Zajímavosti z mého nejen entomologického života.

Původní kapitolu jsem předělal a podstatně rozšířil. Byl jsem k tomu podnícen poznámkami některých entomologů i známých a zejména vybídnutím Ing. Lukáše Skořepy. Je to mladý entomolog, který mně imponoval řadou skutečností. Jeho hlavní zájmovou skupinou jsou tesaříci. Má perfektně upravenou a velmi bohatou sbírku. To jen v souvislosti s dalším textem a rozhodně bych tím nechtěl upozadit ostatní entomology. K napsání mě podnítila také četba příběhů nebo knih ze života některých starších entomologů, např. Niedla, Dvořáka, Komárka, Obenbergera, Roubala, a dalších našich i cizích. Netroufám si se s nimi srovnávat, píši to jen za sebe. Je jen škoda, že své zážitky nepublikoval např. Heyrovský (měl jich mnoho, i v souvislosti se svou rodinou, bratrem Jaroslavem, nositelem Nobelovy ceny), Pospíšil, Prokš, Tesař a mnoho dalších. Zážitky měli úžasné, mnoho jich znám, ale rád bych si byl o těchto lidech i jiných více přečetl. Napsat vzpomínky ze života i mimo entomologickou branži, bývalo zcela běžné (mj. manželčin dědeček). V televizi jsem nyní slyšel, že své vzpomínky ze života píší lidé, kteří se chtějí zviditelnit. To je dnes dost užívaný obrat a v určitých případech asi pravdivý, ale mým cílem tento důvod není. Po roce 1990 jsem naštvaně napsal jednomu činiteli, že za náhradní byt na mně požadovali na úřadě 400.000 Kč (bokem). Dostal jsem odpověď, že si dotyčný nemyslí, že se u nás něco takového děje, a že jsem to napsal jen proto, abych se zviditelnil, podepsán ten pán! Můžu každého ubezpečit, že jsem to napsal proto, že jsem měl hrozný vztek a že jsem pouze doufal v nápravu. Tady vidíte, že názory na zviditelnění jsou různé. Mně se blíží 85 let, nemám toho mnoho na práci a ten nápad něco napsat mi připadal vhodný. Také nikoho nenutím, aby to četl. Měl jsem problém, co tam dát, nakonec jsem napsal to, co mě momentálně napadlo. Žádnou osnovu jsem předem nedělal.

Na konci jsem se zmínil také o některých zemích, které jsme s manželkou navštívili - Francie, Řecko, Tunis, Alžír, Maroko, Skandinávie, Turecko, Sýrie, USA. K nim jsem přidal také nějaké fotografie. Tam vznikl velký problém. Všude jsem udělal velké množství diapozitivů, bohužel hlavně na Orwo z NDR. Byl jsem hrozně zklamán, když jsem zjistil, že naprostá většina je po letech nepoužitelná, vybledlá a má špatné barvy. Velmi málo jsem fotil na Agfu, která byla podstatně lepší. Proto uvádím jen některé, které sice na něco poukazují, ale netvoří systematický celek. Za kvalitu se omlouvám. Pozdější cesty jsem dělal na video.

 

Xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Svůj stručný životopis jsem publikoval na str. 383 mé knihy o tesařících a rád bych ho doplnil o některé skutečnosti, které pro mě byly nesmírně důležité a ovlivnily celý můj život. Obří podíl na způsobu mého života měla má vynikající manželka. Kdyby nebylo jejích osobních vlastností, mnoho věcí by asi bylo jinak. Musím ocenit domácí toleranci, sběratelské a překladatelské schopností. Byla to vynikající a zcela výjimečná žena. Díky jí, jsem jí zato velmi vděčný. Přestože byla jednou z nejlepších žákyň na škole, z politických důvodů ji nevzali na vysokou školu. Dala mi dvě výborné dcery. Jedna absolvovala přírodovědeckou fakultu, diplomovou práci dělala u RNDr. Moldána. Nikdy nezapomenu, když v Karolinu byla promoce a jako jediná dostala červený diplom a přímo doktorát. Pro nás oba s manželkou to byl pocit vrcholné hrdosti a štěstí. Druhá dcera dělala stavařinu, později emigrovala do USA. To přineslo pro ni samo o sobě řadu komplikací a těžkostí. Dokázala se se vším vyrovnat a vše zvládnout. Když znám podrobnosti a prodělané potíže, musím ji stále obdivovat. Dcery nám daly čtyři výborné vnuky a ti zase pět pravnoučat. Manželka milovala přírodu v jakékoliv podobě. 51 roků měla chovatelskou stanici kolií RENYVON. Kolie jsou nádherní psi a velmi chytří. Chodili jsme někdy na výstavy, umístění psů bylo různé, vždy podle posuzovatele atd., většinou na předních místech. Úžasně si vedla naše tricolorní fena Djanet, které se v seniorech stala mezinárodním vítězem a to ji bylo 13 roků, byla krásná a čilá jako mladice a dožila se 17 let.

Narodil jsem se 1934 ve Vídni a tři jména mám v rodném i křestním listě. Milan je jméno mé, Emanuel po otci a František po mém dědovi, který byl u křtu jako kmotr. Můj otec ve Vídni učil na českých školách. Po obsazení Rakouska nacisty jsme museli uprchnout z Vídně, o čtyři hodiny dříve, než přišli otce zatknout. Po dobu druhé světové války jsme žili v jižních Čechách, v Lišově a Trhových Svinech. Zažil jsem tam válku i revoluci 1945. Bydleli jsme ve škole, kde se narodil protektorátní president JUDr. Emil Hácha. Koncem války tam byli měsíce ubytování němečtí uprchlíci z Berlína, potom francouzští zajatci, na zahradě byli vlasovci a potom ve škole i v našem bytě měsíce Rusové. O revoluci jsem viděl mé starší kamarády, když je hnali němečtí vojáci jako rukojmí, i jejich těla po popravě. Viděl jsem potom, co dělali a jak na to reagovali naši občané i matky popravených. To byly okamžiky, na které se nezapomíná. Po válce dostal můj otec místo v Praze a tak jsme se tam také přestěhovali.

Od dětských let jsem se za podpory otce zajímal o přírodu a zakládal si sbírky. Nejprve to byla sbírka motýlů, minerálů, zkamenělin a herbář. Ve škole, v které jsme bydleli, byl úžasný přírodopisný kabinet o dvou místnostech, kde bylo mnoho vypreparovaných zvířat, ptáků i menších obratlovců, dokonce i vypreparovaný ptakopysk. Samozřejmě tam bylo také mnoho obrazů i knih, např. Jouklův Atlas motýlů, který jsem často prohlížel. Jak skončily tyto nádherné sbírky nevím. Jisté je, že po revoluci 1945 byly plně v pořádku. Ke škole patřila také velká zahrada, která sloužila především výuce žáků. Žáci tu pěstovali pod patronací učitele Křtěnského různou zeleninu, ovocné stromy, květinové záhony a jako skvost tu měli mnoho záhonů s léčivými rostlinami, vše opatřené cedulkami se jmény. Byl to celoroční ráj motýlů. Uprostřed zahrady byl menší betonový bazén, kde byla řada vodních rostlin a velmi mnoho vodního hmyzu. V létě tam poletovalo mnoho vážek i šídel. Když se lovil rybník, tak jsem tam přenášel raky a malé rybky, které kromě jednoho menšího sumce bohužel nikdy nepřežily. Také tam bylo hřiště pro odbíjenou. Na škole byla pamětní deska JUDr. Háchy, kterou o revoluci občané hned sundali a chtěli rozbít. Můj otec ji zachránil a spolu se mnou ji donesl do městského muzea. Na Trhové Sviny mám ty nejlepší vzpomínky, protože jsem tam prožil nejkrásnější dětská léta. Měl jsem tam několik výborných českých kamarádů, s kterými jsme podnikali i delší výlety. Protektorátní hranice byla cca 1 km za městem, hlídaná jen na silnici. Několik výletů jsem podnikl do „Německa“, kde rostlo mnoho dřípatek, které jsem už v takovém množství nikdy neviděl. Jeden rok před Štědrým dnem se utopilo najednou pět mých spolužáků. Pohřeb byl úplně drastický, kterého se zúčastnili snad všichni občané. Do téhož rybníka jsem později také spadl, ale jen do pasu. Než jsem došel domů, tak na mně vše zmrzlo. Pamatuji si to jako dnes, protože má matka mě pro zahřátí nejdříve nařezala a pak teprve svlékla. Od té doby jsem nedovolil dětem bruslení na volné vodě a když to někde vidím, tak se musím otočit. V Trhových Svinech jsem v zimě v kuchyni ulovil svého prvého tesaříka – tesaříka domácího (dazuli).

Později v lesnické škole jsem měl ještě obsáhlé poznávací sbírky větviček dřevin s pupeny, semen, listů a vzorků dřev stromů i křovin.  Znalosti se mi velmi hodily v entomologii, protože jsem neměl problémy s determinací dřev, i když to byly jen malé části.

Od roku 1947 jsem se zabýval převážně brouky. V roce 1948 jsem se stal nejmladším členem Československé entomologické společnosti v Praze. Sbíral jsem nejdříve všechny čeledě, ale postupně jsem se omezil jen na drobné střevlíčky, tesaříky a kůrovce. Střevlíčky jsem měl velmi rád, protože jsou to krásní brouci a navíc je možno je sbírat po celý rok i ve větším počtu. Byl jsem ve styku s profesorem Kultem, vynikajícím, velmi seriózním entomologem. Od Dr. Heyrovského jsem dostal adresy na japonské entomology Takehiko Nakane a Kazuo Ohbayashi, kteří měli velký zájem o výměnu. Zajímavé bylo, že o tuto výměnu neměl nikdo z českých entomologů zájem, ale o vyměněné brouky ano. Zřejmě měli v té době obavy, že by se dostali do evidence (politicky tvrdá 50. léta). S uvedenými japonskými entomology byla vynikající spolupráce, zasílal jsem jim tehdy veškerý nasbíraný materiál hmyzu, který jsem nepotřeboval, včetně celé v té době již obsáhlé sbírky Carabidů. Dostal jsem od nich velké množství kusů i druhů tesaříků, takže jsem za krátkou dobu měl největší sbírku japonských tesaříků nejen u nás, ale možná i v Evropě.  Asi jako vtip mi zaslali balíček s brouky a zabalili ho do amerických novin vydávaných v Japonsku s projevem McArthura „Komunisté na celém světě musí být těžce potřeni“. Japonští entomologové to zřejmě mysleli jako vtip, pro naše soudruhy jsem byl okamžitě zločinec. Byl jsem v oktávě gymnázia a po dlouhém nepříjemném výslechu jsem byl před pololetím vyloučen ze všech škol v Československé republice. Vyloučení mi ústně oznámil ředitel školy před celou třídou. Po mém vyloučení jsem měl problém se zaměstnáním. Zásluhou profesora Obenbergera jsem nemusel nastoupit na umístěnku v dolech (měl jsem příkaz vybrat si doly Most, Kladno nebo Ostrava), ale ve státně důležitém podniku Spolana Neratovice, v oddělení výroby pesticidů. To nadřízené úřady schválily.

Nakonec jsem ale nastoupil jako lesní dělník na polesí ve Slapech. To asi bylo také vyhovující, protože na území našeho polesí se stavěla státně důležitá Slapská přehrada a těžila a vyklízela se zátopová oblast. Byl jsem plný očekávání a obav z toho, co mě čeká. Brzo se ukázalo, že jsem se dostal do kolektivu, který snad ani nemohl být lepší. Můj šéf byl vynikající člověk „nadlesní“ Jirman, bývalý šlechtický lesník. Bydlel přímo na polesí s výbornou manželkou Miládkou. Na sousedním polesí Homole byl vedoucím Saša Schneeberg, který dříve dělal fořta na Slovensku na Vihorlatu v obci Jovsa. Svým způsobem také entomolog, který se zajímal zejména o kůrovce. Těžební skupinu, kácení stromů atd., dělali „Humpálovci“, vysoce kvalifikovaná parta, protože snad každý měl titul Dr. nebo Ing. Přímo na polesí jsme byli čtyři mladí, v podstatě jako praktikanti. Mohu být jen spokojen, protože jsme dělali především lesnické práce všeho druhu, lepší praxe snad ani nebyla možná. Každé ráno, když byla kancelář uklizena a případně zatopeno, jsme se srovnali do řady a uvítali nadlesního Jirmana pozdravem „Lesu zdar“. Dodržování lesnických tradic bylo samozřejmé. Pan nadlesní vyhodnotil práce z minulého dne, pochválil nebo vytknul chyby a zadal každému další úkoly. Rád na dobu na polesí vzpomínám i když to bylo dost náročné. Díky tomu jsme získali praxi k nezaplacení a naučili se pracovat a jakékoliv práce se nebát. Neznali jsme chvíle, kdy bychom neměli co dělat. Vstával jsem v 5 hodin a domů přicházel v 19,30. Pracovní týden po-so. V neděli jsme se střídali a měli požární hlídky.

Naše polesí spadalo pod Výzkumný ústav lesního hospodářství a tak celkem bez problémů jsem časem přešel do oddělení ochrany lesů. Byla to doba raného socialismu. Vedoucí oddělení ochrany lesů akademik Kalandra mě uvítal, řekl, my si tady všichni tykáme, akorát mně se vyká. Kolektiv to byl také dobrý, úměrný době. Výzkumný ústav byl přestěhován z Prahy do Strnad, byla to bývalá léčebna. Prostorově to bylo naprosto nevyhovující, v každé místnosti bylo natěsnáno více lidí.

Na počátku 50. let ještě probíhala poválečná kůrovcová kalamita, zejména v pohraničí, kde bylo málo pracovních sil. Těžební dělníci byli většinou ze Slovenska. Tehdy se totiž kůra z každého napadeného stromu musela oloupat. Práce byla velmi těžká, ruční pily, sekery, loupání kůry na plachty a pálení větví a kůry. Potom poprášení dřeva a okolí Dynocidem (DDT) přístrojem Pulvis, bez ochranných pomůcek. Z dnešního hlediska nepředstavitelné. Celé naše oddělení jezdilo velmi často na brigády do okolí Mariánských Lázní, takže jsem vše zažil osobně, včetně sytého nadýchání DDT.

V té době mě neminulo povolání na vojenskou presenční službu. Byli jsme pohotovostní útvar, takže výcvik byl dost tvrdý. Na ostré střelby z protiletadlových kanonů jsme jezdili na Slovensko, prostředí v horách nádherné, zažili jsme tam letní i zimní počasí. Dodnes vzpomínám na jeden měsíc tvrdých mrazů, kdy teploty překračovaly -30 C. Při ostrých střelbách se stalo, že u některých kanonů se ulomily přemrzlé úderníky a střelivo neodpálilo. Dělovod hlásil selhaná a většina členů obsluhy bleskově utekla pryč. Při neustálém pohybu lidí v mrazu to šlo, ale být ve stráži 24 hodin s možností se občas vyspat v malém stanu ze dvou spojených celt na sněhu bez podlážky, to bylo někdy na pokraji sil. Když ráno byly teploty jen pod -20 C, tak na rozcvičku muselo mužstvo bez košil, důstojníci v košilích a „protiletadlový Pepík“ v kožichu dával povely. Čekali jsme řadu nemocí, ale nikdo snad nedostal ani rýmu. Při cvičném pěším pochodu našeho družstva podle azimutu v 80 cm sněhu, jsme potkali smečku šesti vlků asi na 40 metrů, kteří po počátečním strnulém překvapení ihned utekli. Hladoví vlci ale chodili v noci ke kanonům hledat vyhozené zbytky potravin, tam strážní také čtyři zastřelili. Zažil jsem maďarské události, při kterých nám nejdříve odebrali zbraně a pak nám oznámili, že se vojna prodlužuje na 3 roky. Potom ale byla zase zkrácena, takže po 120 dnech třetího roku už jsme byli doma. Pro mě ale nekončila, dostával jsem stále pozvánky na vojenská cvičení. Když jsem se vzbouřil, tak se zjistilo, že mě stále zvali na cvičení, ale vše zapisovali do karty mému jmenovci ze stejné ulice. Tak jsem za něho zbytečně odcvičil 180 dnů. Potvrdilo se pořekadlo „pořádek“ jak na vojně. Je samozřejmé, že na vojně bylo velmi mnoho zajímavých příhod, že by se o nich dala napsat celá kniha. Vojna byla tvrdá, ale myslím, že to svým způsobem každému prospělo.

Po návratu z vojny po komplikovaných jednáních, kdy jsem musel občas sehnout hlavu, mi bylo povoleno dodělat maturitu. Všichni chtěli vědět důvod mého vyloučení, ale škola mně i otci tehdy odmítla dát vyjádření. Že šlo o špinavou akci padesátých let se ukázalo také později, když jsem potřeboval potvrzení o docházce pro důchod. Po pečlivém šetření ředitelstvím školy, se v školních dokladech nenašla jediná zmínka o mém vyloučení. Podle dokumentace jsem navštěvoval oktávu na gymnasiu až do konce školního roku, ale nedostal jsem žádná vysvědčení (!?).Jakmile jsem udělal maturitu na gymnasiu, hned jsem šel na Lesnickou technickou školu, studium mi velmi usnadnila předchozí lesnická praxe.

Ale zpět k výzkumu. Poměrně brzo byla ke staré budově ve Strnadech přistavena velká nová, na tehdejší dobu poměrně dobře vybavená budova. V oddělení ochrany lesů byla řada nových pracovníků, kteří se zabývali entomologií, fytopatologií, herbicidy, atd., zkoušeli jsme různé pesticidy. V té době byli také přemnoženi chrousti Melolontha melolontha. Hlavně jsme dělali rozbory a asanace půdy ve školkách proti ponravám. Později byl další výzkumný úkol dřevokaz čárkovaný – Xyloterus lineatus. Kmeny i skládky kulatiny jsme ošetřovali poprašováním DDT, HCH (hexachlorcyklohexan), nebo postřiky Antrixem a Ipsotoxem. Imaga zimují v půdě, takže jsme zalévali půdu pod skládkami dehtovými látkami, zejména dinitroorthokresolem Arborol. Na množství šlo o stovky kg nebo litrů, u Arborolu o tuny. Jako laborant a mladík jsem všechny tyto asanační práce dělal já. Pracovní pomůcky byly montérky a rukavice, po letech také gumový oblek. Tehdy neškodné látky a vědecký výzkum, z dnešního hlediska by to byly neuskutečnitelné akce, protože šlo ve všech případech o zvlášť nebezpečné a karcinogenní látky. Tím ovšem práce nekončila. V laboratoři se následně dělaly rozbory. Tisíce rozborů požerků napadeného kontrolního i asanovaného dřeva, asanované dřevo se podkládalo „trusníky“, na kterých byly vrstvy insekticidů včetně mrtvého hmyzu. Ten bylo nutné vytřídit a spočítat, přitom dýchat „neškodné“ pesticidy. Následovaly pokusy s hubením klikoroha borového „naprosto neškodným“ přípravkem Soldep a hrozné bolesti hlavy, které byly „určitě z jiných příčin“. Příležitostně jsem vypomáhal referentům, kteří se zabývali jinými lesními škůdci, např. pilatkami, ploskohřbetkami, mniškou, bekyní velkohlavou, obaleči, nebo z oddělení fytopatologie, atd. Byla to jiná práce, většinou šlo o letecké nebo pozemní poprašování, postřiky nebo později zamlžování. Zase to byl při těchto akcích přímý styk s pesticidy. Opět následovaly rozbory uhynulého hmyzu. Poslední akcí, kterou jsem ve výzkumu zažil, byla velká akce proti obaleči dubovému. To by nebylo nic divného, těch akcí byla předtím celá řada. Tentokrát to byla zkušební akce novým přípravkem metathion. Věděli jsme, že je to organofosfát, a to asi bylo vše. Na vyzkoušení byl určen prostor silně napadený obalečem dubovým na jižní Moravě na Břeclavsku v prostoru lužních lesů za Pohanskem k Soutoku. Ošetřovaly se letecky stovky hektarů. Okamžitě jsme prováděli zjišťování účinnosti, což bylo nepříjemné, vzduch byl těžko dýchatelný. Účinek byl okamžitý, 1 m² velké „trusníky“ byly plné housenek obalečů a samozřejmě dalšího hynoucího hmyzu. Na vyšlapané cestičce v porostu byly stovky (spíše tisíce) umírajících krajníků Calosoma inquisitor. Celá akce měla později nepříjemný dopad, když lesníci zjistili, že v porostech je velmi mnoho mrtvých ptáků, zřejmě po požití kontaminovaného hmyzu. Nepatřil jsem k organizátorům a zodpovědným osobám, a tak jsem byl vyšetřován s několika kolegy vyhodnocujícími výsledek jen jako svědek. Vyšetřováním se zjistilo, že nikdo z nás neměl povinné zkoušky pro práci s jedy. Výsledek vyšetřování byl odpovídající době, vše rychle utichlo, jako by se nic nestalo. Musel jsem si potom udělat zkoušky pro práci se zvlášť nebezpečnými jedy, což byl klad také pro další práci v provozu. Práce s pesticidy nezůstala bez zdravotních důsledků. Někteří s nimi přicházeli do styku více, někteří méně, vždy podle postavení. Důsledky se projevovaly podle zdravotní odolnosti jedinců úmrtími od 40 let.   

V padesátých letech se ústav rozšiřoval, takže převážná část zaměstnanců byla mladších ročníků. Ze starších bych chtěl jmenovat především Ing. Kolubajiva. Byl to Ukrajinec, uprchlý po říjnové revoluci, celý život toužil po samostatné Ukrajině. Byl to zcela výjimečný a poctivý člověk. Ovládal řadu jazyků a byl vynikajícím entomologem. Dokázal determinovat snad veškerý hmyz, bylo jedno, zda to byla Hymenoptera, Diptera, Lepidoptera, Coleoptera či něco jiného. Jeho znalostí využívali všichni vědečtí pracovníci ke svému prospěchu. Zatím co budovali svou kariéru, Sergjej seděl na své stoličce a pracoval, stranou uklizený člověk. Byl jen šťastný, že po válce ho neodvlekli zpět do Sovětského Svazu. Myslím, že patřil k největším postavám tehdejší československé entomologie, bohužel do dnešní doby je opomíjený.

Postupem času ve výzkumu a stálým stykem s provozem jsem získával další potřebné znalosti a zkušenosti. Jako výzkumný ústav jsme pořádali také různé instruktáže a poradenskou činnosti. Později jsem byl na ně vysílán také sám. V roce 1965 jsem byl vyslán na severovýchodní Slovensko, kde probíhala velká kůrovcová kalamita, jako kůrovcový inspektor. To bylo školení, které bych přál každému pracovníku ochrany přírody. V tehdejší době v této oblasti byly ještě kousky přírodního ráje. Místy byly části původních pralesů, bohužel v naprosté většině určených k vykácení. Odtahování vytěženého dříví na údolní skládky, se provádělo pomocí sovětských pásových traktorů. Na počátku 50. let byla ještě v provozu úzkokolejní železnička v Remetských Hamrech a práce v lesích byla většinou ruční za pomoci koní. Pokud tu byly ojedinělé původní lesy se zastoupením jedle, tak jedle většinou hynuly a každý strom byl v horní části napaden kůrovcem Pityokteies curvidens a Pityokteines vorontzovi. Když začaly v 50. letech jedle masově odumírat, byli kůrovci rodu Pityokteines všude (v Čechách to byl P. spinidens). Opatření na ochranu jedlí se neprováděla nikdy a nikde. Být u těchto jedlí v Bukovských horách (Stužica a Rabia skala), byl úžasný zážitek. Některé byly staré až 400 let a vysoké až 56 m. (Podobné obrovské jedle bývalo možné vidět také na Brdech). Mnohem častější bylo zastoupení smrků v bučinách. Nikde se nestalo, že by smíšené lesy, dnes propagované jako velmi odolné proti škůdcům, byly proti kůrovcům odolné, spíše naopak. Při přemnožení kůrovců v roce 1965, došlo prakticky k úplnému vymizení smrků z bučin. Vše bylo napadeno Ips typographus a často také Monochamus sartor. Většina zachovalých původních bukových porostů byla úžasná. Když jsem poprvé přišel do bukové rezervace Rožok, byl jsem ohromen. Připadal jsem si jako v přírodní katedrále, nádherný les silných, vysokých a zdravých stromů. Svůj půvab a zejména hodnotu měly také horské hřebenové partie buků a klenů, než padly za oběť nesmyslnému předpisu o „likvidaci přestárlých porostů“. Většinou to byly nízké zkroucené stromy o průměrech hodně přes 1 m. V převážné většině je bylo možné zpracovat jen na palivo. Těžba byla velmi pracná a drahá, podle místního lesníka až 4x dražší, než byla prodejní cena paliva. Smysl těchto celorepublikových akcí mi dodnes uniká, jen jsem měl dojem, že jsem sám, komu se to nezamlouvá. Pobyt v této oblasti Slovenska byl nesmírně zajímavý. Byl jsem zde ještě před vybudováním přehrady Starina, krajina byla tehdy mnohem hezčí. Původnější byly sice i obce, ale dnes by nikdo nechtěl bydlet v podmínkách tehdejší doby. Velmi dobrý popis místního života podal spisovatel Mňačko v knize „Kde končí prašné cesty“, v kapitole „Zakletá dolina“. V dnešní době není politicky uznávaný, ale na zvelebení a zkulturnění místního života měl obří podíl a mělo by mu za to být vysloveno alespoň uznání. Dostal se kvůli této knize do sporu i s tehdejším presidentem Novotným. Následná kontrolní vládní komise zjistila, že stav byl horší, než Mňačko popisoval. Tento kraj jsem viděl poprvé a velmi rychle jsem si ho zamiloval. Sice jsem každý den měl pochůzky po porostech, ale i tak jsem měl možnost ho dost dobře poznat. Rok 1965 byl velmi deštivý a poměrně chladný. Kolem 20. června dokonce v Uliči padal sníh. Měl jsem volné neděle, tak jsem je využil ke sběru brouků. Jen pro zajímavost, od Xylotrechus capricornus bylo tehdy ve všech světových sbírkách známo jen cca 8 kusů. V březnu jsem našel krovky v bříze v krásném údolí u Stariny a tím byla odhalena jeho bionomie. Výsledky sběrů jsem publikoval. Dnes je celé toto údolí i s pastvinami pod vodou.

Severovýchod Slovenska měl být rájem zvěře, ale málokdy jsem se s ní setkal. Našel jsem s manželkou velké parohy jelena, zřejmě křížence marala. Viděl jsem u lesníků obrovské a silné shozy jelenů, které mi připadaly větší a silnější než bývalý světový rekord jelena v muzeu Ohrada na Hluboké. Srnci měli parůžky mnohem větší než pěkné v Čechách. Medvěda jsem neviděl, ale jeho stopy ve sněhu a exkrementy ano. Rysa jsem viděl zastřeleného. Vlčích stop v Nové Sedlici bylo mnoho. Slyšel jsem vyprávět, jak při naháňce na vlky bylo zastřeleno 6 kusů. Za každého bylo odstřelné 2000 Kč. Všichni měli velkou radost, tak slavili několik dnů, až museli ještě doplácet. Hojná byla prasata, došlo k napadení lesníka a prase mu urvalo lýtko (to mi ukazoval, téměř jen holenní kost) a to měl štěstí, že kolega na něm prase zastřelil. V době když jsem tam byl, napadla bachyně při pochůzce lesem polesného z Uliče. Vylezl na strom, ale roztrhala mu psa. Viděl jsem hojné trofeje zubů (myslivecky zbraní) delších než 25 cm. Prvně jsem tam viděl jeřábky. Při kácení dutého stromu našli dělníci koťata kočky divoké. Jedno ponechali a ostatní zabili. To nám donesli, ale bohužel za den uhynulo.

V tomto kraji jsem získal řadu přátel a byl jsem zván na různé oslavy i pohřby. To bylo pro mě nesmírně cenné, poznat nejen místní občany v soukromí, ale také místní zvyklosti i náboženské pravoslavné obřady. Všichni byli velmi přátelští, neoddělitelnou součástí všeho byl alkohol, zejména borovička a výčapný likér (doma ještě lavorovica). Mírou byl stakan a poldeci. K jídlu byl většinou špek a chléb. Zažil jsem ale také pravou živáňskou na chatě pod Rabiou skalou. Nejprve spálili 1 m³ dřeva a v popelu se potom delší dobu připravovala směs různého masa a zeleniny zabalená do nějakého papíru. Bylo to výtečné jídlo, nikdy už jsem to nejedl. Původní nádherná lesní roubená chata za Novou Sedlicí byla časem přestavěna na moderní.

Ve výzkumu mé poslední zařazení bylo samostatný pracovník. Tím jsem skončil, když jsem politicky nevyhovoval. S dvěma kolegy jsme donesli na Sovětské velvyslanectví za Výzkumný ústav resoluci proti okupaci v srpnu 1968. Přijal nás tajemník Lesečko v zrcadlové síni, pohovor trval téměř hodinu. Dopad byl špatný, jako politicky nežádoucí jsem musel odejít z výzkumu. Po odchodu z výzkumu mě v Praze a okolí odmítali zaměstnat ve všech profesích i jako dělníka, odebrali mi přídavky na děti a tak jsem byl rád, když mě ze známosti zaměstnal polesný v pohraničí jako lesního dělníka, 170 km od Prahy. Abych se přiznal, zažil jsem tehdy dost krušné chvíle, když mě všude odmítali vzít do práce a úřady tvrdily, že nechci pracovat. Peníze nikde a doma dvě děti. Po listopadu 1989 jsem dostal od rehabilitační komise „Jménem našeho ústavu vyjadřuji upřímné politování nad křivdou, která na Vás byla spáchána. ……. atd.“, to ovšem nemohlo nahradit pocuchané nervy, časové a finanční ztráty pro celou rodinu. Uznávám, do jisté míry to byla má chyba. Kdybych nikam nechodil jako většina, bylo by vše v pohodě. Já jsem ale považoval za svou povinnost vyjádřit svůj názor a dát najevo nesouhlas s okupací. Asi je to v mé povaze. I v posudku od mých nadřízených jsem měl napsáno „otevřeně říká své názory i když předem ví, že okamžitě nato následuje postih“. Časem jsem si nebyl jistý, zda je to klad nebo zápor, být sám proti sobě.

Po určitém čase jsem dostal nabídku vrátit se do Prahy jako vedoucí bývalé Schwarzenbergské pily (byl to vlastně velkosklad řeziva 3-5 tisíc m³). Dělal jsem vedoucího partě trestanců, nemůžu si stěžovat, měli své mouchy, ale svou těžkou práci udělali vždy. Vše se dělalo ručně.Tehdy byla jako ukázka kapitalistického vykořisťování písnička 16 tun, zpíval Paul Robeson. U nás to byla obvyklá denní dávka, když přišly jednou 4 vagony řeziva na štědrý den, tak to bylo ten den 28 tun na osobu! Za dva roky jsme byli nejlepší pracoviště podniku v kraji, publikované i v časopise. Mnoho let jsem pak dělal vedoucího pěstebního střediska u Státních lesů. Měli jsme 20 ha lesních školek a založili jsme několik set ha nových lesů v pražském okolí i v samotné Praze. Měl jsem více pracovních skupin, stálých zaměstnanců cca 34, s brigádníky to bylo někdy až 100 výplat. Měli jsme dobré výsledky a za jedno z nejvyšších životních vyznamenání považuji, když mi zaměstnanci řekli, že jsem byl nejlepším šéfem, kterého kdy měli.

Z titulu funkce jsem dostal průkaz přísežné lesní stráže, která byla oprávněna nosit zbraň. Nastala groteskní situace, protože já jsem ji v té době nosit nesměl. Kontroloval jsem pytláka atletické postavy, který prostřihal plot a v rybníčku na našem lesním pozemku chytal ryby. Ten mi poradil, jste tu sám, nemáte žádného svědka, tak odtud koukejte vypadnout. Řekl jsem mu, že si napíšu číslo auta, tak mi poradil, že má jedno vpředu a druhé vzadu, abych si opsal obě. Podal jsem trestní oznámení a výsledek byl ten, že jsem dostal důtku, protože jsem neměl právo ho kontrolovat, když nejsem rybářská stráž! Něco podobného bylo, když jsem překvapil zloděje s pilkou a vánočním stromkem. Ten mi vyhrožoval, že je členem Ústřední rady odborů. Ale těch příhod bylo moc a někdy mnohem horších.

Později jsem dělal referenta ochrany lesů a ochrany přírody na podnikovém ředitelství Středočeských státních lesů. Považuji za úspěch, že se podařilo rychlé zastavení tehdejší kůrovcové kalamity a prosazení léta odkládaných schválení řady lesních přírodních rezervací ve Středočeském kraji.  Od roku 1990 až do důchodu jsem byl zaměstnán šest let jako vedoucí referent specialista ochrany lesů na Ministerstvu zemědělství ČR. Dostal jsem tak příležitost zbavit se většiny iluzí a nejen tam jsem měl možnost dobře poznat život, jaký ve skutečnosti je. Nyní se vůbec ničemu nedivím.

Entomologie byla má celoživotní láska, většinu života jsem dělal entomologii jako povolání a také to byl koníček. Přinášela mi řadu radostí, nádherných zážitků, ale také velmi nepříjemných a nechutných situací. A tak se musím zmínit o dalších okolnostech, které silně ovlivnily můj život. Snažil jsem se sbírat také v cizině. Někdy jsem dostal formální pozvání od Rakušanů nebo dcery žijící v zahraničí a mohl bez valut vyjet ven. Po úspěšných sběrech tesaříků v Řecku (našli jsme s manželkou cca 25 nepopsaných tesaříků - sp., ssp), se to mým českým entomologickým kolegům nelíbilo a na jejich doporučení na StB nám byly odebrány pasy na řadu let a nemohli jsme s manželkou nikam vyjet. Měl jsem dost pohnutý život a tak jsem chtěl zjistit, co mám v materiálech StB. Jak jsem se jmenovitě dozvěděl, hlavním spolupracovníkem StB, který mě udával (a vymýšlel lži), byl můj velmi blízký kamarád od mládí, také entomolog, se kterým jsem měl přátelské vztahy a ke kterému jsem měl neomezenou důvěru. Ale právě ten požádal, aby nám pasy byly odebrány. Podle záznamů StB se k odebrání souhlasně vyjádřili také další členové Entomologické společnosti. Něco v obsáhlých záznamech StB je pravda, ale převážně to jsou špinavé lži, pomluvy a hlavně záměr omezit mé možnosti v entomologii. Zajímavé je, že k podobným špinavostem se nesnížil nikdo z řady dalších dotazovaných lidí, neentomologů. Mám vše kopírováno na CD. Když jsem si ty hnusy v záznamech četl, musel jsem si brát prášky na tlak a na uklidnění. Na závěr této epizody musím říci, že pracovníky StB, které jsem poznal, považuji za mnohem serióznější, než jejich přisluhovače a některé mé entomologické „přátele“. Při odebírání pasů (přijeli si pro ně k nám domů), se mi dokonce náčelník SNB omlouval. Tato událost měla samozřejmě dopad také na mou osobu v mém pracovišti a na intenzivnějším sledování dalšími orgány. Musím se přiznat, že jsem se s tím dodnes nedokázal vyrovnat. Je samozřejmé, že v životě se vyskytne řada potíží, které se dají nebo nedají vyřešit, to je normální. Vůbec mi nevadí otevřená výměna názorů, naopak to považuji za klad. I za socializmu jsme často řešili i politické rozporné názory. V životě jsem prožil mnoho zdánlivě horších věcí, ale nic se nedá srovnat s podlou a zbabělou zákeřností kamarádů Jidášů, kteří se tvářejí jako přátelé a za zády se chovají jinak. Ty považuji za charakterovou spodinu lidské společnosti. Nejhorší je, že určité vlivy se odrážejí dodnes.

Jak už jsem uvedl, mé začátky v Entomologické společnosti se datují od roku 1947, kdy jsem začal navštěvovat entomology Mařana a Obenbergera v NM, ti mi doporučili Entomologickou společnost. Přátelské schůzky entomologů byly tehdy v Praze v ulici Na Zbořenci a později v Černém pivovaře. Byly to nádherné časy v přátelském prostředí.  Sedával jsem se staršími pány Heyrovským, Lekešem, Fárou, Pospíšilem, Prokšem, Šusterou, Roubalem, Havelkou, Baumertem, „panem“ Štíchou (jinak o něm nikdo nemluvil), Kultem, vrstevníkem Olexou atd. Co jméno, to pojem a záruka solidnosti.

Jakmile jsem se zaměřil na tesaříky, měnil jsem si různé druhy s našimi entomology, např. Prokšem, Heyrovským, Lekešem, Brožíkem, Kohouškem, Sekerou, Niedlem aj. Poté, co jsem přerušil styky s Japonskem, když mi na policii doporučili, že mám sbírat jen naše brouky, protože „těch je přece u nás dost“, a skutečnosti, že v 50. letech nebylo možné cestovat nikam do ciziny, jsem dospěl k názoru, že nemá smysl sbírat cizí jen vyměněné druhy. Proto jsem (dnes bohužel) japonské tesaříky většinou vyměnil za naše. Sbírku jsem omezil na naše území až střední Evropu. Časem jsem ale zase rozšířil výměnu i se zahraničím. Hlavně to bylo s Rakouskem (Demelt, Schurmann aj.), Německem (Schmidt aj.), Itálií (Tassi), Francií (Schaefer, Berger, Leseigneur a řada jiných.), Polskem (Kapušcinski, Gutowsky a j.), Španělskem, Finskem, Švédskem, USA atd. Jednalo se o desítky sběratelů. Dlouho jsem nemohl najít nikoho v tehdejším SSSR, až mi odpověděl výborný entomolog Shabliowskij (později také Lobanov a Danilevsky). Ten mi zasílal mnoho druhů, jednou dokonce velký kus Callipogon relictus. Někde na celnici se domnívali, že by v něm mohl být ukryt špion, moták nebo kulomet a tak ho rozlámali na mnoho drobných kusů! Dlouho jsem ho lepil. Něco podobného se mi stalo po zaslání Tragosom ze Švédska. Styky se zahraničím jsou dnes samozřejmé, dříve to ale představovalo problémy, např. prohlídku každého balíčku a povolení k vývozu.

            Naprostá většina entomologů, s kterými jsem se setkával, byli velmi přátelští a seriózní. Z tesaříkářů, mimo té nejstarší generace, bych na prvém místě chtěl jmenovat Standu Kadlece, poctivého a výborného přítele, jehož nečekaný odchod byl ztrátou pro celou evropskou entomologii. Nemohu zapomenout na Aldo Olexu a zejména Igora Hrozinku, patřili k nejlepším lidem, s kterými jsem se v životě setkal. Samozřejmě bych měl jmenovat řadu dalších a všem bych chtěl poděkovat za seriózní jednání a přátelské vztahy.

Nevím, zda mohu říci, že jsem měl nebo neměl štěstí, že hlavní období mé sběratelské činnosti bylo v období 1950-2000. Cestovní možnosti byly z počátku velmi omezené, naprosto nesrovnatelné s dnešní dobou. Mé počáteční sběry byly většinou o prázdninách na venkově, později v okolí Prahy v dosahu městské dopravy, časem i dále. Těžko asi dnes někdo pochopí, že jsme jezdili z Prahy do Staré Boleslavi vlakem do Čelákovic a potom pěšky, protože vlak byl levnější než autobus. Také se jezdilo vlakem až z Vysočan, protože jízdenky z Masarykova nádraží byly o desetihaléře dražší. A dálkové cesty, např. na Slovensko? Jezdili jsme autostopem (např. se Štysem, Starým, Kybalem), noclehy pod širákem, nebo po domluvě ve stodolách, později také pod stanem. Při cestě s Milošem Kybalem se mi podařilo najít v Kamenici n. Hronom mimořádně velkého roháče, měřil 9,5 cm (dnes možná ± nějaký mm), na silných starých vrbách u Dunaje byli roháči velmi hojní. Časem se můj život zcela změnil. Oženil jsem se s ženou se zájmem o přírodu. Už jsme jezdili vlakem, noclehy jsme hledali u různých lidí opět ve stodolách na seně a často nám nabídli na Slovensku i přátelské ubytování v soukromí. Po letech jsem si zakoupil starou motorku Jawu 350 Ogar a později starší anglickou motorku Matchless 500. To byl nejlepší motocykl, který k nám byl dovezen, brzo po Nortonech. Byl to vynikající rychlý stroj, jezdil jsem na víkendy i na Vihorlat, přes noc za 10-12 hodin, o 10 hodin rychleji než vlak. Tehdy mimo obce a v noci nebyla omezena rychlost. Brzo jsem ale zjistil, že se mohu vzdálit jen na dohled, protože Matchless budil přílišnou pozornost zájemců navzdory zámkům. Potřeboval jsem ale mít možnost vozit nejen dřevo, ale také rodinu, a tak jsem zakoupil nepojízdné terénní auto GAZ, které mělo v dokladech přes 1 milion km a řadu GO. Ten nám sloužil mnoho let, ale musel jsem se naučit dělat veškeré opravy sám, nebyl to ale složitý stroj jako jsou dnešní auta. Byl jsem šťastný, že jsem ještě zachytil několik posledních let, kdy byly na severovýchodním Slovensku likvidovány poslední zbytky původních pralesů. Byly to úžasné nejen entomologicky bohaté lesy, se staletými mohutnými buky, duby a javory, takové lesy již nikdo neuvidí. Stejně byly nádherné bývalé církevní lesy na Brdech a Jeseníkách s obrovskými starými stromy. Nakonec krásné lesy byly i na Krušných horách, než je „zničily imise“ (i když je ve skutečnosti převážně sežrali kůrovci). Příležitostí ke sbírání bylo všude dost. V lesích byly po těžbě skládky dlouhého dřeva, palivové dřevo v „metrech“ stálo v lesích obvykle delší dobu. V současnosti je situace zcela jiná. Dnes se těží v lesích ještě více dřeva než dříve. K tomu musíme připočíst ještě kácení stromů kolem silnic, které „ohrožují“ řidiče, a „přestárlých“ stromů v obcích, „které mají nebezpečné větve ohrožující zdraví občanů“. Nejhorší je, že hlavním důvodem jsou kotle na dřevo, a dřevo získané v podstatě zadarmo, navíc v pracovní době. Když to vše shrnu, vidím budoucnost pro řadu hmyzích dřevních druhů dost černě.

Měl jsem dosti početnou sbírku (cca 45-47.000 kusů) a mým snem bylo, že jednou bude uložena někde v našem muzeu. Nabídl jsem sbírku některým muzeím v Čechách i na Slovensku, ale za peníze o ni neměli zájem. Postupem času, když jsem viděl, jak se tesaříci stávají předmětem obchodu (a to ve všech společenských i odborných vrstvách), jsem na uložení kompletní sbírky změnil názor. Zarazila mě např. skutečnost, jak dopadla m. j. sbírka mého přítele a entomologického učitele. Část materiálu jsem prodal na burzách. Většina mé sbírky brouků je v Německu, část larev a požerky ve Švýcarsku, o parazity (doprovodný hmyz) měli zájem ve Stuttgartu. Knihy si ode mě k dalšímu prodeji zakoupil p. Kabourek, separáty, časopisy a další literaturu jsem daroval Slovenskému národnímu muzeu v Bratislavě.

Když bych se měl vyjádřit k mé životní entomologické činnosti, myslím, že byla poměrně úspěšná. Pracovní i soukromá entomologie byla pro mne zájmovou činností a nepokládal jsem to nikdy za vědu. Myslím, že to byl vliv zejména jednačtyřicetiletého pobytu mezi vědeckými pracovníky. Zajímavé je, že léty k podobným závěrům došla naprostá většina mých známých z různých oborů, i značná část jmenovaných pracovníků. Dnes se stává zvykem považovat za vědu téměř vše, i tam kde vůbec žádná není. Sběratelskou činností jsem se zabýval výhradně v mimopracovní době a vesměs jsem si veškeré náklady hradil sám. Dosáhl jsem celkem dobrých výsledků zejména pílí a tím, že jsem začal používat zcela nové metody, ale o tom jsem se dosti podrobně již zmínil ve své knize. Sbíral jsem převážně v Československu, později jsem navštívil kromě Albánie všechny státy v Evropě. Několikrát jsem sbíral také v Přední Asii, severní Africe a Severní Americe od Mexika po Aljašku. Zamiloval jsem se do Francie a Řecka. Obě země jsem navštívil vícekrát a vždy byl entomologický výsledek vynikající jak na množství, tak na kvalitu. V určité době jsem měl ne sice nejkompletnější, ale určitě na množství kusů nejobsáhlejší sbírku tesaříků v Evropě. Asi jako jediný v Evropě jsem shromažďoval „přirozené nepřátele“ Cerambycidů, zejména parazity, a jako první u nás jsem měl sbírku larev tesaříků a jejich požerků. Popsal jsem více druhů nebo poddruhů, především těch, které jsem sám našel. Řadu druhů jsem dal k popisu jiným entomologům, nebo jsem je na nový taxon upozornil. Bylo možné toho popsat daleko více. Jen ve své sbírce jsem měl více brouků, které jsem nemohl nikam zařadit, např. jen z Agapanthií to bylo nejméně 11 taxonů. Myslím, že v  budoucnosti bude popsáno hodně taxonů,  zejména subspecií, protože i u řady druhů západního palearktu je velká geografická variabilita. Sbírání a cesty byly pro nás s manželkou formou zábavy a aktivního odpočinku. Nemuseli jsme všude být a všechno najít. Když jsme našli nějaký zajímavější druh, byla to pro nás samozřejmě radostná chvíle. Našel jsem většinu druhů, které uvádím v knize, nikdy jsem nenašel druhy Alosterna ingrica, Vadonia steveni, Exocentrus stierlini, Phytoecia scutellata a molybdaena. Byli jsme s manželkou oba velmi aktivní. Já jsem volné soboty a neděle prožil většinou výdělečnou činností s motorovou pilou, manželka si přivydělávala vedlejším zaměstnáním, databankou, nebo dávala hodiny jazyků.

Rád bych ještě dodal nezapomenutelný výrok mého staršího přítele a učitele Ing. Prokše: „Musíš myslet jako brouk“. Někdo to asi nepochopí, ale já myslím, že vystihuje vše. Byl to spíše osamělý člověk vysokého osobního charakteru, účastník partyzánského povstání na Slovensku, člověk, kterého jsem si nesmírně vážil. Často u nás přebýval a stali jsme se, na rozdíl věku, důvěrnými přáteli. Jeho životní příběh je ukázkou lidské zloby a nespravedlnosti. Byl ředitelem lesního závodu Vysoký Chlumec, a když v roce 1948 dobrovolně neodstoupil, byl bez výslechu šest měsíců vězněn. Když byl bez jakýchkoliv papírů propuštěn a na jeho místě byl jiný ředitel, obrátil se na policii. Tam mu sdělili: „Kde jste byl tak dlouho, zřejmě jste byl v zahraničí a vrátil jste se jako špion“. Jak říkal, nakonec byl rád, když mu dovolili vzít sekeru s pilou a dělat lesního dělníka.

Do mých zážitků bych měl zařadit také některé příhody z minulého režimu z okolí hranic Československa. Prvá byla v roce 1951, když jsme byli zadrženi a prohlíženi se Štysem na Devíně u Bratislavy. Den předtím se tam topil rybář v Moravě a zatím co pohraniční stráž sháněla pomoc, tak se vynořil na rakouské straně řeky, zamával a odešel. Pro PS to nebyla dobrá vizitka a domnívali se, že bychom mohli emigrovat také. V roce 1965 jsem chtěl manželce ukázal hranici SSSR u Uliče (uhrabané pásy, pozorovatelny atd). Když jsme se vraceli, tak asi 100 m před námi se objevil policista s volným německým ovčákem. Ten hned vyrazil k nám. Policista křičel, pískal a pes nic. Manželka ho volala pojď ke mně, ty jsi krásnej pejsek, atd. Čtyřnohý strážce hranic na ni skočil a začal jí olizovat obličej. Potom přiběhl bledý policista a psa hned chytil. Pak říkal, to je záhada, k tomu smím jenom já, on každého porve. Manželka psy milovala a úžasně to s nimi uměla. Potom nám policista vysvětlil, že Rusové viděli u hranice dvě podezřelé osoby, požádali o přešetření a tak musel vyrazit do terénu. V roce 1968 jsme ve výzkumu dostali povolenky ke vstupu do pohraničních pásem. Využil jsem toho a spolu s kamarádem Denešem jsme jeli do Žofína, chtěli jsme zkusit, zda přiletí Tragosoma na světlo. Domluvili jsme se s polesným, ten slíbil, že vše zařídí u pohraniční stráže. V kopcích jsme napnuli prostěradlo a rozsvítili lampu. Nepřiletělo téměř nic, jen v dálce se po chvíli zableskla skla dalekohledu. Potom nás zatýkali postupně s časovou přestávkou, vrčící německý ovčák na nekonečném vodítku, vojín, desátník a major. Bohužel polesný šel kolem hospody a tam uvázl. Povolenka byla formální, bez PS neměla smysl. Téhož roku jsme využili možnosti výjezdu do ciziny a s manželkou na motorce se vydali do Rakouska. Navštívili jsme Demelta, Schurmanna a Steinera. Našli mnoho brouků (Xylosteus, žluté P. nigripes atd.). Odtud jsme jeli do Vídně a do Maďarska. To byl horor, maďarskému celníkovi zřejmě vadil cizí motocykl Matchless s anglickou vlaječkou na nádrži. Bez rukavic vyndával všechny naše věci a házel je přímo na zem na špinavou silnici. Pečlivě roztřepal všechno i manželčino prádlo a vše padalo na jednu hromadu, včetně rozbaleného jídla. Prohlídka trvala delší dobu před zraky vytřeštěných cizinců. Má žena místo rozčílení dostala záchvat smíchu, čímž pozlobila maďarské celníky. Celá akce mohla trvat více než hodinu, protože jsme také v klidu skládali věci a celou dobu nemohlo projet ani jedno auto. V pohodě jsme potom cestovali Maďarskem, ale dole u jugoslávských hranic nás zadrželi Sovětští vojáci a zavedli do kasáren. Domnívali se, že chceme emigrovat do Jugoslávie a odtud do Rakouska a nemohli pochopit, proč jsme tam už předtím nezůstali. Důvod hledání brouků, považovali asi za nejapnou výmluvu. Bylo to dost složité vyjednávání, vše bez maďarských orgánů. Po letech jsme se vraceli ze Slovenska do jižních Čech podél rakouských hranic. V jedné vesnici byl najednou zákaz vjezdu. Na můj dotaz, mladá žena s kočárkem řekla, klidně jeďte, to už dávno neplatí, oni to zapomněli sundat. Po několika kilometrech jsme se přehoupli přes kopeček, před námi závora a hlídací věž a tři vojáci, kteří na nás mířili samopaly. Už tam stál také trabant z NDR s vyděšenou rodinou. Když později přijel major, tak po přešetření říkal o té naší informátorce: „to je potvora, to je manželka jednoho důstojníka a nahání nám sem auta, abychom měli co dělat“. Vše dopadlo dobře, uklidněné Němce jsme měli doprovodit z prostoru ven. Zajímavá byla má cesta s podnikem do Sovětského Svazu. Po přistání v Kyjevě byla v řadě přede mnou jedna cizinka, které na celnici pečlivě prohlíželi zavazadlo, rozložili i prádlo atd. Celníka upoutala zejména role toaletního papíru, kterou celou pomalu rozbaloval a hledal, zda tam není něco ukrytého. Strašně se styděla, byla celá červená. Přimhouřením oka jsem ji dost uklidnil. Hlavně jsem byl zvědavý na Leningrad, dnešní Petrohrad. Ubytování bylo výborné, strava dobrá. Na prohlídky jsme mohli pouze společně jako skupina. Město se mi velmi líbilo, přestože bylo hodně zanedbané a málo udržované. Úžasná byla Ermitáž, ta překonala všechna naše očekávání. Mým přáním bylo vidět přírodovědecké muzeum (entomologii), takže jsem se tajně ztratil a neviděl Auroru. Muzeum jsem našel jen podle hotelové mapky, protože lidé měli zřejmé obavy se se mnou jako cizincem bavit. Před muzeem byla obrovská fronta a strážní mě odmítli vpustit. Obešel jsem blok, tam byla otevřená vrata do dvora a přes hromady uhlí jsem se hladce zadem dostal dovnitř. Měl jsem naštěstí doporučující dopis od jednoho našeho předního entomologa, který hned zaevidovali, samozřejmě také mé nacionále, pas atd. Chtěl jsem navštívit Lobanova a hlavně jsem byl zvědavý na sbírky, o kterých jsem hodně slyšel. Skutečnost ale zdaleka předčila mé očekávání. Měl jsem málo času, tak jsem krabice vybíral jen namátkou. Většina brouků byla napíchnutá jen na špendlících, ale materiál úžasný. Ještě bych rád přidal zážitek z Komárna při návratu z naší prvé cesty do Řecka. Před celnicí v Komárně nás zastavil náš vojín se samopalem a kontroloval doklady. Nelíbilo se mu dříví v autě. Nahlásil to asi celníkům, protože na celnici nás postavili bokem a nastaly prohlídky. Celkem 4x jsme museli úplně všechno z auta vyložit, vždy prohlídku dělala skupina jiných lidí, někteří v uniformách, někteří v civilu. Stále se tam motal onen vojín a jenom prohlašoval „to jsou všechno nemoce“. Měl jsem povolení k dovozu hmyzu a vývojových stadií od Ministerstva zemědělství, ale o tom řekli, že je české a na Slovensku neplatí!! Snažili jsme se zachovat klid, ale asi po čtyřech hodinách jsem kategoricky žádal o rozmluvu s velitelem celnice. Přišel major v uniformě, byl sice informován, ale nechal si vše znovu vyložit. Nás pak šokoval větou: „já bych Vás pustil, ale co když on do toho začne vrtat“. Když jsme mu slíbili, že necháme dva dny všechny věci v autě a bude-li potřebovat, okamžitě přijedeme zpět do Komárna, tak nás pustil. Zážitků samozřejmě bylo více i jinde, ale méně napínavých.

Ještě bych rád řekl něco o mé publikační činnosti. Byla dvojího typu, jednak to byly příspěvky služebního rázu k lesnické problematice a jednak zájmové entomologické. K těm lesnickým jsem byl někdy vyzván, někdy jsem považoval za nutné se k problémům vyjádřit. Druhý typ vycházel z mého tesaříkařského zájmu. Také tady se projevily zájmové a politické vlivy. O něčem už jsem psal, např. o obkreslení fotek při popisu Purpuricenus graecus. Potíže jsem měl také s vydáním knihy. Když mi NM (jako původní zadavatel práce) sdělilo že nemají peníze, zkusil jsem to s Entomologickou společností. Po počátečním zájmu mi bylo sděleno, že nestačí mapky, ale musím uvést seznam všech prohlížených kusů s daty. To by znamenalo udělat vše znovu, seznamy statisíců brouků,  nová práce na tisíce hodin a na léta a význam? Tak jsem prodal 4,5 ha restituovaného, 130 let starého lesa a vydal to sám. Chtěl jsem, aby součástí byly také barevné fotografie. Ty jsem udělal, tehdy ještě na kinofilm. Tiskárna požadovala za tisk fotografií ještě částku 350.000 Kč, tu jsem neměl, a tak mé mnohatisícové výdaje za fotografie byly zcela zbytečné. Svého času jsem se podílel na ICONES. Mělo dojít k novelizaci, ale po čtyřech letech neúnosného dohadování jsem účast odmítl. Takže nyní končím s těmito stránkami www na internetu, to je doufám svobodná volba, mohu napsat, co chci. Podle dosavadních reakcí tyto www stránky mají pro zájemce u nás i v cizině určitý význam a pokud to přijde vhod i dalším, budu spokojen, že tato práce snad nebyla marná. V nedávné době jsem předal veškerá práva k použití fotografií i textu středoevropských druhů Cerambycidů Agentuře ochrany přírody a krajiny, lepší umístění si asi nemohu přát. Vím, že byly použity fotografie z mých www stránek také jinde, pro nějaké publikace o Cerambycidech (jednalo se cca o 350 fotografií), ale k tomu jsem souhlas nedal!! Dal jsem ho pouze k „několika“ fotografiím Purpuricenus.

Kapitolou, o které bych se měl také zmínit, je myslivost. Jako malé dítě jsem si přál být myslivcem. Když jsem přišel do lesnického ústavu, tak jsme se s manželkou přihlásili a udělali si zkoušky z myslivosti. Jedním ze školitelů byl vynikající člověk RNDr. Julius Komárek, profesor na přírodovědecké fakultě a také zakladatel lesnického výzkumu. Měl jsem od něho Ergates faber chycený na ulici v Praze v Dejvicích. Mimořádný myslivec, autor několika knih. Další zkoušky jsem měl jako absolvent Lesnické technické školy. Myslivost jsem aktivně dělat nemohl, protože za socializmu jsem nemohl mít střelnou zbraň. Po listopadu 1989 jsem se stal členem jednoho mysliveckého sdružení. Myslivost přináší řadu nádherných okamžiků, které ostatní nezažijí. Je úžasné, když sedíte na posedu a na několik metrů od Vás se v klidu prochází srnčí se srnčaty, prasata i mladá prasátka, mufloni a další zvířata a chroupají nabízenou potravu. Nikdy předtím jsem neviděl v přírodě jezevce, lišky jak chytají myši, kuny nebo hranostaje. Myslivost není ovšem jen zábava, má-li se dělat pořádně, je to často namáhavá a časově velmi náročná práce. Je to také dost drahá činnost, zbraně, oblečení a dokoupení krmiva. Neznamená to jen nasušit seno, ale řadu dalších prací, zejména zimní krmení v mrazech a závějích sněhu. Myslivci musí nejen krmit, ale i zabíjet zvířata. Ale to k tomu patří a někdo to dělat musí. S tím jsem měl poněkud problém, každou následující noc jsem špatně spal. Nepatřím mezi úspěšné lovce, také jsem myslivost neprovozoval dlouho. Na výřadu mám 26 prasat, nějaká srnčí, několik mufloní, žádný jelen. Ulovil jsem několik lišek, ale když jsem viděl jak si liška skládá šikovně do tlamičky možná 15 myší a nese to dětem, tak už jsem žádnou nestřelil. Nemám žádnou husu ani kachnu, ani koroptev nebo sluku, jen jednoho zajíce na kterého nejsem hrdý. Podle plánu odstřelu jsem měl střelit také srnče, to jsem stále odmítal, ale pak jsem byl donucen. Byl to traumatický zážitek, jeho matka odmítla odejít, hrozně hlasitě naříkala a nutila srnče aby vstalo. Dodnes se za tu ránu stydím a takový požadavek odstřelu mi připadá naprosto absurdní. Celou zimu jsem tu srnu pak přikrmoval tím nejlepším, co jsem měl. Náročnost myslivosti se nejlépe projeví v zimě, když hodně mrzne. Zejména prasata obvykle nepřijdou, nebo také až po půlnoci. Potom to znamená prase dotáhnout sněhem až k autu, pracně naložit, doma vyvrhnout a ráno dopravit žádané vnitřnosti na veterinu. Prase pak dopravit někam k výkupu. Je to nejen práce, ale také čas a ujeté kilometry. Když se jedná o kus, který náleží střelci, je to další problém. To není jen stáhnout, ale co s masem? Pro sebe jsme si nechali jen něco a ostatní si odnesli lidé z vesnice. Pokud se nejedná o nadšeného lovce, tak člověka napadne, zda se ta námaha, ztráta času a peněz vůbec vyplatí. Je to hlavní důvod přemnožení prasat. Ještě jedna zajímavost. Prvého rysa jsme viděli v roce 1999, přeběhl v noci před autem, více než 100 km od Šumavy, kde byl vysazen. V roce 2001 jsem našel i roztrhaného srnce, kterého jsem předtím odpoledne potkal. Potom jsem (nejen já) několikrát slyšel v noci na posedu mnohaminutový hrozný hlasitý bolestivý nářek srnčí, když se na něm vezl rys, možná 100 až 200 m, než ho zdolal. Z té hrozné smrti jde mráz po zádech. Když po drastickém nářku srnčí nevidím na polích zajíce, koroptve, lišku, kočku atd., tak mě napadají pochybnosti o smyslu všeho. Z dalších čtyřech kusů srnčí zůstala na louce jen srst, když zbytky masa „uklidila“ prasata. Viděl jsem celkem pět rysů, posledního 2015 na zahradě 20 m od domu. Očekávaným problémem se brzo stanou vlci, podobně jako jinde. Obvykle se udává, že jediným nepřítelem těchto zvířat byl člověk. To je ovšem omyl, protože tím hlavním byla vzteklina, která redukovala stavy po staletí a která se dnes u nás již nevyskytuje.

Měl bych také napsat něco o jedné z hlavních činností mého profesionálního života. Samozřejmou částí ochrany lesů byla ochrana před kůrovci. Zažil jsem poválečnou kůrovcovou kalamitu, jejíž příčinou byla válka, poválečný stav a nedostatek pracovníků. Proběhla hlavně v Německu a později i u nás, zejména v pohraničí. Přikrmil ji velmi suchý rok 1947 (asi dodnes nejsušší). Od té doby se kůrovci různě množili, vždy podle toho, jaká se jim dala možnost a jaká se jim věnovala pozornost. Určité přemnožení nastalo také v 80. letech, když byly v lesích, jako obranné opatření, povinně zavedeny feromony a hlavně naprosto neúčinné slušovické lapače. To jsou známé věci, ale rád bych se zmínil o Šumavě. O národním parku se začalo jednat po listopadu 1989. Jako vedoucí referent ochrany lesů na ministerstvu jsem automaticky byl účastníkem jednání. Původní záměr ochranářů byl „zachránit nesmírně cenné staré původní porosty, aby je lesáci nevykáceli“. Postupně se měly nepůvodní porosty nahrazovat sadbou původních smrků a doplňovat dalšími dřevinami, hlavně jedlí, bukem a javorem. Myšlenka úžasná, které měla obecnou podporu. V té době jsem vyslechl na MZe několik rozhovorů, v kterých si někteří podnikatelé přáli na Šumavě vybudovat velká rekreační zařízení, něco mezi Krkonošemi a Alpami, k uskutečnění vadil návrh národního parku a hlavně ochrana starých porostů. Náhle se vše zvrtlo a začalo se tvrdit, že kůrovci nesežerou zdravé, ale sežerou jen nemocné stromy a proti kůrovcům se nesmí zasahovat, ochrana starých původních porostů nebyla vůbec důležitá. Když jsem trval na tom, že kůrovci Šumavu sežerou, byl jsem z dalších jednání vyřazen. Kůrovci navzdory předpovědím, samozřejmě sežrali celé velké plochy zdravých porostů, také stromy staré až 650 let. Nebýt jednoho ředitele NP, tak by sežrali asi vše. Čas ukáže, co na Šumavě bude a jak vše zhodnotí další budoucí generace. Jedno je ale jisté, výsledky sta let usilovné práce desítek generací zmizely za dvě desetiletí. To píši jen krátce k Šumavě. V roce 1996 přišel návrh odepsat cca 10.000 ha horských lesů na Jeseníkách a Kralickém Sněžníku! Bylo svoláno velké jednání na Jeseníkách. Bokem jsem se dozvěděl, že je zájem tam udělat velká sportovní a rekreační zařízení, ale pro to by byla nutná změna evidence lesa, protože lesní půda v majetku státu se nesmí prodávat! Čas plyne a dnes máme kůrovcovou kalamitu, zejména také v Jeseníkách (!?). V 50. letech jsme se tam setkali s bývalým neodsunutým německým lesníkem jménem Hosper. Ten tvrdil, že proti kůrovcům zasahovali i v zimě a dřevo sváželi na saních. Dokladem odborné a poctivé práce byly nádherné lesy, jejichž kvalitu a nečekané zásoby dřevní hmoty odhalila až vichřice tuším v roce 1956. Asi to byla jiná doba a jiný vztah k přírodě, majetku a práci. Obrovské plochy lesů mizí. Proč právě na Jeseníkách, kde rostly po staletí nádherné smrkové lesy? Odumírání stromů i celých smrkových porostů se nyní dále rozšiřuje téměř po celé republice. Nevidím bývalá povinná preventivní obranná opatření proti kůrovcům. Kvalitní silné výřezy jsou většinou ihned odváženy a v lesích zůstávají jen neodvezené skládky kůrovci napadeného podřadného dřeva a větví, takže z nich se kůrovci bez zábran dále volně množí a šíří. Ptám se, proč se z lesů neodváží hmota napadená kůrovci, když na odvoz silné kulatiny bylo dopravních kapacit dostatek? Dřeva je nadbytek, výkupní ceny klesají, ale ceny řeziva rostou!? Logika je jasná, z levné kvalitní kulatiny se snadno a levně vyřeže drahé kvalitní řezivo a je málo odpadu. Z toho, co zůstává na skládkách v lesích, by tomu tak nebylo. Platí dávno známá stará zásada, čím více kůrovce, tím více se může kácet, i tam kde to hospodářské plány nedovolují. V televizi slyšíme pohádky, že někde pěstují odolnější dřeviny proti suchu a budeme pěstovat odolnější lesy. To už jsme zažili po socialistické likvidaci lesů na Krušných horách (zprvu zejména popílek, později oficiálně zničené vlivem imisí, ve skutečnosti převážně sežrané kůrovci). A co ten pozdější katastrofální stav po výsadbě „odolných dřevin“,  např. pichlavého smrku, břízy, jeřábu, které začaly masově odumírat? Smrk je nejdůležitější dřevina, která tu rostla staletí a přežila všechny přírodní pohromy a kterou zatím není čím nahradit. Dnes se všeobecně tvrdí, že hlavní příčinou je letošní sucho, to je úmyslně šířená polopravda, protože kůrovci se u nás bez potíží šíří již desítky let a to i za dešťů a povodní. Smrky přežily i mimořádně suchý rok 1947, kdy na polích nebyla úroda a na loukách tráva. To budeme smrkové dříví kupovat z Rakouska, Německa nebo z Ruska? Buk je nádherná dřevina, bukové lesy miluji, ale využití dřeva listnáčů je velmi omezené, i když určité zastoupení je samozřejmé a nutné. V Uliči kdysi postavili dřevokombinát na zpracování desetitisíců m³ bukového dřeva, vyráběli násady na nářadí atd., ale protože byl malý odbyt, tak s těmi výrobky topili! Dnešní využití bukového dřeva je ještě mnohem menší. To chceme? To nám nestačí, že jsme úmyslně bez hnutí prstem nechali z většiny lesů vymizet základní dřevinu jedli a všechny druhy jilmů s nejkrásnější kresbou dřeva? Každá jedle byla napadena kůrovci, stejně tak jilm. „Jedle byla geologicky stará a právě nyní (v 50. letech) přišlo její poslední období, kdy začala hynout“ a bylo nutné ji přestat pěstovat !!!! To jsem nevymyslel já, ale tehdejší vysoké odborné špičky. Nyní se dočtu nepravdivá obvinění rádoby odborníků, kteří tenkrát byli ještě na houbách, že to bylo vinou lesníků! Právě minulý rok po tisíciletích přišla doba, kdy je nutné přestat pěstovat smrk!!! Neukáže se, že je to stejný neodborný závěr znalců, jako to bylo u jedle v 50. letech? Je to vinou globálního oteplování? To se nejen podle Sahary atd. už projevuje postupně tisíce let, proč u nás najednou právě v roce 2018, když se proti kůrovcům přestala dělat obranná opatření? Masově se šíří kůrovci a tesaříci také na modřínech (Ips cembrae). Stejně jako jehličnany i listnáče mají řadu chorob, např. tracheomykózu a v našich podmínkách odumírají (hlavně jilm, bříza, javor, jeřáb atd.). To vše bylo jistě i dříve, ale protože byl nedostatek paliva, tak k přemnožení škůdců a hlavně viditelnému množství mrtvých stromů nedošlo. Příroda si pomůže sama? To je jistě pravda, tam kde se nic neděje, vždy něco vyroste, i v okapech starých domů. Nemůžou ale u nás platit pravidla jako před tisíci roky, když jsou zde miliony lidí a odlesněné zemědělské a zastavěné plochy. Uvedu příklad z naprosto neporušené přírody se zdravým ovzduším ze začátku minulého století z Altaje, který leží prakticky na stejné zeměpisné šířce. Došlo k napadení porostů podkorním hmyzem, při kterém na délce 280 km nezůstal živý strom! K další pohromě došlo v Tubinském masivu, kde bylo zničeno cca 1 milion ha lesa a přes 100 milionů m³ dřeva. To byl naprosto přirozený vývoj a to má být vzor také pro nás? Také tam se vyskytoval kůrovec Ips duplicatus – kůrovec severský jako u nás (zejména na Moravě). Pomohla si příroda sama, za jak dlouho? Víte jak je velké Česko? Není sporu o tom, že „přírodní zákony“ fungují, jen by bylo vhodné se o nich poučit a nedomnívat se, že když fungují v rozměrech stovek nebo tisíců km², bude výsledek stejný i v rozměrech naší zahrádky. Píše se rok 2018 a jsme malá zem v zalidněné střední Evropě, kde není ani 1 m² původní neporušené přírody. Dnes bychom si měli vážit každého živého stromu a udělat vše pro jeho zachování a ne k likvidaci.

Současná kůrovcová kalamita je sice podporována suchem, ale vznikla naprosto špatnou reorganizací státních lesů, špatným typem smluv uzavíraných s těžebními organizacemi, špatnou prací na všech úrovních řízení a hlavně touhou po rychlém zbohatnutí a iluzornímu přístupu některých zájmových organizací. Dříve se vyskytovali také kůrovci, byla ještě horší sucha, byly vichřice, ke zpracování byla jen ruční práce, sekery, ruční pily a koně, ale zvládlo se vše. Dnes je naprosto nesrovnatelně výkonnější mechanizace jak při těžbě, tak odvozu dřeva, a nemůže se to zvládnout? Navíc je tu chemie (ale myslím, že by to většinou šlo řešit i bez ní, jen chtít) a vysoce výkonné odkorňovače. Odkorňování bylo jeden čas dokonce povinné. Kůrovcová kalamita 20.000 m³ na počátku minulého století v Novohradských horách vstoupila do učebnic jako velká. Předloni to bylo 7,000.000 m³, loni prý už 18,000.000 m³ a na rok 2019 se hovoří  možná 30,000.000 m³, ale také až 50,000.000 m³ !!!!!! Je to reálný odhad, nebo zbožné přání těžebních firem? Chudáci naši potomci, ti po léta budu muset doplácet na údržbu obnovených lesů. V Česku se vše samozřejmě týká především našich tradičních druhů kůrovců. Na Moravě se vyskytuje ještě způsobem života poněkud odlišný importovaný Ips duplicatus – lýkožrout severský. Kdysi se dovážely na severomoravské pily (např. Vrbno) celé vlaky smrkového dřeva z SSSR silně napadeného kůrovci. To je má osobní zkušenost z výzkumu, ale je možné si to jistě ověřit i u starších pracovníků pil. Dnes se tvrdí, že se k nám rozšířil přirozeným způsobem. Proč až dnes, proč to neudělal už před sto, nebo více lety? Proč se masově šíří až po dovozech dříví z SSSR? Ips duplicatus žije odlišným způsobem, nicméně si myslím, že za těch 50 let, co se u nás úspěšně přemnožuje, se mělo proti němu něco účinného vymyslet. V tom co nám představil na rok 2019 pan ministr a spol., nevidím možnost jak šíření kůrovců zastavit. Žádný papírový zákon nemůže kůrovcovou kalamitu ukončit. Kdyby se dodržovala běžná opatření prováděná proti kůrovcům platná a účinná desítky, nebo stovky let, tak by k žádnému tak masivnímu přemnožení nemohlo dojít. V prvé řadě by se měla provádět účinná obranná a preventivní opatření k zastavení kalamity. Doporučování prodeje a odvozu levného kůrovcového paliva, nebo i dřeva k dalšímu zpracování, sice může vyřešit hromadění dřevní hmoty, ale povede to též k rozvážení napadeného dříví, tj. šíření kůrovců. Šíření je nutné zastavit, zachytit rojící se kůrovce přímo na místě v lesích, možností je celá řada. Bylo by vhodné jako dříve využít také odkorňovačů, v případě nutnosti i chemické asanace. Je nepřijatelné jen odklízet mrtvoly, svalovat vinu na počasí a inkasovat peníze, to je okrádání našich potomků. Doporučil bych článek vysokoškolského profesora Simanova v LESNICTVÍ: Toč se a vrč, můj kolovrátku, z 3.1.2019. Tam tlumočí některé názory „Módní vlny ……..s kůrovcem se zdravý les vyrovná, a nezdravý les ať zhyne“, „kůrovec je architekt lesa“, „řízený rozpad smrčin prostřednictvím kůrovce“, „kůrovec zahubí nepůvodní smrky a autochtonním se vyhne“, „kůrovec Šumavě hodně pomohl“ či „šíření kůrovce se samovolně zastaví“. Doporučuji znovu si uvedený článek přečíst. Je napsán vysokoškolským profesorem, který má řadu vědeckých titulů a hluboké praktické znalosti, člověkem, který pochází z venkova a zná lesní prostředí daleko lépe než naprostá většina v televizi vystupujících „odborníků“.  Každý hajný již před více než 200 roky věděl, že kůrovci při přemnožení představují pro lesy obrovské nebezpečí a to pro původní horské i uměle vysázené hospodářské lesy. Pravdivost doložili sami kůrovci na Šumavě i v celé oblasti současné kalamity. Kůrovci se dokázali přemnožit nejen v našich zeměpisných šířkách, ale i v Norsku, kde je mnohem chladněji a jsou tam vysoké srážky. Podle televizních upoutávek je zarážející, že momentální stav některým lidem vyhovuje a byli by snad rádi, kdyby se proti kůrovcům nezasahovalo a naše lesy uhynuly úplně. Z množství mrtvol stromů mají radost, podobně jako pyromani ze spálených lesů. To, že se mnozí velmi mýlili, samozřejmě dnes nikdo z nich nemůže přiznat.

Průběh přetěžeb v letech 1981-2018. Oba grafy podle Simanova.

Vývoj množství kůrovcem napadeného a vytěženého dříví. Chybí rok 2018, kdy šlo o 14,000.000 m³. Odhad na tento rok je prý možná dvojnásobek. !!!

 

Shrnutí. Krušné hory oficiálně zničily imise. Ze začátku tam skutečně silně byly, po instalaci odlučovačů byly částečně, ale nakonec životaschopné stromy sežrali kůrovci. Takže je to polopravda. ↔ Jizerské hory také oficiálně zničily imise. Smrky ale nejdříve ožral obaleč modřínový (Zeiraphera diniana) a následně je masově sežrali kůrovci. Poškozené lesy pak byly vykáceny jako zničené imisemi (vědecký pracovník, který tam zásahy proti obaleči modřínovému řídil dosud žije). To je úmyslná nepravda. ↔ Nutno dodat, že do Oborové normy na kůrovce přidalo ministerstvo odstaveček, že v lesích poškozených imisemi jsou „obvyklá opatření neúčinná“, takže kůrovci mohli sežrat co chtěli a za škody na lesích nikdo nenesl odpovědnost. ↔ V NP na Šumavě se nesmí zasahovat a kůrovci neškodí. Další úmyslná nepravda. ↔ Nejméně posledních 15 let stále prudce roste obrovská kůrovcová kalamita, příčinou prý je sucho, a to i v letech, kdy prší a jsou povodně. Nepravda by bylo slabé slovo. Jen za loňský rok na tom někdo vydělal XX miliard Kč, převážně za dřevo vlastněné státem, na jehož tvorbě se podílelo mnoho generací. Ale nám to zřejmě nevadí, vždyť je to jen na úkor našich potomků!

Nakonec uvedu jeden citát: „.... přírodu máme jenom půjčenou, můžeme ji užívat, ale neměli bychom ji generacím, které přijdou po nás, předat zničenou a zplundrovanou“. Neměli bychom místo u nás neplatných pouček, frází, naivity, výmyslů a hrabivosti začít jednat jinak?

 

X x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x x

Několik slov k fotografiím.

Sova pálená, které jsme zachránili život. Byla na jedno oko slepá a nedokázala na zemi ležící myš přesně zaostřit. Byl to člen rodiny, životu v bytě a styku s lidmi se velmi rychle přizpůsobila. Jedle na fotografii byla v té době asi největší v bývalé ČSR, dnes je prý mrtvá. Další ukázkou je trus housenek bekyně mnišky a mrtvá imaga na Brdech. Na dvou fotkách je masové odumírání borovice černé na Berounsku, které po delších jednáních vyřešili lesníci až motorovou pilou. Na několika dalších fotkách je vidět, že u nás může dojít k odumírání u všech dřevin, nejen smrku. Příčin může být celá řada.

   

 Náš miláček, sova pálená nalezená v zimě v závěji u železničního přejezdu v Nymburce. zdánlivě mrtvá.

        

    Vpravo vynikající člověk a odborník, hlavní inženýr LZ Ulič Ing. Polyščuk a kontrolor z PŘ Košice

     

      V roce 1965 největší jedle v ČSR ve Stužici, výška 56 m, u stromu je ředitel LZ Ulič Láclav.

  

Malé soudečky jsou trus bekyně mnišky po přemnožení, vpravo uhynulá imaga po chemickém zásahu

   

                              Masové odumírání borovice černé na Berounsku 198x

     

                                    Masové odumírání jilmů v republice v 70. až 80. letech

  

                                                   Odumírání dubů a buků ve stejné době

     

                                                     Odumírání topolů v alejích i v porostech

    

                                                      Přemnožení kůrovců na Šumavě

    

Kvalitní kulatina je odvezena ke zpracování, v lese zůstává chemicky neošetřené dříví s kůrovci (2018)

    

Dřevo ponechané v lese, aby se kůrovci mohli přerojit zpátky do lesa, říká se tomu sucho (2018)

 

            Tak vypadá úspěšné množení kůrovců v našich lesích (2018), nebo je to také sucho?

 

Francie

V roce 1968 v době politického uvolnění, nás navštívili francouzský entomolog Berger a Leseigneur s rodinami. S oběma jsem si dlouho dopisoval. Byla to velmi vítaná a přátelská návštěva. Přijeli velkým Marcedesem, který měl najeto pouhých 3500 km. To, co následovalo, bylo zcela neuvěřitelné, následovala jedna pohroma a ostuda za druhou. Jeli jsme na výlet, já na motorce, manželka s nimi v autě. Na zámku na Hluboké průvodkyně, která údajně sloužila za Schwarzenbergů, vyprávěla, jaká to byla hrozná vykořisťovatelská rodina. „Když večeřeli, my jsme jim museli nosit jídlo až na stůl, bavili se každý den pozdě do noci a my jsme museli do 5 hodin do rána po nich vše uklízet“. Za chvíli „ráno jsme museli vstávat již ve 4 hodiny a připravovat jim jídlo, aby panstvo mělo, co chtělo“, atd. atd. Na dotaz, jak často tam byli, odpověděla, že byli většinou v Itálii a na Hlubokou přijeli třeba až za dva roky. Překladatelka bohužel přeložila vše. Byla to nepředstavitelná ostuda, něco, co vůbec nemohli pochopit. Pak následovaly potíže s jídlem v hotelové restauraci, potom přišla bouřka, zhasla světla a personál neměl svíčky na osvětlení stolů. Při cestě do Prahy za deště na staré silnici na přejezdu v Plané havarovali. Museli zaplatit vysokou pokutu a dopravu osob do Prahy. Já jsem s nimi nejel, ale přenocoval jsem u známých. Druhý den jsem našel Mercedes s rozbitým předkem a na silnici utrhané knoflíky od manželčiny blůzy. Pro mě okamžitý nervák, ale naštěstí vše dopadlo bez vážných zranění. Dovolal jsem se do Prahy a po delším čekání přijel Berger s odtahovou službou autem Praga V3S z Prahy. Ta měla při cestě zpět do Prahy za Táborem poruchu a musela přijet náhradní. Hodiny čekání a přeložení auta. Té náhradní, opět Praga V3S, za Miličínem „došla šťáva“. Naštěstí jsem měl motorku a tak jsem pro naftu dojel. Když řidič kladivem urážel zámek u nádrže, ptal se Berger, co se děje. Potom, co jsem mu řekl, že řidič nemá klíče od nádrže, pronesl památná slova „alles unmöglich“ (všechno nemožné). Já jsem francouzsky neuměl, tak jsme se domlouvali německy. Druhý den následovala neuvěřitelná anabáze po Praze. Rozbité auto dopravit do Francie mohl jedině Čechofracht. Vyřízení trvalo celý den. Museli zaplatit cestu a pojištění pouze ve francích. Zaplatili, ale už shledávali peníze po kapsách. České peníze už měli také pryč. Auto do Francie došlo, ale úplně vykradené, včetně palubní desky. Bylo u nás na cestu pojištěné, ale prý ne proti vykradení! Oprava poškozeného a vykradeného auta stála téměř stejně jako nové. Potom už byla nepříjemná jen jedna maličkost, když Berger zahodil v Praze papírek od karamelky na velkou hromadu odpadků na chodníku. Přiskočil příslušník VB a nařídil mu ten papírek sebrat se slovy, „ať si dělá bordel doma a ne tady“. Zřejmě nás sledoval. Tím skončily ostudné potíže. Bohužel již neměli žádné peníze (karty ještě nebyly) a vše jsme platili my a snažili se napravit pověst republiky. Obvolávali jsme tajně známé a zadlužili se na řadu měsíců. Náhodou se mi nabídl řidič se soukromou Tatrou 603 a ochotně a poměrně levně nás vozil po hradech, památkách i po entomologických výpravách po přírodě. Teprve dnes, po padesáti letech, mi došlo, že to možná ani nebyla soukromá Tatra 603, když v té době téměř nikdo auto neměl, natož T603. Pokud to byla sledovačka StB, tak dodatečně děkuji.

Dali jsme návštěvě k dispozici náš byt, vařila manželka, nebo se jedlo po restauracích. Velmi se zajímali, kde spíme my s dětmi. Říkali jsme, že máme v podkroví místnost. Berger nás jednoho rána překvapil a přišel se na nás podívat. Spali jsme všichni na něčem na zemi. Byl překvapen a říkal, že to by žádný Francouz neudělal, aby dal k dispozici svůj byt a žil improvizovaně jako my. V té době vzniklo mezi námi velmi dobré přátelství, které trvalo do dnešní doby.

Příští rok jsme dostali od nich pozvání do Francie. Jeli jsme s manželkou a s dcerami vlakem. Tam nás čekal šok. Pierre Berger nás dovezl do svého víkendového sídla ve Vallauris na Riviéře. Obytný dům byl nádherný, postavený ve svahu, spíše ve španělském slohu. Měl tam pracovnu s výhledem, jídelnu a celou řadu obytných místností s koupelnami. Pozemek měl přes 2 ha, byl tam tenisový kurt a velký bazén, v části byla nádherná okrasná a užitková zahrada, zbytek les a menší dům pro zahradníka. Nádherný výhled byl na nedaleké azurové moře (Côte d'Azur) a pláže. Něco podobného jsme si nepředstavovali ani ve snech.

V dalších dnech jsme podnikali řadu entomologických výprav, vše v departementech jihovýchodní Francie. Bylo to úžasné, nejen nádherná Francie s nádhernou přírodou, ale také nádherné entomologické zážitky. Vůbec se nedivím, že když tam kdysi sbíral Obenberger v Provence, tak byl nadšený. Pierre používal tehdy ještě tradiční metody, smýkačku a sklepávač. Měl jsem možnost mu ukázat své metody a domácí chovy brouků ze dřeva. Pierre si nechal postavit řadu kójí, kde po řadu let, v teplém jižním prostředí, pěstoval velmi úspěšně mnoho druhů tesaříků i krasců. Při této prvé cestě do Francie jsem byl vděčen za všechny druhy tesaříků, i obyčejné, protože nebyly od nás. Měl jsem jeden velký sen, najít tehdy velmi málo známého Pseudosphegestes cinerea, druh považovaný za nesmírně vzácný. Teprve poslední den, když už jsem se loučil s překrásnou francouzskou krajinou, se mi podařilo najít ve dřevě krásnou velkou samičku. Tím byla hned objasněna i bionomie. Samičku jsem živou přivezl do Prahy, do Entomologické společnosti. Kromě Heyrovského nikdo tento druh neznal a všichni ho viděli poprvé.

Tato naše prvá cesta do Francie byla velmi úspěšná. Bylo to zejména také tím, že se mnou byla i manželka, která brouky znala a uměla sbírat. Kromě toho obě dcery měly také smrtičku a tesaříky sbíraly.

Pierre do ČSR přijel později ještě několikrát. Vždy se musel hlásit na policii a nahlásit bydlení. Jednou v létě přijel spolu se syny. Při odjezdu si zde zapomněli tři saka a požádali o jejich zaslání. V normálním režimu žádný problém. Zabalili jsme je a donesli na celnici (tehdy před odesláním celnice byla nutná). Tam nám bylo sděleno, že obnošená saka není možné poslat, můžeme do ciziny poslat jedině nová saka s dokladem o koupi. Stalo se to co se muselo stát, Francouzi to nemohli pochopit a mysleli si, že jsme si ta saka nechali a nechtěli vrátit!

Když jsme chtěli jet společně na Slovensko do Tater a na Vihorlat, bylo nám řečeno, že jako cizinec musí předem nahlásit trasu, každý den se hlásit na policii a přenocovat pouze v hotelech, ne v soukromí. Vyřešili jsme to tak, že jel s námi s manželkou autem, na veřejnosti nemluvil, jen u známých, u kterých jsme přenocovali. Počasí nám přálo a lovy byly výborné, tak byl spokojen. Našli jsme více druhů, které ve Francii nejsou, nebo jsou řídké.

Později jsme podnikli do Francie ještě několik cest. To už jsme jezdili vlastním autem. To pro nás bylo velmi výhodné, nebyli jsme na nic vázáni, v autě jsme měli nejen všechny potřebné věci, ale také kuchyni a podle potřeby i nocleh, jinak jsme měli stan. Dostali jsme se až do Pyrenejí. Tam mě udivila stáda ovcí v národním parku a miliony květin, které ovce nežraly. Něco podobného, jako to bývalo dříve na našich horách, kde bývaly celé plochy sasanek, hořců a jiných květin, které pasoucí se domácí zvířata nežrala. V Pyrenejích jsme našli mnoho imag tesaříka Tragosoma depsarium a všech dalších stadií vývoje. Byl to nezapomenutelný zážitek, něco co jsem si vůbec nedokázal představit. Francouzská příroda byla vůbec úžasná a na hmyzí druhy velmi bohatá. Podařilo se nám tam najít i několik do té doby ve Francii velmi vzácných druhů, např. Necydalis maior, Ropalopus ungaricus, Saperda perforata. Také jeden kus Vadonia sp., který jsem dodnes nedokázal zařadit. Později také nedávno zjištěný Leiopus femoratus. Všechny cesty proběhly celkem bez komplikací.

S Pierrem Bergerem jsme se skamarádili, byl to výborný parťák do terénu. Navzájem jsme si sdělovali a doplňovali poznatky a sbírky. Vyměňovali jsme si mnoho druhů i nachytaných nepreparovaných dublet, takže jsem měl velké série více druhů z Francie. Litoval jsem, že jsem kamaráda podobných vlastností a zájmů neměl u nás. Bohužel zemřel v dubnu 2018, těžko se s tím srovnávám, stále ho vidím na našich společných cestách.

 

                                                                        Víkendový dům p. Bergera ve Vallauris

 

        Rodina P. Bergera a má ve Vallauris                                                          Má manželka a dcery před lékárnou P. Bergera

     

            Pierre Berger v terénu                                   Pro jih Francie typický keř – mimosa                         Kaňon Du Verdon

 

   

                      Aiguines – výborná lokalita                                                 Velmi typický místní druh – Stictoleptura cordigera

  

                                                                                     Pyreneje a typická květena

  

    

                             Kmen ve kterém byla  vývojová stadia Tragosoma depsarium

 

  Živá larva a druhá napadená houbou (Beauveria ?)  

 

Řecko

V 50.a 60. letech, kdy jsme nemohli jet nikam do západní ciziny, jsem byl ve styku s rakouskými entomology, zvláště s Demeltem a Schurmannem. Byla to doba, kdy velká část druhů patřila mezi vzácné. Bylo to zejména tím, že bionomie řady druhů byla málo známá, a tím, že nynější metody, např. domácí chov z dovezeného dřeva, byly ještě v plenkách. Rakouští entomologové mohli jezdit do ciziny (ušetřit) zcela bez potíží, obvykle to bylo Řecko, Turecko a Kanárské ostrovy. Měli na výměnu hodně materiálu z ciziny, ale na druhé straně měli málo tehdy vzácných středoevropských druhů tesaříků, to bylo výhodné. Pro mě názvy lokalit jako Kalavryta, Chelmos, Taygetos zněly úplně exoticky. V roce 1981 se nám s manželkou podařilo vyjet na formální pozvání. Byla to prvá cesta a kromě názvu několika lokalit jsme neznali nic. Hodně času jsme ztratili tím, že jsme hledali lokality. Jeli jsme autem, to sloužilo jako kuchyně, jídelna i hotel, jeli jsme přes Maďarsko a Jugoslávii.

Sbírat jsme začali až v Makedonii. Hned od počátku jsme byli úspěšní, nové Vadonia, veliké Agapanthia kirbyi, Purpuricenus, Ropalopus, nějaké Dordcadiony atd. Na pastvinách byly malé zmije. Když jsem jednu chytil, seběhlo se mnoho dětí, které si ji se zájmem prohlížely. Potom, co jsem ji pustil, přišel místní obyvatel a jeden chlapec mu řekl, že jsem ji chytil živou do ruky, ale on mu dal hroznou facku, aby nelhal, že to není možné. Při sbírání jsme měli malé vzrušení, přijela Zastava, vyskočili čtyři civilisté s pistolemi v rukou a utíkali dolů k řece (někoho asi honili). Považovali jsme za vhodné opustit ihned lokalitu, šli jsme kolem jejich auta s otevřenými dveřmi a tam na zadním sedadle ležely 4 nabité samopaly se zásobníky! Spali jsme v kempu v Doiranu, v noci i ve dne nás zvukově obveselovaly tisíce rosniček, které byly všude. Byla to nádhera, něco takového jsme si nedovedli vůbec představit. Druhý den, prý na něčí udání, přijel policista nás prověřit jako podezřelé osoby. Prvně nás nechal, ale pak se vrátil, protože dostal příkaz k zadržení a museli jsme s ním do Gevgelie. Bylo nám sděleno, že v Makedonii se nesmí bez povolení nic sbírat. Po třech hodinách chtěl velitel vidět, co jsme sesbírali. Ukázal jsem mu smrtičku s několika malými brouky, on prohlásil „á mrávky“ a propustil nás s tím, že musíme okamžitě opustit Jugoslavii.

To jsme provedli a dostali se do řeckého entomologického ráje. Našli jsme další nové Vadonie ve velkém počtu a řadu dalších tesaříků. Pokračovali jsme na jih a lovecké štěstí nás neopouštělo. Cestou jsme navštívili mnoho lokalit, někde s menším, někde s větším úspěchem. Vše je uvedeno v naší společné publikaci. Přitahoval nás Olymp a Parnas. Než jsme šli na Olymp, Řekové nám doporučovali jít brzo ráno, kdy je bez mraků. Později se prý zahalí do mraků a mohou tam být i bouřky. Při cestě na Olymp jsme při sbírání Phytoecia nigripes objevili asi 150 cm vysoko na větvích nějakého keře zmiji dlouhou cca 1 metr. Po vyfocení jsem ji chtěl chytit do síťky, ale začala okamžitě útočit proti mně, jela rychle po větvích a byl jsem rád, když jsem se z křovin dostal ven. Bylo to překvapení, protože všechny četné zmije, které jsme v Řecku našli, byly velmi pomalé a neútočné. Na další cestě jsme navštívili Maraton a Delphi, tehdy byly nádherné, cestičky přírodní, málo lidí. Prohlédli jsme si Athény, věnovali jsme jim hodně času, ale bylo to dobře. Potom jsme pokračovali na Peloponés, navštívili jsme Kalavrytu, známou svým osudem podobným Lidicům a entomologickou lokalitou Demelta a Schurmanna. V Kerpini jsme zažili tropické vedro jako na Sahaře, všechen hmyz byl zalezlý, teploměr v autě přestal fungovat. Bylo štěstí, že tekla voda z přírodních zdrojů. Jeli jsme dále na jih, navštívili jsme Spartu a pokračovali na Gythion. Ráno bylo mnoho tesaříků, např. Stenopterus atricornis, ale po obědě vůbec nic. V Gythionu jsme se nalodili na loď, přespali na palubě a dorazili do Chanye.

Na Krétě jsme velmi brzo poznali nádherné prostředí Kréty a navštívili některá údolí směřující k moři. Sice z původní přírody se zachovaly jen zbytečky, ale nedošlo k velkoplošnému hospodaření jako u nás. Závadou je, stejně jako v mnoha jiných zemích mediteránu, pastva ovcí a koz. Sežerou vše zelené, takže to vypadá, že půda je zničená. Stačilo ale oplocení, jako např. v Omalosu a dějí se zázraky. Za plotem je hustá vysoká tráva a mnoho květin. Místy je možné vidět mohutné duby, zbytky původních porostů. Entomologicky to pro nás bylo něco zcela nového a velmi přitažlivého. V den mých narozenin jsem našel tři nové druhy, ten nejkrásnější jsem věnoval manželce - Isotomus jarmilae. Měl jsem štěstí, nemohl jsem mít lepší, chytřejší a pracovitější ženu. Veškeré strádání a nepohodlí sdílela se mnou, nocování venku někdy nebylo příjemné. Museli jsme šetřit, měli jsme málo peněz a tak se jídlo muselo improvizovat, jak se dalo. Řekové byli velmi přátelští a za nepatrný peníz bylo možné si tehdy koupit ovoce i zeleninu. Na stromech sice bylo nehlídaného ovoce nadbytek, ale dávali jsme přednost dohodě a koupi, často nám je sami natrhali a věnovali. Jednou jsme se tam setkali s rakouským entomologem Schurmannem a jeho družkou. Chtěl ukázat nějaké lokality, zejména s Pseudosphegestes bergeri. Samozřejmě jsem mu vše ukázal a byli jsme oba rádi, když si tento druh v přírodě osobně chytil. Když jsme se náhodou sešli na lodi při zpáteční cestě, ukázal mi neznámé Purpuriceny a nabídl mi je k popisu, což jsem rád přijal. V roce 1990 jsem měnil zaměstnání a musel jsem vyčerpat dovolenou v březnu. Zvolil jsem cestu do Řecka s jedním botanikem. Na Krétě jsme nacházeli haldy pomerančů vysypaných ze sklápěcích aut a na nich kozy. Bez problémů bylo možné vybrat i nepoškozené pomeranče vynikající kvality, při týdenním pobytu to pro nás byla hlavní strava. Kréta v březnu byla zcela jiná než v létě. Spousty nádherných květů. Velmi hojná byla Agapanthia cretica. Při zpáteční cestě jsme prožili hrozný nervák. Vjeli jsme v Iráklio s autem na loď a můj kolega se podíval na hodinky a říkal máme dvě hodiny času, půjdeme ještě do města. Nechtěl jsem, ale sdělil mi, že tam nemá smysl tvrdnout a tak mě přemluvil. Když jsme se vraceli, slyšeli jsme zvuk lodní sirény a pak jsme spatřili jak naše loď odráží od břehu. Ve mně se sevřely vnitřnosti, až jsem dostal úplnou křeč. Kolega dostal druhý chytrý nápad, když vyhrkl „já ji doplavu“. Na lodi jsme měli nejen auto, ale také všechny věci, on i doklady a peníze. Stáli jsme k večeru v březnu na břehu moře jen v košili a kalhotách. Vše zavinil hodinový rozdíl na Krétě. Samozřejmě jsem kolegu nepochválil, ale byla to také má vina, že jsem se nechal umluvit. Věděli jsme, že loď jede okružní cestu přes některé řecké ostrovy do Pirea, odtud do Itálie, Francie a někam dále. Představoval jsem si, jak auto někde vyloží, nebo budu platit dlouhodobý převoz. V cestovní kanceláři nám řekli, že za dvě hodiny jede další loď do Pirea. Naštěstí jsem měl ještě peníze na lístky na palubu. V Pireu jsme vystoupili a snažili se zjistit, jak je to s naší původní lodí, ale najednou jsme ji uviděli, jak přijíždí do přístavu, měla zdržení, jak přistávala na ostrovech. Hned jsem vběhl na loď a doběhl do auta, takže ani neblokovalo výjezdy dalším. To byla úleva, bylo to úžasné štěstí a celonoční hrůza z nás opadla.

Kréta je má nejzamilovanější oblast z Řecka. Našli jsme tam řadu zajímavých lokalit s mnoha druhy tesaříků. Také více nových druhů nebo poddruhů. Něco jsem popsal, o něčem jsem byl cizinci přesvědčován, že to k popisu není, ale pak to rychle popsali, něco jsem sám nabídl k popisu. To ale není důležité, důležitá byla radost z nečekaných nálezů a zážitek z nádherné přírody. Zjistili jsme bionomii tehdy téměř legendárního tesaříka Pedostrangalia ariadne a chytili několik kusů, našli nové taxony Isotomus, Pseusphgestes, Parmena, Trichoferus, Agapanthia, Prinobius atd. Po mém popisu Stictoleptura martini byl tento druh přejmenován na slámai. Věděl jsem, že jméno martini bylo použito, ale jen pro barevnou odchylku, ale před ní bylo napsáno v. a ne a., takže prý to bylo platné jako varieta. Podle mne zůstává nevyřešen druh Agapanthia probsti. Probst ho našel v horách, byly to jen malé kusy, tamtéž jsem stejné našel také já. Později mnohem níže jsem našel také na Asphodeline téměř dvojnásobné kusy, ale prý je to totéž, našla je také řada dalších entomologů. Záhadou zůstal jeden kus velké, zřejmě nové Agapanthie od Herekleionu. Myslím, že pozornost by zasluhoval také místní Cerambyx carinatus, nepřipadá mi stejný. Když jsem popsal Prionus batelkai (a tangerianus), byly prý připomínky, že jsem popsal něco z prestižní skupiny Prionidae. Byla to zřejmě drzost vměšovat se někomu do rajonu. Sama to stáhnul jako synonymum, rozhodně tomu tak není, ale o tom předpokládám rozhodnou další nezúčastněné generace. Ve střední Krétě jsme našli lokalitu s masovým výskytem Purpuricenus desfontainei, na kvetoucích diviznách jich sedělo někdy i několik desítek kusů, z dálky to bylo jako pole červených štětek. Našli jsme také více kusů Stictoleptura picticornis. Hodně času jsme věnovali kdysi uváděnému Dorcadion creticus, ale po těchto tesařících jsme nenašli ani stopu (nyní už není ani uváděn). 

Ale zpět ještě na řeckou pevninu. Po našich úspěšných cestách 1981 a 1984 jsme se s manželkou dohodli, že tam zajedeme znovu. Nevěděli jsme, že naše úspěchy se staly předmětem závisti některých našich entomologů. Pracně jsme si vyjednali v práci dovolenou a další neplacené volno, dostali pozvání od dcery s tím, že vše zaplatí, podali si žádost na policii a dostali výjezdní doložky. Svou důležitostí a načasováním to měla být mimořádná cesta, říkal jsem „to bude naše životní cesta“. O cestě jsem se zmínil pouze J. P., mému dlouholetému kamarádovi od mládí. Ten neváhal a jako agent StB (to jsem tehdy netušil) požádal StB, aby nám byly odebrány pasy s tím, že chceme emigrovat (věděl dobře, že ne). Prý to schválili také členové Entomologické společnosti (to píši na základě písemných záznamů StB). Byla to zákeřná entomologická rána do vazu nejen od tohoto kamaráda. Samozřejmě to mělo také kádrový i finanční dopad v práci (nejen tam) na řadu let.

Později jsme navštívili Řecko ještě několikrát, ale přibyla léta, zdravotní potíže a ztráta elánu po minulých vynervovaných letech. Nikdy jsem neměl zálibu v Dorcadionech, dokonce jsem odmítal i nabídky na výměnu. Jednou jsme s manželkou jeli koncem dubna na tři týdny a zažili jsme hrozně deštivé počasí. Když neustávalo pršet, vzal jsem si gumovky a plášť do deště a šel něco hledat. Stalo se nečekané, Dorcadioni v dešti vylézali z podmáčené půdy a my jsme našli přes 1300 kusů Dorcadionů. Za ta léta jsme našli zřejmě jeden nový druh (5 ks). Rakouský entomolog Steiner slíbil, že ho popíše, ale bohužel zemřel. Zaslal jsem fotky jiným entomologům do ciziny, ti slíbili totéž, ale zásilka se prý ztratila! Další kusy už jsem na stejném místě nenašel. Nejblíže je asi k Dorcadion albanicum (uvádím foto). Při našich prvých dvou cestách do Řecka jsme našli celkem 215 druhů tesaříků (publikace), což byl počet oceňovaný i v zahraničí. Dnes je to již něco zcela jiného, jezdí se na známé lokality, používají se různé pasti atd. Při naší prvé cestě jsme sbírali také čeledě, o které jsme byli požádáni. Když jsme od jedné neatraktivní čeledi našli na požádání několik set kusů a dostalo se nám jen poděkování, ne slíbených tesaříků, už jsme příště dávali broukům svobodu a brali jen určité druhy. Když mě kolega Bílý požádal, abych se podíval po Dicerca herbsti, věnoval jsem jim hodně času. Měli jsme štěstí, chytli jsme asi 27 kusů. Dva jsem mu věnoval a většinu mi někdo později ukradl s krabicí s dalšími krasci ze Syrie a Alžíru. Jinak jsme nějaké zázraky z jiných čeledí asi moc nenašli. Podle vyjádření Oty Brodského výborný prý byl Opilo, kterého neměl a jehož jméno si nepamatuji. Velký zájem byl ale o nádherně barevné velké Carabus (prý adonis), krásně sytě modrou Potosia aeruginosa a další Cetonie. Naposled jsem byl v Řecku v roce 2011. Chytal jsem brouky na prudkém svahu, upadl jsem a zajel hlavou dolů po svahu do ostnatého křoví. Dalo mi hroznou práci z toho vycouvat nahoru a pak se zbavit trnů. Potom jsem měl snahu chytat Akimerus schaefferi ariannae. Chytil jsem jich sice 22 kusů, ale mnoho z nich bylo rychlejších než já a tak jsem si říkal „co tu vlastně dělám“? Při zpáteční cestě jsem se stavil asi na hodinu na Zbraslavi (Praha). Mezitím mi ve dne na ulici někdo vykradl všechny tašky z auta. Zbyl jen drahý fotoaparát Nikon, který ležel původně pod taškami (!) a vypadlá sklenička s Akimery (!), vše ostatní bylo pryč. Příští rok na jaře na burze jsem náhodou byl přitom, když někdo předával krabičku s larvami Petrovi Šváchovi. Byla to má krabička na larvy, kterou někdo našel vyhozenou, předal ji dál, až se po měsících ošetřování dostala opět do mých rukou, takže jsem se se dočkal vylíhnutí několika Rhaesus serricollis. Bohužel bylo pryč všechno mé entomologické vybavení, sběry i osobní potřeby. Auto i věci jsem měl pojištěné, ale pojišťovna mi sdělila, že jsem měl pojištění jen pro Evropu a ne pro Česko! Já jsem netušil, že Česko není v Evropě a je asi někde v Africe nebo Asii, to bych se byl pojistil jinak. Tím smutně skončily mé zahraniční cesty.

Vzpomínám na Řecko stále, ale hlavně na prvou cestu, kdy jsme jezdili po prašných silnicích, nebyla dálnice, byly levné ceny, na venkově byli úžasní a milí lidé a my jsme se snažili objevit nové lokality.

Na něco nevzpomínám rád. Při druhé cestě jsme si kupovali v Athénách lodní lístky na Krétu, v kanceláři byl velmi sympatický mladík. Když jsme se vrátili do Prahy, tak ve zprávách hlásili, že do této kanceláře vnikli dva mladíci, úředníka zastřelili a odjeli na motorce. Když tam vběhla řada lidí, vybuchla bomba. Při posledních cestách mi vadily spálené lesy, mnohé jsem zažil ještě krásně zelené. Nyní se říká, možná úmyslně založené požáry, dříve říkali, že tam jezdí na motorkách mladíci a házejí do lesů molotovovy kokteily.

 

          Severní Makedonie - nádherný upovídaný oslík                                  Tamtéž - zmije růžkatá – Vipera amodytes

    

Prvý obrázek - Olympos – snad také zmije růžkatá, ale útočná a  dlouhá cca 1 metr                       Jiná zmije růžkatá - Řecko

  

                                                             Lokalita Vadonia mahri a Vadonia unipunctata makedonica

   

                       Dorcadion aethiops majoripenne                                                               Silniční krab u Kalavryty

 

 

 

  

                 Kalavryta – měla osud podobný Lidicům                                                  Hřbitov

 

Rakouský entomolog MUDr. Schurman s manželkou na lokalitě Asemum tenuicorne (Taygetos)                     a na Krétě

  

      Kréta- Acanthus spinosus s Agapanthia cynarae michaeli

 

                                                    Platanus s požerky Prinobius myardi

 

Tunis

V roce 1982 mě sdělil entomolog Picka, že Čedok nabízí pobytový zájezd do Tunisu na 14 dnů. Říkal, že zájem má také Aldo Olexa, tak jsme se s manželkou také přihlásili. Byl to snad prvý povolený zájezd do Tunisu. Letadlo letělo nejdříve do Tripolisu v Libyi a potom do Tunisu. V letadle jsem seděl přes uličku s Aldou. Byl také vynikajícím herpetologem, takže jsem využil situace a přeptal se na jedovaté hady. Aldo se mě nejdříve zeptal jaké mám boty, pak mně vysvětlil, který ze saharských hadů kam kouše. Na závěr mi řekl: „vůbec se tím nezabývej, žádné sérum nemáme, takže když tě některý had uštkne, tak to máš stejně spočítaný“. Z letiště v Tunisu jsme jeli autobusem do hotelu v Monastiru. V té době jediný dostavěný hotel na pobřeží byl krásný, hosté byli vesměs Němci. Prvý den po příjezdu jsme byli na pláži, další dny jsme podnikali výpravy do okolí. Okolí na kilometry byla jen začínající poušť a zanedbané olivové zahrady a skládky. Entomologicky beznadějně hrozné. Náhodou jsme ve městě viděli kancelář pronajímající auta, zašli jsme tam a domluvili pronájem nejlevnějšího auta Fiat Panda. Majitel se ptal, kam chceme jet. Když jsme mu popsali cestu, chytal se za hlavu a vůbec nedoporučoval. Když zjistil, že manželka by jela také, tak to naprosto odmítl, že pro ženu je to velmi nebezpečné.  Do té doby totiž v Tunisu docházelo k řadě tragických násilností na cizincích.

Malinké auto mělo místo zadních sedadel jen závěsnou příčnou tyč potaženou látkou. Řidičský průkaz jsem měl jenom já, tak jsem seděl vpředu s manželkou. Oba spolujezdci žádné pohodlí nemohli mít. Naložili jsme lahve, co jsme sehnali, s pitnou vodou a v hotelu nám dali na cestu nějakou pevnou stravu. Vyrazili jsme směr Kairouan a potom do hor Atlasu. Po cestě začala být příroda zajímavější, občasná políčka a cypřišové lesíky. U jedné osady ležela u silnice mrtvá kráva. Aldo nesměle podotkl, zda by se na ni nemohl podívat. Zajel jsem na návětrnou stranu a Aldo se pustil do práce. Kráva byla vlivem saharského sluníčka a vedra nafouklá a nepředstavitelně smrděla. Nemůžu napsat páchla, to by nic nevystihovalo. Za chvilku jsme byli v obležení spousty dětí a potom i dospělých. Aldo krávu převrátil a vyvalil se nepopsatelný odér. Chytal pod ní brouky, kterými se to jen hemžilo. Vesničané se zájmem v semknutém šiku přihlíželi Aldovi přes rameno. Najednou se jednomu udělalo špatně, nemohl z toho houfu uniknout, ale naštěstí obsah svého žaludku odložil mimo Aldu. Alda to pak komentoval „to je hrozný, dneska ti domorodci už vůbec nic nevydrží“. Cestou jsme se setkali s rojem sarančat. Byl velký jen několik set metrů, ale na silnici byla souvislá vrstva lezoucích imag, po rozjetí kluzká jako náledí.

Jeli jsme místy polopouští, zvlněnou i kopcovitou krajinou na El Fahs a Téboursouk. Potom přes kopečky na Béja a k moři na Tabarku. Když jsme dorazili v podstatě do východní části afrického Atlasu, bylo to místy jako v přírodním ráji, zdůrazňuji místy. Zeleň, nádherné lesy, obrovské korkové duby a úžasný podrost. Pro mě tesaříkáře přírodní ráj. Agapanthie, Stictoleptura oblongomaculata atd. Nejlepší nález byla Grammoptera auricollis samai. Chtěl jsem ji popsat jako zvláštní druh, ale Sama byl proti. Podle něho to byla subspecie. Podle mého názoru je to endemický, odlišný samostatný druh, stejně jako ostatní uváděné subspecie. Nevadí, časem rozhodnou jiní. Chtěl jsem se zde zdržet nějaký den, ale Picka byl proti, „musíme na Saharu, tam teprve uvidíš nádherné lokality“. Byla to obrovská chyba, v chvatu honem pryč. Jeli jsme na Maktar a dolů na Tozeur. Tam jsme na žádost Aldy navštívili zoologickou zahradu, byl to úžasný zážitek. Mně dávali na hlavu velikého papouška. Alda exceloval, když nám předváděli „smrtelně jedovaté hady“, tak ukazoval, který je který. Kobra byla v malé volně přístupné bedýnce a když průvodce odklopil víko, tak se zvedla asi 40 cm nad okraj. Pro nás s manželkou byl největší zážitek berberský lev. Byl v zamřížované kleci, bylo by možné ho i pohladit, chatrné dveře se otvíraly ven a byly zajištěné petlicí, do které byl zastrčený krátký slabý kolík z nějaké ulomené větvičky. Kdyby v tom vedru lev nespal a jen mávnul packou, tak byl na svobodě. Pokračovali jsme na Neftu, kde je velká datlová oáza. Zajeli jsme do ní a chtěli přespat, což se nějakému Arabovi nelíbilo. Oáza byla nádherná, tesaříci žádní, ale se soumrakem se vynořilo obrovské množství moskytů. S manželkou jsme spali v sedě v autě, okna zavřená, vedro hrozné. Oázou protékaly potůčky vody k zavlažování. Ženy v ní praly prádlo, děti se v ní koupaly i pily, ženy to braly také na vaření. Odtud jsme jeli přes solné jezero Chott el Djerid po sypané cestě. Tehdy tam ještě z obou stran byla voda s krystalující solí, nebo nespolehlivá krusta. Pokud se nemýlím, tak Hanzelka a Zikmund píší o velké karavaně velbloudů, která se tu utopila, když ta krusta pod nimi povolila. Dojeli jsme do oázy Douz, kde jsem pracně uplatil penězi a cigaretami Araba, že mi dovolil uříznout suchou větev z granátového jablka. Nakonec se ukázalo, že mu to vůbec nepatřilo. Odtud jsme pokračovali na Gabés a do Monastiru.

Já jsem viděl Saharu poprvé. Je nádherná, má svůj půvab. Místy nahání strach, jak se rozšiřuje, zvláště když v pustině najdete zbytky opuštěných zahrad, nebo mrtvých pařízků po bývalých vinicích, nebo pískem téměř zasypané datlové palmy. Na jednom místě jsem našel silnou vrstvu pazourkových úlomků. Některé si ode mne vybral Picka. Potom v Praze mi řekl, že to byly hroty k šípům a že je prodal do Náprstkova muzea! Auto Panda jelo výborně, jen jednou pneumatika nevydržela, ale velmi ochotně ji opravila skupina mladých kluků. Na silnicích bych čekal v tom vedru tekoucí asfalt, to se ale nikde nestalo.

To, co nám vadilo, byly děti. Kde jsme zastavili, za chvilku se odněkud vyrojily a chtěly bakšiš. Potom, co zjistily, že sbíráme nějaký hmyz, nosily nám sarančata, pavouky i čerstvě narozené ptáčky. My jsme je nechtěli a tak je zaházely. Když jsme se napili, chtěly také vodu, to jsme nemohli odmítnout, ale když jsme viděli boláky kolem úst, byli jsme bez vody. Problém za jízdy byl v tom, že malé děti v osadách přebíhaly těsně před autem jako slepice, až z toho šel strach. Co pro nás bylo velkým překvapením, byli policisté. Byli vždy perfektně a čistě oblečeni s kravatou. Velmi slušní a ochotní, uměli samozřejmě arabsky, ale všichni také francouzsky a většinou znali ještě jeden další jazyk, němčinu nebo angličtinu. Vyloženě příslušníci kulturní špičky národa. Nenápadná místa k přenocování jsme navštěvovali vždy až pozdě večer. Jednou jsme spali daleko na poušti. Ráno jsme se probudili a hlídali nás dva policisté, zřejmě o nás měli obavy. Chtěl jsem je vyfotit, ale to odmítli. Nakonec se nechali přemluvit, upravili si kravaty a oděv. Dali jsme jim dvoje Sparty, ty si po zdráhání vzali. Když jsme odjížděli, přijelo pro ně auto, aby je odvezlo.

Za celou cestu jsme neměli žádné problémy, slibované nebezpečí nás minulo. Ale když jsme přijeli do hotelu, tak jsme se dozvěděli, že jeden účastník zájezdu se nevrátil do hotelu a ráno ho našli za městem mrtvého. Příčinu jsme se nedozvěděli.

Co na závěr. Prvá cesta do země s pouští byla výborná, i když úlovků tesaříků nebylo moc, Aldo Olexa byl spokojen a potemníků pro Picku bylo všude dost. Náhodou jsem našel pro Aldu nějakého vzácného Histerida a pro Picku velkého Tenebrionida, prý to byl největší Blaps.

 

            

                   S Aldou Olexou u Fiatu Panda                                                                   Nad mrtvou krávou v rozkladu    

 

                      Všude byly děti                                                                            Děti také dobře a ochotně opravily pneumatiku

    

                        Stáda velbloudů v počtu několika set kusů se pečlivě starají o to, aby na Sahaře nic nevyrostlo

 

                                   Zoo v Tozéru                                                        Sympatický průvodce předvádá štíra, vlevo je bedýnka s kobrou

 

                  Lev berberský, každý si ho může pohladit

   

               Po nočním hlídání policie zvědavě přihlížela                         Aldo byl zvědav zda tam bude kobra, nebo nějaký Histerid

      

               Krusta na solném jezeře Chott el Djerid                                              Datlové palmy u oázy Douz

  

        Likvidátor eukalyptů Phoracantha semipunctata                                                 Krásný malý chameleonek

 

        Místní keramika a saharské růže (krystaly sádrovce)                          Carthago delenda est – Karthago musí být zničeno

 

Alžír

Zájezd do Alžíru organizovala Jana Hodková z ochrany přírody. Dostali jsme také nabídku na třítýdenní cestu a po kratším váhání jsme ji přijali. Účastníkem byl opět výborný kamarád Aldo Olexa. Společnost byla různorodá, zaměřená na herpetologii, entomologii a na poznávací turistiku. V podstatě to byl snad výměnný zájezd organizovaný jako Socialistický svaz mládeže. Není mi známo, že by některý z účastníků členem tehdejšího SSM vůbec byl, ale hlavně, že se cesta uskutečnila. Letadlem do města Alžír a odtud alžírským autobusem dále. Průvodcem byl Alžířan, který studoval v Bratislavě, takže domluva byla snadná. Řidičem byl mladý negramotný Alžířan. U každé křižovatky zastavil a průvodce musel jít přečíst ukazatele a ukázat směr. Noclehy jsme měli vždy v nějakém hotelu, v Tassili pod stanem.

Před cestou jsme se museli nechat naočkovat, už nevím proti čemu, ale bylo to dost složité. Bylo to ale dobře, protože s hygienou to nebylo nejlepší. Zcestovalé ženy doporučovaly nejíst zeleninu, saláty atd., protože je to prané jen ve vodě nejasného původu. V restauraci se divili, když odnášeli netknutá jídla. Mně toho nádherného zeleninového jídla bylo líto, a tak jsem již druhý den jedl vše. Postupně se přidávali další. Všichni jsme měli nějaký tvrdší alkohol, a tak jsme si ráno a před spaním dávali hygienické štamprlátko. Vyplatilo se. Zajímavé bylo, že ti, co se chovali hygienicky nejméně opatrně, na tom byli nejlépe. Všichni samozřejmě dostali průjem, já jsem ho měl snad jen dva dny, někteří déle, jedna účastnice 18 dnů. Problémem byly dálkové přesuny a častá nemožnost si přeprat prádlo. Při přejezdech se pochopitelně dělaly zastávky, dámy vpravo, páni vlevo. Někdy to bylo dost groteskní, protože byly časté naprosté roviny, dlouhé možná až přes 100 km a největší kopeček vhodný k úkrytu byl 8 cm vysoký oblázek. Po příjezdu domů jen u jedné účastnice zjistili nějakou špatnou žloutenku a museli jsme potom všichni chodit na prohlídky. Zajímavé bylo, že ta byla nejvíce opatrná a nosila i rukavice.

Naše cestování začalo ve městě Alžíru. Jídlo bylo v restauraci v oddělené místnosti. To ale bylo časté, v restauracích všech hotelů jsme byli sami, nebo jsme museli čekat venku na schodech až místní odejdou. Noclehy byly většinou dobré, pro náročné byli na závadu spolunocležníci. Byl to různý hmyz, mouchy a zejména švábi a rusi. V jedné oáze jsem šel v noci na toaletu a při pohledu na zubní kartáček se mi zvedl žaludek, protože byl obalený tímto hmyzem. Vypadal jako hrozen, bylo na něm nejméně 15 kusů obou druhů, zřejmě šli za vlhkem. Ráno jedna černoška uklízela, opatrně nabírala šváby na lopatku a vynášela živé ven, ale oni okamžitě běželi zpátky. Islám prý nedovoluje zabíjet živé tvory. Příjemné bylo vidět gekony (miniaturní ještěry), kteří pobíhali po zdích a lovili hmyz.

V době, když jsme tam byli, byl ramadan. My jsme dostávali normálně jíst, ale domorodci mohli jen ráno a po soumraku. Náš řidič hladovku dodržoval a bylo vidět, že byl silně nervózní. Večer se přejedl, až mu bylo špatně, ale bylo vidět, že i jiným domorodcům. Průvodce nesměl před řidičem také jíst, ale vzadu v autobuse mu někteří udělali stěnu a jedl i ve dne.

Z Alžíru jsme jeli do Kabylie. Je tam nádherná příroda, ale husté osídlení. Na stromech mnoho hnízd volavek. Na sbírání brouků nebylo mnoho času, hlavně Agapanthie. Odtud jsme jeli zpět na západ, v Tipaze byl např. Purpuricenus barbarus aj. Další cesta byla na Oran, Tlemcen (Conizonie pod listy bodláků), Ain Sefra. Je to krásná moderní oáza s vysokými písčitými dunami. Večer pod světly byl velmi bohatý na tesaříky, Calosomy a jiné brouky. Našli jsme tam dalšího chameleona, kterého jsme si nechali, byl prý asi rok starý  (prvého jsme dali Aldovi). Měli jsme ho doma dalších tři a půl roku, byl úžasný, rád se mazlil. Poslední rok již sám nejedl a musel jsem ho krmit pinzetou, ale předržel takto skoro celý rok. V oáze Tiout jsme našli Derolus mairitanicus. Byli jsme s manželkou sami a přišly k nám dvě ženy, odhalily si obličeje, byly velmi krásné a snažily se bavit. Když jsme ve vrátili do Prahy, říkali v televizi, že oázu Tiout přepadli nějací islámci a podřezali všechny obyvatele včetně dětí, asi 60 lidí. Do dnešního dne ty dvě milé ženy vidím, hrozná vzpomínka. Pokračovali jsme na Bechar. V této oáze bylo 53° C. Byl jsem tři roky po údajném infarktu a myslel jsem, že nepřežiju. Celý den zlobilo srdce a jen jsem ležel. Večer se to srovnalo a druhý den už jsem chodil venku. Našli jsme více kusů Neoplocaederus caroli. Další cesta vedla nekonečnou pouští do Béni Abbés a stále na jih. Potom se silnice stočila k severu na Timimoun a po další dlouhé cestě do Ghardaii. Toto město se skládá snad z pěti hlavních měst a dvou vedlejších. Svaté město je Beni Izguen. Údajně patří k nejposvátnějším islámským městům, ale s odnoží islámu. Obyvatelé si říkají Mozabité, kteří sem přišli po příchodu Arabů na pobřeží Alžíru. Pro turisty bylo přístupné jen jedno - Beni Izguen v doprovodu průvodce. Byl to sympatický starší pán, který nám sdělil, že smíme fotografovat jen jeho, jinak zákaz. Fotoaparát jsem měl na břiše zavěšený na krku a mačkal jsem jen nenápadně spoušť, stejně jako jiní. Byla chyba, že tehdy nebyly ještě digitální aparáty s autofokusem. Prohlídka byla krásná, úzké uličky ve svahu, zahalené ženy, tržiště. Měli jsme dojem, že nejsme příliš vítanými návštěvníky. Odtud jsme jeli na Bou Saadu a na Boiuru. Téměř jako jediná dřevina byly cestou akácie, na nich bylo mnoho požerků, já jsem z nich dochoval jen několik druhů Crossotus a více kusů Hypoeschrus strigosus. Bylo by to chtělo více času na sběr.

Další den jsme letěli letadlem Caravella přes celý Alžír na jih do oázy Djanet. V letadle byla pouze naše výprava a jedna anglická dvojice. Silně napudrovaná, výstředně oblečená a zřejmě velmi zámožná dáma neurčitých let a poměrně mladý urostlý průvodce, dámský společník. Přistávací dráha pro letadla byla krátká a končila kolmou skálou, na jejímž úpatí bylo roztříštěné letadlo také Caravella, které nestačilo zastavit. Nepůsobilo to právě uklidňujícím dojmem. Letištní zařízení se skládalo z jedné uzavřené maringotky. Čekala na nás skupina Tuaregů s terénními auty Toyota Cruiser. Převezli nás do oázy Djanet do místního hotelu. Hotel byl za časů Francouzů vojenským vězením. Jana Hodková organizovala ubytování, nám s manželkou dala nejlepší pokoj. Pokoje byly malé místnůstky, náš měl dveře, sice bez kliky, ale šly přivřít. Mnozí takové štěstí neměli a byli bez dveří. Měli jsme dvě dřevěné palandy s dekou, podle vzhledu oboje zřejmě používané bez hygienické údržby od dávné přítomnosti francouzské armády. Myslím, že nikdo z naší výpravy nereptal, jen jsme se sžívali s neobvyklým prostředím. Poněkud jiný názor měla zmíněná zámožná dáma. Pokoj s výhledem přes úzkou chodbu na turecký záchod se jí nelíbil, možná, že neměla také dveře. Odmítla tam bydlet, hned ji museli Tuaregové s autem dovézt do jiného hotelu v Djanetu. Ten se skládal jen z rohoží natažených mezi palmami, bez střechy. Chtěla zpět do Alžíru, ale letadlo už odlétlo. Musela se vrátit zpět do našeho luxusního hotelu. Poslala si gigola pro jídlo a ten jí přinesl na talířku datle, které prudce odmítla. Dál nevím, my jsme hned druhý den jeli do Tassili. Když jsme se za týden vrátili, jedla všechno. Co ten týden v oáze dělala, nevím. Přežila to v kabaretním oblečení, ve vysokých kozačkách, rukavicích a fezu, ale asi to bylo perné. Stravu nám v Djanetu připravoval vysoký černoch, který ale podle svého vyjádření byl Tuaregem, protože jeho otec byl Tuareg. Matka byla u něho jako otrokyně, ale jen do té doby, než si ji otec vzal, pak se stala svobodnou občankou. Byl to výborný usměvavý člověk, se kterým jsme se všichni skamarádili. Když jsme byli v Djanetu, seděli jsme s ním do noci, popíjeli mátový čaj a zpívali naše písničky a on domorodé. Bylo úžasné jeho nalévání čaje. Konvičku držel nad hlavou, hrneček co nejníže, určité množství ulil a to chytil do hrnečku, přesně, neulil ani kapku. Ještě po návratu do Prahy si s některými z nás dopisoval. Jídlo, které připravoval, někomu chutnalo, někomu ne, my s manželkou jsme to brali jako vyhovující stravu, zeleninová jídla někdy byla výborná. Jednou si oblékl bílý sváteční oděv. Na hlavě měl černou pokrývku hlavy, nevím jak to nazvat, což byl několika metrový černý látkový pás. Konec si vložil do úst, aby byl pevně zafixovaný začátek a potom se to motalo složitě kolem hlavy. Mně poctil tím, že na mně demonstroval své umění. Začátek byl hrozný, protože mi mokrý uslintaný konec nejdříve nacpal do úst, a pak teprve pokračoval v motání. Všichni se vesele bavili, já jsem pracně zvládal žaludek.

V Tassíli roste jeden z nejstarších stromů světa - cypřiš tassilský neboli tárot (Cupressus dupreziana A. Camus, 1926). V době když jsme tam byli zbývalo posledních 28 stromů. Pracovníci československé ochrany přírody předtím uskutečnili cestu do Tassili, odebrali vzorky a podařilo se jim namnožit tento druh. Byli jsme se podívat na výsadbu mladých stromků v Djanetu. Překvapilo mě, že mi naši Tuaregové nedovolil tyto stromky vyfotografovat, protože jsou chráněné.  Potom nás naložili do Toyot a vezli k Tassíli. Cesta vedla krásnou saharskou krajinou, předhůřím hor. Do hor jsme museli pěšky, ale Tuaregové naložili naše bagáže na oslíky a ti šli jinou cestou. Naše cesta vedla skalnatou krajinou stoupající do hor. Cestou byly jednotlivé akácie plné děr po tesaříku Macrotoma palmata. Když jsem je chtěl prohlížet, vždy mě Tuaregové odstrčili stranou a ukázali, že ne. I na větvích bylo vidět mnoho menších požerků jiných tesaříků a krasců. Cesta byly namáhavá, ale šlo to. Jenže nás úmyslně vedli náročnou a namáhavější stoupající cestou. Ta končila u kolmé stěny, na které dále vedl několik decimetrů široký ochoz. Nahoru několik metrů kolmá hladká stěna, tatáž kolmá stěna byla pod ochozem do rokle, dno bylo v nedohlednu. S manželkou jsme byli poslední. Byli jsme přitisknuti ke stěně a nedívali se dolů. Po chvíli posunování po ochozu se horní kolmá stěna snížila něco přes dva metry. Ostatní už byli všichni nahoře. Tuaregové manželce pomohli a na mě se jen dívali, co udělám. Neměl jsem naději dostat se nahoru, ale pak se jeden sklonil a vzal mě pevně za zápěstí (viz foto). To stačilo, abych se přitáhl a vylezl nahoru. Nahoře všichni říkali, že měli strach. Byla to krajně riziková cesta. Potom už jsme po náhorní planině pochodovali dále. Cestou jeden herpetolog chytil zmiji rohatou a stal se hrdinou, protože z hadů měli domorodci hrůzu. Říkali, že každou zabijí, useknou ocásek a tím si přetřou oči, aby příště viděli hady dříve než oni je. Na konci cesty v Tamritu byl stanový tábor, kde jsme byli ubytováni a dostávali stravu. Bylo to místo, kde bylo několik přežívajících stromů tarotů. Odtud jsme dělali s Tuaregy pochůzky po nesčetných světoznámých skalních kresbách starých tisíce let. Fotit kresby bylo možné, ale bez blesku, ten by je prý zničil! Doporučuji prohlédnout si je na internetu.  Kresby jsou z různých údobí, některé se překrývají. Ale dokazují, že v tomto kraji bývala zcela jiná příroda, skot, žirafy, antilopy, kozorožci atd. Dnes je to jen poušť, jen zřídka něco vyroste. Ale není divu, volní velbloudi i tam rádi vše sežerou. Tady vzniká poušť již tisíce let. Jen tak mě napadá, nezačalo globální oteplování už dříve, než se začalo topit v domácnostech uhlím a auta jezdila bez katalysátorů?

Zvláštní kapitolou bylo stravování. Jídlo nám podávali Tuaregové ve velkém stanu. Hygiena bylo slovo tam zcela neznámé. Zřejmě měli snahu něco jedlého připravit, ale výsledek byl většinou hrozný. Skleničky na přeslazený mátový čaj byly potažené lepkavou neprůhlednou vrstvou, zřejmě je nikdo dávno nemyl. Chuť hrozná, přiložení k ústům hýbalo žaludkem. Na stromě visela kůže z kozy naplněná vodou a volně velký kus masa obalený silnou vrstvou much, z kterého kuchař ukrajoval. Nám připravené maso nešlo nijak ukrojit, tak ho pravděpodobně všichni vraceli zpět. Kuchaři kroutili hlavou, sami jedli jiné jídlo z jedné mísy, ale s chutí. My jedli příbory, oni všichni rukama. Naše jídlo dali oslům, kteří ho hltavě snědli, stejně jako všechny odpadky včetně papírů a dokonce trhali ze stanů plátno a žrali ho. Vodu jsme měli pouze na pití, nechutnou a teplou, takže hygienu jsme drželi jako domorodci.

Já jsem se snažil najít také nějaké brouky, ale stále za mnou chodil některý z Tuaregů. Když jsem se sehnul a sebral upadlou větvičku tarotu, zkroutil mi jeden ruku, páčil mi prsty a rozdrcenou větvičku hodil na zem, prý to bylo chráněné. Podle Jany Hodkové prý naši ochranáři místním dali pokyny, jak přírodu chránit. Ochrana se ale netýkala domorodců, jak bylo tehdy módním názorem. Takže já jako cizinec jsem nesměl sebrat na zemí ležící větvičku a domorodci nám vařili jídlo na uřezaných větvích z těchto chráněných tarotů! Dodnes nějak nedokážu pochopit účelnost takovéto ochrany. Bylo zřejmé, že po entomologické stránce dopadnu špatně. Viděl jsem sypat drtiny z jedné větvičky podobné hlohu, dělal jsem jako že dělám tělesnou potřebu a větvičku uřízl. Doma mi vylezla imaga Derolus mauritanicus a z jednoho kořínku malý Trichoferus sp. To bylo z daleké cesty do Tassili vše. Měl jsem velké obavy ze zpáteční cesty do Djanetu. Říkali jsme si, že tam musí být ještě jiná cesta, kudy šli oslíci s naší bagáží. Touto cestou jsme zpátky skutečně šli, nebyla tam žádná skalní stěna. Byly tam sice kamenité prudké svahy, na nich mrtvý osel nebo kostry dalších, ale zvládli jsme to všichni bez úhony. Tuaregové nám potom připravili výlet Toyotami po dunách, závodili mezi sebou, jako řidiči to zvládali mistrovsky.

Odlet z Djanetu dopadl dobře. Pohled z letadla na hory, horská údolí a koryta bývalých řek byl dost tristní při představě, jak se zelená příroda změnila v poušť. Podobný byl pohled již za tmy na obrovskou plochu hořících ohňů z vypouštěných plynů z naftových vrtů. Byly jich minimálně stovky. Když jsme se průvodce dotazovali, říkal, že Alžír má plynu dost, že za den spálí více plynu než celá Francie za rok.

Z Alžíru jsme jeli na Sidi Ferruch, na Chreu s krásnými cedrovými porosty a Tipazu. Cestou jsme se zastavili v opičím údolí, na silnici jsme potkali mnoho opic magotů. Čekaly, že dostanou něco na zub, některé se nechaly i pohladit. Z tesaříků hlavně Stenopterus, Callimus, Certallum, Agapanthia.

Tato alžírská expedice byla nádherná, plná různých krásných i napínavých zážitků. Vidět něco takového se povede málokomu, ale stojí za to. Vyprávění by bylo na dlouhé hodiny, vylíčit vztah k turistům, k ženám, k přírodě, ke zvířatům, vše je příliš složité. Alžírská Sahara je nádherná, ale předpokládá to být nenáročný a mít kladný vztah k přírodě. Pro běžného turistu by to asi nebylo poutavé, spíše by dali přednost městům. Pro mě jako entomologa by to byl přírodní ráj, vyžadovalo by to ale zcela jinou formu cesty, přejíždět autem v malém počtu osob se stejným zájmem. Nevím, zda by to v dnešní době bylo uskutečnitelné a bezpečné. Domnívám se, že tam časem bude mnoho překvapivých nálezů.

Teprve po mnoha letech, když jsem jednomu účastníku říkal, že jsem v Tassili nemohl žádný hmyz hledat ani sebrat, jsem se dozvěděl důvod. „Oni se ptali, jaké máme zájmy, tak jsme řekli, že ty se zajímáš jako odborník o přírodu a my tam jedeme jen jako turisté, tak nás nikdo nehlídal a výborně jsme si zasbírali“. Co dodat, jsme lidé různí, v entomologii to zažívám stále. Silně to narušilo mé nádherné vzpomínky na tento zájezd.

  

        Tímto autobusem náz vozili po Sahaře                                        Náš arabský řidič

    

  

                                                                  Rostlinstvo v Kabylii, na pečlivější sbírání nebyl čas

   

                                         Písečné závěje jsou nebezpečné, najetí na ně je jako na tvrdý okraj chodníku

 

            Také v Alžíru pečují velbloudi o pouštní zeleň       Trnorep je předmětem zájmu turistů i místních (prý jsou výborní k jídlu)

 

  

                       Náš chameleonek - herbája

  

                                                                               Náš průvodce v Ghardaji

 

                    Nádherná oáza na jihu Alžíru – Djanet                                            Místní hotel, měli jsme prvé okno vlevo

  

                 Djanet                                             Náš restauratér ve svátečním úboru                   Takto jsem byl vyzdoben i já

  

    

                            V těchto Toyotách Land cruiser nás vozili Tuaregové                                                                   Údolí v Tassíli

  

                                 Horská údolí                                                 Konec ochozu po sklaní stěně strachu a výstup s pomocí Tuaregů

  

                                Tady už to byla krásná cesta                                                                                Zmije rohatá

 

             Jeden z posledních a nejživějších tarotů                                           Maso obalené mouchami visí ve stínu větví

 

                         Voda je ve vaku z kozí kůže.                                                        Nádherná skalní útvary v Tassili n'Ajjer

  

                                                                               Nádherné skalní útvary v Tassili n'Ajjer

  

 

                                                                                 Skalní kresby staré tisíce let

 

 

                             Pohled z letadla na bývalé řeky zanesené pískem. Prý tu nepršelo již mnoho let.

 

 

Maroko

Tento zájezd opět zařizovala Jana Hodková z ochrany přírody přes cestovní kancelář. Konal se od 26.4 do 20.5.1991, měl 35 účastníků. Účastníci měli zcela různé zájmy. Cesta byla určena pro zájemce o prohlídku měst, turistiku, faunu a floru Španělska a Maroka. Navštívili jsme město Granadu, Trevelez, Algeciras. Trajektem do Ceuty, přes Fes do Ifrane. Gorges du Todra. údolím Draa, potom na jih na pouště u Mhamidu, zpět do Ouarzazate, část si udělala horskou túru na Toubkal. Ostatní jeli přes vysoký Atlas (High Atlas Range), odtud do Marákeše, Rabatu, trajektem do Španělska a přes Andoru domů.

Maroko je krásná hornatá země, je tam jistě mnoho nádherných lokalit. Samozřejmě jsme se museli přizpůsobit a náš autobus často tyto lokality míjel. Nádherné byly cedrové lesy u Ifrane (Callidium cedri). V okolí Gorges du Todra to bylo také výborné. Spali jsme na střeše hotelu, který byl v údolí pod obrovským skalním převisem, jen jsme si přáli, aby nebylo zemětřesení. V okolí byla rozmanitá příroda včetně zahrad. Když jsme šli kolem jedné osady, vyběhla skupina mladíků a házeli kameny na nás s manželkou a na entomologa Navrátila, který šel kousek před námi. Ten dělal, jako že nic nevidí. Já jsem jim začal velmi hlasitě česky nadávat, za okamžik vyběhl starší šedivý pán s dlouhou tyčí, mladíky několikrát uhodil a zahnal. Po nás se ani nepodíval. Byl to nepříjemný zážitek. Z této lokality jsem dovezl hlavně dříví s Trichofery. Údolí Draa bylo sice zajímavé, ale včetně pouště u Mhamidu bylo bez tesaříků, asi to mohlo být dobré, ale nevyšlo to. Také vadilo, že tam všude byla armáda s tanky. Nejhorší z celého Maroka byla cesta přes Atlas. Silnička byla příkrá, kamenitá a úzká v příkrém skalním svahu, jen velmi špatně protažená buldozerem. Občas byly u stěny hromady suti, přes které jsme přejížděli a autobus se naklonil ke srázu. Naštěstí jsme nepotkali žádné auto. Od vrcholu dolů byla silnice již asfaltovaná a širší. Když jsme sjeli dolů, tak autobus měl poruchu, prý se prohořely nějaké brzdové trubky, které zapálil vajgl od řidiče, který vletěl zpět za jeho sedadlo. Bylo jen štěstí, že se to nestalo o několik km dříve v horách. Při prohlídce Marákeše jsme navštívili také trh, kde byl nepředstavitelný výběr hlavně koření a zeleniny. Jednu chvíli mě těsně obstoupilo asi osm usměvavých a povídavých domorodců, ale najednou jsem ucítil, jak mi prohledávají kapsy u kalhot. Naštěstí doklady a peníze jsem měl pod košilí. Při zastávce v lesích u Rabatu jsem našel několik tesaříků, hlavně Stictoleptura tangeriana, Cerambyx cerdo mirbecki. Turisticky byla cesta velmi zajímavá. Tesaříků jsem moc nenašel, nejlepší asi byly v mně neznámém živém keři larvy Purpuricenus barbarus. Nález byl překvapivý, protože z Alžíru jsem je vychoval ze zcela suchého starého dřeva. Slabinou cesty bylo chování řidičů. Je nepříjemné, když řidič říká, že kouří mariahuanu, že mu řízení připadá úžasné a lehké, jako by vůbec nic neřídil. Bylo toho bohužel mnohem víc, vrcholem byla celnice. Všichni jsme museli nechat zavazadla v autobuse a jít jiným východem. Po přejezdu autobusu nám řidič nedovolil nastoupit, až přišlo několik domorodců a z našich zavazadel si brali nějaké věci. Řidič zřejmě před celnicí dovolil, aby si tam něco schovali. Polila nás hrůza z toho, že to mohly být drogy a maročtí celníci by je mohli najít. My bychom šli do vězení, protože řidič by se zcela jistě nepřiznal. Naše vedoucí Jana Hodková říkala, že si bude u cestovky stěžovat, jak to dopadlo, nevím.

 

 

 

  

 

 

  

 

  

  

   

 

 

 

Skandinávie

Celý život jsem toužil vidět severní Evropu a podívat se za severní polární kruh. Cestu jsme uskutečnili s manželkou ve dvou, jak jen to bylo možné v roce 1992. Jeli jsme autem Škoda Forman. V našem měřítku pohodlné a prostorné auto, do kterého se daly uložit všechny věci i jídlo. Slyšeli jsme, že ve Skandinávii je draho a tak jako většina Čechů v té době, jsme vezli jídlo na celou předpokládanou dobu. To bylo štěstí, protože jinak bychom nemohli celou cestu uskutečnit. Jako vždy jsme peníze, které jsme měli, rozdělili na dvě stejné hromádky a malou částku jako rezervu. Když jsme jednu hromádku vyčerpali, vraceli jsme se domů. Téměř jedinou položkou byl benzin a trajekty.

Jelikož jsem měl ve sbírce téměř všechny druhy skandinávských tesaříků (kromě jednoho), rozhodli jsme se, že pojedeme poprvé jen turisticky a sbírat budeme jen náhodně. Jeli jsme přes Německo a přespali jsme na břehu moře. Před námi vedla vodou úzká silnička k nějakému městečku. Zajeli jsme k místu, kam podle usazenin nedosahovala nikdy voda, dost daleko od břehu. Noc byla nádherná. Když jsme se ráno probudili, před námi bylo moře, které díky přílivu končilo jen několik metrů od našeho auta, silnička byla celá pod vodou a v dálce byl zřejmě ostrov (Severofríské ostrovy). V Dánsku jsme zamířili na Århus, na Grenå a lodí do Švédska do Varbergu. Přibližně středem Švédska jsme se po silnici přesunovali k severu. Krásná cesta, většinou po venkově, v okolí zemědělské usedlosti a lesy. Tak jsme dojeli až do Luleå. Tam jsme navštívili výborného švédského entomologa Lundberga, s tím jsem si léta dopisoval. Večer jsme prohlíželi pěknou sbírku. Ráno jsme vyjeli do lesů, zde na severu už to byly prakticky jehličnaté lesy. Zajímavé je, že především borové. Po pracném hledání se nám podařilo najít Tragosomu depsarium, která je údajně ve Švédsku již velmi vzácná. Lesy jsou hospodářské a intenzivně využívané. Kácí se už poměrně mladé stromy, které na místě rozřeže na řezivo pojízdný katr, takže se ušetří na dopravě. Neviděl jsem samozřejmě lesní hospodaření v celém Švédsku, ale co jsem viděl, se mi nelíbilo, zdálo se mi, že vše je zaměřené jen na finanční zisk. Překročili jsme hranice do Norska a jeli k severu. Příroda nádherná, fjordy nezapomenutelné. Na několika místech byly dřevěné sušáky a na nich ryby. Dojeli jsme až do Kåfjordu a trajektem na ostrov s nejsevernějším místem, kterým je Nordkapp. Přenocovali jsme tam, jeli zpět a potom po pobřeží na východ až téměř k ruským hranicím. Cesta kolem Barentsova moře byla velmi krásná a zajímavá, často jsme přejížděli říčky s naprosto čistou vodou, tesaříci žádní. Před ruskou hranicí jsme odbočili po úzké prašné cestě na jih do Finska a k městu Ivalo. Na finských hranicích byla jen nějaké dřevěná tabulka. Nikde jsme nepotkali ani auto, občas nějaké soby, ale krajina pro nás jiná a nádherná. V okolí Ivalo se mi splnil sen a nalezli jsme díky manželce jediného severského tesaříka, který mi chyběl, Tetropium aquilonium. Pokud vím, tak dalších několik kusů mají jen v Rusku a Švédsku. Spolu s ním odlišné Tetropium fuscum, které jsem později popsal jako ssp. lapponicum a Tetropium castaneum. Tyto brouky jsme sbírali od 22,30 hodin za svitu sluníčka nad obzorem. Nezapomenutelné okamžiky. Odtud jsme jeli na jih na Rovaniemi, překročili jsme od severu polární kruh a jeli stále krajinami nekonečných jezer na jih k Oulu. Mám rád lesy a nelíbilo se mi, když jsem viděl, jak kácejí převážně soliterní borovice, odříznou jen část kmene s kvalitním dřevem a horní část nechávají ležet. Krásná příhoda byla s divokou husou. Chtěli jsme přenocovat u jednoho jezera, ale byla tam husa, která nás odtud vyháněla. Teprve když ji manželka něčím podplatila, tak nás tam nechala přenocovat, ale hlídala nás až do rána. Nezdálo se, že by tam někde hnízdila, zřejmě to byl soukromý husí majetek. Z Oulu jsme jeli k severu kolem Botnického zálivu do Švédska a tam opět k jihu do Dánska na Lolland. Trajektem pak přímo do Německa do Lübecku. Naštěstí jsme si nedělali iluze se sbíráním. Nebýt Tragosoma depsarium, Tetropium aquilonium a fuscum, tak jsme toho nachytali doma za humny víc. Z hlediska výletní poznávací cesty to plně splnilo účel, kouzelný jiný kraj, jiná příroda, jiní lidé. Noci s nezapadajícím sluncem nám vyhovovaly. Jeli jsme jak se nám chtělo a odpočívali nezávisle na hodinách, krásné světlo po celých 24 hodin. Předem jsme byli varováni před komáry a pořídili si repelenty. Dopadlo to jinak, komáři byli, ale ne moc. Na jižní Moravě jsme jich zažili nesrovnatelně více.

Fotky nemám, natáčeli jsme na video.

 

Turecko

Do Turecka jsme vyjeli opět se skupinou organisovanou Janou Hodkovou z ochrany přírody. Složená byla většinou z jiných účastníků. Odjezd byl 18.6.1993, příjezd 10.7.1993. Opět jsme jeli autobusem v počtu asi 20 osob, takže každý měl k dispozici dvě sedadla. Na rumunských hranicích jsme odstáli 9½ hodiny, na bulharských 2 hodiny. Tam na nás chtěli pouze whisky. Na tureckých opět 2 hodiny (+ bakšiš celníkům celkem 120 německých marek). Nocujeme ve známé lokalitě Abant a sbíráme např. Cortodery, Dorcadiony aj. Dobrá zastávka byla např. Demirkazik a Pozanti. Výborné na tesaříky bylo okolí Iskenderunu, Belenu a Cevliku - Cerambyx kodymi, Stictoleptura maceki, nová ssp. Purpuricenus interscapilatus tauricus Sama &  Rapuzi atd. Jedna z dalších zastávek byla v Halfeti. Byla tam výborná restaurace a koupání v Eufratu. Když jsme zašli do zahrad, přišlo k nám několik krásných malých dětí. Dali jsme jim nějaké cukrovinky a děti odešly. Za chvíli přinesly velkou placku a sýr (balkánského typu). Byly na něm vidět prsty, jak maminka ho vyndala rukou z nějaké nádoby a vymačkala tekutinu. To se za chvíli opakovalo znovu, když jsme jim dali další sladkosti. Děti uměly i několik slov anglicky. Říkali jsme si, kdyby u nás přišli k někomu do zahrady nezvaně Turci bez vědomí majitele, asi by reakce byla jiná. Plánovaná cesta zájezdu pokračovala na Nemrud Dag vysoký 2150 m. Je to obrovský památník v horách Anti-Tauru, který nechal zbudovat král Antiochos několik desítek let před Kristem, chráněný Unescem. Na svazích jsme našli mimo jiné Vadonie, Purpuricenus wachanrui a nádherné  Mallosie, některé kusy byly mimořádně velké. Přenocovali jsme u Tatvanu. Na nízkých keřích jsem našel velkou samici Cerabyx, je podobná C. heinzianus, ale dosti odlišná. Přes usilovnou snahu jen jeden kus. Při cestě na Erzurum nás opět policisté varovali, že je to nebezpečné, ale pokračovali jsem dále na Horasan. V nádherné skalnaté krajině byla místa se stovkami nebo tisíci vystřílených nábojů. Našli jsme tam další Mallosie. Zajímavé bylo, že jeden kolega našel cca 50 m od nás také více Mallosií, ale každý z nás našel úplně jiný druh. V údolí směrem na Kars nás zastavila kolona vojáků, museli jsme se vrátit, prý je tam obzvláště nebezpečno. U Sarikamis jsem našel mnoho borovic s požerky Nothorhina, bohužel ani jedno imago. Ubytovali jsme se po domluvě blízko vojenského stanoviště. Vojáci mávali samopaly a říkali s Kurdy „no problem, pa pa pa pa pa“. V noci začali štěkat psi a začala delší střelba a tak jsme tlačili hlavy do podlážek. Ráno vylezlo sluníčko a byl zase krásný den. U Sarikamise dělali silnici a odkryli velké žíly hnědého a černého obsidianu. V cestě jsme pokračovali přes Erzurum na Hopu. Nocovali jsme v průsmyku za Borckou. V noci přišla silná bouřka. Ráno jsme měli více střevlíků v pastích i na silnici, na dříví bylo mnoho kusů Morimus verecundus. Podél pobřeží jsme jeli do Trabzonu. Prohlédli jsme si město a při té příležitosti mě Turci odvedli do restaurace na kávu. Měl jsem vousy, tak mi říkali Ali Baba a pohostili mne kávou. Jeden říkal, že není Turek ani Kurd, že je Kardaš. Tak jsem mu říkal, že u nás máme Kardašovu Řečici. Byl to nádherný rozhovor, protože jsme si vůbec nerozuměli. Manželka zatím čekala opodál, tu nepozvali. Z Trabzonu jsme jeli do hor na Sumelas, do Vadisi Parku jsme nedojeli. Přenocovali jsme u rybárny s medvídkem na řetězu. Ráno jsme se vydali do hor. Na loukách bylo plno květů (také Stictoleptura deyrollei), jinak nádherný hustý les. Byli jsme s manželkou sami, hodiny cesty od ostatních. Vyrušil nás nedaleko za křovím zvuk padání kamení a potom řvaní medvěda. Zřejmě někam lezl a kámen mu padl na nohu. Považovali jsme za vhodné obrátit směr zpět, škoda, byly tam dobré lovy a mnoho květin. K přenocování jsme odbočili na jezero Lâdik. Spali jsme u řeky, ráno s námi posnídal obrovský starý kavkazský pes a pak jsme pokračovali směrem na Abant. Na rozloučenou jsme povečeřeli v restauraci za 34 DM. Ráno jsme ještě chytli párek krásných velkých modrých střevlíků Procerus. Vzali jsme je domů živé a podařilo se nám od nich později získat larvy. Bohužel jsme je neoddělili a když byly larvy větší, tak páreček Procerusů je snědl. Opustili jsme Abant a jeli do Istanbulu. Prohlédli jsme si město, je to nádherné město, město mešit a minaretů. Navštívili jsme Chrám Boží Moudrosti Hagia Sofia, tato katedrála je považována za nejhonosnější stavbu byzantské architektury, Modrou mešitu a snažili se vstřebat co možná nejvíce dojmů. Při rychlé návštěvě je to ale složité a hlava všechno nezaznamená, když tam nelezou tesaříci.

Zpáteční cesta přes hranice byla opět místy složitá a napínavá. Před rumunskou hranicí byla fronta aut a teprve po čtyřech hodinách procházíme celnicí. Na další hranici jsme dorazili ve 2 hodiny v noci. Odstavili nás bokem a čekali 12 hodin. Veškeré hovory odmítali. Tam jsme sehráli zranění a nevolnost jednoho účastníka a má žena žádala okamžitě rozhovor se šéfem celnice a lékařskou pomoc. Urychleně nás propustili přes celnici, asi aby s potížemi si poradili jinde.

Dojem z cesty do Turecka narušily jen obstrukce na hranicích. Turecko je ale velmi krásná zem a lidé byli všude přátelští a vstřícní. To platilo i pro území obývané Kurdy. My jsme nepoznali, kdo je Turek a kdo je Kurd. Určitý vliv na spokojenost cesty měly dvě příhody. Jednou při nočním přesunu v poklidných horách se najednou před námi hrozně zablesklo a ozvala se ohlušující rána. Okamžitě jsme byli osvětleni mnoha světlomety z okolních hor a zjistili jsme, že v okolí mimo silnici v naprosté tmě byla obrněná vozidla a armáda. Po chvilkovém vysvětlování jsme ale jeli dál. Co se to stalo, jsme se nedozvěděli. Další nepříjemná příhoda byla již zmíněná noční střelba v blízkosti našich stanů. Příroda Turecka je úžasná a velmi rozmanitá. Jsou tam nádherné hory po celém území. Vysoké lesy jsou převážně borové nebo jedlové, ostatní porosty jsou většinou tvořeny směsí listnatých dřevin a křovin, velmi často naprosto neproniknutelné. Na brouky je tam příroda všude bohatá. Přestože výprava byla složena z účastníků s různými zájmy a značná část času připadla na cestu a prohlídky památek, podařilo se nám s manželkou najít přes 70 druhů tesaříků, což považuji celkem za úspěch. Samozřejmě většinou šlo o běžné druhy, ale pro mě zastoupení z tureckých lokalit bylo velmi cenné. Účastníci byli ze všech věkových kategorií a myslím, že cestou nedocházelo k rozporům. Zvláštní poděkování by patřilo vedoucí Janě Hodkové.  

 

Sýrie

V roce 1994 Jana Hodková opět dala dohromady zájezd, tentokrát do Sýrie. Program byl sestaven především pro zájemce o památky, ale zároveň si mohli přijít na své i zájemci o přírodu. Z Prahy jsme odjížděli 17.6.1994. Na hranicích bylo méně problémů, jen na rumunských opět čekání, tentokrát 2,5 hodiny. V Turecku jsme přenocovali opět v Abantu. Využili jsme čas a vydali se do okolí. Čekalo nás nepříjemné překvapení v podobě dvou obrovitých kavkazských psů. Velmi pomalu se k nám blížili za stálého vrčení. Manželka umluvila každého psa, ale tentokrát psi nereagovali. Nikde nikdo, čekali jsme to nejhorší. Když byli od nás asi 3 metry, ozvalo se silné zapískání, psi se bleskově otočili a utíkali pryč. Nikoho jsme neviděli, ale úleva byla velká. Já takové situace nemám rád. Když mi bylo 11 roků, svlékl mě německý ovčák do naha a nechal mi jen kožený opasek a kus trička, pak následovala nemocnice několik dnů. Z Abantu jsme jeli směr Sýrie opět přes Cevlik. Tam jsme přenocovali, prohlíželi okolí a chytali brouky. Na hranicích Sýrie jsme za 4 hodiny vyřídili všechny formality i výměnu peněz a pokračovali v cestě k hradu Salahidin. Hrad s byzantskou, křižáckou i islámskou minulostí. Sbíráme v okolí a pak se přesouváme do lesů. Bylo tam více druhů tesaříků, v borovici jsem našel larvy, kukly i imago Ergates gaillardoti, který mi udělal velkou radost. Také jsem našel larvy Cerambyx v dubu, doma žily několik let, ale pak asi uhynuly. Další cestou prohlížíme řady památek. V Latakii byl mohutný platan, v kterém byly desítky výletových otvorů Rhaesus. V cestě jsme pokračovali do hor a našli si místo k přenocování v polích. Zjistil jsem, že ve vzdálenosti do 1 km jsou vidět mohutné duby. S manželkou jsme se tam za tmy vypravili (tesaříci polezou po stromech), ale vše dopadlo jinak. Po chvilce svícení se kolem nás ze tří míst ozvalo strašné řvaní velkých koček. Bylo to nečekané hrozné leknutí, vyzbrojeni jsme byli jen kapesními baterkami, které svítily jen několik metrů. Okamžitě jsme se dali na útěk směrem k táboru, orientací byl jen obrysy hor na obzoru. Co to bylo nevíme, měl by tam žít snad jen gepard nebo levhart, nám připadalo to řvaní blízko nás hrozné. Toto řvaní slyšeli všichni i v táboře a ozývalo se z dálky celou noc. Pokračovali jsme v cestě směrem na jih na Krak des Chevalliers. Je to obrovská pevnost, dlouhá léta sloužila křižákům. Cestou k jihu jsme příležitostně zastavovali a snažili se nějaké brouky najít. Dostali jsme se až k Libanonským hranicím. Jednotlivě jsme překročili hranice, takže někteří z nás si mohou říkat, že byli také v Libanonu. Chtěli jsme navštívit Malulu, cestu nám ochotně ukazovali kluci na motorkách. Tam jsme navštívili křesťanský kostel s přívětivým opatem. Měli také českou kazetu s vyprávěním o historii a došlo i na přípitek domácího vína. Prohlédli jsme si celé město. Stavěli jsme se také v Saydnayai nedaleko Damašku k prohlídce kláštera. Damašek je sám o sobě velmi zajímavé krásné město. Navštívili jsme největší Umajjovskou mešitu, nádherná stavba, kterou nemá smysl na tomto místě popisovat, nikdy bych to nedokázal. Tam mě čekalo překvapení, hrob s pozůstatky svatého Jana Křtitele. Byli jsme překvapeni, dokazuje to nejen nedostatky ve vzdělání, ale nutí k zamyšlení nad náboženstvím. Cestujeme po okolí, zajíždíme na Mont Hermon a všude se setkáváme s vojáky, ale celkem bez problémů. Podařilo se nám chytit několik kusů Cerambyx, později jsem je popsal jako C. nodulosus hermoniacus. Zažili jsme několik zajímavých setkání. Nejdříve to byla skupina chlapců snad do 15 let, většina držela v ruce kalašnikova a chovali se velmi přátelsky. Později přijelo terénní auto s mladíky, každý také ozbrojený kalašnikovem. O těch druhých mluvili jako o banditech, které právě honí. Místní obyvatelé byli Drůzové, velmi přátelští lidé, pásli stáda koz. Manželka se domlouvala s Mohammadem, který uměl perfektně anglicky. Po příjezdu mu poslala 5 pohlednic Prahy. Přejíždíme k sopečným kráterům na jih od Damašku, podél silnice byly všude vyvřeliny. V blízkosti Suvaydy řimský chrám v Qunawatu. Dnes polozřícenina, z otesaných vyvřelinových kvádrů, z jeho zdí místní budují své domy. Kolem byly dubové lesy s habry a fíky. Nocovali jsme v lese. Při nočním svícení byli naši dva účastníci napadeni kamením od místních hochů. Ráno jsme jeli přes Damašek na Palmyru. Starobylé město, mnohokráte zničené. Úžasná památka, prošli ji celou a poseděli u strážce hrobek s čajem a skořicovým utrejchem. Spali jsme pod střechou z palmových listů. Pokračovali jsme na Dayr az Zavr na Eufratu. Zajímavost – auta s vodou zalévají cypřišky, oleandry, tamaryšky, topoly a hlochyně kolem silnic. Po nákupu jsme pokračovali k domovu. U Halabyiahu jsme se koupali v Eufratu, ryby nás „ohlodávaly“. Kolem Eufratu je krásná zelená krajina zemědělsky obdělávaná. Časté byly krásné vlhy. Odbočujeme přes řeku k celnici Tel Abyad. Celnice funguje prý od 9-14, bylo 18, tak jsme jeli dál. Další měla zbourané mostky, po poradě s pohraničníky jedeme zase dál. Dojíždíme k celnici Jarabulus. Přespáváme na celnici a ráno zjišťujeme, že přechod je jen pro pěší. Musíme znovu na Tel Abyad. Celnice nás po dvou hodinách propouští, prý jako prvý autobus, který tady projel. U Turků problém, nemají pro nás víza, nakonec přerazítkují stará. Problémy nekončí, místní felčar chtěl každého bodnout injekcí. Nezjistili jsme čím a proč. Nakonec nás po menším sporu pustil, takže jsme konečně opustili Akcacale a jedeme na Halfeti. Tam u světel nebyly žádné piluny, ale spousta lidí. Dále žádné potíže, jen jsme si museli koupit při odjezdu z Turecka vstupní víza do Turecka, která na vjezdu neměli. Potom už jen domů.

Sbírání brouků bylo většinou jen náhodné. Podařilo se nám během cesty najít celkem 36 druhů, většinou nic mimořádného, až na některé druhy rodu Cerambyx. Na mých stránkách v kapitole „foto některých krabic mé sbírky“ je u rodu Cerambyx u 6 druhů uveden otazník. Některé jsou též z Turecka. Z uváděných 6 druhů jsem dva popsal - Cerambyx kodymi a Cerambyx nodulosus hermoniacus. Takže zbývají 4 nezařazené. To jsou ovšem jen imaga, která jsem chytal sám. Viděl jsem v muzeích další nejasná imaga, takže v rodu Cerambyx je otevřené pole pro další bádání. 

Tato cesta byla především poznávací po památkách, byla velmi zajímavá a rozhodně stálo zato se jí zúčastnit. Památek jsme navštívili celou řadu, ani se o nich většinou nezmiňuji. Když se v posledních letech dívám na televizi, vzpomínám na krásná města a vesnice, která jsou dnes v rozvalinách, na sympatické lidi a nádherné děti. Už tehdy tam vládla politická propaganda, politické reklamy i obrazy, všude armáda, ale nás se to netýkalo, nebo jen nepatrně. Škoda, je mi té země a těch lidí líto, většinou za nic nemohou.

 

U S A

V Idahu v USA jsme měli dceru s manželem a dvěma vnuky. Proto jsme s manželkou byli velmi rádi, když nás pozvali a zaplatili cestu i pobyt. Jediným problémem bylo entomologické vybavení do letadla. Ether, ethyloctan, nože, sekerka atd. jsou věci do letadla nemožné. Ve Frankfurtu ještě u letadla, všechny znovu kontrolovali. Když jsme ukázali naše pasy, tak nás odvedli stranou. Nová kontrola dokladů, všech zavazadel, vnitřku fotoaparátu atd. atd. Letadlo Lockheed bylo pro 302 osob. Když jsme nastoupili, 300 sedících cestujících si nás velmi pozorně prohlíželo. Let se zpozdil o 45 minut. Později nám došlo, že to bylo kvůli československému semtexu, který byl před tím použit k teroristickému zničení amerického letadla. Let byl klidný, ale trval do Dallasu v Texasu 16 hodin. Odtud dalším letadlem do Salt Lake City a pak ještě 4 hodiny po dálnici. Dojeli jsme v noci a já jsem nemohl dospat, abych viděl ranní přírodu.

První pohled byl velké zklamání, protože vše bylo jako u nás. Na zahrádce velká vrba, u plotu kvetla kozí brada luční a pampelišky, další stromy jabloně. Jen šedivé veverky běhaly po drátech. Vše další v okolí ale bylo v jiném světě. Všude rodinné domky, široké čisté ulice a zeleň, trávníky, keře a stromy, velká osobní auta. Lidé nás přes ulici zdravili. Všude jsme jezdili autem, pěšky nechodí skoro nikdo, všude je daleko. Za několik dnů jsem řekl, půjdu se podívat do centra, ale pěšky. Šel jsem, ale bylo to 7 km daleko, cestou tam jsem potkal jednoho člověka, cestou zpět nikoho. Potom se mě všichni ptali, jestli neměl na zádech ruksak a nebyl to bezdomovec.

V USA jsme byli s manželkou celkem 3x, časově to bylo celkem 7 měsíců. Projeli jsme autem americký středozápad od Mexika až po Kanadu a Aljašku. Při těchto cestách jsme najeli celkem 47.000 km. Nebyly tehdy navigace, ale má manželka byla vynikající navigátor a zvládala cesty podle map bez problému, dokonce i v centrech měst. Nebudu líčit každou cestu zvlášť, jen se zmíním o zajímavostech, jak nás upoutaly. 

Amerika mě překvapila, měl jsem určité představy podle toho, co jsem četl i podle televize, ale osobní pohled je něco zcela jiného. Nejdříve jsme se nechali vozit autem, později nám auto půjčovali a jezdili jsme s manželkou sami. Nejsem začátečník, když jsem tam poprvé přijel, měl jsem najeto už přes milion kilometrů (dnes už přes dva miliony km), ale tam jsem se musel přizpůsobit zcela jinému způsobu jízdy proti Česku. Překvapující je slušnost řidičů, stačí ukázat směrovku a ostatní okamžitě přibrzdí a udělají místo. Jsou samozřejmě výjimky, ale nesetkali jsme se nikde s tím, co je u nás pravidlem, agresivitou, vynucováním přednosti, násilným předjížděním jen pro získání zanedbatelné pozice, ukazováním prstů atd. Není rozdílu mezi chudými a bohatými řidiči jako u nás, kde mnozí zřetelně dávají ostatním najevo, jsou něco více, že mají na drahé auto a je jim jedno, když ho budou mít nabourané, peníze a vliv potom všechno spraví. Měl jsem zprvu dojem, že ta ohleduplnost platí pro místní poměrně klidný provoz, ale setkali jsme se s tím všude i ve velkých městech. Když jsme jeli do Los Angeles, říkala mi dcera, když se sbíhají dálnice a musíš dát přednost, nesmíš zastavit, jinak máš v sobě 200 aut. Když jsem se poprvé do této situace dostal a vjížděl za velkého provozu do dálnice se šesti nacpanými proudy, potil jsem se z obav. Bylo to zcela zbytečné, v plné rychlosti jsem tam najel, přijíždějící řidič udělal mezeru a bylo po starostech. Udělal jsem totéž co všichni ostatní. Největší provoz jsem zažil právě tam, ale abych pravdu řekl, byl jsem vždy rád, když jsem se z přecpaného provozu měst dostal ven a bylo zcela jedno, zda to bylo San Francisco, Phoenix nebo Vancouver. Rozdílné jsou také dálnice, které mají velmi kvalitní povrch. Často neinvestují do okrajů dálnic, potom je možné sjet i do prostoru mimo, aniž by tam byla nějaká škarpa, nebo betonové okraje. Možná to není tak vzhledné, ale určitě levnější a bezpečnější. I další silnice měly velmi kvalitní povrch, některé zcela vedlejší měly povrch jako u nás. Rozdíl je u dálnice z Aljašky, na té je povrch nezpevněný, někdy i dost prašný. Důvodem jsou mrazy, které každou zimu povrch poškodí nebo zničí, takže není možné udělat trvalý kvalitní povrch. Často jsme viděli auto na krajnici a jednoho pracovníka s vědrem vody, jak jde pěšky a myje bílé sloupky na krajnicích ručně kartáčem a pak se vrací po druhé straně zpět. S autem pak popojede dále.  Možná, že je to levnější a kvalitnější, než vyznačovat a uzavírat část silnice, jen pro traktor s vodou a pracovníka s hadicí. Rychlost na dálnicích, silnicích i ulicích je různá, vždy vyznačená místní značkou. Chce to stále sledovat značky. Některé předpisy a značky jsou odlišné, např. odbočení vpravo, nebo stop na všech příjezdech, první odjíždí ten co přijel první. To mi nesedělo. I v poušti bývají odpočívadla „rest area“ s čistými záchody, toaletním papírem, nebo i papírem na pokrytí sedátka. Přechody pro chodce jsou vyznačeny nejenom barvou, ale také nápisem, zda mohou jít nebo ne. Pak se nestane to, co mi povídala jedna starší paní. Jela jsem po dlouhých letech do Prahy. Svítila červená, tak si říkám nikdo nemůže jet, tak jsem šla a ten blbec mě málem přejel.

Pro naše cesty nám zapůjčili různá auta, americky „vozy“. Při prvé cestě to byl obrovský starší Lincoln Mercury comby se spotřebou cca 25 l a Buick Le Sabre se spotřebou cca 13 l. Zdá se to být hodně, ale 1 galon (=3.8 l) stál tehdy necelý dolar. Tento Buick bylo úžasné tiché auto, u kterého motor nebyl téměř slyšet, auto snů, nejen krásné, ale úžasně pohodlné, s klimatizací a vybavené silným 8 válcovým motorem, automatickou převodovkou atd. atd. S tím jsme projeli celý jihozápad. Při další cestě do USA jsme jezdili především Fordem Van 4x4 pro 8 osob. Velké a velmi pohodlné auto na silnice i do terénu, s velkým úložným prostorem vzadu. Mělo opět všechny vymoženosti silného moderního auta. Také jsme najeli několik tisíc km s menším autem Chevrolet 1700 ccm s ručním řazením, to byl velký rozdíl, ale stále to bylo větší auto než naše Škodovka. Při poslední cestě jsme jezdili převážně s GM, nevím už typ, s velmi silným motorem, který neznal kopce. Byl to středně velký kempovací vůz, 8 sedadel a velká ložná plocha. Zadní sedadla se dala sklopit na lůžkovou úpravu. Byl vybaven televizí a videem, řadou ukládacích prostor a menším chemickým WC, které nikdo nikdy nepoužil. Důvodem bylo to, že kdo ho použije, tak ho bude muset vyčistit, takže byl od výroby nepoužitý. Závadu jsme měli s GM 2x na Aljašce, když jsme píchli kolo. Bohužel špatně fungoval náš kompresor, ale náhodou jeli kolem Američané, sami zastavili a darovali nám zcela nový kompresor.

Velkým překvapením tehdy pro nás byly obrovské obchody, kde bylo všechno k dostání. Bylo jedno, zda to byly obchody s potravinami, textilem, domácími potřebami, elektronikou, nebo zbraněmi. Hned jsem udělal mnoho fotek. Na zbraně si Američané potrpí, každý má doma více zbraní krátkých i dlouhých. Vybavení obchodů, např. s loveckými potřebami, je nepředstavitelné. Dlouhé řady pušek různých typů, krátké zbraně, dalekohledy, oblečení do tepla i zimy, v uličkách přepravky a na nich v samoobsluze statisíce různých nábojů. Měl jsem doma jen brokovnici a tak jsem byl jako Alenka v zemi divů. Nakonec jsem si koupil levně z druhé ruky loveckou kulovnici Remington 700 Springfield s puškohledem Leupold. Údajně mělo být celní odbavení na letišti bez problému. Bohužel mě zahlédl jeden černoch z personálu. Ukázal mi, kam mám jít a já jsem ho místo na celnici následoval. To byl malér, že jsem nešel přes celnici, vyšetřování, dohadování, ale naštěstí jsme odletěli, pochopitelně bez pušky. Černoch asi získal body, ale byla to od něho neserióznost. Po dalších jednáních jsem pušku dostal poštou. Vynikající přesná puška, vysoce výkonná. Na 200 m trefila víčko o průměru 5 cm a prostřelila i silný pařez.

Samozřejmě jedním z mých zájmů byla entomologie. Hlavní pochopitelně byli tesaříci, Cerambycidae. Chybělo mi naše domácí vybavení, a tak jsem musel improvizovat, sehnat si smrtičky, nakoupit pilku, sekerku, dláto, krabičky na larvy. Sehnat chemikálie je v USA problém, éter nebo ethyoctan nemožné, prvá otázka je, na co to potřebuji a pro jakou instituci. Používal jsem proto benzin. Nejbližší lesy od našeho bydliště byly cca 10 km daleko. Našel jsem tam nějaké Monochamy a Lepturiny. Bylo tam ale poměrně velké množství nádherných otakárků. Na silnici byli přejetí chřestýši, ale na stráních s otakárky jsem neviděl žádné. Očekával jsem, že nejvíce tesaříků nachytám v obrovských lesních komplexech v Idahu. Bylo to hrozné zklamání. Někdy kolem roku 1934 vznikl obrovský požár od Washingtonu a Oregonu přes Idaho a Montanu. Tehdy prý kouř zahalil celé Spojené státy až po New York. Dnes jsou tu obrovské plochy téměř sterilních lesů, převážně letecky zalesněných, s nápadně chudou ostatní vegetací a téměř bez hmyzu. Ani po 70 lezech se původní fauna a flora z okolních lesů nestačila vrátit. Sem by se měli podívat všichni propagátoři užitečnosti vypalování lesů, aby viděli, že požáry zničí nejen veškerou faunu, ale také mělkokořennou floru. Když jsme přijeli do nezasažených oblastí, byli jsme překvapeni bohatou přírodou, množstvím květin i hmyzu. Nejvíce tesaříků jsme nachytali, když jsme se vraceli z Aljašky přes Kanadu. Samozřejmě jsou tam také oblasti postižené v minulosti požáry s minimem fauny, ale jsou tam také zachovalé původní lokality s hojným hmyzem. Největším překvapením pro mne bylo, když jsem na Aljašce chytil Pachytu lamed, potom více kusů v Kanadě v Yukonu. Dalším druhem připomínajícím Evropu byl Gnathacmaeops pratensis. Severoameričtí tesaříci jsou většinou velmi podobní našim. Největší radost jsem měl, když jsem našel Tragosomu (tehdy ještě pod jménem depsarium). Věnoval jsem potom mnoho času hledání Tragosom. Podařilo se mi najít také zcela nový druh, později popsaný jako Tragosoma soror, takže jsem měl 17 paratypů. Když mě autor Kanaďan Laplante v Praze navštívil, tak říkal, že mám více amerických Tragosom, než viděl v tamějších sbírkách. Bylo to sbírání velmi radostné a napínavé. Bylo ale také plné adrenalinu, protože byly většinou v odloučených lokalitách, kde vesměs byli také medvědi. Bylo nepříjemné najít ležící kmen s požerky a na druhé straně čerstvý lívanec trusu, z kterého se ještě kouřilo, nebo slyšet brumlající zvíře, nebo ho dokonce spatřit. Při naší poslední návštěvě jsme jich spatřili 18, z toho 6 grizzlyů. Musím ale přiznat, že některé jsme viděli z auta, např. velkou grizzly se dvěma medvíďaty asi na 5 m. Dělal jsem i fotky.  Medvědi mi také pomohli některé Tragosomy najít, protože trhají staré dřevo a požírají larvy a tím mě na ně upozornili. Já ani má manželka jsme si nehráli na hrdiny a vždy jsme se včas snažili zmizet, brouci - nebrouci. Hledat Tragosomy byl sice často adrenalinový zážitek, vyžadující také mnoho času a potu, ale zase nám pomohly uhradit výdaje, které jsme měli s cestováním.

Když už jsme u zvířat, tak se o nich více zmíním. V Americe žije jelen wapiti. Velké množství těchto jelenů bývalo vidět v Yellowstonském NP, než tam vysadili vlky, ale potkávali jsme je i jinde, zejména v Olympijském parku ve Washingtonu. Podle vystavených trofejí některé kusy mají obrovské parohy, často i neobvyklých tvarů. Dalším jelenem je jelenec viržinský s malými parohy, občas bylo možné ho také potkat. Častými zvířaty i u silnic je antilopa vidloroh se zajímavými růžky, v kanadských parcích zase je běžně ovce tlustorohá a vzácně kamzík bělák, ti chodí i volně po silnicích. Losů i losic jsme viděli několik, ale žádný kus s obrovskými lopatami. Na Aljašce jsme viděli několik pižmoňů, jak spolu bojují, ale bylo to přes plot. Při prvních cestách jsme spávali ve stanu, výjimečně v autě, často v kempech. Jednou jsem dostal nápad, zajet hluboko do lesů a postavit si stan mimo civilizaci. V noci přišli ke stanu vlci a nádherně dlouho vyli. Vlků jsme se nebáli, nenapadají člověka, a tak jsme jen poslouchali. Je to možná divné, ale oba jsme se dohodli, že to byla jedna z nejkrásnějších nocí v našem životě. Nápad tam stanovat nebyl příliš dobrý, horší by bylo, kdyby přišel medvěd. Jinak jsme vlky neviděli, ale na Aljašce i v Kanadě bylo v odlehlých místech v blátě vidět stopy. Příhodu se stanováním a medvědem jsme zažili v kempu v Yosemitském NP. Při prvé cestě jsme tam byli s dětmi a dcerou. Měli jsme rozdělaný oheň a na stole propanbutanovou lampu. Najednou se přímo mezi námi objevil velký medvěd, naštěstí černý. Manželka i dcera vydávaly takové hlasité ječivé zvuky (nikdy jsem je od nich neslyšel), že medvěd, než aby to poslouchal, raději otočil, pomalu odešel a děti nesežral. Měl obrovský zadek. Vrátil se ale ve dvě hodiny v noci vedle k sousedům. Zdemoloval a převrátil jim vlek s plechovým krytem a vyžral, co tam bylo. Invalidní soused říkal, že když slyšel ten kravál, vykoukl ze stanu a posvítil medvědovi přímo do tlamy, tak honem zalezl zpět, s manželkou se potom třásli strachy až do rána. Dnes jsou snad protimedvědí spreje, za nás prodávali jen zvonky, které je měly odradit, ale byl to zřejmě jen tahák na peníze, protože na ně medvědi nereagovali vůbec. V Kanadě bývaly kempy na noc zavřené a s elektrickými ohradníky. Všeobecně všude doporučovali chodit ve skupinách a dělat hluk, třeba mít zapnuté rádio. Je to možná nevhodné, ale mohu každému sdělit, že když se setkáte s medvědem ani ne na dva metry, tak statečnost se okamžitě stěhuje téměř do spodního prádla. Bizonů jsme viděli mnoho, nejen v Yelowstonu. Tam jsem viděl prvně bizony a lidi, kteří je fotili z auta. Běžel jsem tam a říkal si, kdyby něco, skočím za to auto. Když bizon čtyři metry ode mne zvedl hlavu a podíval se na mě malinkýma očkama, zjistil jsem, že tiché americké auto odjelo a stojím tam s bizony sám. Naštěstí mě bizon nechal zbaběle uprchnout. Zajímavou příhodu jsme zažili v Arizoně. Večer jsme si všimli krásného hodného černobílého zvířátka, které se pomalu procházelo a ochotně se nechalo fotit. Věděli jsme, že je to skunk, ale neznali, co dokáže. Teprve později jsme při jízdě viděli několik přejetých skunků, do auta potom vnikl nepopsatelný zápach. Auto, které přejede skunka, se prý většinou ani nedá odsmradit a je lépe ho zrušit. Kojoty jsme viděli v Kalifornii a Arizoně, když jsme tábořili. Velmi hojné jsou veverky a krásní chipmankové. Zajímavé je, že i daleko v lesích jsou krotcí a přijdou až k lidem. Pumu jsme nikde neviděli. Doporučuje se dělat hluk, lehnout na zem zády nahoru, protože medvěd začíná prý od břicha. Poučky jsou dobré do té doby, než si přečtete statistiku, kolik lidí ročně zemře, nebo je zraněno zvířaty a je jedno, zda je to medvěd, los, bizon, puma, hadi nebo pavouci.

USA je země orlů a jiných dravců, snad všeobecně chráněných. Zvláště na severu u moře jsou spousty hnízd orlů bělohlavých i ve městech. Mnoho jich bylo u rybářů, kteří porcovali ryby a odhazovali zbytky. Jeden český hajný, který emigroval do okolí Vancouveru, proslavil Československo a sebe tím, že hned jak přišel, koupil si pušku a začal tyto ptáky střílet. Také se nám stalo, že k tábořišti přilétli velcí krkavci. Samozřejmě je tam mnoho zajímavých druhů ptáků, např. americké sojky, které létají až na stoly v tábořištích. Nejkrásnější z ptáků jsou ale kolibříci. Američané je milují, kupují jim krmítka, která různě zavěšuji. Nádherní ptáčci, bleskově létají, nebo stojí na místě.

Když jsme se plavili z Oregonu do Aljašky lodí, viděli jsme v moři mimo jiné delfíny, velryby a mořské vydry. Jsou to nebázlivá zvířata, nádherná, když leží na zádech a něco pojídají. U přístavu Anchorage lovili rybáři ryby a v sítích byli často lachtani, kteří před úplným vytažením sítí vyskakovali ven.

Dnes už je možné vidět v televizi spousty pořadů z americké přírody. Těžko ji popsat, je úžasná. Od pouští na jihu s nepřeberným množstvím kaktusů, vysokých až 10-20 metrů (Saguaro), až po obrovské lesy od Kalifornie po Aljašku. Rostou tam největší (120 m) a nejmohutnější stromy na světě (1200 m³) sekvojovce a sekvoje. Koukali jsme na ně s posvátnou úctou. Uvádím jednu citaci z internetu: Pro úspěšné rozmnožení potřebují tyto stromy periodicky se opakující požáry, které odstraní nižší vegetaci, bránící v růstu malým semenáčkům. Aby bylo jejich rozmnožení co nejsnazší, zakládají správci parků pravidelně již od roku 1970 kontrolované požáry (?). Poněkud mi uniká logika věci, protože při těchto požárech shoří i nové semenáčky a mladé stromky, takže tam viditelně chybí mladá generace. Asi tomu nerozumím, ale jak už říkali v r. 1948 komunisti „po staru se nedá žít“. Ale možná, že již indiáni zakládali kontrolované požáry, takže mohly tyto staré stromy vyrůst. V pohoří Sierra Nevada rostou nejstarší stromy na světě, je to Pinus aristata - borovice osinatá (4700 let), jedinými návštěvníky jsme byli sami s manželkou. Směrem k severu rostou také obrovské silné borovice, smrky, douglasky atd., tloušťkou kmenů i výškou zcela přesahují evropské představy.

Pro každého je nesmírným zážitkem Yelowstonský NP s množstvím gejzírů, jezer, řek a lesů. V r. 1988 zde vznikl prý od blesku požár. Během týdne hořelo už na osmi místech (bez bouřky !). V NP se nesmělo hasit (požár je přírodní jev). Po dvou měsících ochranáři požádali, aby se hasilo všemi prostředky! Nastoupily tisíce lidí, armáda, buldozery, motorové pily, letadla, tisíce tun chemikálií a kdyby nenapadl po třech měsících sníh, tak by shořel NP úplně. Takže shořela polovina nejstaršího parku světa (cca 700.000 ha), podle dnešních údajů jen třetina. Shořela proto, že někdo někde napsal, že se v NP nesmí zasahovat (!?). Nesmělo se zalesňovat, ale když tam po letech nebyla ani tráva, tak se to zalesnilo vrtulníky a je tam umělý les. Raději nebudu psát, co se stalo po vysazení vlků. Bylo to vše nutné, je to domyšlené? Stále ale je návštěva Yellowstonu zážitkem na celý život. Byl jsem tam hned po požáru a pak ještě 2x.

Bezkonkurenční jsou skalní parky. To se nedá popsat a ani to nemá smysl. Jen namátkou Arches Park, Zion Park, Grand Canyon. To je nutné vidět a být tam více dnů a přírodu si vychutnat. Pro milovníky přírody nezapomenutelný zážitek. Chcete něco jiného? Tak navštivte Grand Teton NP ve Wyomingu, Glacier NP v Montaně, Olympic NP ve Washingtonu, nebo cokoliv na Aljašce, třeba Denali NP, řadu ledovců v horách, nebo jakékoliv města. A Kanada, to je pro milovníky přírody pohádková země nekonečných lesů, nádherných hor Rocky Mountains s národními parky Banff, Jasper atd. Už od mládí jsem četl příběhy z americké divočiny a o řekách Yucon, Athabasca, Saskatchewan, Mackenzie, Missouri a nedoufal jsem, že je někdy uvidím, ale sen se mi splnil. Jen na Klondike jsme žádné zlato nenašli. A Aljaška, to je zážitek, který se nedá nikdy zapomenout a je zcela jedno, zda to jsou hory, ledovce, řeky, lesy, nebo osídlená místa. Nedá se to ale všechno popsat. Bohužel v USA i Kanadě uvidíte mnoho obrovských ploch s vypálenými lesy, něco způsobí údajně blesky, něco neopatrnost a něco pyromani.

Zcela mimořádným zážitkem je Death Valley - Údolí smrti. Délka údolí je asi 60 km. Jeli jsme tam Buickem, který měl výkonnou klimatizaci. Bylo tam málo turistů, jen jedno auto. Je tam informační středisko a na úředním teploměru bylo rovných 50° C. Zastavovali jsme víckrát, ale pěší túry jsme dělali jen v omezeném počtu, spíše si prohlédnout horniny. Po návratu nám Američané říkali „do Údolí smrti v červenci jezdí jen cizinci a blázni“.

Byli jsme v Americe a tak jsme byli zvědavi také na indiány. Dost často mají upravené vlastní velké prodejny, kde prodávají také indiánské i jiné výrobky. Některé osady jsou méně pěkné, v okolí domů nepořádek a hlavně mnoho nepojízdných aut nebo vraků. V Arizoně jsme ze zvědavosti navštívili indiánskou restauraci, velmi čistou, kde jsme se výborně najedli. Pod kanadskou hranicí bylo také několik indiánských prodejních hal. Jeden indián šel kolem nás a nadával, náš zeť se ho ptal, proč. Řekl, že udí ryby a došel mu plyn, tak musí rozdělat oheň! Viděli jsme také v rezervacích velká pole s obilím. Prý také v rezervacích pronajímají půdu bělochům k hospodaření.

Co ještě ke Spojeným státům. Nutno dodat, že jsme poznali blíže jen necelou západní polovinu USA, jinde to může být jiné. Nám se tam velmi líbilo, ale je jisté, že jsou tam také problémy, asi všude má chléb dvě kůrky. Byli jsme nadšeni přírodou. Moc se nám zamlouvali lidé, velmi ochotní a přátelští. Když jsme s nimi mluvili, velmi se zajímali, odkud jsme. Když jsme řekli z Československa, hned reagovali Dubček, Navrátilová, Lendl, později také Havel. Zeměpisné znalosti mnozí mají slabší, takže Československo často umístili do Jugoslávie, jednou také do Ruska. Když mě vyslýchal celník, tak se ptal, kde jsem se narodil. Když jsem řekl ve Vídni, tak se ptal „kde to je“, ale druhý ho hned nenápadně za stolem nakopl. Říká se u nás, že Američané jsou nevzdělaní, ale tomu tak není, je zajímají hlavně jejich problémy. Ale u nás je to podobné, většinou lidé neznají hlavní města amerických států, mnozí ani státy, daleko větší než Česko. Zamlouvalo se nám, že se tam málo krade. Dcera říkala, že když objedná opraváře, nechá zadní dveře odemčené, on přijde a provede opravu. Na dotaz, kolik aut se u nich ukradne za týden, jsem dostal odpověď do roka asi pět a pak o tom týden píší v novinách. Jen jsem si vybavil, že jsem měl zloděje v autě 9x a 3x jsem sám zabránil ukradení auta, 2x se zbraní v ruce. Policii zajímalo jen, zda jsem vystřelil, když jsem řekl že ne, tak říkali, to máte štěstí, jinak byste byl trestaný. Když jsme se vraceli z Oregonu, chtěli jsme přespat v kempu. Tam nám řekli, máme plno, ale můžete přespat zdarma na parkovišti, tady u nás máte restauraci a zdarma sprchy. Na prostorné parkoviště přijelo také auto s velkým plochým vlekem dlouhým cca přes 4 m a s postranicemi vysokými asi 25 cm. Nízký vlek byl plný zahradních sekaček a motorových pil, vše volně ložené, nezajištěné, možná přes 50 kusů. Řidič odešel a vrátil se až ráno. Velké parkoviště, mnoho lidí a neukradl nikdo nic. My jsme měli auto dva měsíce ve Frankfurtu, po návratu bylo jen zaprášené. V Praze za první noc nám někdo ukradl stírače a zpětná zrcátka.

  

        Dcera s rodinou a auta s kterými jsme prvně jezdili                                                      Odvoz dřeva

        

                              Yelowstone                                                                               Stáda jelenů po požáru a než byli vysazeni vlci

      

         

                                                                                  Yelowstone krátce po požáru                                                                                                 

  

   

                 Yelowstone - čedičová vrstva                                                                                                 

 

                                                                                       Yelowstone - horká jezírka                                                                                                 

  

                    Gejzír Old Faithful - Starý Věrný -                                                           Jelen wapiti (Cervus canadensis)

 

 

    

                        San Francisco - Lombard Street                                                San Francisco – socha Tomáše Garrigue Masaryka

           

Hollywood - entomolog Beierl se svou a mou manželkou                         Holly wood - obytný dům entomologa Beierla

 

                                                                   Sierra Nevada - Yosemitský národní park

    

                      Siera Nevada – Yosemity - Sequioia National Park                  Sequioia giganteum – sekvoj obrovská

 

 

 

  

 

 

                                                                            Borovice úžasných roměrů a výšek

 

Noční práce medvěda černého na vleku délky cca 2 m

 

 

               Asi Ergates spiculatus a Tragosoma                                                                        Tragosoma soror

  

 

     

    

    

                                                                      Vše Kanada, Alberta, Rocky Mountains

     

                                         Kanada, Alberta                                                            Kanada, Btitská Columbie

  

                                                                                       Vše Kanada, Alberta