon (=3.8 l) stál tehdy necelý dolar. Tento Buick bylo úžasné tiché auto, u kterého motor nebyl téměř slyšet, auto snů, nejen krásné, ale úžasně pohodlné, s klimatizací a vybavené silným 8 válcovým motorem, automatickou převodovkou atd. atd. S tím jsme projeli celý jihozápad. Při další cestě do USA jsme jezdili především Fordem Van 4x4 pro 8 osob. Velké a velmi pohodlné auto na silnice i do terénu, s velkým úložným prostorem vzadu. Mělo opět všechny vymoženosti silného moderního auta. Také jsme najeli několik tisíc km s menším autem Chevrolet 1700 ccm s ručním řazením, to byl velký rozdíl, ale stále to bylo větší auto než naše Škodovka. Při poslední cestě jsme jezdili převážně s GM, nevím už typ, s velmi silným motorem, který neznal kopce. Byl to středně velký kempovací vůz, 8 sedadel a velká ložná plocha. Zadní sedadla se dala sklopit na lůžkovou úpravu. Byl vybaven televizí a videem, řadou ukládacích prostor a menším chemickým WC, které nikdo nikdy nepoužil. Důvodem bylo to, že kdo ho použije, tak ho bude muset vyčistit, takže byl od výroby nepoužitý. Závadu jsme měli s GM 2x na Aljašce, když jsme píchli kolo. Bohužel špatně fungoval náš kompresor, ale náhodou jeli kolem Američané, sami zastavili a darovali nám zcela nový kompresor.

Velkým překvapením tehdy pro nás byly obrovské obchody, kde bylo všechno k dostání. Bylo jedno, zda to byly obchody s potravinami, textilem, domácími potřebami, elektronikou, nebo zbraněmi. Hned jsem udělal mnoho fotek. Na zbraně si Američané potrpí, každý má doma více zbraní krátkých i dlouhých. Vybavení obchodů, např. s loveckými potřebami, je nepředstavitelné. Dlouhé řady pušek různých typů, krátké zbraně, dalekohledy, oblečení do tepla i zimy, v uličkách přepravky a na nich v samoobsluze statisíce různých nábojů. Měl jsem doma jen brokovnici a tak jsem byl jako Alenka v zemi divů. Nakonec jsem si koupil levně z druhé ruky loveckou kulovnici Remington 700 Springfield s puškohledem Leupold. Údajně mělo být celní odbavení na letišti bez problému. Bohužel mě zahlédl jeden černoch z personálu. Ukázal mi, kam mám jít a já jsem ho místo na celnici následoval. To byl malér, že jsem nešel přes celnici, vyšetřování, dohadování, ale naštěstí jsme odletěli, pochopitelně bez pušky. Černoch asi získal body, ale byla to od něho neserióznost. Po dalších jednáních jsem pušku dostal poštou. Vynikající přesná puška, vysoce výkonná. Na 200 m trefila víčko o průměru 5 cm a prostřelila i silný pařez.

Samozřejmě jedním z mých zájmů byla entomologie. Hlavní pochopitelně byli tesaříci, Cerambycidae. Chybělo mi naše domácí vybavení, a tak jsem musel improvizovat, sehnat si smrtičky, nakoupit pilku, sekerku, dláto, krabičky na larvy. Sehnat chemikálie je v USA problém, éter nebo ethyoctan nemožné, prvá otázka je, na co to potřebuji a pro jakou instituci. Používal jsem proto benzin. Nejbližší lesy od našeho bydliště byly cca 10 km daleko. Našel jsem tam nějaké Monochamy a Lepturiny. Bylo tam ale poměrně velké množství nádherných otakárků. Na silnici byli přejetí chřestýši, ale na stráních s otakárky jsem neviděl žádné. Očekával jsem, že nejvíce tesaříků nachytám v obrovských lesních komplexech v Idahu. Bylo to hrozné zklamání. Někdy kolem roku 1934 vznikl obrovský požár od Washingtonu a Oregonu přes Idaho a Montanu. Tehdy prý kouř zahalil celé Spojené státy až po New York. Dnes jsou tu obrovské plochy téměř sterilních lesů, převážně letecky zalesněných, s nápadně chudou ostatní vegetací a téměř bez hmyzu. Ani po 70 lezech se původní fauna a flora z okolních lesů nestačila vrátit. Sem by se měli podívat všichni propagátoři užitečnosti vypalování lesů, aby viděli, že požáry zničí nejen veškerou faunu, ale také mělkokořennou floru. Když jsme přijeli do nezasažených oblastí, byli jsme překvapeni bohatou přírodou, množstvím květin i hmyzu. Nejvíce tesaříků jsme nachytali, když jsme se vraceli z Aljašky přes Kanadu. Samozřejmě jsou tam také oblasti postižené v minulosti požáry s minimem fauny, ale jsou tam také zachovalé původní lokality s hojným hmyzem. Největším překvapením pro mě bylo, když jsem na Aljašce chytil Pachytu lamed, potom více kusů v Kanadě v Yukonu. Dalším druhem připomínajícím Evropu byl Gnathacmaeops pratensis. Severoameričtí tesaříci jsou většinou velmi podobní našim. Největší radost jsem měl, když jsem našel Tragosomu (tehdy ještě pod jménem depsarium). Věnoval jsem potom mnoho času hledání Tragosom. Podařilo se mi najít také zcela nový druh, později popsaný jako Tragosoma soror, takže jsem měl 17 paratypů. Když mě autor Kanaďan Laplante v Praze navštívil, tak říkal, že mám více amerických Tragosom, než viděl v tamějších sbírkách. Bylo to sbírání velmi radostné a napínavé. Bylo ale také plné adrenalinu, protože byly většinou v odloučených lokalitách, kde vesměs byli také medvědi. Bylo nepříjemné najít ležící kmen s požerky a na druhé straně čerstvý lívanec trusu, z kterého se ještě kouřilo, nebo slyšet brumlající zvíře, nebo ho dokonce spatřit. Při naší poslední návštěvě jsme jich spatřili 18, z toho 6 grizzlyů. Musím ale přiznat, že některé jsme viděli z auta, např. velkou grizzly se dvěma medvíďaty asi na 5 m. Dělal jsem i fotky.  Medvědi mi také pomohli některé Tragosomy najít, protože trhají staré dřevo a požírají larvy a tím mě na ně upozornili. Já ani má manželka jsme si nehráli na hrdiny a vždy jsme se včas snažili zmizet, brouci - nebrouci. Hledat Tragosomy byl sice často adrenalinový zážitek, vyžadující také mnoho času a potu, ale zase nám pomohly uhradit výdaje, které jsme měli s cestováním.

Když už jsme u zvířat, tak se o nich více zmíním. V Americe žije jelen wapiti. Velké množství těchto jelenů bývalo vidět v Yellowstonském NP, než tam vysadili vlky, ale potkávali jsme je i jinde, zejména v Olympijském parku ve Washingtonu. Podle vystavených trofejí některé kusy mají obrovské parohy, často i neobvyklých tvarů. Dalším jelenem je jelenec viržinský s malými parohy, občas bylo možné ho také potkat. Častými zvířaty i u silnic je antilopa vidloroh se zajímavými růžky, v kanadských parcích zase je běžně ovce tlustorohá a vzácně kamzík bělák, ti chodí i volně po silnicích. Losů i losic jsme viděli několik, ale žádný kus s obrovskými lopatami. Na Aljašce jsme viděli několik pižmoňů, jak spolu bojují, ale bylo to přes plot. Při prvních cestách jsme spávali ve stanu, výjimečně v autě, často v kempech. Jednou jsem dostal nápad, zajet hluboko do lesů a postavit si stan mimo civilizaci. V noci přišli ke stanu vlci a nádherně dlouho vyli. Vlků jsme se nebáli, nenapadají člověka, a tak jsme jen poslouchali. Je to možná divné, ale oba jsme se dohodli, že to byla jedna z nejkrásnějších nocí v našem životě. Nápad tam stanovat nebyl příliš dobrý, horší by bylo, kdyby přišel medvěd. Jinak jsme vlky neviděli, ale na Aljašce i v Kanadě bylo v odlehlých místech v blátě vidět stopy. Příhodu se stanováním a medvědem jsme zažili v kempu v Yosemitském NP. Při prvé cestě jsme tam byli s dětmi a dcerou. Měli jsme rozdělaný oheň a na stole propanbutanovou lampu. Najednou se přímo mezi námi objevil velký medvěd, naštěstí černý. Manželka i dcera vydávaly takové hlasité ječivé zvuky (nikdy jsem je od nich neslyšel), že medvěd, než aby to poslouchal, raději otočil, pomalu odešel a děti nesežral. Měl obrovský zadek. Vrátil se ale ve dvě hodiny v noci vedle k sousedům. Zdemoloval a převrátil jim vlek s plechovým krytem a vyžral, co tam bylo. Invalidní soused říkal, že když slyšel ten kravál, vykoukl ze stanu a posvítil medvědovi přímo do tlamy, tak honem zalezl zpět, s manželkou se potom třásli strachy až do rána. Dnes jsou snad protimedvědí spreje, za nás prodávali jen zvonky, které je měly odradit, ale byl to zřejmě jen tahák na peníze, protože na ně medvědi nereagovali vůbec. V Kanadě bývaly kempy na noc zavřené a s elektrickými ohradníky. Všeobecně všude doporučovali chodit ve skupinách a dělat hluk, třeba mít zapnuté rádio. Je to možná nevhodné, ale mohu každému sdělit, že když se setkáte s medvědem ani ne na dva metry, tak statečnost se okamžitě stěhuje téměř do spodního prádla. Bizonů jsme viděli mnoho, nejen v Yelowstonu. Tam jsem viděl prvně bizony a lidi, kteří je fotili z auta. Běžel jsem tam a říkal si, kdyby něco, skočím za to auto. Když bizon čtyři metry ode mne zvedl hlavu a podíval se na mě malinkýma očkama, zjistil jsem, že tiché americké auto odjelo a stojím tam s bizony sám. Naštěstí mě bizon nechal zbaběle uprchnout. Zajímavou příhodu jsme zažili v Arizoně. Večer jsme si všimli krásného hodného černobílého zvířátka, které se pomalu procházelo a ochotně se nechalo fotit. Věděli jsme, že je to skunk, ale neznali, co dokáže. Teprve později jsme při jízdě viděli několik přejetých skunků, do auta potom vnikl nepopsatelný zápach. Auto, které přejede skunka, se prý většinou ani nedá odsmradit a je lépe ho zrušit. Kojoty jsme viděli v Kalifornii a Arizoně, když jsme tábořili. Velmi hojné jsou veverky a krásní chipmankové. Zajímavé je, že i daleko v lesích jsou krotcí a přijdou až k lidem. Pumu jsme nikde neviděli. Doporučuje se dělat hluk, lehnout na zem zády nahoru, protože medvěd začíná prý od břicha. Poučky jsou dobré do té doby, než si přečtete statistiku, kolik lidí ročně zemře, nebo je zraněno zvířaty a je jedno, zda je to medvěd, los, bizon, puma, hadi nebo pavouci.

USA je země orlů a jiných dravců, snad všeobecně chráněných. Zvláště na severu u moře jsou spousty hnízd orlů bělohlavých i ve městech. Mnoho jich bylo u rybářů, kteří porcovali ryby a odhazovali zbytky. Jeden český hajný, který emigroval do okolí Vancouveru, proslavil Československo a sebe tím, že hned jak přišel, koupil si pušku a začal tyto ptáky střílet. Také se nám stalo, že k tábořišti přilétli velcí krkavci. Samozřejmě je tam mnoho zajímavých druhů ptáků, např. americké sojky, které létají až na stoly v tábořištích. Nejkrásnější z ptáků jsou ale kolibříci. Američané je milují, kupují jim krmítka, která různě zavěšuji. Nádherní ptáčci, bleskově létají, nebo stojí na místě.

Když jsme se plavili z Oregonu do Aljašky lodí, viděli jsme v moři mimo jiné delfíny, velryby a mořské vydry. Jsou to nebázlivá zvířata, nádherná, když leží na zádech a něco pojídají. U přístavu Anchorage lovili rybáři ryby a v sítích byli často lachtani, kteří před úplným vytažením sítí vyskakovali ven.

Dnes už je možné vidět v televizi spousty pořadů z americké přírody. Těžko ji popsat, je úžasná. Od pouští na jihu s nepřeberným množstvím kaktusů, vysokých až 10-20 metrů (Saguaro), až po obrovské lesy od Kalifornie po Aljašku. Rostou tam největší (120 m) a nejmohutnější stromy na světě (1200 m³) sekvojovce a sekvoje. Koukali jsme na ně s posvátnou úctou. Uvádím jednu citaci z internetu: Pro úspěšné rozmnožení potřebují tyto stromy periodicky se opakující požáry, které odstraní nižší vegetaci, bránící v růstu malým semenáčkům. Aby bylo jejich rozmnožení co nejsnazší, zakládají správci parků pravidelně již od roku 1970 kontrolované požáry (?). Poněkud mi uniká logika věci, protože při těchto požárech shoří i nové semenáčky a mladé stromky, takže tam viditelně chybí mladá generace. Asi tomu nerozumím, ale jak už říkali v r. 1948 komunisti „po staru se nedá žít“. Ale možná, že již indiáni zakládali kontrolované požáry, takže mohly tyto staré stromy vyrůst. V pohoří Sierra Nevada rostou nejstarší stromy na světě, je to Pinus aristata - borovice osinatá (4700 let), jedinými návštěvníky jsme byli sami s manželkou. Směrem k severu rostou také obrovské silné borovice, smrky, douglasky atd., tloušťkou kmenů i výškou zcela přesahují evropské představy.

Pro každého je nesmírným zážitkem Yelowstonský NP s množstvím gejzírů, jezer, řek a lesů. V r. 1988 zde vznikl prý od blesku požár. Během týdne hořelo už na osmi místech (bez bouřky !!!). V NP se nesmělo hasit (požár je přírodní jev). Po dvou měsících ochranáři požádali, aby se hasilo všemi prostředky! Nastoupily tisíce lidí, armáda, buldozery, motorové pily, letadla, tisíce tun chemikálií a kdyby nenapadl po třech měsících sníh, tak by shořel NP úplně. Takže shořela polovina nejstaršího parku světa (cca 700.000 ha), podle dnešních údajů jen třetina. Shořela proto, že někdo někde napsal, že se v NP nesmí zasahovat (!?). Nesmělo se zalesňovat, ale když tam po letech nebyla ani tráva, tak se to zalesnilo vrtulníky a je tam umělý les. Raději nebudu psát, co se stalo po vysazení vlků. Bylo to vše nutné, je to domyšlené? Stále ale je návštěva Yellowstonu zážitkem na celý život. Byl jsem tam hned po požáru a pak ještě 2x.

Bezkonkurenční jsou skalní parky. To se nedá popsat a ani to nemá smysl. Jen namátkou Arches Park, Zion Park, Grand Canyon. To je nutné vidět a být tam více dnů a přírodu si vychutnat. Pro milovníky přírody nezapomenutelný zážitek. Chcete něco jiného? Tak navštivte Grand Teton NP ve Wyomingu, Glacier NP v Montaně, Olympic NP ve Washingtonu, nebo cokoliv na Aljašce, třeba Denali NP, řadu ledovců v horách, nebo jakékoliv města. A Kanada, to je pro milovníky přírody pohádková země nekonečných lesů, nádherných hor Rocky Mountains s národními parky Banff, Jasper atd. Už od mládí jsem četl příběhy z americké divočiny a o řekách Yucon, Athabasca, Saskatchewan, Mackenzie, Missouri a nedoufal jsem, že je někdy uvidím, ale sen se mi splnil. Jen na Klondike jsme žádné zlato nenašli. A Aljaška, to je zážitek, který se nedá nikdy zapomenout a je zcela jedno, zda to jsou hory, ledovce, řeky, lesy, nebo osídlená místa. Nedá se to ale všechno popsat. Bohužel v USA i Kanadě uvidíte mnoho obrovských ploch s vypálenými lesy, něco způsobí údajně blesky, něco neopatrnost a něco pyromani.

Zcela mimořádným zážitkem je Death Valley - Údolí smrti. Délka údolí je asi 60 km. Jeli jsme tam Buickem, který měl výkonnou klimatizaci. Bylo tam málo turistů, jen jedno auto. Je tam informační středisko a na úředním teploměru bylo rovných 50° C. Zastavovali jsme víckrát, ale pěší túry jsme dělali jen v omezeném počtu, spíše si prohlédnout horniny. Po návratu nám Američané říkali „do Údolí smrti v červenci jezdí jen cizinci a blázni“.

Byli jsme v Americe a tak jsme byli zvědavi také na indiány. Dost často mají upravené vlastní velké prodejny, kde prodávají také indiánské i jiné výrobky. Některé osady jsou méně pěkné, v okolí domů nepořádek, a hlavně mnoho nepojízdných aut nebo vraků. V Arizoně jsme ze zvědavosti navštívili indiánskou restauraci, velmi čistou, kde jsme se výborně najedli. Pod kanadskou hranicí bylo také několik indiánských prodejních hal. Jeden indián šel kolem nás a nadával, náš zeť se ho ptal, proč. Řekl, že udí ryby a došel mu plyn, tak musí rozdělat oheň! Viděli jsme také v rezervacích velká pole s obilím. Prý také v rezervacích pronajímají půdu bělochům k hospodaření.

Co ještě ke Spojeným státům. Nutno dodat, že jsme poznali blíže jen necelou západní polovinu USA, jinde to může být jiné. Nám se tam velmi líbilo, ale je jisté, že jsou tam také problémy, asi všude má chléb dvě kůrky. Byli jsme nadšeni přírodou. Moc se nám zamlouvali lidé, velmi ochotní a přátelští. Když jsme s nimi mluvili, velmi se zajímali, odkud jsme. Když jsme řekli z Československa, hned reagovali Dubček, Navrátilová, Lendl, později také Havel. Zeměpisné znalosti mnozí mají slabší, takže Československo často umístili do Jugoslávie, jednou také do Ruska. Když mě vyslýchal celník, tak se ptal, kde jsem se narodil. Když jsem řekl ve Vídni, tak se ptal „kde to je“, ale druhý ho hned nenápadně za stolem nakopl. Říká se u nás, že Američané jsou nevzdělaní, ale tomu tak není, je zajímají hlavně jejich problémy. Ale u nás je to podobné, většinou lidé neznají hlavní města amerických států, mnozí ani státy, daleko větší než Česko. Zamlouvalo se nám, že se tam málo krade. Dcera říkala, že když objedná opraváře, nechá zadní dveře odemčené, on přijde a provede opravu. Na dotaz, kolik aut se u nich ukradne za týden, jsem dostal odpověď do roka asi pět a pak o tom týden píšou v novinách. Jen jsem si vybavil, že jsem měl zloděje v autě 9x a 3x jsem sám zabránil ukradení auta, 2x se zbraní v ruce. Policii zajímalo jen, zda jsem vystřelil, když jsem řekl že ne, tak říkali, to máte štěstí, jinak byste byl trestaný. Když jsme se vraceli z Oregonu, chtěli jsme přespat v kempu. Tam nám řekli, máme plno, ale můžete přespat zdarma na parkovišti, tady u nás máte restauraci a zdarma sprchy. Na prostorné parkoviště přijelo také auto s velkým plochým vlekem dlouhým cca přes 4 m a s postranicemi vysokými asi 25 cm. Nízký vlek byl plný zahradních sekaček a motorových pil, vše volně ložené, nezajištěné, možná přes 50 kusů. Řidič odešel a vrátil se až ráno. Velké parkoviště, mnoho lidí a neukradl nikdo nic. My jsme měli auto dva měsíce ve Frankfurtu, po návratu bylo jen zaprášené. V Praze za první noc nám někdo ukradl stírače a zpětná zrcátka.

  

        Dcera s rodinou a auta s kterými jsme prvně jezdili                                                      Odvoz dřeva

        

                              Yelowstone                                                                               Stáda jelenů po požáru a než byli vysazeni vlci

      

         

                                                                                  Yelowstone krátce po požáru                                                                                                

  

   

                 Yelowstone - čedičová vrstva                                                                                                

 

                                                                                       Yelowstone - horká jezírka                                                                                                 

  

                    Gejzír Old Faithful - Starý Věrný -                                                           Jelen wapiti (Cervus canadensis)

 

 

                                                                

                        San Francisco - Lombard Street                                                San Francisco – socha Tomáše Garrigue Masaryka

           

Hollywood - entomolog Beierl se svou a mou manželkou                         Holly wood - obytný dům entomologa Beierla

 

                                                                   Sierra Nevada - Yosemitský národní park

    

                      Siera Nevada – Yosemity - Sequioia National Park                  Sequioia giganteum – sekvoj obrovská

 

 

                                         

  

 

 

                                                                            Borovice úžasných roměrů a výšek

 

Noční práce medvěda černého na vleku délky cca 2 m

 

 

               Asi Ergates spiculatus a Tragosoma                                                                        Tragosoma soror

  

 

     

    

    

                                                                      Vše Kanada, Alberta, Rocky Mountains

     

                                         Kanada, Alberta                                                            Kanada, Btitská Columbie

  

                                                                                       Vše Kanada, Alberta

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 [M1]

 [M2]